I dnes funguje demokracie jen v 9 státech Afriky.
Afričané trpěli desítky let pod koloniální nadvládou Evropanů, kteří drancovali jejich přírodní bohatství, zotročovali je a vytyčovali umělé hranice, které násilím rozdělovaly kmeny a spolčovaly znepřátelené frakce pod jeden státní útvar.
Léta pod nadvládou zdeformovala místní ekonomiku i obyvatelstvo, které však touho po svobodě dotáhlo až do vítězného konce a v polovině minulého století se postupně všechny africké země vymanily z kolonizačních okovů.
Svět se zatajeným dechem sledoval, jak si osvobození Afričané s nově nabytou volností poradí. Cesta k demokracii je příliš dlouhá a takový státní útvar křehký, a tak bývalé kolonie brzy ovládli diktátoři, kteří nabídli snadná řešení, agresivní rétoriku a pevné vedení.
Jejich zájmem však v drtivé většině případů nebyla budoucnost země, ale obohacení sebe, svých přátel a rodiny. Jejich sobeckost a krutost dovedla africké země k ekonomickým pádům a ustanovení politických systémů postavených na korupci a úplatkářství.
Mnozí z nich se nechali pasovat na krále, postavili si zlaté paláce a na úkor milionů živořících obyvatel jejich zemí si žili jako v pohádce. Někteří rozpoutali etnické konflikty a většina držela moc nad svou zemí desítky let. Někteří diktátoři s krutou minulostí vládnou v afrických zemích dodnes.
Už dříve jsme si představili desítku nejbrutálnějších diktátorů (zde a zde) a v dnešním pokračování nahlédneme pod pokličku dalším pěti africkým krutovládcům.
1. Haile Meriam Mengistu (Etiopie)
Etiopie je 26. největší stát světa, který obývá 105 milionů obyvatel. Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa, která stále staví zejména na zemědělství. Stejně jako ostatní státy Afriky, i ona utrpěla několik let kolonizační nadvlády.
Jako svoji državu měli Etiopii několik let Italové, ale už po druhé světové válce si dokázali původní obyvatelé obnovit nezávislost a na trůn se vrátil bývalý císař Haile Selassie I.
Slíbil reformy a ujišťoval Etiopany, že čas chudoby po modernizaci a nastartování ekonomiky končí. Dlouhá léta se však nic nedělo, stoupalo sociální pnutí a rozhořčení většiny obyvatel, kteří chtěli změnu.
V roce 1974 tedy došlo k vojenskému puči, který bývalého panovníka svrhl a společně s ním znamenal konec monarchie, která v Etiopii (bývalém Habeši) fungovala několik století.
Do čela země se dostala skupina komunistických revolucionářů nazvaná derg, jejímž čelním představitelem byl tehdy neznámý Haile Meriam Mengistu.
Ten měl za sebou vojenský výcvik, který absolvoval ve Spojených státech. Tam se setkal s rasismem a prohloubilo se v něm stalinistické cítění, láska k Sovětskému svazu a nenávist k Americe.
„Brzy přinutím ty hlupáky ohnout záda a mlít kukuřici.“
Byl to on, kdo přikázal povraždit všechny vrcholné členy bývalé vládní struktury a sám měl dle kuloárních informací usmrtit císaře Haile Selassieho I., jehož měl udusit polštářem. Císařovo tělo bylo posléze pohřbeno pod podlahu Mengistuovy pracovny.
Ihned po nabytí moci rozpoutal derg rudý teror. Po vzoru čistek v Sovětském svazu začala likvidace nepřátel režimu, pozemková reforma a zestátňování.
Ustanoveny byly tzv. sousedské komise, díky jejichž informacím podaným bez důkazů docházelo k mučení a popravám, což si v prvních letech nové vlády vyžádalo jeden a půl milionu obětí. Podle svědků tehdejších masových vražd museli rodinní příslušníci navíc zaplatit za kulky, které zabily jejich blízké.
Po masakrech přišel hladomor. V 80. letech totiž přišla sucha, která zdecimovala již tak nefunkční ekonomiku ryze zemědělského státu.
Do země sice proudila pomoc ze Západu, ale tu si Mengistu nechával pro sebe a svoji armádu, která byla druhou největší v Africe.
V důsledku toho zemřely další stovky tisíc obyvatel, kterým nemohl nikdo pomoci. Sami se zkoušeli bránit a zrodilo se několik opozičních skupin, ale snahy o převrat přerušil konflikt se sousedním Somálskem.
Sovětský svaz tehdy pomohl Meningstu vyzbrojit a zařídil jeho vítězství v konfliktu. Zároveň mu tak poskytl podporu k upevnění vlastní pozice.
Jenže to už přicházela 80. léta, která znamenala pro většinu socialistických zemí těžkou ránu do zad. Východní blok se rozpadal a s ním podpora komunistických režimů po celém světě.
Svoji šanci vycítila i etiopská opozice a Meningstu byl v roce 1991 po desetiletích krutovlády svržen. Podařilo se mu však uprchnout do sousedního Zimbabwe, kde mu poskytl azyl jeho diktátorský soudruh Robert Mugabe.
V roce 2008 byl Meningstu odsouzen k trestu smrti. Nicméně, jeho přítel Mugabe jej nevydal a nyní je otázkou, zda tak učiní čerstvě zvolený Emmerson Mnangagwa.
2. Muhammad Siad Barre (Somálsko)
Somálsko je dodnes pro mnohé synonymem ke slovu chudoba či hlad. Prapůvod příšerného stavu, v němž se země nachází i dnes, můžeme opět najít v koloniální politice.
Zemi si v minulosti rozdělili Italové, Francouzi a Britové a původním obyvatelům ji navrátili až v 60. letech minulého století. Do jednoho státního útvaru byli násilím shromážděny různé klany.
Somálsko je i dnes složeninou kmenů, které ani nemluví stejným jazykem a mají odlišnou etnickou identitu. To nedělá dobrotu a není divu, že v této zemi dodnes zuří občanská válka.
V současnosti vládne v nejchudší zemi Afrického rohu bezvládí. Předtím to nebylo o moc lepší. U moci se střídali diktátoři a jedním z nejhorších byl ten, který se narodil někdy kolem roku 1910 a vyrůstal bez rodičů.
Jmenoval se Muhammad Siad Barre a živil se jako pastevec. Jeho ambice byly daleko vyšší, a tak se chytl první příležitosti, která se naskytla, a přidal se k jednotkám britské koloniální policie.
Když bylo poručnictví nad Somálskem v roce 1949 přiděleno Itálii, neváhal přejít k italské koloniální policii. Když byla poté v roce 1960 vyhlášena nezávislost, stal se generálem.
Po vzniku Somálské armády byl jmenován zástupcem velitele a v roce 1965 po smrti svého nadřízeného přebral jeho místo.
Když pak v roce 1969 proběhl atentát na tehdejšího prezidenta, Barre se rozhodl využít příležitosti a jako nejvyšší vojenský činitel v zemi provedl nekrvavý státní převrat.
Začalo zatýkání, rušení soudů, politických institucí a vznikla Nejvyšší revoluční rada, která vládla s Barrem v čele a byla tvořena povstalci.
Okamžitě po nástupu k moci začal budovat kult své osobnosti. Nechal si říkat vítězný vůdce, ve městech nechal postavit své sochy, vylepit jeho podobizny vedle Marxe či Lenina a chtěl zavést „vědecký socialismus“.
Somálsko se stalo satelitem SSSR, proběhlo znárodňování a obyvatelstvo bylo nuceno k „dobrovolným“ pracím na polích.
Muhammad Siad Barre se však rozhodl zajít ještě dále. Překáželo mu klanové uspořádání a roztroušenost obyvatelstva. Nechal tedy sestavit zcela nový jazyk, který nazval Somálština, uzavřel všechny střední školy a tamní studenty poslal do vesnických oblastí, aby naučili venkovany nové řeči.
Klany se staly jeho veřejným nepřítelem číslo jedna. V minulosti totiž měly vlastní jazyk, měnu i vládu. Barre klany zakázal a spoléhal se na síť informátorů.
Vznikla Národní bezpečnostní služba, v jejímž čele stál sám Barre a v jejích pravomocích bylo zatknout kohokoli na dobu neurčitou.
Z jejich strany docházel k mučení, znásilňování, rabování, zastrašování a vraždění, což mělo vést k rozbití klanů zejména ze severu země, které se nechtěly podřídit.
Zlom přišel po somálsko-etiopské válce, při níž se SSSR obrátil na stranu Etiopie. To Barreho rozzuřilo a začal hledat podporu v USA.
Muhammad Siad Barre s Haile Selassiem
Uvnitř země však bujela povstání, která se Barre rozhodl potlačit ustanovením dalších terorizujících jednotek, které nazval Rudé barety.
Ti prováděli záškodnické akce, ničili přívody vody znepřátelených klanů a nechali je umírat žízní, vypalovali a vyvražďovali celé vesnice, což nakonec vedlo k úprku stovek tisíců Somálců do sousední Etiopie.
V 80. letech minulého století se ekonomika Somálska rozpadla do takové úrovně, že naprostou většinu obchodu tvořil černý trh.
Bývalé klany se začala opět zaměřovat na své minulé sítě, což vedlo k oslabování centrální vlády, a nakonec v roce 1991 k povstání, které skončilo dobytím Mogadišu a vyhnáním Barreho do Keni.
Odtud se přesunul do Nigérie, kde v roce 1995 zemřel. Podle oficiálních informací na infarkt, podle neoficiálních jej měli zavraždit tajní agenti Somalilandu.
3. Ahmadou Ahidjo (Kamerun)
Kamerun je nížinatá země s jezery a pralesy, která by se zdála být rájem na zemi. Její minulost je ale plná krutosti a bezpráví, což měli na svědomí zejména němečtí kolonizátoři.
Po první světové válce jejich místo zastoupili Francouzi a Britové, a tak byli obyvatelé Kamerunu vláčeni kolištěm dějin bez vlastní vůle.
Svoji nezávislost si vydobyli až začátkem roku 1960 a do jejich čela nastoupil jakýsi Ahmadou Babatoura Ahidjo. Ten pocházel z chudých poměrů muslimského severu země a většinu dětství strávil jen s matkou.
Vystudoval poštovní školu a na politickou dráhu se dostal díky zapojení do aktivit protestního hnutí Jeunes Musulmans. Odtud zamířil do koloniální parlamentu, kde zastupoval zájmy Kamerunců v područí Francie.
Když pak bylo v roce 1957 rozhodnuto o nezávislosti Kamerunu, vybíral se vhodný prezident. Ahmadou Ahidjo byl pro svůj neskrývaný obdiv k Francii a de Gaullovi skvělou volbou.
Brzy se stal mužem číslo jedna, a to i přesto, že jeho oponenti záhadně umírali. Dodnes není plně vyloučeno, že v tom měly prsty francouzské tajné služby.
Když se 1. ledna 1960 stal Kamerun samostatným státem, byl v obrovském pnutí. Šlo o zemi rozdělenou na muslimský sever a křesťanský jih, která byla navíc napůl frankofonní, napůl anglofonní.
O rok později se tak sever bývalého Britského Kamerunu po referendu připojil k Nigérii, zatímco křesťanští Bamilékové z jihu žádali autonomii.
To se nakonec proměnilo v otevřenou občanskou válku proti centrální vládě. Ahidjo však neotálel a rozhodl se konat. Nařídil genocidu kamerunských křesťanů, zavedl polní soudy a rozpoutal tak masakr, který stál život bezmála 300 tisíc Bamiléků, kteří byli zabíjení v bitvách, ale i veřejně popravování na náměstích.
Všichni Kamerunci měli nařízeno nosit na šatech identifikační kartičku, z niž se dalo vyčíst jejich etnické příslušenství. Vznikl tak systém šikany, který podněcovaly i pravidelné vojenské kontroly na silnicích, jež byly v některých oblastech rozestavěny na každém pátém kilometru.
Sám Ahidjo se považoval za reprezentanta lidu a chtěl z Kamerunu za cenu krveprolití udělat funkční centralizovaný stát. Považoval se za správného muslima, ačkoli neuměl ani arabsky a nechával o sobě skládat oslavné básně.
Prezidentem se nechal zvolit pětkrát po sobě, přičemž volební výsledky dosahovaly sta procent. Kamerun ale pod jeho rukama ekonomicky prosperoval.
Na druhou stranu zaséval po zemi teror a strach. Ve věznicích sedělo na 30 000 politických vězňů a sám Ahidjo byl v čele tajné policie a osobně kontroloval potlačování opozičních sil.
Nechal se oslovovat titulem: Jeho excelence Al Hadj Ahmadou Ahidjo, prezident republiky, velký soudruh, otec národa a budovatel státu, ústavu si měnil podle sebe a jeho úřady cenzurovaly veškerý tisk.
Parlament se scházel jen dvakrát do roka a jeho prakticky jedinou rolí byl potlesk po sáhodlouhém prezidentském projevu.
Jeho finální vítězství přišlo v roce 1972, kdy se mu podařilo porazit Bamiléky a sjednotit zemi pod centrální vládu. O tom se rozhodlo v referendu, ve kterém se pro návrh vyjádřilo 3 217 056 lidí a proti pouhých 158.
Ahidjo ze zničení křesťanských partyzánů těžil, využil jej k propagandě a cílil především na mládež, ze které chtěl vychovat kádry, jež tvrdě pracují a poslouchají.
Nakonec v roce 1982 rezignoval kvůli zdravotnímu stavu. Odebral se do senegalského exilu, kde v roce 1989 pokojně skonal.
Kamerunci na období jeho vlády dodnes vzpomínají s nostalgií. Šlo totiž o dobu klidu a hospodářského růstu, která však byla vykoupena genocidou části obyvatelstva, represemi a ztrátou občanských svobod.
4. Sangoulé Lamizana (Burkina Faso)
Burkina Faso nebo-li Vlast důstojných lidí se do roku 1984 nazývala Horní Volta. Nezávislost si vydobyla v roce 1960, ale neměla to vůbec lehké.
Šlo o velmi chudou zemičku, která se tísnila mezi federací Mali a Pobřežím slonoviny, na němž byla ekonomicky závislá. Chudý kraj neměl co nabídnout, tedy krom výborně vycvičených vojáků.
Prvním prezidentem se v roce 1960 stal Maurice Yameoga, ale ten začal ihned s represemi, zakazoval politické strany a plnil si kapsy korupcí.
