Zákrok, který se ve světě nikdy neměl rozšířit.
Psychiatrické poruchy byly kdysi vnímány úplně jinak. V historii se snažili lékaři pomoci s mentálními útrapami svým pacientům všemožnými způsoby, předepisovali jim různé látky či léky, ale ve 20. století se objevil i portugalský neurolog Egas Moniz.
Vymyslel leukotomii, za což později získal i Nobelovu cenu, a tak se jeho postup rychle rozšiřoval do světa. Moniz začal duševně nemocné pacienty léčit tak, že jim do lebky navrtal díru a nakonec fyzickým zásahem do mozku způsobil přerušení části nervových spojení přímo v mozkové hmotě, což mělo ve většině případů za výsledek změnu chování člověka.
Nevadilo, že mnozí lidé po zákroku zemřeli, nebyli schopni mluvit a byli dezorientovaní, Moniz svým přístupem k léčbě inspiroval i Američana Waltera Freemana. Ten si leukotomii oblíbil, ale brzy se mu zdála příliš komplikovaná. Vrtání děr do lebky pacienta zabralo delší dobu, a tak jednoho dne vymyslel lobotomii.
K jejímu provedení mu postačoval sekáček na led, který pacientovi nacpal přes očnici až do mozku. Při zákroku nadzvedl oční víčko člověka, vrazil mu tam sekáček na led a kladívkem ho dopravil do mozku.
Sám říkával, že sekáček skončil několik centimetrů v mozkové hmotě. Freeman ním pak začal hýbat a otáčet. Dohromady měl za svou kariéru provést téměř 3 500 lobotomií, ale nikde nenajdeš přesné záznamy o tom, jak každý pacient dopadl.
Bez okolků přitom přiznával, že část z pacientů zemře, avšak ve svých studiích analyzujících lobotomie vždy konstatoval, že duševně nemocným lidem opět přinesl do života štěstí.
Mnohé pacientů si také fotil, a tak se nyní můžeš podívat na to, jak vypadali před a po zákroku. Všimni si i popisků k jednotlivým fotkám, kde při jedné ženě napsal, že se z ní po lobotomii stalo ukázkové domácí zvířátko.
