Novodobé způsoby komunikace jsou pro naše zdraví skutečnou hrozbou.
Komunikace je základní stavební pilíř naší civilizace. Jen díky ní dokážeme už po tisíce let odolávat nástrahám. Jen díky ní si dokážeme předávat životní moudra a příběhy, které umožňují formovat další generace.
Avšak nikdy v historii lidstva nebyla komunikace zdehonestovaná a její základy tak pošlapané, jako je tomu dnes. Podíl si na tom mohou připsat všechny sociální sítě, které nás jako společnost v tomto kontextu již nenávratně poznamenaly.
Z evolučního hlediska jsou moderní formy sociální komunikace pro náš druh nesmírně problematické a nemají v naší historii obdoby.
Jak nás sociální sítě uvrhly do neznáma
Nicméně pro to, abyste takový život mohli vést, potřebujete přiměřeně velkou skupinu. Desítky tisíc lidí se bude jen těžko přesouvat přes všelijaké nástrahy země a naopak, když vás bude pět, šance na život nebudou právě největší.
Z evolučního hlediska můžeme tedy říci, že lidský druh se nevyvinul pro to, aby žil usazený ve velkých společnostech, jako je tomu dnes. Jak říká práce R. I. M. Dunbara, náš mozek a naše mysl se po staletí těmto sociálně ekologickým podmínkám přizpůsobovaly, než začaly kvůli pokroku technologií narážet na stále větší a větší nesoulad.
Problémy pramení hned z několika skutečností. Pro to, abychom zaznamenali enormní rozdíl ve způsobu komunikace, nemusíme jít ani tisíce let do historie. Stačí, když vám budou vaši rodiče povídat, jak se poznali, jak své city k sobě prohlubovali a uvědomíme si, že jsme se za 20 či 30 let posunuli někam, kde to vlastně neznáme.
Komunikace Face-to-Face se z našich způsobů stále více vytrácí, což má za následek mnoho dalších problémů, s nimiž se lidé stále více obracejí na pomoc psychologů, psychiatrů a terapeutů.
Vytlačování přirozené a zdravé komunikace mobily je pro nás nepřirozenější, než si myslíme. Sociální sítě nám umožňují komunikovat prakticky s kýmkoli. A to je další problém. V dávné historii, kdy žili naši předkové ve zmíněných malých společenstvích kočovným způsobem života, jen málokdy přicházeli do kontaktu s cizinci. Celý svůj krátký život přežili většinou neustále obklopeni lidmi, které znali.
V takovém sociálním prostředí se jejich mentální kapacity formovaly tak, aby dokázali jako skupina přežít a prosperovat. Vyvinul se například reciproční altruismus, což je tendence pomáhat druhým s očekáváním, že pokud se já sám později ocitnu v nelichotivé situaci, na oplátku se i mně dostane pomoci.
Proč je pro nás komunikace s cizími lidmi nepřirozená?
Ale zpět k lidem, se kterými komunikujeme. Problémem je, že se bavíme s úplně cizími lidmi a to čím dál tím víc. Na jedné straně se takový fenomén spojuje s objevováním nového, překonáváním stereotypů. Na druhé straně s sebou nese mnoho nástrah a nebezpečí. V případě někoho neznámého nikdy nevíme, kdo sedí na druhé straně. Takto nejsme zvyklí žít.
Takto to dnes už opravdu nefunguje a nelze říci, že by to byla primárně chyba sociálních sítí nebo technologií jako takových. Může za to celkový způsob života, kdy prostě musíme neustále přicházet do styku s někým, kdo je pro nás úplně cizí. Počínaje vzdělávacími institucemi a konče prací s veřejnými úřady.
Skutečně mají sociální sítě více výhod než nevýhod?
Sociální sítě mají bezpochyby obrovské množství výhod. Udržují přátelství, která by jinak už dávno zanikla, ale na druhé straně, je skutečně takové umělé natahování vztahu přínosné? Máme přehled o tom, co se v okruhu našich přátel, známých a rodiny děje, ale opět si položme otázku, má to pro nás význam? Nebýt tohoto uměle vybudovaného online světa, zřejmě by nám to bylo v mnoha případech zcela jedno.
Existuje určitá, větší či menší korelace mezi úzkostmi, depresemi a mírou, s jakou používáme sociální média.
K čemu nám je, že Zuzka, se kterou jsme prohodili za 4 roky na střední pět vět, je nyní na dovolené v Indonésii a že náš nejlepší kamarád ze základní školy, kterého jsme šest let neviděli, se příští týden žení? Odpověď je velmi jednoduchá, k ničemu. Stále více jsme zahlceni informacemi, které pro nás nemají žádný relevantní přínos.
Instagram a jeho třpytivý povrch je kapitola sama o sobě. Instagram může sloužit jako novodobý nástroj k vytváření pacientů pro terapeuty, psychology i psychiatry. Možná jste tu závist zažili na vlastní kůži, možná jste byli jen jejím svědkem.
Snad si nikdo nemůže myslet, že ten druhý žije jen radostným a naplněným životem, přičemž má hromadu volného času, peněz a pohádkové vztahy. Ne, takhle to skutečně nefunguje a kdyby ano, tak je to jen určitá perioda, která dříve či později skončí. Každý z nás má horší i lepší období. Kdo by se však chlubil něčím, co se mu nepodařilo, nebo kvůli čemu trpí.
Dalším zajímavým fenoménem je anonymita, kterou nám online prostor poskytuje. Je však třeba si uvědomit, že tento deindividuovaný způsob komunikace je pro nás vysoce nepřirozený a mnohdy v nás podmiňuje to nejhorší.
Jen málokdy jste mohli v minulosti něco říci, aniž byste za to nesli odpovědnost. Dnes je bohužel i toto možné. Sociální psychologové v čele se Zimbardem přitom již celá desetiletí dokumentují fakt, že lidé skrývající svoji identitu za přezdívku či masku se stávají mnohem nebojácnějšími a agresivnějšími.
Evoluční psycholog A. J. Figueredo přišel se zajímavým tvrzením. Podle něj jsou velkoměsta svým anonymním způsobem života, který poskytují, dokonalým prostředím pro vzrůst psychopatického chování.
A je to trefa do černého. Stačí se jen logicky zamyslet a člověk si okamžitě uvědomí, že jinak se bude chovat a komunikovat na vesnici, v níž ho každý zná, a jinak v několikamilionovém městě, kde je jeho identita dokonale skrytá.
Moderní sociální komunikace a nesoulad, který přináší, má důsledky pro každou oblast našeho života. Jak začít s tímto problémem bojovat? V první řadě je třeba snížit anonymitu a deindividuaci na všech novodobých komunikačních platformách, což by mělo přinést lepší sociální chování. Pokud totiž za svá slova poneseš výsostnou odpovědnost, velmi dobře si rozmyslíš, co tomu druhému řekneš a co už ne.
