S Jaroslavem Hemalou z brněnského Café Práh jsme si popovídali nejen o tom, v čem spočívá trénink zaměstnance s duševním postižením.
Dobrých věcí není nikdy dost. Toto tvrzení se nám může vybavit například v souvislosti s kavárnou. U dobrého kafe, dobrých zákusků a chlebíčků. Dobrých cen také není nikdy dost, zvlášť, když jsou dobré pro tebe jako pro zákazníka. V momentě, kdy by taková kavárna byla ještě i dobrá – ve smyslu prospěšná, nebyl by to perfektní podnik?
Tato myšlenka dostává reálné obrysy v momentě, kdy zaměříš svůj zrak do středu moravské metropole – do Brna. Pro turistu na vcelku nenápadném místě, kam by normálně nešel – ze strany Galerie Vaňkovka – nalezneš kromě dlouhé cihlové budovy také prosklený vstup s oranžovou cedulí s nápisem Café Práh. Uvnitř na první pohled normální kavárny není nic zvláštního, z největší pravděpodobností tě ale obslouží lidé, kteří se léčí s duševní nemocí.
V ranním shonu jsme se sešli s provozním Café Práh Jaroslavem Hemalou, který nám velice ochotně vysvětlil, jakým způsobem tu vlastně tito lidé pracují. A přestože jsme spolu mluvili při snídani, kdy bývá nápor, uvnitř podniku bylo příjemné prostředí. Nehledě na to, že se venku velice hlučně chystal festival.
- V čem spočívá trénink zaměstnanců s duševním postižením;
- jestli je o tuto službu zájem;
- proč se trénuje zrovna v kavárně;
- kolik pracovníků taková kavárna má;
- jaký je rozdíl mezi směnami v „obyčejné“ a „tréninkové“ kavárně;
- kdy je nejlepší do kavárny zavítat;
- jakým způsobem je projekt financován;
- jak se zde řeší stresové situace;
- jestli jsou na projekt negativní reakce;
- co kromě kavárenského sortimentu může kavárna nabídnout.
Všude, kde jsme hledali vaši kavárnu, bylo napsáno, že se jedná o „tréninkovou kavárnu". V čem takový trénink spočívá?
Nově by se dalo říct, že už nejsme tréninková kavárna. Jsme sociální firma. Byli jsme totiž vždycky rozděleni na dvě části – dopolední a odpolední, kde trénink byl. A byl to trénink dovedností zaměstnanců. My totiž zaměstnáváme pouze lidi s nějakým hendikepem. Zaměřujeme se hlavně na lidi s duševním onemocněním.
Tím pádem, když se u nich nějakým způsobem stabilizuje průběh nemoci a jsou relativně připraveni jít do práce, tak jdou na ten „trénink“, kterého se zúčastňují třeba jednou týdně, a zkouší si vůbec návyky. Vstát ráno do práce, poslechnout šéfa, mít kontakt s kolegou a hlavně s lidmi. Což je pro ně strašně důležité.
Někdy to nezvládají a musí si to natrénovat, ať se nebojí. A poté, když se jim to podaří a začnou pracovat, tak odcházejí, pokud chtějí, na otevřený trh práce. Mohou se hlásit na místa sekretářek, do skladů – nemusí se jednat jenom o kavárny. Nicméně je nutné si opravdu natrénovat tu část se vstáváním. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát týdně, třikrát týdně. Vývoj u některých klientů trvá třeba rok.
Proč se trénuje zrovna v kavárně?
Protože tady je kontakt s lidmi. Právě ten kontakt pro ně bývá největší problém – nejen se zákazníky, ale i s kolegy. Je tady ta asistence. Ale my máme těch tréninkových míst více. I v rámci sekretariátu na Tuřanské. Mohou trénovat i na zahradě, jelikož máme velkou zahradu, pokud je zájem. Ale největší zájem mají o kavárnu, protože se pak mohou uplatnit v kavárnách. Nejspíš nemohou dělat baristu, ale třeba pomocného číšníka, kdy to zvládají, protože úvazky jsou většinou poloviční nebo čtvrteční.
Pro mě je to zaměstnanec, o kterém sice vím, že má nějaké omezení, ale přistupuji k němu a hlavně ho beru jako zdravého člověka.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Zda je o tuto službu zájem;
- kolik pracovníků taková kavárna má;
- jaký je rozdíl mezi směnami v „obyčejné“ a „tréninkové“ kavárně;
- kdy je nejlepší do kavárny zavítat;
- jakým způsobem je projekt financován;
- jak se zde řeší stresové situace;
- jestli jsou na projekt negativní reakce;
- co kromě kavárenského sortimentu může kavárna nabídnout.
