Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Dominika Szabová nedávno dostudovala medicínu a dnes už ordinuje v ambulanci. Její přechod ze studentského života do zaměstnání byl plynulý, jelikož svědomitě během studia chodila na praxe.
MDDr. Dominika Szabová nedávno dokončila medicínu a dnes už pracuje. Je zubařka a ordinuje v Seredi. I přesto, že je čerstvá absolventka, rukama jí už prošly stovky pacientů. „Během studia jsem se snažila nabrat co nejvíce praxe. Viděla jsem totiž, že škola je absolutně něco jiného než reálná praxe. Ošetřuji tedy už pár let a rukama mi prošly stovky pacientů,“ řekla v rozhovoru pro REFRESHER.
Od pacientů sem tam dostává otázky, zda už má dostatečnou praxi s vrtačkou. „Nezdá se jim, že tak mladá zubařka už ošetřuje (smích). Zpočátku jsem očekávala, že takové otázky budu poslouchat poměrně často, ale opak je pravdou. Pacienti mi důvěřují,“ říká s úsměvem 25letá zubařka.
V rozhovoru se zubařkou Dominikou si přečteš:
Proč se rozhodla stát se zubařkou
Jak vypadá studium medicíny
Proč po studiu neodešla do zahraničí
Co by dělala, kdyby se rozhodla nestudovat medicínu
zubububbu Zdroj: Vladimír Mičuda/REFRESHER
Bála ses zubařů, když jsi byla dítě?
Nijak zvlášť. K zubaři jsem chodila s respektem, ale nebyl to žádný panický strach. Jako každé dítě, i já jsem chodila s rodiči. Ptala jsem se jich, jestli mě to bude bolet a co mi bude zubař dělat. Dokázali mě vždy uklidnit, vždy jsem to vydržela. Pochopitelně, čím jsem byla starší, tím lépe jsem návštěvu u zubaře zvládla. Stres ale vždy byl, hlavně v čekárně. To očekávání, co přijde, vždyť víš (smích).
I jsi u zubaře někdy plakala?
Já si nevzpomínám, že bych plakala, ale máma mi s oblibou připomíná, že se to stalo. Vytrhli mi mléčný zub a byla jsem celou dobu v pohodě. Zubařka mi následně dala do skusu tampon a když jsme vyšli z ambulance, následně jsem se rozplakala, jak moc mě to bolelo (smích).
Některým to vydrží a zubařů se bojí i v dospělosti.
Mnoho pacientů je takových. Někdy to může být velký problém, protože pokud dotyčný zanedbává péči a pro strach dlouho nenavštíví zubaře, stav se mu bude jen a jen zhoršovat. Setkala jsem se i s pacienty, kteří přiznali, že se kdysi báli, ale dnes je to už v pořádku a naopak, že se jako děti nebáli a nyní mají strach.
Máš už „ověřený tah“, jak lidi uklidnit?
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak Dominika uklidňuje pacienty
Jaký je její nejhorší zážitek
Zda už jí bylo fyzicky špatně poté, co pacient otevřel ústa
Snažím se jim racionálně a lidsky vysvětlit, že pokud zanedbávají pravidelné návštěvy zubního lékaře, bude na tom jejich chrup stále hůře. S pacienty se snažím vytvořit vztah, bavím se s nimi, vysvětlím jim, jak dnes, v roce 2020, probíhá návštěva u stomatologa. Následně udělám zubní hygienu. Když vidím, že je už mezi námi jistý stupeň důvěry, postupně se to zlepšuje. Návštěvy jsou stále uvolněnější, pacienti se časem už v křesle netřesou a nebojí se mě (smích).
Kdy ses rozhodla, že se staneš zubařkou? Chtěla jsi jí být vždy, nebo ve tvém životě nastal jakýsi zlom, který tě utvrdil, kam se chceš v budoucnosti ubírat?
Když jsem byla mladší, měla jsem se zuby čelistně-ortopedický problém. Měla jsem retinovaný špičák, což znamená, že byl horizontálně uložený v kosti pod ostatními zuby, čili nebylo možné, aby se spontánně prořízl a zařadil na své místo.
Byly dvě možnosti – buď zub vytrhnout, nebo se ho pokusit zachránit. Čelistní ortoped mě poslal na chirurgii, kde mi dáseň otevřeli a na zub mi nalepili rovnátka, takový kovový zámek, který je součástí zubních aparátů. O něj mi přivázali drát a táhli ho pomocí toho strojku. Bylo mi tehdy 12 let.
Zní to jako historka, po které bych neměl v oblibě zubaře. Ty ses paradoxně zubařkou stala.
Měla jsem plná ústa drátů. Jelikož tehdy ta technika nebyla tak vytříbená jako dnes a také měl zub velmi nepříznivou polohu, moc se mu nedařilo. Trápila jsem se s tím asi rok. Mnohdy mě to také omezovalo v rámci přijímání potravy, často jsem byla hladová. Chtěli jsme to ale zkusit, trojka je důležitý zub.
Nakonec to ale nevyšlo a poslední možností bylo zub extrahovat, tedy vytrhnout. Tehdy, když jsem neustále navštěvovala ambulanci, jsem si řekla, že by se mi taková práce líbila – pomáhat lidem a najít lepší způsob terapie, aby se tolik nemuseli trápit. Nastal tedy zlom v mém životě, na který ses ptal (smích). Na gymnáziu mě bavila biologie a chemie a když jsem přemýšlela nad výškou, medicína byla jasná volba.
O zubařích se říká, že vydělávají slušné peníze. I to tě motivovalo, aby ses stala zubařkou?
Spíše jsem se dala na medicínu, protože mě bavilo učit se o lidském těle. Mimo jiné, výhodou zubaře je, že se nemusíme 5 let atestovat v nemocnici a můžeme si po vystudování otevřít vlastní praxi. Pracovní doba je také velké plus, nemusím brát noční služby, což je pro ženu, která chce být v budoucnu matkou, velkou výhodou. Je ale pravda, že mě motivovala i finanční stabilita. Nikdo nechce dělat za 400 či 500 eur (10–13 tisíc korun, pozn. red.).
Studovala jsi na Univerzitě Komenského. Bylo studium těžké?
Byla bych pokrytec, kdybych řekla, že to bylo jednoduché. Navíc studium trvalo 6 let, čili bylo i dlouhé. První tři roky to byla všeobecná medicína, s obecnými předměty nás ale trápili až do konce studia. Jedna z nejhorších věcí tehdy pro mě byla, že všichni kámoši se vydali v pátek večer ven, ale já musela zůstat doma a učit se. Chtělo to tedy skutečně hodně sebezapření, ale když máš cíl, vše se dá.
Od prvního ročníku jsem se snažila nabrat co nejvíce praxe. Viděla jsem totiž, že škola je absolutně něco jiného než reálná praxe.
Jak během studia nasbíráš praxi?
Je to individuální. Něco se naučíme ve škole na stážích, ale hodně závisí také na tom, jak se kdo angažuje v zapojení se do školeních a kurzů. Protože výuka, alespoň když jsem já byla studentka (což není tak dávno), nebyla úplně taková, jaká by měla či mohla být.
Pro dotvoření obrazu, bylo nás na praxi pět až deset. Když pacient potřeboval například vytrhnout zub, dělat to mohl samozřejmě pouze jeden z nás a ti další museli čekat na další příležitost. Z mého pohledu by tedy těch stáží mohlo být podstatně více.
Také není na škodu již během studia praxe v zubní ordinaci. Tak jsem to udělala i já. Nejdříve jsem pochopitelně jen asistovala, studenta nenechají hned ošetřovat. Postupně, když zubař vidí, že se student snaží, dává mu stále více prostoru.
Jak dlouho tedy ošetřuješ?
Od druhého ročníku jsem se snažila nabrat co nejvíce praxe. Viděla jsem totiž, že škola je absolutně něco jiného než reálná praxe.
Některé předměty mě bavily, jiné zase byly neskutečně těžké, je to tedy u každého studenta individuální. Pro mě byl těžký přechod z gymplu na vysokou školu. Od prváku na nás tlačili a hned nám „naordinovali“ naučit se 1 000 stran, měli jsme to umět jako abecedu. Myslela jsem si, že nic horšího mě nečeká, ale mýlila jsem se. Přišly těžké předměty a právě těch 1 000 stran byl základ, abych zvládla všechno ostatní.
Teorie byla vždy těžká. Někdy se učivo dalo zvládnout za tři dny, ale takových bylo málo. Většinou jsem se na předmět učila tři týdny vkuse. Je třeba také zmínit psychické tlaky od doktorů. Někdy jsem měla pocit, že si stále něco dokazují, ale to mohou pociťovat pravděpodobně i studenti z jiných škol (smích). Tím si projde snad každý vysokoškolák.
Jak vypadají státnice na medicíně?
Měla jsem teorii i praxi, klasika.
Teorii si dokážu představit. Jak vypadá praktická zkouška?
Každý jsme měli svého pacienta, kterého jsme museli vyšetřit, stanovit mu diagnózu a podle ní jej dále ošetřit. Na chirurgii to byla většinou extrakce (trhání) zubů, vyšetření slinných žláz nebo i vyšetření pacientů s těžšími maxilofaciálními zlomeninami po úrazech, či vyšetřování onkologických pacientů a následně stanovení terapie. Nezbytnou součástí byl vždy popis rentgenového snímku. Nechybělo ani ošetřování kazů. Každý krok nám doktoři kontrolovali – jak jsme to vypreparovali, jaký byl náš postup a podobně.
Studium jsi ukončila nedávno, teprve loni. Dnes už ordinuješ v ambulanci, neměla jsi tedy problém uplatnit se.
Byl to plynulý přechod. Jak jsem již zmiňovala, snažila jsem se mít hodně praxe, takže nástup do práce byl víceméně bezproblémový, pracuji v zubní ambulanci Fasadent v Seredi. Zubařů je obecně málo, čili nouze o pacienty není.
Mnozí absolventi odcházejí do zahraničí, dostanou tam mnohem lépe zaplaceno. Nepřemýšlela jsi nad odchodem?
Ano, přemýšlela jsem i nad zahraničím. Ani ne tak pro plat, ale pro zkušenosti, které bych tam mohla nabrat. Když už se bavíme o tom lepším platu, spíše se to týká německy mluvících zemí a tedy se „šprechtěním“ mám trochu problém, takže pochybuji, že by tam čekali právě na mě (smích). Také jsem si řekla, že když člověk chce, tak se naučí všude. Přeci jen tu mám i rodinu, přátele a známé a raději chci pomáhat jim než cizincům.
Pracuješ v nově otevřené ambulanci v Seredi jako zaměstnanec. Je těžké najít si zpočátku pacienty?
Pokud přijde čerstvý absolvent do zaběhlé ambulance, není to složité. Pokud to je opačně, jako v mém případě, nesmí chybět propagace, pacienti se totiž o nás nejprve musí dozvědět. Je to obdobné, jako když si někdo otevře obchod nebo jiné služby. Celkově je zubařů málo, takže až tak problematické to není.
Přemýšlela jsi nad tím, že by sis otevřela vlastní ambulanci?
Určitě jsem přemýšlela i nad tím, ale momentálně si to nedokážu představit. Bylo by to pro mě náročné nejen finančně, ale je to i hodně vybavovaček a byrokracie. Možná časem (smích).
Určitě se najdou lidé, kteří jsou skeptičtí, když uvidí mladou zubařku.
Nezdá se jim, že tak mladá zubařka už ošetřuje (smích). Jasné, sem tam se mě ptají, kolikrát jsem už vrtala a podobně. Zpočátku jsem očekávala, že takové otázky budu poslouchat poměrně často, ale opak je pravdou. Pacienti mi, zdá se, důvěřují.
Kolik zubů jsi už za ty roky vytrhla?
Už to nepočítám, velmi mnoho (smích).
Na to potřebuješ hodně síly.
Ano, jsou případy, kdy mě už dokonce začíná bolet ruka. Zároveň musíš od zkušených doktorů nejdříve odkoukat techniku.
Pamatuješ si svůj nejtěžší zákrok?
Těžké je to vždy tehdy, když mám špatný přístup, nebo když se mi například rozkrvácí dáseň právě tehdy, když to nejméně potřebuji. Také i některé extrakce nejsou lehké, hlavně pokud jde o mrtvé zuby.
Bylo ti už někdy fyzicky špatně z toho, co má pacient v ústech?
Mám naštěstí roušku, je to tedy vždy zvládnutelné (smích). U některých pacientů je ale opravdu cítit silný zápach z úst, důvodem bývají většinou gangrenózní zuby nebo celkově špatná hygiena. Tehdy pacientovi řeknu, že mu z úst páchne, není to normální a musí s tím něco dělat. Snažím se mu pomoci a dát rady, aby se to zlepšilo. Samozřejmě, komunikuji empaticky a s citem.
Byl už i takový případ, kdy sis myslela, že to nezvládneš a pozvracíš se?
V ambulanci se mi to ještě nestalo, ale ještě během studia se to sem tam stalo. To se ovšem týkalo velmi těžkých stavů u pacientů se zkolikvovanými onkologickými nádory, to znamená odumření tkáně. Byli to většinou pacienti, kteří na své zdraví úplně kašlali, jinak se do takového stavu dostat nedá.
Přišel si už k tobě někdo stěžovat a reklamovat tvou práci?
Zatím naštěstí ne (smích). Může se to ale stát, zubaři nejsou neomylní. Už ale ke mně přišel pacient s tím, že ho stále bolí rána po extrakci, to je ale běžná pooperační komplikace.
Často se stává, že k nám, na Slovensko, jezdí pacienti z Rakouska, protože jsme cenově výhodnější. Máš s tím zkušenosti?
Samozřejmě, je to běžné. Máme dokonce i pacienta z Lotyšska. Jsme ve srovnání s Rakouskem, Německem či Velkou Británií značně levnější a vyplatí se to.
Slováci zase prý jezdí na Ukrajinu, aby ušetřili.
O tom znalosti nemám, ale možné to je.
Po návštěvě zubní ambulance to může naše peněženky řádně zabolet. Jsou podle tebe ceny pro běžného Slováka přiměřené a férové?
Ceny se odvíjejí od toho, jaké ceny mají naši obchodní partneři. I materiál a vybavení něco stojí, není to tedy tak, že jsme příslušenství koupili za pár drobných, přístroje stojí tisíce eur.
zubububbu Zdroj: Vladimír Mičuda/REFRESHER
Máš i dětské pacienty?
Ano, hodně.
Jak jsme si již povídali, děti mívají často strach a sem tam si i popláčou.
Tehdy se snažím s dítětem skamarádit. Vysvětlím mu, že mu nic špatného dělat nebudu a na první návštěvě ani nic hrozného skutečně nedělám, povídáme se, trochu si zahrajeme a pak zkontroluji chrup. Pokud to ale není jen preventivní prohlídka a mladého pacienta něco bolí, i tehdy volím takový přístup, aby mi uvěřil, že ho nic bolet nebude a že když bude plakat, zbytečně se ošetření v křesle prodlouží.
A vždy to zabere?
Ne, samozřejmě (smích). S některými dětmi se jednoduše nedá. I když nedělám bolestivý zákrok, rozpláčou se. To už je ale chyba rodičů. Měli by svou ratolest usměrnit a říct jí, jak by se měla v ambulanci chovat. Pokud je ale dítě rozmazlené, já s tím už neudělám nic.
Plakal ti už v ambulanci i dospělý?
To se mi ještě nestalo (smích). Slzička už vytekla, když něco zabolelo, to je tak všechno.
Protetické práce stojí zhruba na jeden zub na Slovensku cca od 200 do 400 eur. Pokud by sis chtěl tedy vyměnit všechny zuby, zaplatil bys tisíce eur.
Co tě za ty roky, cos ošetřovala pacienty, nejvíce zaskočilo?
Toho už bylo, lidé jsou všelijací. Ze začátku mě pořád překvapovala nevzdělanost pacientů z hlediska orální hygieny. Teď už to beru jako samozřejmost a každého usměrňuji, jak správně čistit. Nejvíc mě ale překvapuje, když si pacient myslí, že se nemusí starat o protetické náhrady jako korunky a můstky či zubní implantáty. Myslí si, že je to natrvalo. Opak je pravdou. Právě v situacích, kdy má pacient náhradu, je nutné, aby péči o zuby ještě zvýšil, aby to co nejdéle vydrželo.
Také mě překvapuje, když si pacient myslí, že může mít hotové zuby za jedno či dvě sezení. Nejsme kouzelníci. Nechtějí si uvědomit, že to, co se zanedbávalo roky, my nemůžeme opravit za dvě tři sezení.
S nevzdělaností úzce souvisí nákup různých „vychytávek“, které slibují až zázračné účinky. Populární jsou také návody z internetu.
Ano, zázračné bělení zubů je stále hit. Různé svítící přístroje a podobně. Nejspolehlivější je samozřejmě bělení u zubaře. Pacient ale nemůže mít zubní kaz, zuby musí být v perfektním stavu, jinak by bělení mohlo velmi snadno ublížit. A co se týče pásků a podobných internetových taháků? Přiznám se, nesleduji tyto „trendy“ dopodrobna, z drtivé většiny jsou to totiž hlouposti. Jediná účinná metoda je na bázi peroxidu vodíku, ten ale běžný člověk jen tak nesežene.
Na co se tě ptají pacienti nejčastěji, co je zajímá?
Právě to bělení. Téměř všichni ale na to nemají vhodný stav zubů. Je totiž třeba nejdříve odstranit všechny kazy, zubní kámen, musí se naučit řádně si čistit zuby a starat se o ně. Když jim to vysvětlím, hned si to rozmyslí. No a v neposlední řadě, důležitou roli hraje i cena.
Kolik stojí bělení?
U nás přibližně 300 eur (asi 7,5 tisíce korun), není to tedy levná záležitost. Každý zubař má pochopitelně jiné ceny.
Byli u tebe pacienti, kteří chtěli celý nový chrup a ptali se na cenu?
Každého zajímá v první řadě cena a zda si to může vůbec dovolit. Celková cena za chrup je individuální podle toho, v jakém stavu ty zuby jsou. Možností, jak se to řeší, je několik. Závisí na tom, zda pacientovi zuby chybí, nebo je chce předělat jen z důvodu estetiky. Pokud mu chybí, buď se to řeší protetickou náhradou nebo dentálními implantáty. Protetické náhrady jsou korunky, můstky nebo fazety a tam je cenová relace zhruba od 200 do 400 eur (5–10 tisíc korun, pozn. red.). Jak jsem ale zmiňovala, každý zubař má jiné ceny, může to být i více než 400 eur. Pokud by sis chtěl tedy vyměnit všechny zuby, zaplatil bys tisíce eur.
Chtěl už od tebe pacient zlaté zuby?
S tím jsem se zatím nesetkala (smích). Mladší holky by ale chtěly strojek, i když ho nepotřebují. Zdá se jim to totiž in.
Stále někteří lidé věří radám typu, že když například vypili mléko, jejich zuby se zázračně vyléčí?
Jasné, pacienti se běžně ptají na „domácí triky“, které by jim mohly pomoci. Mnohé z nich jsou vysloveně hlouposti, například čistit si zuby sodou. Tehdy se poškozuje sklovina a trpí i dáseň. Někteří experimentují s citronem, ale ten také rozleptává sklovinu. Často se mě také ptají, kolikrát by si za den měli čistit zuby. Ideální je ráno a večer, pokud pacient dokonale ovládá zásady orální hygieny, a tím myslím opravdu dokonale. Také mi přijde úsměvné, když někdo řekne, že si dal od bolesti hřebíček, zub ho přestal bolet a k zubaři už nemusí ani jít.
Říká se, že by se na pastu neměla dávat voda. I to je hloupost?
Je to víceméně jedno. V ústech máme sliny, takže pasta i tak nezůstane v tak husté konzistenci a zředí se, což je žádoucí, aby se dostala všude.
Záleží na tom, jakou pastu používám?
Nedoporučuji bělící pasty, obsahují totiž abrazivní složky – ničí sklovinu, a ta se nám nemůže obnovit. Pomaličku si tak člověk stírá sklovinu a zuby jsou citlivější. Ale jsou na trhu dostupné pasty s obsahem černého uhlí, to má schopnost absorbovat pigmenty, takže pasta má jakýs takýs bělící efekt, ale není abrazivní, čili neškodí. Ale nic nezkazíš tím, pokud si koupíš obyčejnou pastu s fluorem.
Pacient může dostat anafylaktický šok, je to ale vzácné. Zubař musí být připraven, má mít protišokový kufřík.
Co jsou nejčastější chyby, které denně děláme při zubní hygieně?
Popravdě, mám pocit, že si dnes nikdo neumí správně čistit zuby. Největší chyba je, že lidé nevyužívají mezizubní kartáčky. Když si pacient vyčistí zub obyčejným kartáčkem, může si ho vyčistit jen na dvou stranách, resp. plochách. Mezizubní prostor tedy zůstává nevyčištěný. Další velká chyba je, že lidé nevědí, kde si mají zuby čistit. Často zůstávají nevyčištěná nejkritičtější místa mezi dásní a zubem. Tam se ukládá nejvíce plaku a bakterií.
Určitě k tobě do ambulance chodí známí a rodina. Není zvláštní dívat se lidem, které znáš, do úst?
Ani ne. U kamarádů to je úplně v pohodě, je to jako u běžných pacientů. Akorát jim více nadávám, že si nečistí zuby (smích). Když ošetřuji mámu nebo tátu, tehdy je to trochu neobvyklé.
Chtěji slevy?
Samozřejmě (smích).
A dáš?
Občas přimhouřím oko.
Jsou i pacienti, kteří se snaží vyjednat ceny jako na tržišti?
Ani ne, jsou s cenami seznámeni již před ošetřením a podle toho se rozhodují. Rovněž i po ošetření jim ještě jednou vysvětlím, za co platí.
Kdo je zubařem zubaře?
Jiný zubař (smích).
Už tě někdy spucoval za to, že si nečistíš zuby?
To se nestává. My si je všichni řádně čistíme. Dokonce si dovolím říci, že jsme možná až přemotivovaní (smích). Občas si vymýšlíme, že nás něco bolí, aby tam ten náš kolega zubař řádně hledal. Nic tam ale samozřejmě nenajde. Je to takový náš zubařský fórek.
Diagnostikovat se umíme jakžtakž asi i sami v zrcadle (smích). Ale přeci jen si neumíme vyšetřit horní zuby a také na to je třeba i pořádné světlo a optika. Je tedy nutné, aby nám to objektivně zhodnotil druhý zubař.
Sama si ale zub nedokážeš vytrhnout.
To už by byl extrém. Na internetu jsem sice viděla, že si zubař dokázal sám vytrhnout zub a přemýšlela jsem, jestli bych to dokázala (smích). Ale zatím to neplánuji.
Na internetu se také šířil případ, jak pacientka dostala v zubařském křesle anafylaktický šok. Zubařka googlila, co má dělat, žena nakonec zemřela.
Pacient může dostat anafylaktický šok, je to ale vzácné. Zubař musí být vždy připraven, být ve střehu, každá ambulance musí být vybavena protišokovým kufříkem či lékárničkou.
Co to je protišokový kufřík?
Je to resuscitační set, který musí mít každá zubní ambulance. Když se něco stane, musíme být schopni podat první pomoc, zajistit v první řadě průchodné dýchací cesty, píchnout adrenalin a mezitím volat pohotovost.
Co se může ještě přihodit?
Nežádoucí účinky po podání anestetika. Pacient může být buď alergický, nebo může anestetikum vyvolat toxickou reakci. Zajímavým typem reakce na anestetikum je idiosynkrazie, což je zvláštní reakce pacienta na anestetickou látku, není to odpověď ani alergická a ani se netýká předávkování, jsou to spíš takové bizarní reakce, které nelze vysvětlit farmakologicky ani biochemicky. To je ale velmi vzácné. Nejčastěji bývá pacientům po podání anestetika nevolno, popisují bolesti hlavy nebo mravenčení okolo úst, pocení. Jde o tranzitorní-přechodný stav, který za krátkou dobu odezní.
Z filmů známe zubaře, kteří používají rajský plyn. Využíváš ho i ty?
V soukromé ambulanci běžně rajský plyn nenajdeš. Je možné, že větší kliniky, které operují pod celkovou narkózou, ho mají.
Pamatuješ si na svůj nejvtipnější zážitek v ambulanci?
Když jsme dělali otisky zubů, dítě se nám pozvracelo. Odnesla si to stěna, ale naštěstí byla omyvatelná.
O dentistech se říká, že mají psychické problémy. Je známo mnoho případů, že si zubař sáhl na život, resp. spáchal sebevraždu.
Je to náročná práce, fyzicky i psychicky. Při práci trpí hlavně klouby, když si nedáme pozor, hrbíme se, dostáváme ramena do netradiční polohy. Je mnoho zubařů, kteří již podstoupili operace právě pro špatné držení těla. Proto je třeba mít v první řadě perfektně zvládnutou ergonomii, tedy zásady správného sezení při práci. Psychicky to je náročné proto, že pacienti rady lékaře často ignorují a následně se stěžují. I tak se s tím musíme vyrovnávat.
Zamyslela ses někdy nad tím, co bys dělala, kdybys nešla na medicínu?
Ano, mnohokrát. Svého rozhodnutí nelituji a pokud bych se opět měla rozhodnout, šla bych toutéž cestou.
