Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Stát potřebuje naši pomoc. Neváhal jsem tedy a přijel na Moravské náměstí, abych se nechal otestovat a zjistil, jak to všechno vlastně funguje.
„Jsem připraven pomoci v boji proti koronaviru,“ konečně si sám pro sebe říkám, když v pátek ráno sjíždím ze sídliště do středu Brna. Člověku se prostě chce jít ven; jak březen tak duben překvapují prakticky bezchybným jarním počasím, a to v dobrém slova smyslu. Modré dopolední nebe bez jediného mráčku mi zlepšuje náladu, když jej sleduji skrze škvíru střešního okna mezi tyčovými sběrači trolejbusu.
Nemůžu popřít, že cítím lehké svrbění po těle, když poprvé dorazím ke sběrnému místu na Moravském náměstí. Po včerejším spuštění plošného testování v celé republice byl právě brněnský Moravák tou horkou zónou číslo jedna. Prý zde došlo dokonce k potyčkám, lidé nedodržovali rozestupy a bylo jich mnoho. Což mě včera přivedlo k tomu si připravit malý plán, jakým způsobem celé testování podstoupím.
Co zaznívá ve frontě: - Tady je to horší jak v Hornbachu! - Já jsem taky těžce nemocná, mě nebudete předbíhat! - Nevíte, kde je konec fronty? - Pane, víte, co jsou to dva metry? U odběrového stanu na Moravském náměstí se vojenská policie, lékaři a medici snaží uklidňovat dav. pic.twitter.com/0eZyHrKLNP
Otevřel jsem si webové stránky studie kolektivní imunity SARS-CoV-2-CZ-Preval, kde jsem si přečetl, co všechno se mi bude dít. „Vážení občané, chceme vám nabídnout účast ve studii, která vám umožní zjistit, zda jste se setkali s nákazou novým typem koronaviru,“ psali. „Bezva,“ řekl jsem si, „proto na to koukám.“ Spíš mě ale zajímalo, jak to bude probíhat.
Třikrát cvaknu a odcházím se zařadit. Přísahal bych, že řada není delší než do půlky parku na náměstí. Než ale obejdu Moravák ze strany, zařazuji se až na úplném konci. Kde se všichni ti lidé za tři minuty vzali, netuším.
„Je mi mezi 18 a 89, akutní potíže nemám, zvýšenou teplotu taky ne, s COVID-19 jsem se nesetkal, trvalý pobyt... všechno dobrý,“ uzavřel jsem výčet podmínek a přešel rovnou k tomu, co bude vrcholem zítřejšího dopoledne. „Nejprve mi změří teplotu jako na těch fotkách z Číny, poté budu muset dělat nějaké papírování, dotazníky, a pak mě píchnou do prstu,“ pochopil jsem, proč mohli být někteří ze včerejších čekajících trošku nevrlí.
Dále jsem se textem moc nezabýval. Jen jsem zkontroloval, jestli mě, jako věkovou skupinu od 18 do 39 let potřebují. Otestovat mají 1500 lidí, zbývajících míst je 1164. Ideálka.
Příjezd
No a nyní je půl desáté, stojím v Brandlově ulici a upřeně zírám na Moravské náměstí. Naplánoval jsem si pohodlný příjezd spíše k desáté hodině, abych dodržel pravidla a nestresoval důchodce, pro něž je časové rozmezí pro testování od 8 do 10 dopoledne určeno. Mapuji terén. Hledám bující davy, těsné tlačenice a ostré sarkasmy.
Obrázek je však úplně jiný. Uprostřed náměstí na místě, kde během zimních trhů stává velké ruské kolo, je postaven vojenský stan. K němu je z jedné strany připlácnutý vojenský kontejner a další, menší stan, kde probíhá nějaká komunikace mezi budoucími testovanými a mediky. Jdu blíž, abych si to všechno vyfotil. Nicméně když se přibližuji k pásce městské policie, která odděluje řadu od trávníku, zjišťuji, kdo to tu hlídá. Kvapně ke mně přistupuje příslušník vojenské policie, který stál u zaparkovaných aut.
Hlídka vojenské policie
Třikrát cvaknu a odcházím se zařadit. Policejní páska mě vede až směrem k soše markraběte Jošta Lucemburského, přestože řada není dlouhá. Přísahal bych, že není delší než do půlky parku na náměstí. Než ale obejdu Moravák ze strany, zařazuji se až na úplném konci parku. Prakticky až na chodníku. Kde se všichni ti lidé za tři minuty vzali, netuším.
Ale teda včera, to byla hrůza! Ta řada byla kolem celého toho parku. No nestála jsem tady, vzdala jsem to! Organizace žádná, nic, prosím vás. Takový chaos tady byl. A dokonce prý něco tady řešila i policie.
Mé obavy z toho, že to bude na déle než půl hodinky nebo hodinku, začali potvrzovat i lidé, kteří stáli přede mnou. „No já už tady stojím půl hodiny a skoro jsme se nepohli,“ říká pán, který je ode mně vzdálen přesně čtyři osoby. Pár minut si stojím v řadě, když mě zčistajasna osloví jedna postarší paní. „Prosím vás, tady je ta řada?“ ptá se, načež jí odpovídám, že pravděpodobně ano a že budu poslední.
Už se to štosovalo.
„Jistě, asi ano, ale teda včera, to byla hrůza! Ta řada byla kolem celého toho parku,“ neskrývala dále své rozčarování paní. „Tolik moc lidí. No, oni potom brzy odpoledne v rádiu hlásili, ať už prostě lidi nechodí. Že odbaví tak 400 lidí za den,“ pokračuje, a já jsem rád, že mi vysvětluje věci, na které bych se stejně musel později někoho zeptat.
„Já jsem to včera měla tak,“ začíná sama od sebe, „že jsem odešla. No nestála jsem tady, vzdala jsem to! Organizace žádná, nic, prosím vás. Takový chaos tady byl. A dokonce prý něco tady řešila i policie.“ Z rozpravy nás najednou vytrhne paní, která stojí přede mnou. „Prosím vás, jestli stojíte v řadě, tak to musíte tady,“ a ukazuje do půlkruhu ve směru neonové šipky, která je nasprejována na zem.
Čekáme. Na zemi neon, kolem rozestupy. A klídek.
Pracovníci na odběrném místě tak nejspíš na organizaci přes noc zapracovali. Aby předešli nevraživým konfliktům v řadách na každém chodníku v parku, ze středového udělali prostor, ve kterém se řada stáčela. Na jeden chodník se tak vejde několikanásobně víc lidí, kteří ještě mohou stát v předepsaných rozestupech. Bravo.
Nic se nehýbe, slunce navíc začíná čechrat mé chloupky na šíji. A tak si stojím na slunci jeden krok od kýženého stínu. Jenže my se nehýbeme. Ani lidé, ani čas.
S paní se loučím a zařazuji se. Stojím a čekám. Udělám fotku. Cvak. Udělám další. Pak se porozhlédnu. Nic se nehýbe, slunce navíc začíná čechrat mé chloupky na šíji. Na jaře si člověk nemůže být nikdy jistý tím, jak bude. Proto jsem si dnes pro jistotu vzal všechno. Jak bundu, tak dlouhé kalhoty, mikinu a samozřejmě batoh a fotoaparát. A tak si stojím na slunci jeden krok od kýženého stínu. Jenže my se nehýbeme. Ani lidé, ani čas.
Je deset minut po desáté a lidé kolem mě už začínají dávat najevo svou nelibost. „No, jak dlouho to bude ještě trvat?“ spekulují tři dámy, když jednu z nich napadne, že se půjde zeptat dopředu, jaká je situace. Mezitím přichází na chvost lajny evidentně rozčilená paní. „Prosím vás, já už tady nemám čas opravdu čekat. Tady mám pořadové číslo, můžu vám ho někomu dát?“ a předává lístek další paní. Ta se nakonec posouvá o zhruba deset lidí dál, nicméně první stanoviště s mediky se stále jeví prakticky v nedohlednu.
Už se blížím? Těžko říct.
I já v tento moment zbystřím. Pořadové číslo? Že bych hrubě podcenil přípravu a něco přehlédl? Lehce znepokojeně si přešlapuji na místě, když se dovídám, že i někteří další čísla nemají. Ty prý rozdávají medici. Jenže ti jaksi nejdou.
Nikdo nejde, všichni stojí. Občas tedy jede šalina. Zazvoní, ale to je vrchol všeho dění. Následujících několik desítek minut se jeví jako zásek reality ve vzduchoprázdnu. Jako hezký jarní obrázek plný přírody, čekajících lidí a vojenských policistů. Nechal bych si to zarámovat. Ach jo, kdyby mi alespoň nepařilo za krk.
Rozestupy se začínají nějak zkracovat, stejně jako vzdálenosti od stanu. Připomíná mi to rozjezd parní lokomotivy. Nejprve nic, všechno se rozehřívá. Po pár frcích se soukolí ztěžka dává do pohybu, načež po nějakém čase už je to poměrně jízda.
Věci se dávají do pohybu
Po padesáti minutách se najednou něco děje. Přichází medička. Sláva! Do rukou dostávám své pořadové číslo 159. To znamená, že jsem prakticky na chvostu první poloviny testovaných. A to je teprve pozdní dopoledne.
Mé číslo
Zjišťuji, že ten první kontakt s medicínským pracovníkem byl opravdu klíčový. Rozestupy se začínají nějak zkracovat, stejně jako vzdálenosti od stanu. Připomíná mi to rozjezd parní lokomotivy. Nejprve nic, všechno se rozehřívá, lokomotiva supí a úpí. Po pár frcích se soukolí ztěžka dává do pohybu, načež po nějakém čase už je to poměrně jízda.
Kontrola teploty
Taky, že to tak bylo. Opravdu mi je změřena teplota laseorvým teploměrem a už se dostávám na dohled prvnímu stanovišti. Všímám si, že se tam vyplňují veškeré papíry, které se pak dále zpracovávají. V tom mi ale začíná všechno překážet. Nemůžu najít propisku a potím se, jako bych jenom nestál v hodinu v řadě, ale spíš ji dokola obíhal.
Už je však na mě pokynuto a já přicházím ke dvěma mladým slečnám. „Mohl byste nám sdělit, kolik je vám let?“ táže se jedna z nich, která mi vzápětí podává modrý formulář. Spadám do skupiny 18–39 let, kterých je potřeba nejvíc.
V první papíře vyplním pouze jméno a datum narození, podpis, druhý stejně, třetí celý, čtvrtý taky a pátý je dotazník. Když přemýšlím nad tím, jestli jsem měl v únoru při nachlazení teplotu vyšší než 37 °C, k mému překvapení se ocitám u druhého stanoviště.
Stanoviště č. 1
Zdravotníci jsou fajn zaneprázdnění profíci
Znovu skenuji prostor. Až zde narážím na první a zároveň jediný vodní rezervoár. V mysli jsem opravdu vděčný za to, že zde nestojím o měsíc později. I když, co já můžu vědět.
Všímám si také jednoho záchodu pro veřejnost v podobě klasické toitoiky. Na konci řady by mi tyto informace přišly asi vhod. Určitě víc než nejistota, jestli mi někdo zabere flek, když si půjdu koupit vodu nebo odskočím na malou.
Jedno napájedlo u stanu je pro řadu lidí mimo něj opravdu málo
Mávají na mě od stanoviště číslo dvě. Zjišťují, že jsem dokázal vyplnit papíry ve vzduchu s přehledem. Když se prokazuji pojištěneckou kartičkou, snažím se vrátit propisku, kterou jsem dostal. „Ta je vaše, tu si můžete nechat,“ registruji mírné zděšení v očích za plastovým štítem sester, které kontrolují papíry. Dochází mi to až později. Jdeš se přece testovat na koronavirus, troubo.
„Vidím, že jste zvládl vyplnit dotazník precizně,“ chválí mě, zatímco mi vypráví o tom, jak to bude probíhat. Jsem na sebe opravdu pyšný, protože psát rukou moc neumím.
V poslední řadě před stanem slyším obsluhu druhého stanoviště, jak se mezi sebou baví. „Já jsem doufala, že už dostaneme dovolenou, a zase nic,“ stěžuje si jedna z nich. „Tam ti po jedenácti dnech dostali dva dny volna a my furt nic. A teď sedíme tady,“ zní zpod roušky.
Mezitím se přede mnou otevřel prostor vojenského stanu. Chci si jej vyfotit, a tak se ptám medičky u vchodu, jestli můžu. „Klidně, ale nevím, k čemu vám to bude,“ říká. Když odpovídám, že k reportáži, unaveně dodává: „Tak to dneska teda první nejste.“
U vstupu do stanu
Test
Jakmile se uvolňuje místo, pouští mě hned ke kraji. „Já vám to tady vydezinfikuju,“ instruuje mě medička za stolem, která testovala jednu paní u vedlejšího stolu. U deseti testovacích stanovišť je sedm mediků. „Vidím, že jste zvládl vyplnit dotazník precizně,“ chválí mě, zatímco mi vypráví o tom, jak to bude probíhat. Jsem na sebe opravdu pyšný, protože psát rukou moc neumím.
„Než si to tady nachystám, tak se rozhodněte, do kterého prstu chcete, abych vás píchla,“ začíná proceduru, přičemž zdvihám levý ukazováček. „Výborně, teď vás do něj píchnu,“ opatrně spíná jehličku připomínající startér zapalovače. V instrukcích psali, že se bude jednat o mírně bolestivý akt. Prakticky to necítím. Pipetou mi následně odebírá malou kapičku krve. „Vy jste dneska všichni takoví studení,“ směje se krvavé slze. Přitom na mě venku svítilo.
Medička mi pečlivě odebírá vzorek
Má medička následně pouští kapku krve do žlábku rychlotestu. Musím prý vydržet 15 minut. Test následně ukáže, jestli mám v těle protilátky. Když bude negativní, neznamená to však, že koronavirus nemám. Pokud bude pozitivní, už s ním mé tělo bojuje. V mezičase mi dává prostor na otázku. Mou pozornost zachytily dvě kupičky letáků, jež ve mně evokovaly modrou a červenou tabletku v Matrixu. Kupa s letáky pro negativní testy je mnohem větší než ta s těmi pozitivními.
„Dneska jsem ještě neměla nikoho pozitivního,“ uklidňuje mě, „ono to tak je proto, že počítají s tím, že bude mnohem méně pozitivních než negativních.“ To jsem rád. „Někteří lidé jsou ale z toho smutní, že pozitivní nejsou,“ vypráví mi medička o náladách dříve testovaných. „Takhle by to měli vlastně prakticky za sebou,“ doplňuje. Ale oba se shodujeme v tom, že by bylo nejlepší se vůbec nenakazit.
Jedna z pilulek
Zase příště?
Po patnácti minutách zjišťujeme, že s koronavirem nebojuji. Beru si tedy zelený letáček a procházím vojenským stanem na druhou stranu. Nejsem z toho ale nadšený tak, jak jsem si myslel, že budu. Nejen, že takhle asi ničím nepomůžu, ale zároveň mě hlodá myšlenka o tom mít tu nemoc prodělanou, aniž bych si toho všiml.
Ne. Paprsky mi znova prosvěcují roušku a já mám v hlavě zase o něco čistěji. Můžu být rád, že to je tak, jak to je. Jak řekla medička při odchodu: „Je vidět, že jste se chránil dostatečně. Pokračujte v tom i nadále.“ Takže rouška, dezinfekce, víc přírody, méně lidí. Při těch posledních zprávách o druhých vlnách a rezistentním viru upřímně doufám, že to bude stačit.