Už asi od 8 let mě zajímala západní hudba, nedokážu říci, proč tomu tak je, ale již od malička mě fascinovala americká hudební kultura, což se začalo projevovat už na základní škole. Když se k nám potom v osmdesátých letech dostalo MTV, tak jsem tomu propadla ještě víc. Vždy jsem se chtěla dostat někam dál, takže jsem se na střední zapsala na business a marketing, ve kterém jsem pak pokračovala na soukromé škole v Žilině. Business mě hrozně bavil, chtěla jsem se toho naučit co nejvíce, až jsem nakonec začala pracovat pro jednu francouzskou firmu v Žilině, kde jsem byla čtyři roky. To byla 90. léta a u nás business teprve vzrůstal. Můj francouzský šéf mě naučil mnoho věcí a vlastně díky němu se mi poté podařilo odejít do Ameriky. Jemu, a několika dalším lidem, jsem velmi vděčná, protože odejít po revoluci do Ameriky nebylo jednoduché.
Když jsem sem přišla, tak jsem neměla žádný plán, nevěděla jsem, co to budu dělat a jako naivní mladá Slovenka jsem si myslela, že zde našetřím kupu peněz a pak se vrátím. Už je tomu 22 let, stále tu jsem a ten balík peněz stále nemám (smích).
Od malička jsem měla ze zpívání a celkově mluvení komplexy, protože jsem ráčkovala. Pak jsem se tajně přihlásila na logopedii, kde mi s tím pomohli, ale ten blok jsem pořád měla v hlavě. Ale abych se dostala k herectví – na střední školu k nám přišli odborníci, kteří měli určit, pro jaké povolání se hodíme a mně řekli, že bych měla být režisérka, čemuž jsem se původně hrozně smála. Až nyní, po několika letech, mi ten jejich odhad dává smysl. Je pravda, že mám pro režírování určité vlohy, a i zde v Americe se mě kolikrát režiséři ptají na můj názor.
Měla jsem směnu v restauraci a u jednoho stolu seděl takový pár, muž byl fotograf a jeho žena byla vizážistka. Ona za mnou přišla a zeptala se mě, jestli s nimi nechci nafotit nějaké testy, což je v LA docela běžné, jelikož i fotograf musí pracovat na svém portfoliu. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být modelkou, tou dobou mi bylo již 26 let a navíc jsem malá, mám asi 164,5 centimetrů. Ty fotky ale dopadly skvěle, a tak se tito manželé rozhodli, dělat mi manažery. Domluvili mi schůzku v jedné z nejlepších agentur v LA, která dopadla výborně a hned jsem začala navštěvovat nejrůznější castingy. Herectví a modeling jde ruku v ruce, a díky svému pozitivnímu přístupu a vděčnosti jsem se hned uchytila.
Já se anglicky vlastně stále učím, ten jazyk je tak komplexní, že takřka není možné, aby se ho cizinec rychle a snadno kompletně naučil. Ten svůj evropský přízvuk asi nikdy neztratím a je pravda, že jsem kvůli tomu také o několik příležitostí přišla.
To je velmi těžké říci, jelikož vy v Evropě považujete za hvězdy jiné herce než my v Los Angeles. Hrála jsem třeba po boku Boba Sageta, což pro mě bylo obrovskou ctí.
V čem je život v USA jiný než ten na Slovensku?
Amerika se strašně moc mění, žiju tu již 22 let a vidím, jak se mi věci mění před očima. Už to bohužel není ta Amerika, o které jsme snili, stává se víc socialistickou. Dříve byla hodně o podnikání, o penězích, o tom, že kdo více maká, ten se bude mít lépe… Teď je tomu však jinak. Jakmile něco trochu máte, tak se vám to vláda snaží sebrat a dát to těm, kteří nemají nic. Zpočátku vám každý pomůže rozjet nějaký business, ale jakmile začnete vydělávat, a to nemluvím o nějakých milionech, tak vláda hledá cesty, jak nejvíce vaše výtěžky zdanit. A to je na Americe velmi hnusné, a myslím, že také proto tu jsou nyní velké nepokoje, protože demokrati se snaží udělat Ameriku socialistickou. Hodně lidí do USA uteklo právě před socialismem a nyní se to sem začíná dostávat.
Celkově je tu vše jiné než na Slovensku. Od zdravotnictví přes školství až po možnosti, které Amerika nabízí. Ten rozdíl ve zdravotnické péči je asi nejvýraznější, jednou jsem se tu bavila s doktorem, který byl na drogách, a po chvíli řekl, že musí jít pracovat, že tam má nějaké operace. Několik lidí mě také upozornilo na to, že doktoři okrádají pacienty, aby mohli splatit studijní půjčku.
Ten přístup lidí k práci je zde ve většině případech hrozně nezodpovědný, což je taky velký rozdíl. Myslím, že v České republice a na Slovensku zaměstnanci pracují zodpovědně, kdežto v Americe se snaží akorát okrást svého zaměstnavatele. Ve světě se také moc nemluví o tom, jak je v USA běžné vydírání. Kalifornie je demokratický stát, vydírání je zde opravdu velký problém a smutné je, že vítězně z toho většinou vyjde ten, který se snaží vydírat, protože je podle ostatních větší chudák než někdo, kdo vlastní business. Stalo se to mě, stalo se to mým přátelům, děje se to zde opravdu pořád, a to si lidé v Česku a na Slovensku vůbec neuvědomují.
Přiznám se, že o vydírání slyším také poprvé…
Člověk tu musí několik let žít, aby to zažil a pochopil. Česká a slovenská média většinou uveřejňují pouze to, co se dozví v amerických médiích, která tyto problémy cenzurují. Pravdu vám může říct pouze ten, kdo tu bydlí a zajímá se o aktuální dění.
Ale lidé tu už nemají právo skoro na nic, nemůžou zde říct, co chtějí, ta svoboda je úplně pryč. Bezdomovec tu má víc práv než normální člověk.
Když se americká společnost takovým způsobem mění, nepřemýšlela jsi o tom, že by ses vrátila na Slovensko?
Ano, mám v plánu se vrátit. Kořeny jsou kořeny, chybí mi naši lidé a věřím, že takhle to vnímá spousta lidí, kteří sem přišli. Myslím, že mám jiné názory a také zkušenosti než mnoho ostatních lidí na Slovensku, ale kořeny člověk nezapře. Abych pravdou řekla, nemůžu se dočkat toho dne, kdy se vrátím na Slovensko.
Kdyby Amerika zůstala takovou, jaká byla, tak bych možná o návratu nepřemýšlela. Ale lidé tu už nemají právo skoro na nic, nemůžou zde říct, co chtějí, ta svoboda je úplně pryč. Bezdomovec tu má víc práv než normální člověk.
Není možné, že se tato situace s příchodem nového prezidenta změní?
Nemyslím si, i kdyby prezidentské volby vyhrál Donald Trump, který se snaží udržet Ameriku kapitalistickou, tak nepokoje budou i nadále pokračovat a ta válka mezi demokraty a liberály bude probíhat, dokud demokrati nedostanou to, co chtějí. Potom už bude Amerika, s prominutím, úplně v prdeli.
Existovali dvě věci, o kterých lidé žijící v USA nikdy nemluvili. Jedna byla víra a druhá byla politika. To se radikálně změnilo
Je hodně znát nynější rozdělenost země?
Dříve držela americká komunita pospolu, lidé se zdravili na ulicích, usmívali se na sebe, dali se klidně do řeči a nyní je to jiné. Existovali dvě věci, o kterých lidé žijící v USA nikdy nemluvili. Jedna byla víra a druhá byla politika. To se radikálně změnilo a nyní si skoro každý obyvatel rád před ten svůj dům dá ceduli svého kandidáta, a tak nějak víte, kdo pro koho hlasuje. Pak už je jen na vás, jestli se s takovým člověkem budete dohadovat, nebo ne. Třeba oba dva moji sousedé jsou silní demokrati, zatímco já jsem neutrální. Nesouhlasím ani s jedním z kandidátů, ale pokud se budu bavit se sousedkou, tak ji nebudu přesvědčovat o svojí pravdě, protože chci mít hezké sousedské vztahy.
Kromě herectví vlastníš také Viva Glam Magazine. Bylo těžké prosadit se na trhu plném jiných magazínů?
Nebylo to tak těžké, jelikož jsem v Los Angeles měla již vybudované nějaké jméno, a to jako modelka a herečka. Tím časopisem jsem především chtěla dát prostor ženám, které nejsou typické modelky a nikdy by neměly možnost být například ve Vogue. Existují tisíce modelek, které jsou na tom jako já, jsou spíše komerční, nejsou příliš vysoké… a právě těm jsem chtěla dát možnost ke zviditelnění se.
Můj přítel je fotograf, a tak jsme spolu s mými grafickými zkušenostmi ten časopis rozjížděli celkem snadno a bez problémů. Zpočátku jsme dělali mnoho velkých akcí, spousta žen nás podporovala, protože každá z nich chtěla být v časopise, takže začátky byly celkem jednoduché.
Postupem času začaly z trhu mizet tištěné formy časopisů, a tak jsme se i my přesunuli do digitálu. Pořád nám ale jednou ročně vychází velký sběratelský časopis, jenž je vždy do dvou týdnů vyprodaný a zároveň nám otevírá dveře na evropských trh, na kterém stále frčí tištěné magazíny.
Myslíš, že v tomto businesse bude možné pokračovat i ze Slovenska?
Ano, kdybych chtěla, tak se mohu hned sbalit, odjet na Slovensko a pokračovat v mojí práci. Vždy jsem chtěla podnikat v něčem, kde není důležitá moje fyzická přítomnost a co mi bude vydělávat i ve spánku. Proto jsem v roce 2012 založila Viva Glam Magazine, který byl již od počátku digitální.
Ale zajímavé je, že když odjedu na Slovensko a pracuji odtamtud, tak se změní celá energie mého podnikání, chodí mi méně reklamních nabídek a podle mě je to reakce na to, že slovenský život je celý takový klidnější a rodinný. Což mi trochu dělá obavy, protože nevím, jak moc Viva Glam Magazine bude úspěšný v případě stěhování.
Všimla jsem si, že také pronajímáš tvůj dům k natáčení reklam/focení/a tak dále. Několikrát jsi také zmínila, že vlastníš například zrcadlo po zemřelém zpěvákovi Princovi. Jak ses k němu dostala?
Když Prince zemřel, tak jeho manažerka začala rozprodávat jeho jmění. Toto zrcadlo měl sedm let a já jsem ho od ní koupila.
Máš ve své sbírce i nějaké další významné kousky? Nebo odkud vlastně bereš historický nábytek? Není to něco, co by člověk normálně viděl v obchodě…
Tím, že pracuji v médiích, tak mám přístup k mnoha informacím. Historický nábytek hledám na různých stránkách, nebo mi také lidé posílají konkrétní nabídky. Také vlastním například křeslo ze seriálu Game of Thrones.
Máš představu, kolik peněz jsi do interiéru investovala?
Ne a nechci na to myslet (smích). Lidé by měli žít přítomností a ne budoucností. Neplánuji si vzít peníze do hrobu, nebudu mít ani děti, takže je nemám komu předat a tvrdě makám, abych si ty peníze mohla užít. Podle mě je důležité obklopit se věcmi, které vás činí šťastnými.
Peníze nepočítám a kolikrát se mě i lidé ptají, kolik utratím za jídlo, protože jsem veganka, a to jídlo není úplně levné. Nejsem sice žádná milionářka, ale nikdy se nedívám na cenu jídla a nikdy bych na něm nešetřila. To je přece to nejdůležitější, co našemu tělu dáváme. A tak to vnímám, i co se nábytku a domu týče. Jednou jsem to sice chtěla spočítat, ale raději to dělat nebudu. Co je pro mě na Americe dobré, že lidé si neváží starožitností, takže věci od sběratelů nejsou až tak drahé, jak se může zdát.
Nerozumím tomu, proč mají některé ženy potřebu opírat se do jiných, vždyť máme držet při sobě.
Vedle všech tvých projektů jsi také před rokem spolu se svojí kamarádkou Adel rozjela YouTube kanál Adel a Katarina. Co chcete prostřednictvím vašich videí předat českým fanynkám?
Určitě zkušenosti, a to jak životní, tak ty kosmetické. Ženy mého věku často nemají možnost správně se naučit s make-upem, a právě jim bychom rády poradily.
Mnoho žen, ale i můžu v Čechách a na Slovensku, je stále zatrpklých vůči make-upu a shazují ostatní ženy, které se výrazně líčí. Nerozumím tomu, proč mají některé ženy potřebu opírat se do jiných, vždyť máme držet při sobě. Líčení je vlastně takové vyjádření sebe samé a nikdo by neměl kritizovat to, jak se cítíte a jak se vnímáte. Není to přece o tom, že je žena nesebejistá, že se snaží zakrýt nějaké nedostatky, že se cítí škaredá…vůbec ne! Make-up je umění, pomocí kterého se lidé projevují a já doufám, že s Adel můžeme pomoci ostatním lidem, aby tohle pochopili.
Máme tu rozjeté businessy, máme se dobře, nepotřebujeme natáčet videa pro peníze, ale strašně rády bychom pomohly ostatním ženám. Je důležité, aby ženy držely při sobě a vždy je mi líto, když vidím, jak se ženy navzájem urážejí. Původně jsme s Adel chtěly zde v Kalifornii začít v něčem podnikat, nakonec jsme se ale rozhodly právě pro YouTube kanál, pomocí kterého můžeme pomoci ostatním ženám.
Kdo s tímto nápadem přišel?
Adel chtěla rozjet YouTube kanál ještě předtím, než jsme se poznaly, ale nějak se k tomu nemohla dokopat. Pak se z nás staly kamarádky a svoji lásku k make-upu jsme promítly do natáčení. Začalo to tedy vše kosmetikou a až později jsme přidaly také videa o životě v Kalifornii, protože víme, že to je něco, co lidi hodně zajímá. To se osvědčilo a jsme velmi, ale opravdu velmi vděčné za to, kolik úžasných lidí nás sleduje a podporuje.
Dovolím si tvrdit, že ohledně problematiky prsních implantátů mám víc informací, než doktoři v Čechách a na Slovensku.
V jednom z videí jsi také mluvila o tom, že ses před nedávnem zbavila svých prsních implantátů. Proč ses k tomu kroku uchýlila?
To video jsem nahrála proto, že jsem chtěla předat ženám informace. Není to tak, že bych byla proti prsním implantátům, ale podle mě by ženy měly vědět, jaké komplikace jim hrozí. Informace prezentované ve videu mám z první ruky, protože v LA vzniká spousta nových zákonů, jsem v kontaktu s mnoha doktory a lidmi z UCLA, kde probíhají nejrůznější výzkumy a bolí mě vidět, že ženy v Česku tyto informace od svých lékařů nemají.
V Americe se již často mluví o nemocech spojených s prsními implantáty, ale pokud něco takového řeknu ve videu, tak se mnou mnoho českých žen nesouhlasí, protože bohužel neznají pravdu. V Česku dokonce existují kliniky, které si z mých doporučení dělají srandu a posmívají se mi, že nevím, o čem mluvím. Opak je však pravdou, protože já jsem ta, co ženám poskytuje pravdivé informace o škodlivosti prsních implantátů. Nikomu neříkám, co má a co nemá dělat, ale myslím, že každý z nás si zaslouží znát všechna rizika.
Když jsem v USA přišla k doktorovi, že mi začínají brnět ruce, tak mi chtěl hned řezat šlachy, ale naštěstí jsem měla rozum a začala jsem zjišťovat příčinu toho, proč se mi to děje. Až ve chvíli, kdy jsem si prsní implantáty dala vyndat, mi moje kamarádka a doktorka, která je jednou z neuznávanějších plastických chirurgyň v celé Americe řekla, že levý implantát jsem měla přirostlý k hrudnímu koši, což mi tlačilo na nerv, kvůli kterému mi brněla ruka.
Těch rizik spojených s prsními implantáty je opravdu hodně. Někomu brní ruce, někoho bolí klouby, záda, někdo v sobě zadržuje vodu, vznikají různé vyrážky… Spolupracuji s organizací, která bojuje proti zkorumpovaném FDA a požaduje po nich, aby prověřili, co konkrétně tyto problémy způsobuje. Dovolím si tvrdit, že ohledně problematiky prsních implantátů mám víc informací, než doktoři v Čechách a na Slovensku. Nehoním si ego, jen znám fakta a chci, aby se dostala i k ostatním. Mně osobně nikdo s riziky neseznámil a já bych ráda, aby se o tom začalo více mluvit. Mezi implantáty a tkaninou je vlastně neustálý pohyb, kvůli čemuž dochází k různým zánětům, které napadají imunitní systém a s tím je spojeno mnoho komplikací. Imunitní systém přestává fungovat a zdravotní problémy jsou na světě.
Hodně doktorů v Americe už dokonce bojuje proti plastice prsou, protože ta rizika znají, a naopak pracují na tom, aby ženám pomohly se jich zbavit.
Pokud je tu někdo, kdo nad stěhováním do USA stále přemýšlí, doporučila bys mu to udělat?
Určitě, já si myslím, že každého cesta je úplně jiná. Někdo sem může přijít a stát se hvězdou přes noc. To že se to nepovedlo mně, že jsem si to musela vydřít, neznamená, že se to nemůže podařit někomu jinému. Určitě bych každému doporučila to zkusit, protože vrátit se přece může vždycky.
