Dokument je třeba sledovat s dostatečnou skepsí. Základní myšlenka je sice pěkná, ale co když stojí na zavádějících tvrzeních?
Dokument Seaspiracy se na Netflixu poprvé objevil před necelým měsícem. Od té doby se dostal do top desítky na streamovací platformě v několika zemích. Jde o devadesáti minutový snímek, který odhaluje „temná zákoutí komerčního rybolovu“.
Za konzervou tuňáka, kterou máš zřejmě doma i ty, možná stojí otrocká práce, spousta mrtvých ptáků, delfínů, velryb nebi želv a jen těžko napravitelné škody na životním prostředí. My jsme se podívali na nejvýraznější tvrzení, která u nás zarezonovala, a ověřili jsme, zda jsou pravdivá.
Důvodem byly kritické reakce některých médií i vědců, kteří naznačují, že s dokumentem není všechno v kostelním pořádku. Například Christina Hicks, profesorka environmentálních studií na Lancasterské univerzitě, která v dokumentu účinkovala, po zveřejnění na Netflix své účasti zjevně litovala: „Mám co o Seaspiracy říct, ale neřeknu. Ano, tento průmysl má problémy, ale stejně se posouváme vpřed a ryby i nadále zůstávají důležitou součástí obživy v lokalitách ohrožených nedostatkem potravin,“ napsala na Twitteru.
Její reakce do značné míry shrnuje, co je vlastně na dokumentu Seaspiracy špatné. Režisér Ali Tabrizi zachází s daty lehkovážně, a ačkoli několik tvrzení zní přesvědčivě, mnohá z nich vědci upřesňují nebo vyvracejí. V článku se podíváme na pět nejvážnějších argumentů, které zkreslují realitu a společně vedou ke kontroverzní výzvě adresované divákovi: pokud ti záleží na životě, vzdej se ryb.
Unnerving to discover your cameo in a film slamming an industry you love & have committed your career to. I’ve alot to say about #seaspiracy- but won’t. Yes there are issues but also progress & fish remain critical to food & nutrition security in many vulnerable geographies. pic.twitter.com/gKlopL64Gt
— Christina Hicks (@ChristinacHicks) March 26, 2021
1. Život v oceánech vymře v roce 2048. Poté vyhyne i lidstvo
K tomuto odvážnému tvrzení dokumentaristé dospěli složením několika studií a více problémů v oblasti ochrany oceánů a moří. Prvním argumentem je potravinový řetězec. Pokud vyhynou ryby (protože je vylovíme, zabijeme při lovu nebo jim zničíme prostředí natolik, že nepřežijí), ohrožujeme fytoplankton.
Tyto mikroskopické organismy tvoří ochrannou bariéru pro nás všechny. Dokument s odkazem na studii IMF říká, že fytoplankton absorbuje až čtyřikrát tolik CO2 jako celý Amazonský prales. Až 93 procent světové zásoby CO2 je uchováno v oceánech. Tato čísla jsou podle odborníků reálná. Nebýt toho, že se plankton stará o uskladňování oxidu uhličitého hluboko v mořích, planeta by byla mnohem teplejší už dnes.
Problém v tvrzení však nastává, když nás dokument přesvědčuje, že k vyhynutí života v oceánech se blížíme nesmírnou rychlostí. Seaspiracy diváka postaví před hotové číslo: do roku 2048 budou „oceány prakticky prázdné“.
Toto tvrzení je dezinformací. Zneužívá starý výzkum z roku 2006 s neaktuálními čísly, který mezitím zavrhli i jeho autoři. Studie tvrdila, že do roku 2048 lidstvo podle předpokladů vědců natolik vytěží mořskou populaci komerčním rybolovem, že rybářům by se dařilo chytat jen deset procent toho, co považujeme za historicky největší úlovky.
Seaspiracy posouvá význam tohoto čísla do roviny, že by byly oceány „prakticky prázdné“ a následkem toho by bylo v ohrožení i lidstvo samotné.
Mořský biolog, zoolog a ochránce přírody Robert Hofrichter pro Refresher říká, že takové strašení je kontraproduktivní. Uznává, že stav světa je hrozný, ale odvážné tvrzení v dokumentu považuje za nesmyslné, až groteskní, a to i přesto, že tvůrci filmu chtějí nimi Zemi pomoci.
„Úmysl je dobrý – otřást lidmi. Ale musí se to dělat na pravdivých základech,“ řekl nám Hofrichter.
Režisér dokumentu Tabrizi pro BBC řekl, že jim nešlo o vědeckou přesnost. „Nejsme vědci a nikdy jsme netvrdili, že jimi jsme. Přestože kolem tohoto konkrétního předpokladu jsou nějaké nejasnosti, celkový stav rybolovu upadá.“
Vědci však říkají, že oceán nezahyne, jen se výrazně změní. „Člověk život nezničí, jen významně naruší biodiverzitu krásných tvorů,“ reagoval Hofrichter.
2. Rybolovem zabíjíme víc, než stíhá planeta sama obnovit
Zatímco žraloci zabijí přibližně deset lidí ročně, následkem rybolovu zemře 11 až 30 tisíc žraloků každou hodinu. Ročně má komerční rybolov na svědomí 300 tisíc delfínů, velryb a želv ve formě vedlejšího úlovku. Tato brutálně vysoká čísla uvádí Seaspiracy jako následek toho, že v moderním světě se prodává velmi mnoho rybích produktů. Až tak mnoho, že některá místa na Zemi jsou již vyprahlá, místní nemají co jíst a riskují životy na malých loďkách, aby si něco ulovili.
Ačkoli v žádném případě nemůžeme zmenšovat dosah komerčního rybolovu (a vlastně jakéhokoliv komerčního průmyslu), právě tato čísla svádějí diváka k tomu, aby se přiklonil k veganství. Jinak přece budou umírat statisíce zvířat nad rámec těch, které lidé zkonzumují.
Podle mořského biologa Daniela Paulyho jsou informace o vedlejším výlovu (tedy rybách, které nechtěně chytí spolu s úlovkem, který původně zamýšleli chytit) nepřesné, stejně tak i statistiky o odpadech (ryby a jiné živočichy, které rybáři chytí, ale vyhodí zpátky do vody, obvykle již nemají šanci přežít).
„Odpad tvoří zhruba deset procent celosvětového úlovku, což je ostudné, protože miliardy lidí nemají dostatek potravin. Ale je to zároveň méně než 48 procent, což tvrdí film. Těch 48 procent odráží hodnotu vedlejšího odlovu a většinu z toho tvoří ryby, které rybáři dodali na trh, ačkoli je neplánovali ulovit.“
"Seaspiracy podle něj nadělal více škody než užitku. „Dokument popisuje velmi závažný problém ničivých následků průmyslového rybolovu na život v oceánu a pak to podkope lavinou falešných tvrzení,“ napsal ve svém komentáři pro Vox.
A bonus #EJNReads about #Seaspiracy: We're reading this @voxdotcom piece from fisheries expert Daniel Pauly @SeaAroundUs: "The problem we face, really, is that not enough people are involved and helping to push for better decisions and better policies."https://t.co/hJB9dZyz7Z
— Earth Journalism Network (@earthjournalism) April 16, 2021
3. Certifikáty o udržitelnosti jsou nanic
Jedním z terčů kritiky dokumentu jsou asociace, které vydávají tzv. certifikáty udržitelnosti a bezpečnosti, například Dolphin Safe – tedy bezpečné pro delfíny. Takové označení mají různé rybí produkty, například tuňákové konzervy.
Jak zdůrazňuje i Tabrizi, běžný konzument si toto označení vysvětlí jednoduše: při lovu tohoto tuňáka nezemřel žádný delfín. Ve skutečnosti to však nemusí být pravda. Tabrizi v dokumentu dojde k závěru, že rybáře nikdo pořádně nekontroluje.
Zástupci organizací Marine Stewardship Council i Dolphin Safe, které vydávají nejrozšířenější a nejuznávanější certifikáty udržitelnosti, filmaře obvinili ze zavádění. Mark Palmer, jeden ze zástupců organizace, která odpovídá za označení Dolphin Safe, dokonce tvrdí, že krátký rozhovor ve filmu je vytržen z kontextu.
V dokumentu se Palmera, který je ředitelem americké divize International Marine Mammal Project (IMMP), režisér zeptal, zda mohou zaručit, že při lovu kvůli výrobě konkrétní konzervy tuňáka nezahynul ani jeden jediný delfín. „Řekl jsem, že v životě nejsou žádné záruky,“ řekl podle Guardianu.
Podle něj původně pro filmaře řekl, že neexistuje nic stoprocentního, protože kontroloři nejsou na moři čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu a některé z nich mohou obchodníci nebo rybáři podplatit. Ale zároveň prý zdůraznil, že regulace a pravidla, například snížení počtu lodí na moři, přinášejí reálné výsledky. „Film vytrhl mé tvrzení z kontextu a naznačuje, že neexistuje žádná kontrola a že nevíme, zda nějací delfíni umírají. To není pravda.“ Tabrizi však popřel, že by vytrhl Palmerova slova z kontextu nebo že by zaváděl.
IMMP mezitím vydalo i své oficiální stanovisko. V něm ředitel IMMP David Philips říká, že iniciativa se štítky, které jsou vytištěny na tuňáka konzervách, se podílela na největším poklesu úmrtí delfínů v důsledku lovu tuňáků v historii.
„Počet zabitých delfínů klesl o více než 95 procent, zabraňujeme zabíjení více než sto tisíc delfínů ročně.“ Podle Philipse dokument Seaspiracy ubližuje množství organizací, které dělají „klíčovou práci pro ochranu oceánů a mořského života“. Popírají jakékoliv „falešné tvrzení“, podle kterých je jejich Neziskovka součástí konspirace, z níž údajně profitují firmy ve světovém průmyslu s rybolovem.
„Na nálepce na konzervě se nepíše, že je na 95 procent bezpečná pro delfíny. Tvrdí, že je bezpečná,“ říká Tabrizi a připomíná i Palmerova slova z dokumentu: jeden delfín a jsi venku ze hry.
Vyjádřili se už i z Marine Stewardship Council (MSC), jejich mluvčí stejně označil dokument za zavádějící a plný polopravd. „Některé známé problémy, které film zdůrazňuje – vedlejší úlovek, nadměrný rybolov a ničení mořských ekosystémů –, to jsou přesně témata, která certifikace MSC řeší. Pozitivní dopad našeho programu uznala Organizace spojených národů, podle ní je důležitý při podpoře biodiverzity v oceánech,“ cituje ho Guardian. Mluvčí dodal, že rybářské společnosti, které se k iniciativě přihlásí, musí makat, aby splňovaly předepsané standardy. Cílem iniciativy je zachovat dostatek ryb i pro budoucí generace.
4. Největšími znečišťovateli na světě jsou rybáři (a lidé, kteří jedí ryby)
Dalším zkreslujících tvrzením ve filmu je, že většinu plastového odpadu v oceánech tvoří ztracené nebo vyhozené rybářské náčiní. Filmaři zjednodušují zemský odpad jako něco, na čem zdaleka nezáleží tak jako na odpadech po rybářích. Ale ve skutečnosti na tom, co vyhodíme, velmi záleží.
Seaspiracy to bagatelizuje a do ohně přilévá olej i informací o tom, že jen 0,03 procenta plastů v oceánech tvoří brčka. Oproti tomu až 46 procent tichomořské odpadkové skvrny prý tvoří plastový odpad po rybářích: rybářské sítě a další náčiní.
Podle BBC je množství brček vypočítané ze dvou studií: jedna se věnovala plastovým brčkům na pobřežích a další plovoucímu odpadu v zmiňované odpadkové skvrně. Podle autorky první studie Jenny Jambeck však nikdo přesně neví, jaké procento odpadu tvoří právě brčka. Jde jen o odhad, ačkoli autorka uznává, že brček je méně než rybářského odpadu.
Proti brčkům se dlouhodobě vedou boje, mnohé gastropodniky zainvestovaly do kovových brček, mnohé fastfoodové restaurace už považují papírové nebo rostlinné slámky za standard. Z hlediska úmrtí ryb jsou však nebezpečné nejen plasty ze souše, ale i rybářské náčiní. Environmentalista George Monbiot dokonce upozorňuje, že právě sítě představují pro ryby větší riziko než menší kusy plastu.
Rybářské potřeby jsou mohutné a rozkládají se pomalu, takže na vodě plavou i celé roky. Brčka, igelitky a jiný tenký plast se na menší kusy rozpadají rychleji, klesají ke dnu a tam vytvářejí odpadní sedlinu. I proto to vypadá, že rybáři dělají větší nepořádek než nezodpovědní konzumenti nápojů v barech.
„To možná byla pravda v 80. letech, zejména v severním Pacifiku, kde se dělaly první studie mořského odpadu,“ říká univerzitní profesor, mořský biolog, expert na rybářství a zároveň člen představenstva neziskovky Oceana Daniel Pauly. Podle jeho slov v článku pro Vox zhruba 80 procent plastů v oceánech tvoří běžný odpad: láhve, obaly od jídla, pneumatiky a podobně. Zbývajících 20 procent pochází z mořského prostředí, jde například o rybářské sítě.
Zdůrazňuje, že do procesu vytváření lepších zákonů a regulací se zapojuje málo lidí a jen velmi málo lidí rozumí obtížím, se kterými se oceány potýkají. V tom podle něj spočívá skutečný problém dokumentu Seaspiracy: nesměřuje veškerou pozornost na to, co by mohlo nejvíce pomoci.
"While much progress has been made, far too many people still have no idea of the problems facing the oceans" https://t.co/j7mFoHtm59
— Sea Around Us (@SeaAroundUs) April 14, 2021
5. Jedinou šancí na přežití je veganství
Rybolov sám o sobě nese podle Roberta Hofrichter svůj podíl viny, ale nemůžeme jednoduše říci, že jeden faktor je horší než druhý. I proto zní samotná pointa dokumentu bizarně. Jelikož neexistuje pouze jeden důvod, pro který trpí moře a oceány, neexistuje jen jedno řešení, které to zázračně vyřeší. Tabrizi však přesto trvá na jedné hlavní myšlence: pokud se vzdáme ryb, oceány se vyléčí a lidstvo přežije.
Podle rakouského mořského biologa nejde o to, abychom přešli ze 100 na 0, ale abychom (jako ostatně ve všem), konzumovali s mírou a lokálně. „Osm miliard lidí nemůže jíst denně ani lososy, ani tuňáky. Je jasné, že způsob našeho stravování je rozhodující. Nemůžeme kvůli pěstování sóji pro prasata v Evropě kácet pralesy. Odpovědí je maloplošné a regionální hospodářství, regionální prodej, zabíjení přímo na místě a humánní, bez transportů. Jíst méně masa, ale lepšího, a čas od času ryby z moře, to by šlo,“ řekl pro Refresher.
Nejde přitom jen o to, jestli se rozhodneš přejít na veganství. Jde také o tradice a zejména přežití mnoha lidí, kteří doslova závisí na rybolovu: i z hlediska výdělku, i výživy. Kdyby tito lidé přestali jíst ryby, neměli by se čím jiným nasytit.
Tabrizi podle Guardianu přiznal, že neočekává od chudých lidí, kteří jsou hladoví a podvyživení, že zredukují svou spotřebu ryb. Dodal však, stejně jako v dokumentu, že toto obvykle není typický konzument, který si na webových stránkách neziskovek čte články o tom, jak může žít udržitelněji. A právě takovým lidem doporučuje, aby se ryb vzdali úplně.
„Kdyby se všichni drželi vědců a poslouchali by je, bylo by možné ryby i lovit. Ale ne tak jako teď, ne tak destruktivně,“ uzavřel Hofrichter. Možná je tedy namístě přehodnotit nejen to, kolik ryb (nebo i masa) sníš, ale i to, kolik odpadu produkují, od koho nakupuješ potraviny a jak tito prodejci nakládají se zásobami zatím stále jediné planety, na níž lidstvo dokáže přežít.
