Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Sociální psycholog vysvětluje, co můžeme očekávat po pandemii.
Po první vlně pandemie jsme se do toho, co jsme nazývali normálem, přehoupli velmi rychle. Obchodní centra i gastropodniky se znovu zaplnily, z ulic se vytratily roušky, sportovali jsme a koupali se bez větších obav. Letošní jarní uvolňování opatření po druhé vlně naznačuje, že se zachováme stejně.
Jak se blížíme (snad) ke konci pandemie, zamýšlíme se nad tím, co můžeme očekávat po ní. V sérii textů s názvem Co bude po koroně najdeš pohled na budoucnost kultury, sportu či randění po více než rok trvající pandemii.
„Myslím, že to, co bylo běžné před dvěma lety, v takové podobě a takovým způsobem nějaký čas běžné nebude. Neumím říct, jak dlouho,“ uvedl pro Refresher socioterapeut a lékař MUDr. Ivan Juráš z Institutu psychoterapie a socioterapie. Říká, že naše rozhodnutí a volby jsou podmíněny tím, co očekáváme, že nám přinesou. Například chodíme na festivaly, protože očekáváme, že nám tam bude dobře.
I proto můžeme hovořit o budoucnosti a o tom, co asi lidé po skončení pandemie udělají, jen v kontextu osobní zkušenosti každého z nich. „Nic, co bude, nemůže být takové, jaké bylo předtím,“ dodal socioterapeut. Každý nový zážitek je již ovlivněn našimi minulými zkušenostmi, i těmi dobrými i špatnými či traumatickými.
Tvé zážitky mění tvůj svět
Osobní zkušenosti s pandemií máme různorodé, přestože je prožíváme ve stejnou dobu a omezují nás stejná pravidla. Při debatě o tom, jak se budeme chovat po pandemii, musíme vzít v úvahu jedinečné zážitky lidí.
Spousta lidí překonala covid, mnozí mají dodnes následky a velmi mnoho lidí přišlo o příbuzné nebo přátele. Vůči smrti jsme přímo otupěli protože čísla rostla ze dne na den a v jistém bodě to už nebylo možné naplno vnímat. I já jsem jistý čas psala zprávy bez schopnosti uvědomit si, kolik to je vlastně lidí. Obklopena informacemi z celého světa jsem se obranně uzavřela do toho svého.
Samozřejmě, jsou i tací, kteří vůbec neonemocněli nebo měli velmi lehký průběh, sotva věděli o tom, že jsou nemocní. I proto mohou pandemii zlehčovat. Naše zkušenosti už dnes ovlivňují, jak se chováme.
Lidé, kteří jsou dnes zodpovědní, opatrní a řídí se doporučeními odborníků, se tak zřejmě budou chovat i v budoucnu. Rozumějí, proč je dobré se očkovat, a chtějí vakcínu. Předpokládám, že po uvolnění opatření zůstanou nadále v pozoru, ne v nějakém přehnaném panickém strachu, ale zřejmě si udrží odstup od lidí a budou rozvážní.
Naopak lidé, kteří dlouhodobě pravidla obcházejí, považují je za hloupé nebo zbytečné, o to více, pokud již covid překonali a „nic jim nebylo“, nemají důvod své chování měnit. Také určitě existuje jistá skupina lidí, co nejdříve covid zlehčovala, ale po osobních zkušenostech přehodnotili svůj postoj.
Během pandemie se „rouškaři“ a „antirouškaři“ často sobě navzájem smáli nebo se dostávali někdy až do agresivních sporů. Jejich chování bylo prostě podmíněno jejich minulými zkušenostmi, jakož i tím, čím byli v průběhu pandemie obklopeni.
Pokud máš v rodině zdravotníka, pokud tě covid připravil o milovanou osobu nebo z nějakého pracovního či jiného důvodu si neustále studuješ informace o pandemii z relevantních zdrojů, je zcela normální, že se snažíš chovat zodpovědněji.
Pokud se zprávám o covidu vyhýbáš nebo pro jakousi diverzitu vyhledáváš alternativní zdroje, které covid zlehčují či politizují, je zcela normální, že roušky nebo jakákoliv jiná opatření odmítáš.
Nehodnotím, která z těchto skupin je dobrá, mluvím čistě z hlediska sociální psychologie. Lidé se chovají podle svých předešlých zkušeností a ty neumíme promazat či nastavit tak, aby vyhovovaly jiným lidem. Neomlouvá to případné ublížení jiným lidem, ale vysvětluje to, proč se někteří lidé chovají úplně jinak, než chceme a než si myslíme, že je správné. Jednoduchá odpověď na otázku, co bude po koroně tedy zřejmě neexistuje.
Mohli bychom si rozložit společnost na různé podkategorie. Malá část z nich by nejraději v skafandru chodila i do kina, nebo raději nechodila nikam. Další část lidí by nejraději spálila roušky i vakcíny a žila si ve svém světě, kterému mnozí nemají jak porozumět (protože nemají takové vjemy a zkušenosti jako oni). Nepochybně se mnozí z nás také vrátí k něčemu, na co jsme byli zvyklí dříve.
Posuneme se však jako společnost dál, nebo se nedejbože lépe připravíme na další pandemii?
Se socioterapeutem Jurášem jsem hledala odpověď v minulých „pandemiích“. Například v 80. letech propukla velká vlna nákazy HIV. Proběhla osvětová kampaň a mluvilo se o obrovské krizi společnosti, ale po 40 letech už víme, že lidstvo nevyhynulo a HIV se stále šíří. Podobně i navzdory vakcínám a dostupným informacím u nás umírají i lidé na chřipku.
„V principu bude stále platit, že to, kdo jak funguje, bude podmíněno tím, jak vnímá riziko nakažení. Lze očekávat, že tato epidemická situace, kterou tu dnes máme, se jednou dostane do takové roviny jako chřipka nebo HIV.“ Je docela možné, že to, co dnes vnímáme jako hrozbu, časem zevšední. Otupíme.
Je naivní očekávat, že tentokrát to bude jiné a všichni se od jádra své osobnosti změnili. Svět zřejmě nebude od základů jiný jen proto, že život se na rok zpomalil a drasticky změnil. Otázka spíše zní, zda ho budeme jinak vidět my.
Budoucnost a minulost jsou svými vlastnostmi stejné. „Ani jednu z nich nemůžeme změnit, ale obě můžeme lépe poznat,“ napsal jeden ze zřejmě nejbystřejších sci-fi autorů na světě Ted Chiang. Svou povídku Kupec a alchymistova brána postavil právě na „zbytečném“ cestování v čase. Nic v budoucnosti nemůžeš změnit, ani kdyby existovala šance vrátit se k tvému minulému já a varovat ho.
Možná právě v tom je pointa v přemýšlení o tom, co bude po koroně. Svět bude stejný, jen ty a já ne.