Touha být neustále produktivní může být nejlepší cestou k vyhoření.
„Je neděle, půl deváté ráno, a ty jsi ještě v posteli? Koukej vstávat a něco dělat!“ Přiznejme si, kolikrát k nám hlas vnitřního workoholika podobným způsobem promlouval. I přes to, že byl víkend a my jsme měli náležité právo jej proválet u seriálu, strávit na hezké procházce nebo si odpočinout u nenáročné knihy, něco v nás jako by tahalo mozek z odpočinkového módu zpět k práci nebo ke studiu. Svou troškou kortizolu do stresového mlýna přispěla i nelehká lockdownová doba.
Lidé se od minulého března přesunuli z kanceláří za pracovní stoly ve svých obývacích pokojích, studenti nedobrovolně vyměnili lavice a posluchárny za webkamery. Naše mysl tak stála před těžkou výzvou naučit se oddělit práci od volného času, což je v pravdě těžké, pokud na nás vedle laptopu číhala kupa špinavého nádobí, k němuž jsme pendlovali v županech a pantoflích, když se nám zrovna nechtělo pracovat.
Když jsme podobným způsobem odložili dost úkolů, TO DO listy se jako cejch vypálily do našeho podvědomí, což mělo za následek náhlý vzestup fenoménu přezdívaného toxická produktivita.
Toxickou produktivitu si můžeme představit jako mladšího, o to však čilejšího a otravnějšího mladšího sourozence starého známého workoholismu. V dobách růstového kapitalismu se na volný čas a odpočinek zkrátka nenachází čas, a my jsme tak neustále plní výčitek z toho, že jsme daný den jednoduše neudělali dost pro to, abychom se posunuli blíže k našim snům.
V pavučině motivačních citátů
V lázni výčitek nás o to více vydržují i sociální média, coby nejlepší pomocníci při prokrastinaci. Nezáleží na tom, jestli otevřeme Pinterest, Instagram nebo Facebook, vždy najdeme rozsáhlé články o tom, jak se stát lepším, bohatším, úspěšnějším a hlavně produktivnějším člověkem.
