Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Touha být neustále produktivní může být nejlepší cestou k vyhoření.
„Je neděle, půl deváté ráno, a ty jsi ještě v posteli? Koukej vstávat a něco dělat!“ Přiznejme si, kolikrát k nám hlas vnitřního workoholika podobným způsobem promlouval. I přes to, že byl víkend a my jsme měli náležité právo jej proválet u seriálu, strávit na hezké procházce nebo si odpočinout u nenáročné knihy, něco v nás jako by tahalo mozek z odpočinkového módu zpět k práci nebo ke studiu. Svou troškou kortizolu do stresového mlýna přispěla i nelehká lockdownová doba.
Lidé se od minulého března přesunuli z kanceláří za pracovní stoly ve svých obývacích pokojích, studenti nedobrovolně vyměnili lavice a posluchárny za webkamery. Naše mysl tak stála před těžkou výzvou naučit se oddělit práci od volného času, což je v pravdě těžké, pokud na nás vedle laptopu číhala kupa špinavého nádobí, k němuž jsme pendlovali v županech a pantoflích, když se nám zrovna nechtělo pracovat.
Když jsme podobným způsobem odložili dost úkolů, TO DO listy se jako cejch vypálily do našeho podvědomí, což mělo za následek náhlý vzestup fenoménu přezdívaného toxická produktivita.
Toxickou produktivitu si můžeme představit jako mladšího, o to však čilejšího a otravnějšího mladšího sourozence starého známého workoholismu. V dobách růstového kapitalismu se na volný čas a odpočinek zkrátka nenachází čas, a my jsme tak neustále plní výčitek z toho, že jsme daný den jednoduše neudělali dost pro to, abychom se posunuli blíže k našim snům.
V pavučině motivačních citátů
V lázni výčitek nás o to více vydržují i sociální média, coby nejlepší pomocníci při prokrastinaci. Nezáleží na tom, jestli otevřeme Pinterest, Instagram nebo Facebook, vždy najdeme rozsáhlé články o tom, jak se stát lepším, bohatším, úspěšnějším a hlavně produktivnějším člověkem.
„Pátá ráno je čas, kdy legendy buď chodí (po práci) spát, nebo vstávají,“ motivuje jeden ze zahraničních instagramových profilů F**kmillionsmakebillions budoucí milionáře, aby nerespektovali potřeby svého těla a vzali ideu, že nejsou dostatečně produktivní a pracovití, za svou. Podobných profilů jsou přitom řady.
Toxickou produktivitu definuje koučka Kruti Quazi jako nutkavou potřebu stále něco dělat, něco rozvíjet ve snaze být ve svém oboru neustále co možná nejrelevantnější. Tuto potřebu nejčastěji žene kupředu strach z toho, že okolní svět začne člověka vnímat jako nedostatečně kvalifikovaného, nebo dokonce jako podvodníka, který se vydává za profesionála.
Nezáleží přitom, zda na sociálních sítích podobné účty sledujeme. Už tím, že na nich trávíme čas ve společnosti, která měří úspěch počtem odpracovaných hodin a výsledky, jež máme za sebou, nás dostává do pavučiny výčitek, kde se k nám jako pavouk přibližuje hlas, říkající, že neděláme dostatek.
„Bezmyšlenkovité scrollování obsahu na TikToku nebo Instagramu nám dává pocit viny, že jsme ve srovnání s ostatními neudělali dostatek,“ popisuje v rozhovoru pro plátek RealSimple koučka Kruti Quazi, která se zabývá syndromem vyhoření a pracovní hygienou. Nejen podle ní je potřeba si uvědomit, že na sítě lidé dávají to nejlepší ze sebe a z líných dní moc dobrého obsahu nevzniká. Takové dny ale přesto existují v životech každého z nás. Tedy téměř každého.
Chroničtí odpovídači
„Svět, ve kterém žijeme, upřednostňuje přehnaně oddané a produktivní lidi. Jsou to ti, kterým můžete zavolat nebo naspat kdykoliv a oni odpovědí,“ komentuje situaci zakladatelka společnosti Moodally Erika Ferszt v článku časopisu Vogue. Ve stejném článku viní psycholožka Anika Petrella technologie za to, že nám pomáhají zůstat ve spojení s prací 24/7.
Zdroj: Unsplash/Amr Taha™/volně k užití
Nechat mozek, aby si odpočinul je přitom nad míru důležité. O kombinaci aktivního a pasivního odpočinku se učíme již na základních školách, ale jen zřídkakdy ji uvádíme do praxe. Pověsit notebook, tužku a pracovní oblečení na hřebík, když odbije pátá, je nadmíru důležité, a i produktivitu to z dlouhodobého hlediska dokonce navyšuje.
„V covidové době, kdy hranice mezi prací a tím, že jdu někam s přáteli, zmizela. Lidé to neuměli oddělit. Je dobré vytvořit si rituály, které hranice zviditelní. To může být, že si pro práci vyhradím určitý prostor a nebude to v posteli, která je zas vyhrazená na spaní a jiné radovánky,“ řekla v nedávném rozhovoru pro REFRESHER psycholožka Simona Hoskovcová.
Všemi propíraný work–life ballance (rovnováha mezi prací a osobním životem), je problém, který jako společnost i přes to, jak často se o něm mluví, zkrátka nedokážeme vyřešit. Na nedávné poradě jsme s kolegy redaktory mluvili o tom, jak při práci fungujeme a jak důležité je, aby nám s koncem pracovní doby vypadla tužka z ruky. U většiny z nás ale jako by zmíněnou tužku někdo mezi prsty přilepil. Ale proč?
Produktivní barikády mezi člověkem a nebezpečím
Jestli nás pandemie něco naučila, je to fakt, že vše, co známe, stojí na velmi křehkých základech a během chvilky se veškerý svět může zhroutit jako stůl pod přetlakem papírů k vyřešení. V souvislosti se zavřením světa respirační chorobou mnoho lidí ztratilo své zaměstnání a zůstali jenom ti opravdu oddaní, šikovní a... správně – ti produktivní.
Zdroj: Pixabay/kaboompics/volně k užití
Všichni jsme si uvědomili, že musíme být opravdu výkonní, aby se nevítaná (a nedobrovolná) změna kariéry netýkala také nás. Podle Aniky se i tento tlak výrazně podílel na tom, že jsme se jako pracovníci upnuli ke svým zaměstnáním s touhou vykřesat ze sebe to nejlepší. Dělat víc pro nás znamenalo zůstat v bezpečné zóně jednak kvůli tomu, že jsme se nemuseli o svou práci tolik obávat, a jednak proto, že jsme skrz ni mohli snadněji zapomenout na všechno to, co se ve světě zrovna odehrává.
Lidé, o to spíše ti na volné noze, se tak uzavírali v bublinách svých počítačů a hledali, co by mohli udělat, aby se cítili o trochu více v bezpečí. Neuvědomovali si ale, že místo vysněného bezpečného přístavu je sirény pracovního nasazení lákají nejkratší cestou k útesům.
Vyhoření je skutečné
„Workoholismem se zabývám 15 let. Dostal jsem se k němu tak, že jsem zjistil, že při sexu odpovídám na pracovní email,“ začíná svou přednášku v rámci portálu Na volné noze psychiatr Tomáš Rektor. Vyhořelého člověka popisuje jako někoho, kdo planul pro svou práci, v níž viděl poslání. Jeho nadšení pak ale vyprchá a začne nenávidět lidi, s nimiž musí dnes a denně pracovat.
Zdroj: Unsplash/Hernan Sanchez/volně k užití
Workoholismem z dlouhodobého hlediska trpí okolo 30 % světové populace. Výzkum z roku 2019 ale ukázal, že se k práci nezdravě upíná dokonce 48 % Američanů. Jedná se o závislost natolik rozšířenou, že má dokonce svůj den. „Slaví se“ každého 5. července.
S workoholismem a toxickou produktivitou se ale léčí jen velmi málo lidí a za odborníkem přichází až s průvodními symptomy jako problémy se spánkem. Málokdo si uvědomí, že pracuje příliš a že přílišné lpění na produktivitě znamená nejkratší cestu k vyhoření. To se přitom netýká jen pracovní kariéry, ale třeba i kariéry rodičovské.
Zdroj: Unsplash/Yasmina H
Podle psycholožky Joanne Baron chtějí rodiče pro dítě za každou cenu to nejlepší, což je sice přirozené, ale jejich zápal a „produktivita“ se při vychovávání jejich ratolestí může snadno změnit v (obraznou) rakovinu, která proleze jejich těla a vezme jim veškerou energii potřebnou k tomu dělat něco jiného.
Jak se tedy dostanu z koloběhu ven?
Podobně jako práce na každé závislosti, je i boj s toxickou produktivitou dlouhodobý a vědomý. Neexistuje univerzální recept, který by šel aplikovat na každého z nás, avšak je několik cest, jak se jí ubránit a dostat do svého života rovnováhu. Ve výše zmíněné přednášce mluví Tomáš Rektor o tom, že základním krokem je říct si, jak dlouho budeme pracovat každý den (pokud nás zrovna netlačí krátkodobý náročný projekt) a pak si nařídíme padla. Sport, procházka, sex, seriál, knížka, meditace. Ve fantazii se meze nekladou a mít v zásobě dostatek odpočinkových aktivit je při prevenci vyhoření důležité.
Pokud si nejsi jistý, jestli se tě problém se závislostí na práci a produktivitě týká, můžeš se v krátkosti otestovat na Národním zdravotnickém informačním portálu.
Dalším velmi důležitým krokem je sebedisciplína i během samotné pracovní doby. Existuje několik pravidel, která můžeš dodržovat, aby ses před nechtěnými následky toxické produktivity uchránil. Začít můžeš třeba tím, že si budeš respektovat pauzu na oběd, na kterou si nebudeš brát telefon a budeš se zabývat jen a pouze jídlem. Drobné pauzy jsou podle výše zmiňované Kruti klíčové a hodí se je naplánovat i během pracovního týdne, pokud cítíš, že potřebuješ den volna. Pokud ne, neboj se užít si víkend plný relaxu a duševní pohody.
Zdroj: Pixabay/stokpic/volně k užití
Ještě než se pustíš do samotných změn ve svém pracovním životě, je potřeba posunout nastavení své mysli. Vědět, že ani Řím nepostavili za den a že poctivě odvedená práce v kombinaci se zdravým životním stylem tě ke kýženým výsledkům přiblíží rychleji a udržitelněji než to, že budeš trávit denně v práci o čtyři pět hodin více než bys musel.
Dýchej, poznej se, dej si denně chvilku, abys zjistil, jak na tom momentálně jsi a co zrovna cítíš a vnímáš, odlož své myšlenky na papír a dej si prostor, abys mohl přesně, a hlavně realisticky naplánovat, co budeš celý den dělat. Odmítej věci, které tě zahltí a příjmy ty, které ti dodají energii. A hlavně si uvědom, že až příště v neděli vstaneš, na hodinách uvidíš 10:00 a tvůj počítač zůstal od pátečního odpoledne schovaný v bezpečí svého obalu, je to naprosto v pořádku. Svět totiž nepatří workoholikům, ale dobrým a spokojeným lidem.
