Vypravili jsme se za rodinou, která upřednostnila vesnici místo města. Jak vypadá život mimo mainstreamovou společnost?
„Volnost, čistota, pohyb, láska a spojení.“ Počet obyvatel žijících ve městech se mezi lety 2010 a 2020 snížil – lidí v obcích naopak přibývá. Podle Pavla Hájka z Českého statistického úřadu s tím souvisí i proces suburbanizace, tedy stěhování obyvatel z center velkých měst do jejich okolí, který započal v polovině 90. let a probíhá ve všech krajích.
V případě Prahy se podle něj lidé odebírají i do vzdálenějších obcí, které jsou v oblastech s dobrou dopravní dostupností. Nejvíce lidí se stěhuje právě mezi hlavním městem a Středočeským krajem – v roce 2020 se z Prahy do Středočeského kraje přestěhovalo 15 071 osob a pouze 7 637 osob se stěhovalo opačným směrem.
Důvody, proč lidé opouštějí velká města, se různí. Někteří se stěhují z finančních důvodů, jiní chtějí klidné prostředí na výchovu dětí, a někdo touží po životu v kontaktu s přírodou. Vydali jsme se proto za rodinou, která se přestěhovala z Prahy na 84 kilometrů vzdálený venkov. Svůj domov se Zuzana (39) a Petr (40) Lavičkovi rozhodli vybudovat v Leleticích – v malebné vesnici na pomezí Středních a Jižních Čech.
Místní lidé osadu označují jako Jamky; toto pojmenování je odvozeno od rýžovaní zlata ve zlatonosném potoce, který tudy protéká. Před téměř sedmi lety se sem dvojice s tehdy šestiměsíčním synem Jonášem přesunula natrvalo – jaká byla jejich motivace? Co přináší napojení na přírodu a jak může vypadat soběstačnost? Přichází mimo hluk města katarze?
Je sobota odpoledne. Po špatné odbočce, kdy kvůli nepřesné Google navigaci končím uprostřed pole, konečně odbočuji správně a přijíždím do Leletic k pozemku Lavičkových. O tom, že parcela po mém pravém boku patří jim, není pochyb. Vítá mě kokrhající kohout, přes cestu běží slepice a před očima se mi rozpíná pozoruhodný výhled – moderní dřevostavba, designová stodola s velkými prosklenými dveřmi, děti skákající na trampolíně, ovčín, jurta, záhony a několik zemědělských strojů.
Juxtapozice moderního a tradičního mě zprvu překvapí, ovšem později si uvědomuji, že je tento kontrast přítomen v mnoha aspektech jejich bytí.
Hned po příjezdu mě Zuzana vede do prosluněného obývacího pokoje, kde usedám k masivnímu dřevěnému jídelnímu stolu. Za mnou jsou na zdech dětskou rukou a evidentně s dávkou dětské fantazie malované obrázky. Na parapetech i na zemi u dveří vedoucích na verandu leží tácy s klíčícími semínky. Synům Barnabášovi (5) a Jonášovi (7) říká, aby si šli hrát ven – potřebujeme klid na povídání. Ptá se mě, jestli bych si dala bábovku. „Udělala jsem ji před chvílí a kluci ji už stihli takto oloupat,“ směje se a ukazuje mi chybějící okraje moučníku.
Samotu můžete víc cítit v bytě ve městě
Pozemek koupili před deseti lety, ovšem trvale zde žijí necelých sedm let. Ze začátku zde byla mnohem větší samota než nyní – za poslední tři roky se tu začala utvářet místní komunita. Mají zde sousedy s dětmi, pořádají se zde dětské tábory, Lavičkovi si k sobě přistěhovali Zuzaniny rodiče – právě jim Petr během tří měsíců po začátku covidové pandemie postavil krásnou dřevostavbu, kterou jsem viděla hned po příjezdu.
Taktéž se sem jezdí inspirovat spoustu lidí. Osamocení zde Lavičkovi tedy necítí: „Samotu můžete víc pocítit v bytě ve městě než tady v Jamkách,“ směje se Zuzana. Samotu, ticho a klid miluje a trochu jí původní izolace od všeho kolem chybí. I Petr se směje, že jde zde na něj občas až moc lidí. „Ale hodně lidí, kteří tady nyní bydlí, přišli přes nás. Bylo to naše rozhodnutí a jsme za ně rádi,“ dodává.
Dvojice se snaží hospodařit ekologicky a udržitelně. V roce 2020 bylo v České republice spolkem Přírodní zahrada evidováno 540 certifikovaných přírodních zahrad, z nichž 103 je ukázkových. Ta jejich již patří mezi druhou jmenovanou skupinu. „Je škoda, že tu nejste v červnu nebo v červenci. Teď ta zahrada nevynikne,“ říká mi Zuzana.
Abyste získali plaketu Přírodní zahrada, musíte se řídit několika základními principy: nepoužívat pesticidy, nepoužívat umělá rychle rozpustná hnojiva, nepoužívat rašelinu, jejíž výrobou jsou ničeny vzácné biotopy rašelinišť – důležitých úložišť CO₂. V případě ukázkové přírodní zahrady v ní musí být vodní plocha, neobhospodařovaný kout, kde mohou žít škvoři, ježci a další zvířata, a trvalkový záhon pro opylování. Ukázková zahrada navíc musí být ve dny otevřených dveří přístupná veřejnosti – její koncept stojí na premise, že je potřeba ukazovat ostatním, že takto přirozeně a šetrně hospodařit lze.
Rodina vlastní osm hektarů – pět hektarů luk a tři hektary orné půdy. Dalších sedm hektarů mají v pachtu. Na zahradě, ve které je nyní pod vlivem slunečních paprsků hmatatelný příchod jara, se snaží o biodiverzitu a zadržování vody v krajině; pěstují proto polykultury. Od půdopokryvných rostlin, přes trvalky, polokeře, keře až stromy. Snaží se samozásobit téměř veškerou zeleninou a ovocem.
V sezóně zde rostou mimo jiné rajčata, papriky, pórky, kapusty, zelí. Z pod hlíny se v letních měsících klubou i mrkve a řepy, ačkoli ty si zatím většinou nevypěstují na celý rok. Spolu s bramborami je v takovém případě kupují od lokálních zemědělců. Mají včely, slepice a na loukách se pasou ovce, které Petr následně s pomocí místního řezníka poráží a maso pak prodává. Říká, že má rozjednané i hovězí. Ke všemu ostatnímu tedy brzy přibydou i krávy.
Prozatím ovšem neplánují být zcela soběstační. I když: „Máme tady asi dva kamarády zemědělce, se kterými jsem už dnes ve vztahu, že se doplňujeme. Vyměňujeme si třeba i krmivo pro zvířata. V tomto se dá říct, že nastává spolupráce, ze které vznikne soběstačnost. Určitě soběstační budeme, ale nebude to jenom na našich pozemcích,“ objasňuje mi Petr.
Z prosklených dveří koukám přímo do zahrady. Sluníčko mě oslepuje natolik, že musím mít permanentně přimhouřené oči. Přemýšlím nad tím, co Zuzana řekla. „Teď ta zahrada nevynikne.“ Odkazuje tím k přírodním cyklům. V létě, jak právě implikovala, je zahrada živoucí, zelená, stává se z ní džungle. V zimě ovšem zahrada spí – venku je ticho, frišno a šedivo. Napadá mě, zda pocity osamocení, melancholie či přímo deprese necítí ani v zimním období. „Ne, já to mám strašně ráda,“ říká Zuzana.
I Petr sdílí nepochopení nad tím, že mnoho zdejších chalupářů od října do března chaty opouští. „Nerozumím tomu, protože zimní období je zaprvé součástí roku, a zadruhé je zima nádherná,“ vysvětluje. Zuzana navíc upozorňuje, že během sezóny mají na svém hospodářství spoustu práce, takže se v zimních měsících těší na zklidnění. Na to, že budou donuceni k nečinnosti. Je očividné, že žijí synchronně, možná až symbioticky s přírodou kolem.
Koukám z okna do větví stromů a přemýšlím nad tím, proč by se odsud vůbec chtěl někdo vracet do města. Do chaosu, hluku, nepořádku. Petr mi říká, že ani děti nechtějí připoutat na jedno konkrétní místo. Ptám se, jak to myslí. „Spousta mých kamarádů, kteří vyrostli na statcích, byli tak otráveni životem, do kterého byli nuceni, že se v patnácti letech sbalili, šli na intr a od té doby jsou pryč a milují město.
Nechci, aby to tak dopadlo. Chci, aby moje děti byly manuálně zručné, takže se mnou tvoří už takto od malička, ale nechci je nutit, aby za dva roky šly na pole okopávat brambory. Věci, které děláme, děláme, protože nás baví, děláme je pro sebe. A děti k tomu buď volně přivedeme, nebo nepřivedeme. Nechci jim život tady znechutit. Chci, aby se sem rádi vraceli,“ popisuje Petr.
„Takže nebudou muset pomáhat?“ ptám se. „Budou, ale ne přes čáru. Volně. Děti, stejně jako kdokoli jiný, musí mít pravidla,“ odpovídá. „Je to pořád o hledání harmonie, o tom je celý život. Najít balanc. Vyvažovat,“ vkládá se do toho Zuzana.
Předávat lidem něco víc
Předtím, než místo městského shonu zvolili domov v přírodě, studovala Zuzana Právnickou fakultu na Karlově univerzitě. Po škole pracovala několik let v oboru, ovšem po několika letech intenzivního zvažování, co je pro ni vhodná cesta, se rozhodla od kariéry právničky upustit. „A dnes vím, že mé místo je tady. Předávat lidem něco víc, než jen psát smlouvy a řešit, kdo co vzal, a na co má kdo nárok. Moje místo tady mi přijde smysluplnější,“ vysvětluje.
Nyní vlastní bezobalový obchod v Příbrami a stará se o běh a fungování stodoly, kterou s Petrem zrekonstruovali. Lidé si ji pronajímají pro pořádání nejrůznějších workshopů a kurzů. I během mé návštěvy zde probíhá několikadenní soustředění základní umělecké školy, proto po pozemku pobíhá značné množství dětí s flétnami a stojany na noty.
Na pracovní věci má Zuzana vyhrazené pondělí a úterý, kdy je Barnabáš v lesní školce a Jonáš ve Svobodné škole – jedná se o komunitní projekt, kde se společně učí „domškoláci“ (děti, které jsou učené doma). Zbylé dny má Zuzana vyhrazené pro zahradu a rodinu, ačkoli telefon jí zvoní téměř neustále.
Petr vystudoval ekologické zemědělství, ovšem praxí je autorizovaný stavař, v čemž pokračuje i po přesunu do Jamek. Do Prahy tak dojíždí čtyřikrát za týden. Cesta trvá, pokud jede rychle, zhruba hodinu a deset minut, takže vstává kolem páté. Jak sám říká, práce ho baví, dělají krásné objekty a rekonstrukce, takže zatím necítí potřebu s ní skoncovat.
Zbylé dny v týdnu začínají rána probuzením jejich dětmi, následuje společná snídaně, práce, oběd, práce, pak je volán domů na večeři. Přes den se potkávají na kávu, svačinu, na zahradě tvoří společně se Zuzanou, kolem pobíhají děti. Práce na zahradě se mění podle sezóny. „Ty dny jsou naplněné,“ říká láskyplně.
Budoucnost podle jeho představ ovšem vypadá tak, že ve městě skutečně jednou skončí a bude zušlechťovat pouze jedno místo – domov. „Už pět let říká, že dá výpověď,“ počítá Zuzana. Petr ovšem práci nechce opustit i z dalšího důvodu: „Jsem živitel rodiny. Doděláváme stodolu, která musí začít vydělávat finance. Jakmile bude vydělávat, tak můžu práci v Praze opustit. To je zásadní. Cítím strach, že jako živitel rodiny nezvládnu rodinu uživit,“ svěřuje se.
Zuzana k tomu přistupuje odlišně – zastává názor, že je třeba se nebát, že to vždy nakonec nějak dopadne. „To je můj životní postoj,“ říká. Petr reaguje: „Já to mám také tak, že pokud něco chci, tak do toho prostě jdu, to máme stejně. Ale toto rozhodnutí je pro mě velmi těžké a mám z něj strach.“ „Vy, Zuzano, strach nemáte?“ ptám se. „Ne. Ale chápu ho, rozumím tomu, co říká. Ale vím, že to bude dobré,“ směje se.
Její laissez faire přístup v takto zásadních záležitostech mě překvapuje. Ptám se, jak člověk dospěje k tak silné víře, že věci dopadnou dobře. Je to prostý optimismus? „Nemyslím si. Je to důvěra v to, že to děláme dobře. Dokud se nestane něco fatálního, vše se dá vyřešit. Vše děláme srdcem. Je to důvěra v nás. A když je tam důvěra, tak není prostor pro strach,“ popisuje.
Mám výhodu, jsem logistik
Brzy si všímám, že když Lavičkovi hovoří o svém hospodářství či zahradě, používají slovo „tvorba“ místo „práce“: „Oproti mému zaměstnání se snažím i fyzickou prací a tvořením odpočívat,“ popisuje například Petr. Odpočinek je také velké téma. Zdejší příroda, slunce a čerstvý vzduch mohou vybízet k naivním iluzím o tom, že je tento způsob žití jednoduchý, až romantický – život u lesa. Vpředu louky, vzadu rybník. Člověk by si s tím mohl asociovat klid a hodně času na intelektuálně stimulující aktivity jako je čtení či rozjímání v přírodě za rozbřesku slunce.
Ovšem ono poetično je pravdou pouze částečně: „Já si čas na sebe vědomě dělám. Ale musíte na tom zamakat. Já mám výhodu, jsem logistik, věci si plánuju a plány dodržím. Když mám před sebou práci, udělám to a pak si dopřeju svůj čas. Je to důležité. Mně to jde, ale Petrovi asi ne,“ říká Zuzana.
Petr přitakává: „Jsem asi workoholik, veškeré činnosti i povolání, které jsem kdy dělal, jsem dělal naplno. Tady ještě o to víc, protože mě to nejvíc naplňuje. A také jsme si toho vzali hodně. Stodola, zaměstnání, farma, ovce, stroje, zahrada. Je toho tolik, že mám často stísněný pocit, že nestíhám. Je to pro mě velká škola, nastavit si to v hlavě tak, že některé věci úplně potřeba nejsou, nebo je možné je udělat později.“
Zuzana říká, že se ho to postupně snaží učit. „A učení znamená, že ho nutím zastavit. To pak narážíme. Není to pak úplně romantické. Říkám mu: ‚Hele, musíš být s námi, s rodinou. Práce se nepo-, pojďme si udělat společný čas.‘ A někdy je to opravdu boj na sílu,“ vysvětluje Zuzana. Ptám se, jestli se to lepší. „Ne, je to horší a horší,“ směje se Petr, ale dodává, že si jejich systém sedá, takže ano, občas tráví i víkendy v kavárnách, s dětmi jezdí na pumptrack i na jiné výlety.
Město nám v každém směru přišlo obrovsky povrchní
Petr zmiňuje ještě jednu perspektivu, kterou se lze dívat na jeho nedostatek odpočinku – v tom městském slova smyslu, či neochotu opustit práci stavaře i přes obrovský zápřah, ve kterém se tak dlouhodobě ocitá. Pro něj je práce v Praze v podstatě i útěkem. Ne od rodiny či od domova, zdůrazňuje, ale od činností na zahradě, které vykonává – ty ho totiž pohlcují mnohem víc. „Kdybych byl jenom tady, což bych si přál, tak bych asi sešel velmi brzy,“ říká, tak napůl, s humorem.
Nakonec ovšem nacházíme průsečík v činnostech, které by městský člověk mohl považovat za odpočinek v „pravém“ slova smyslu – sauna. Pár kroků od verandy mají nádhernou dřevěnou saunu, ze které mohou skočit v podstatě rovnou do venkovního jezírka. „Sauna a jezírko, to je nejvíc. V létě se přes den potkáváme u jezírka, kde se vykoupeme. To je ten odpočinek,“ říká Petr. Zuzana pokyvuje hlavou a dodává: „Děti zůstanou doma a my jsme jak v nebi.“ Při vizualizaci jejich soukromé oázy klidu se – oprávněně – zasněně usmívá.
Mnohem hlubší prožitky
Vzhledem ke všemu, co jsem zatím viděla a slyšela, se mi zdá skoro zbytečné ptát se, proč z města odešli sem, ale otázku stejně nakonec pokládám. Rozhodujícím faktorem bylo cestování. Zuzana o něm mluví jako o „spouštěči“, Petr jako o „životním zlomu“. Dlouhou dobu strávili na Novém Zélandu, ve Spojených státech amerických i v Latinské Americe. Z Mexika šli k Panamskému průplavu jenom s baťohem, občas pěšky, jindy stopem.
Tato cesta v nich zanechala silný otisk: „Věděli jsme, že až se vrátíme, nechceme žít ve městě. Velmi jsme se tam spojili s přírodou, náš život už nešel propojit s městským prostředím. Šlo tam o mnohem hlubší prožitky a město nám v každém směru přišlo obrovsky povrchní,“ vysvětluje Zuzana.
Způsob, jakým Zuzana mluví o napojení na přírodu, ve mně budí zvědavost, zda šlo čistě prakticky o to, koukat po probuzení do lesů a luk, nebo za tím byla i určitá hlubší, či duchovní motivace. U Petra ne, ovšem Zuzana bez zaváhání odpovídá: „U mě jednoznačně.“ Už dlouho měla pocit, že se jí ve městě něčeho nedostává. Že jí něco chybí. A napojení na přírodu, jakousi jednotu se vším živým, cítila vždycky.
„Pokud to tak člověk má už od narození, ale není blízko přírodě, tak čím je starší, tak mu to začíná víc a víc chybět,“ říká. Již mnoho let medituje a oba dva cvičí jógu. „Ta spirituální potřeba ve mně je. Ale myslím si, že to tam má každý, není to nic unikátního. Ale buď je to systémem a společností potlačené, nebo ne,“ přemýšlí.
Říkám jim, že bych očekávala, že v přírodě chybí rozptýlení, která poskytuje město – napadají pak člověka věci, kterým se ve městě v myšlenkách vyhýbá? Přichází katarze? „To je jednoznačně proces, který se tady děje. V tichu a v přírodě dochází ke kontemplaci, není možné, aby k tomu nedocházelo. I nejvíc zabedněnému tvorovi se něco takové musí dít. To je i důvod, proč tady jsem. Proč chci být bez lidí sama v přírodě. Kvůli pravdivosti. Veškeré zbytečné myšlenky vás opustí a musíte se zaměřit na to opravdové a hluboké,“ říká Zuzana.
Ptám se, na co tady tedy přišla. Směje se. Nejhezčí podle ní je, když se při tvorbě či zírání do krajiny samovolně dostane do stavu, kdy vůbec nepřemýšlí – to je největší benefit toho, být v přírodě. „Často si během dne tento pocit připomínám. Možná i tím se mi častěji navozuje, což je velmi léčivé. To je veškerá podstata všeho. Dělat vše v přirozeném plynutí, kdy vás nezatěžují myšlenky, či samotná mysl – ego. Pak třeba tvoříte a je to mnohem hezčí. Propojuje se láska ve vás s půdou, nebo s dřevem, nebo s čímkoli, co děláte,“ říká.
Petr k mé otázce o kontemplaci přistupuje o něco praktičtěji a odpovídá: „Nádherné okamžiky, které ani nelze popsat, jsou pro mě zkratkovitě: půl páté ráno v červnu či červenci a kosení. Při této činnosti člověk dokáže odpojit mozek a spojit se s přítomnem i s tím místem.“
Neutíkali jsme
Pod vlivem knihy Raději zešílet v divočině od Aleše Palána (což je mimochodem jedna ze Zuzany oblíbených knih, během našeho rozhovoru ji zpozoruji o dva metry vedle na poličce) očekávám, že z města utekli před konzumem, individualismem a před nejrůznějšími tlaky a vysokými požadavky kapitalismu – ačkoli je očividné, že vysoké požadavky kladou sami na sebe i tady.
Oba dva ovšem trvají na tom, že se nejednalo o útěk. Útěk podle Zuzany ani z principu nefunguje: „Spíše se k tomu musíme postavit čelem a říct si, co děláme špatně. Ale u nás bylo primární, že nás to táhlo k tomu, být v přírodě. Být sami. Měla jsem velký pocit, že potřebuji být o samotě,“ snaží se mi přiblížit své tehdejší uvažování. Petr její postoj potvrzuje: „Šli jsme za tím, co nás táhlo. Ale neutíkali jsme.“
Ale ano, moderní společnost má i podle nich svá úskalí, vůči kterým sice nemají potřebu se hlasitě vymezovat, ale která měla svůj vliv na to, že jim městský život připadal nenaplňující. „Chci žít svobodně, beru na sebe veškerou zodpovědnost za svůj život. Tím je má svoboda i velice okleštěná, mám zodpovědnost vůči přírodě, vůči ostatním lidem, vůči celému světu. Což je podstatný bod, který lidé ve městech, v soukolí systému, v každodenním stereotypu a v hmotných statcích možná necítí. Chybí tam napojení, šťáva, život, opravdovost, respekt ke všemu okolo. Cítím z toho plochou dráhu. Ne, že by mi to vadilo, ale osobně potřebuji cítit naplnění ze všeho kolem mě. Ze zahrady, kde všechno přetéká energií, je to láskyplné, je tam živo,“ říká Zuzana.
Když se od člověka oddělí kultura, už to není kompletní bytost
Ptám se, v čem vidí podstatu života oni, pokud ne v konzumování, navštěvování all you can eat restaurací, kupování drahých aut a odkřížkovávání turistických destinací z bucket listu. „V naslouchání sebe sama. Kdyby člověk opravdu poslouchal sám sebe, tak by toto nemohl dělat. V respektu k přírodě i lidem. To je podle mě nejpodstatnější. Kdyby mainstreamová společnost chápala tyto dvě jednoduché věty, hodně by se toho vyřešilo,“ říká Zuzana a Petr na ni volně navazuje:
„Člověk by měl být spokojen s tím, kým je, co, dělá, co má. Dnešní konzumní společnost navštěvuje veškeré výdobytky naší doby a užívá je, ale lidé jsou stále nespokojení. My jsme si našli vlastní cestu, děláme to, co nás naplňuje a jsme spokojení. A díky tomu můžeme řešit hlubší záležitosti.“ Zuzana ho přerušuje – podle ní je to právě tím, že ačkoli nejsou zcela nezávislá entita, nejsou tolik závislí na společenském systému. „Odděleností od něj vzniká velká vnitřní svoboda a spokojenost,“ myslí si.
Oba ovšem zdůrazňují, že městský život neodsuzují, i pro Zuzanu byl během vysokoškolských studií formativní. Chybí jim i nyní určité aspekty městského života? Ano, a v takovém případě si neváhají pro kulturní nasycení do města dojet. Chodí na koncerty, do muzeí, do divadel či do kaváren. Kulturu si stále udržují blízko: „Kultura je součást homo sapiens, bez toho to nejde. Když se kultura od člověka oddělí, už to není kompletní bytost,“ vysvětluje Zuzana, proč je pro ni zásadní směřovat své děti i intelektuálním směrem. A to i doma – čtou knihy, koukají na dokumenty a vyjíždějí za poznáním.
Dětem by jednou chtěli ukázat svět, vzít je do svého oblíbeného Mexika. Zuzana zároveň oceňuje, že mají to privilegium, že si „do civilizace“ mohou kdykoli komfortně dojet – mají auto i peníze na benzin. Takže ano, dalo by se říci, že mají to nejlepší z obou světů. I zde se opět vyjevují dva protipóly – tradiční a moderní.
Jedině s plným nasazením
Petrovi zase chybí sport – hlavně hokej a běh. Ptám se ho, jestli se ho musel úplně vzdát: „Nebylo to pod nátlakem, ničeho jsme se nemuseli násilně vzdávat. Nebylo to tak, že bychom museli. Chtěli jsme. A kdybych hodně chtěl, tak si do města za sportem můžu zajet,“ říká.
Člověk ovšem musí počítat s tím, že o některé relikvie města přijde. O hospodskou kulturu, pravidelná setkávání s přáteli, vlastně i některé kamarády, protože ano, spolu s tímto stylem života někteří lidé ze života odejdou. Zaujal mě běh – proč Petr neběhá tady? „Zkoušeli jsme to,“ směje se Zuzana. „Ale přišli jsme si pak jak Pražáci v tom filmu Na samotě u lesa. Oni tam vybíhají, mají ty čelenky…“ říká.
Ptám se proč. Není si jistá. Najednou jí to prostě připadalo divné – jít si zaběhat. Chůze se jí nyní zdá přirozenější. Myslí si, že to možná bylo tím, jak se vracela ke kořenům. Představa, že se specificky obleče, bude si měřit na hodinkách čas nebo tep, ji najednou připadala úsměvná.
Petr upozorňuje, že ačkoli také přestal běhat, má k tomu odlišné důvody. Potřebuje vše dělat naplno. A pokud takto fyzicky náročné věci nedělá s plným nasazením, přestanou mu jít – a hlavně ho přestanou bavit. Připouští, že pokud člověk neběhá pravidelně, tak to pak bolí, píchá a člověk to neudýchá. „Tak jsem to měl s tím hokejem, když jsem omezil pravidelnost, protože jsem na to neměl čas, tak mi to přestalo jít. A já věci nechci dělat napůl, to mě nebaví. I s tím během to tak mám,“ popisuje.
„Takže jste maximalisti – vlastně ve všem, co děláte,“ přemýšlím nahlas. „No… jo,“ hlesne Petr. „To jste asi řekla správně, když nás takto objektivně vidíte,“ připouští Zuzana. Petr nad tím chvílí přemýšlí a říká: „Asi jo, protože ta zpětná vazba je potom prostě nejlepší,“ směje se. „Já to tolik nepotřebuji slyšet od jiných, potřebuji cítit, že je to správně,“ oponuje Zuzana. „No, tak to myslím.“ „Ty si řekl jenom zpětná vazba. Ale tebe to prostě těší. Petr je lev, potřebuje to uznání,“ vysvětluje mi. „No asi jsem trochu ješitný,“ přiznává se smíchem Petr.
Vypínám diktafon a Petr se mě ptá, zda si dám kávu. „Ano, prosím.“ Konečně se dostávám ke svému kousku bábovky, piju kafe a s fotoaparátem se jdu podívat ven. Starší syn Jonáš, kterému rodiče přezdívají „bohém“, se ještě narodil v Praze a pyšně mi vysvětluje, že byl tedy celých šest měsíců Pražákem. Podobně jako jeho rodiče působí klidně a citlivě. Společně s mladším – a značně živelnějším – Barnabášem, kterému říkají Barny, mi nejdřív před fotoaparátem pózuje, ovšem Barnabáš po chvilce uskakuje, že už vlastně nechce být focen. Tak fotím Zuzanu s Petrem. „Proč se musíte fotit,“ ptá se Jonáš. „Do článku. Teta Lucie vám pak dá fotku do peněženky,“ směje se Zuzana.
Paralelní polis
Na závěr mé návštěvy mě Jonáš hrdě vede k ovcím, které si chci před odjezdem ještě vyfotit. Na hlavě má oranžovou helmu na motorku. Sundává si ji a jde pro seno, jež následně nabízí ovcím. Bavíme se spolu o okolní přírodě i o babičky kočce. O tom, co bude dělat večer. Vysvětluje mi, že se ještě musí učit, protože byl pár dní nemocný a je pozadu. Ptám se, co ho na škole baví nejvíc. „Písanka,“ odpovídá.
Po chvíli nás vyrušuje holčička od sousedů, kterou sice neslyším úplně přesně, ale nadšeně vykřikuje něco o kolečkových bruslích. Jdu se podívat přes plot, kde ji vidím, jak jede z travnatého kopce směrem k lesu; lehce jí to na těch kolečkových bruslích drncá, ale na entuziasmu jí to neubírá ani trochu.
Z jejich domova po několika hodinách odjíždím. Pomalu zapadá slunce a já se neubráním pocitu, že si zde Lavičkovi vytvořili jakousi paralelní polis. Ačkoli toto spojení Václav Benda použil pro deskripci alternativního žití za komunistického režimu, zdá se být adekvátním popisem zdejšího prostředí.
I Lavičkovi si zde vytvořili alternativní realitu, pokojně existující paralelně s tou naší. Udělali krok vpřed a rozhodným krokem přešli z mainstreamu do undergroundu. Postavili se mimo konzumní a vysoce individualizovanou společnost, ve které participují pouze dle vlastního uvážení. Plánují tady zůstat navždy? „Rozhodně,“ shodují se jednohlasně.
Lavičkových jsem se ptala, v kterých několika málo slovech by charakterizovali svůj domov. „Laskavost a harmonie,“ zněla by má odpověď, pokud by tu samou otázku někdo položil mně.
Na další fotografie se podívej v naší galerii.
