Sníš někdy o představě, že opustíš hektický život ve městě a přestěhuješ se na venkov... třeba do Itálie? Přečti si rozhovor se Šárkou, která to udělala.
V malebné oblasti známé pro výrobu parmazánu a parmské šunky se Šárka Vokounová ocitla tak trochu náhodou. Teď už se stará o zemědělské stavení, pěstuje zeleninu, chová včely a siestu tráví na velké zelené zahradě. Ve volných chvílích pak na sociálních sítích rozbíjí stereotypní představy o italském venkově, kterému mnozí přezdívají ráj na zemi.
Před očima se ti možná vybavují zvlněné kopce poseté vinicemi a olivovými háji, úzké klikaté cesty lemované cypřiši a starobylé kamenné vesničky. Ale jak říká Šárka v rozhovoru pro Refresher, země zaslíbená neexistuje.
Co by doporučila těm, kteří sní o zestárnutí na italském venkově? Po jakých profesích je v Itálii poptávka? Jací jsou Italové? A jakou italskou destinaci nejvíce doporučuje navštívit?
Jaký je váš příběh s italským venkovem?
Bydlím v regionu Emilia-Romagna kousek od města Salsomaggiore Terme (zhruba v půli cesty mezi Milánem a Boloňou, pozn. red.). Je to oblast známá především pro parmazán.
Ocitla jsem se tu v podstatě náhodou. V Itálii jsem nikdy žít nechtěla, nikdy mě to ani nenapadlo. Mám vystudovaný cestovní ruch a francouzštinu, a tak jsem spíše frankofil. Před lety jsem ale odjela pracovat na Kanárské ostrovy, na Fuerteventuru, a tam jsem poznala svého manžela, který je Ital. Nějakou dobu jsme cestovali, žili ve Španělsku i Česku, až jsme skončili na italském venkově. Manžel tu měl rodinný dům.
Žiju tu už šest let. Ještě předtím jsem ale tři sezóny pracovala na toskánské vinici, sbírala víno, stříhala vinnou révu. Usadili jsme se až po narození syna.
Máme zemědělské stavení; chováme ovce, drůbež, včely. V současnosti se ale stěhujeme asi hodinu a půl odsud, kde chceme zrekonstruovat dům a provozovat ubytování na farmě pro turisty. Ráda bych tak spojila milovaná zvířátka s cestovním ruchem, který mám vystudovaný.
Jak byste charakterizovala italský venkov? Já si ho představuju – i podle toho, co vidím za vámi – jako takový klidný, romantický ráj.
Život na venkově je podle mě všude stejný, ať už je to Česká republika, Francie, nebo Itálie. Ale samozřejmě záleží, v jaké oblasti ten venkov je. Tady je to nádherné, nikdo vás neruší, maximálně občas zaštěká sousedův pes. Ale na venkově třeba u Milána je všude kolem zemědělská poušť, úplná rovina. Obrovské lány průmyslově pěstovaných plodin.
Mnoho lidí i v Česku si řekne – Itálie: moříčko, všichni usměvaví, idylka. Pak se tu ale bavíte s místními a zjistíte, že k moři vůbec nejezdí a že třeba neumí ani plavat. A to žijí dvě hodiny od moře.
A jací jsou teda místní?
Docela mě zaskočilo, že neplatí stereotyp, že Italové jsou vysocí, statní, snědí muži. Většina mých známých tady jsou menší než já. (smích)
Tady na venkově mohou být lidé uzavřenější, nejprve si vás oťukávají – stejně jako na českém venkově. Když by do mé rodné vesnice, kde žije tisíc obyvatel, přijela rodina z Maďarska, tak z toho bude taky rozruch. Člověk to musí brát trochu s nadhledem, nebrat si nic osobně, zkusit je pochopit.
Lidé jsou tu jinak hodně zaměření na práci. U nás ve školce se například dělal nový trávník. Svolali se tedy tatínci a maminky na brigádu – já jsem přišla s dětmi, protože jsem neměla hlídání. Viděla jsem, že to jde pomalu, že mi tam děti nevydrží, pokud to půjde takovým tempem. Tak jsme se prostřídali s jedním tatínkem a jela jsem. Pozoroval mě jeden místní pán, který je tu docela vážený – protože původní rodiny tu mají jiné postavení než rodiny, které se sem přistěhovaly –, a uznaně mi povídal: „Teda, ty ale umíš pracovat, viď?“ Je tak podle mě důležité ukázat, že se člověk nebojí práce.
Ale zase tu na druhou stranu funguje siesta. Lidé tu mnohdy vstávají ve čtyři ráno ke zvířatům, takže po obědě si dají na hodinu siestičku.
Občas jim tu také vadí cizinci – berou to tak, že my z „východu“ sem jdeme za „něčím lepším“. Člověk to tak občas musí uvádět na pravou míru. Že u nás to v mnohém funguje daleko lépe. (smích)
Italové jsou pak ve spoustě věcech tradicionální, zejména v jídle. Když jim někdo přinese něco na ochutnání, tak jim trvá, než se k tomu odhodlají. A někteří neochutnají radši vůbec.
Mluvíte ze své zkušenosti?
Ano. (smích) Upekla jsem vánočku podle receptu svého strejdy a přinesla ji s manželem známým. Jeden z nich je, jak tady říkají, „quadrato“ – prostě přes některé věci u něj nejede vlak. A ten ji ani neochutnal, pořád na to koukal a připadalo mu to strašně divné. Ale naopak jeho maminka, které je 70, chce ode mě vánočku každý rok.
Stalo se mi také, že jsem pekla klasické kynuté buchty se švestkami, které se tu ale moc tepelně neupravují. Pár jsem jich dala sousedům, ale neviděla jsem, jestli je snědli. A když jsem pekla podruhé a opět jsem je chtěla poslat přes jejich osmiletého syna, tak mě odmítl s tím, že „ta minulá nebyla dobrá a mamka říkala, že ty děláš divné buchty“. (smích)
Říkala jste, že někteří lidé z italského venkova nemají rádi cizince. Zažila jste to i vy sama?
Já osobně ne. Nejsem tu jediná cizinka, asi dvanáct let tu žije paní z Moldávie, seznámila jsem se také s Rumunkou a hodně je tu i Indů. Italové totiž už nechtějí dělat práce ve chlévech, uklízet a tak dále. Na tyhle práce si tak většinou najímají Indy.
Na mě nikdo ošklivý nebyl, ale jak to někteří berou tak, že sem jezdíme za bohatými manžely, tak se občas doslechnu o tom, jak ta paní z Moldávie „určitě obere svého manžela úplně o všechno“. Jednou mi říkala, jak je strašné, že si o nás myslí, že snad žijeme v nějakých jeskyních. Dodala, jak slyšela babu vyprávět v baru, jak si „tahleta tady našla Ameriku“. Tak se otočila a vpálila jí, že tam, odkud pochází, si nemusela dělat sama ani snídani, protože na to měla lidi.
Já jim to nezazlívám, někteří lidé prostě necestují. Nemají na to, nemohou – nebo prostě nechtějí, nezajímá je to. Zároveň si myslím, že něco podobného by se mohlo stát i na českém venkově.
Vnímala jste něco jako kulturní šok?
Já jsem byla už hodně připravená od manžela. (smích) Jsem zároveň hodně adaptabilní člověk a mám už zkušenosti ze zahraničí, takže kulturní šok se nekonal. Ale co mě čílí na Italech celkově, je fixace na jídlo. Na sociálních sítích se třeba mnohdy dohadují, jestli ravioly mají mít čtyři centimetry, nebo pět.
Překvapuje mě také, že někteří lidé tu razí názor, že Itálie je ve všem nejlepší – ale nikde jinde nebyli nebo ani nemluví spisovnou italštinou – nebo dokonce neumí číst a psát. S tím jsem se v Česku nikdy nesetkala. Žije tu třeba jedna problematická rodina, kde děti neumí pořádně číst a psát – ale neustále je vidíte, jak jsou místo školy na traktoru a orají pole. Vždy si ale říkám, že neznám jejich ekonomickou situaci.
KVÍZ: Chystáš se na dovolenou do Itálie? A vyznáš se v tamějších těstovinách?
13. srpna 2024 v 11:00
Je pro mě také těžké sžít se s italskou (ne)organizací. Samozřejmě nechci zobecňovat a nechci z celého italského národa dělat neorganizovaný, ale je pravda, že jsou prostě nastaveni jinak. Jednou jsem si kvůli tomu připadala jako ve filmu 12 úkolů pro Asterixe, ve kterém Asterix a Obelix vyřizují propustku A38. Úředníci je neustále posílají z jedné kanceláře do druhé, lítají mezi patry, až se z toho málem zblázní.
Stalo se mi něco podobného, když tu před lety platil zákon, že Ital nesmí řídit vozidlo se zahraniční poznávací značkou. V té době jsem ještě měla české auto – a můj manžel jej řídil, protože pomáhal mamce se stěhováním. Zastavila ho policie a dostali jsme tenkrát velkou pokutu a auto nám zabavili. Než jsem ho mohla převézt zpět do Česka, trvalo to skoro šest měsíců. Ocitla jsem se na dopravním úřadě v Miláně, kde si mě jako horký brambor posílali od jedné přepážky k druhé. Až už se manžel naštval a dožadoval se, ať už nám konečně někdo po dvou hodinách řekne, co máme dělat. Pak až se to začalo hýbat.
Překvapivá pro mě byla také návštěva soukromého doktora. Jdete tam poprvé, zaplatíte, dá vám fakturu, všechno v pořádku. Jdete tam podruhé a už se vás lékař ptá: A chcete to s fakturou za 90 eur, nebo bez za 70? Koukala jsem na něj jako vyoraná myš, protože jsem se s tím ani v Česku, ani jinde v zahraničí nesetkala.
To jste vlastně zmínila nejčastější stereotypy o Italech, které jsem si hledala. Vyskočilo na mě, že jsou neorganizovaní a hákliví na jídlo. Pak také, že se umí skvěle oblékat, hodně gestikulují a jsou hlasití a vášniví. To je podle vás pravda?
O oblékání bychom mohli diskutovat. Mnohdy jsou extravagantní, ale ve velkých městech. Kdyby se na italském venkově někdo oblékl jako do Milána, tak s tím fakt nepochodí. (smích) Zdrbli by ho okamžitě. Tady vídám spíš tepláky, pracovní oblečení, džíny, jednoduchá trička.
Co se týče hlučnosti, tak je to určitě pravda, což je pro mě někdy problém. Když se sejde vícero Italů na jednom místě, je to na mě občas moc. (smích) Ale na druhou stranu – Češi také nejsou nejtišší národ, zvlášť třeba při popíjení piva. Pravdivá je i horlivá gestikulace, to chytám i já a moje děti. Už moje čtyřletá dcera horlivě rozhazuje rukama. (smích) A čím víc na jih jedete, tím je to „horší“.
A vášniví. Těžko říct. Co si pod tím představíte?
Horkokrevní tak nějak obecně v životě. Říká se přece „italská domácnost“.
V souvislosti s tou gestikulací a hlasitostí, tak ano. Ale jinak si třeba dělám srandu, že některé mé kamarádky v Česku mají mnohem víc „italskou domácnost“ než já v Itálii. (smích) Můj manžel se dokáže víc rozohnit než já nebo můj bývalý partner, který byl Čech, ale že by to bylo na úrovni rozbíjení talířů, jak to vidíme ve filmech, to rozhodně ne.
Je ale pravda, že v Itálii je v porovnání s ostatními zeměmi docela velké množství vražd manželek (jedná se o tzv. femicidu, pozn. red.).
Je něco, co vám na italské mentalitě imponuje? Z čeho bychom si v Česku mohli vzít příklad?
Možná právě – umět se víc nakrknout, naštvat. Když se nám něco nelíbí, umět to dát najevo, trochu se hecnout. Ale nemám ráda extrémy. Teď třeba Itálie inklinuje k extrémní pravici, což mě osobně docela děsí. Zjemnila bych to tak tou naší českou náturou, vždy se to snažím nějak propojit.
Mluvíte plynně italsky. Je to podle vás nutnost, když se chce člověk přestěhovat na italský venkov a pracovat tam?
Je. Pokud žijete ve městě a najdete si práci v nějaké mezinárodní firmě, tak italsky samozřejmě umět nemusíte. Na venkově ale lidé moc anglicky nemluví – budou mít problém se s vámi domluvit a dost možná se vám budou vyhýbat. Člověk se pak ocitá v takové uzavřené bublině, protože se nedokáže zařadit mezi místní.
Kam na lyže? Čtyři lyžařská střediska v Rakousku, kam se vyplatí zajet
29. ledna 2024 v 9:49
Mně se to stalo v začátcích s manželem, kdy jsme spolu ještě mluvili španělsky. Byli jsme na večírku, kde moc lidí anglicky ani španělsky neumělo. A já jsem se tam v průběhu večera najednou ocitla sama, nerozuměla jsem nikomu a bylo to pro mě hrozné. U nás na vesnici jsou Indky, které tu se svými manžely žijí několik let, ale neumí italsky. Tráví čas jen spolu a všechno řeší jejich manželé. To je pro mě naprosto nepochopitelné.
Je tak dobré umět italštinu alespoň v základu a pak se tady zlepšovat. Obrovské množství nářečí ale může být v tomto směru demotivující. I já, když tu začnou mluvit svým dialektem, mám občas problém.
Co byste – kromě znalosti jazyka – doporučila někomu, kdo by se chtěl na italský venkov přestěhovat?
Musí se připravit na to, že to nebude jednoduché – že například bude ze začátku špatně placený a že ho nechají dělat práce, které jsou pro Italy podřadné. Než si člověka oťukají, bude pracovat ve chlévě, bude sbírat šutry. Pokud tu samozřejmě nerozjede nějaké svoje podnikání. Je důležité být adaptabilní, a to nejen v případě stěhování se na italský venkov, ale celkově do zahraničí.
Spousta lidí si ale naopak myslí, že to bude procházka růžovým sadem. Že přijedete a všichni tu na vás budou milí a budou se usmívat. Nebudou – a není to země zaslíbená. Už nejsou 80. léta, kdy na tom byla Itálie dobře, a když člověk pracoval, mohl si dovolit koupit dům a všechno. Teď, i když člověk maká jako šroub, tak si možná něco málo dá bokem.
Teď se nebude nikdo chtít přestěhovat na italský venkov. (smích) Ale nikde to není jednoduché, ani v Česku.
Takže je lepší mít do začátku naspořeno?
Myslím, že ano. Nebo sem člověk může jet na blind a nalézt si nějakou sezónní práci. Já jsem si třeba na Kanárech našla práci během jednoho dne. Ale samozřejmě jsem byla připravená, že budu pracovat šest dní v týdnu, i 12 hodin denně.
Když má člověk nějaký dobrý podnikatelský plán, který nebude moc zatížen daněmi – protože v Itálii jsou daně opravdu vysoké –, tak je to určitě jednodušší. Ale něco takového je asi dobré mít rozmyšlené ještě před přestěhováním.
Na venkově, a vlastně v Itálii celkově, chybí také pracovníci ve zdravotnictví a v pečovatelských službách.
Jak jinak trávíte volný čas?
Kvůli tomu, že pracujeme v zemědělství, to nelze úplně rozdělovat na práci a volno. Když je prostě potřeba v sobotu odčervit ovce, tak se to musí udělat. Ráda trávím čas i u včel nebo u záhonů, jelikož veškerou zeleninu si pěstujeme sami.
Když se nám podaří někoho sehnat na týden, čtrnáct dní, že nás zaskočí, většinou jedeme k moři poblíž. Protože jezdit někam s malými dětmi déle než tři hodiny v autě je masakr.
Jaká je vaše oblíbená italská destinace mimo vaši aktuální lokalitu? Kam byste třeba doporučila lidem jet na dovolenou?
Většinou jezdíme do Marina di Cecina, protože je tam několikakilometrová pláž hned vedle borového lesíka. Takže když je člověku horko, může se schovat do stínu. Je super, že je volně přístupná, protože Italové mají mnoho soukromých pláží, na kterých si nemůžete ani sednout. Okamžitě vás vypakují. Nepředstavujte si to ale jako bílou písčitou pláž, je to přírodní pláž plná oblázků, popadaných klád a všeho možného. Blízko toho je také oblíbené a krásné město Volterra.
Chybí vám něco z Česka?
Svíčková! (smích) Máme tu hodně jílovitou půdu a vypěstovat mrkev nebo petržel je docela problém. Ani celer se tu nedá moc sehnat.
Jinak samozřejmě rodina, kamarádi – moci si jen tak pokecat v češtině. Cítím, že mi občas vypadávají slova. Nemůžu použít třeba česká přísloví, protože jsou prostě nepřeložitelná. Nebo se třeba jen zasmát u hloupé české komedie.
