Ghetto, kriminalita, špína. Málokteré sídliště vzbuzuje takové vášně jako Mojžíř. Část Neštěmic na okraji Ústí nad Labem mnozí nazývají „první no-go zónou“ v Česku. Bojí se sem jezdit i řidiči autobusu a přestala sem dovážet pizzerie. Jaká je pravda?
„Příští stanice: Mojžíř. Zastávka na znamení,“ ozývá se ve vlaku, který pendluje mezi Kadaní a Děčínem. Jako jediné vystupujeme. Na sídliště je to odsud ještě kilometr pěšky. Po cestě míjíme rodinné domy, pasoucí se ovce i upravený fotbalový stadion.
V určitém bodě se ale krajina mění: domky střídají paneláky, ubývá zeleně i stínu.
První dojmy z „ghetta“
Děti – to je první, čeho si člověk všimne, když dorazí na místo. Je jich tu plno. Kluci si kopou s míčem, holky sedí na schodech, povídají si a loupou slunečnicová semínka; ty zlobivější se schovávají za rohem, pokřikují a potahují z cigarety. „Čau holky, vyfotíte nás!“ volá na nás jedna klučičí skupinka.
Fotíme je a snímky jim hned ukážeme. „Dělo,“ pokyvuje uznale jeden z nich.
Na první pohled se sídliště Mojžíř, které obývají asi tři tisíce lidí, příliš neliší od podobných míst. Některé panelové domy jsou starší, zašlejší, s rezavým zábradlím na balkoně – ale takové by se našly třeba i na Jižním Městě. Co tohle sídliště odlišuje od jiných, jsou možná spíš detaily.
Venku je hodně lidí, ale spousta z nich stojí – není tu totiž, kam si sednout, kam se schovat do stínu, kde trávit volný čas. Lavičky buď úplně chybí, nebo z nich zbyly pahýly. A někdejší dětské hřiště dnes připomíná spíš velké pískoviště s kovovým kusem prolézačky uprostřed.
Obyvatelé Ústí se dělí na dva tábory
Zvěsti o „no-go zóně“ nám potvrdili i někteří obyvatelé Ústí nad Labem, které jsme před časem oslovily v anketě. Jakub byl v Mojžíři naposledy před osmi lety, takže „nemůže říct, jak to tam nyní vypadá“. Ale myslí si, že na mediálním obraze bude „hodně pravdy, když tam nechtějí jezdit ani pizzerie“. „Věřím, že je to tam nebezpečné,“ popsal.
Vyslechly jsme si ale i opačné názory, třeba slova pětadvacetileté Nikoly: „Mám spoustu známých, kteří v Mojžíři žijí. Jsou to normální, slušní lidé. Chodí do práce, studují, mají čistý rejstřík. Samozřejmě vím i o lidech, kteří tam dělali špatné věci, a proto se i tahle lokalita vyloučila. Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle.“
Média podle ní zkreslují realitu – soustředí se pouze na negativní věci. „Média tam nežijí. Média tam nemají známé. Řídí se jenom tím, co se tam děje špatného. Kdyby se tady v Ústí na nádraží staly dvě vraždy, hned by označila celé Ústí za nebezpečné. A nás všechny za kriminálníky. Kdyby tam novináři skutečně jeli, popovídali si tam s místními, viděli, jak žijí... bylo by to něco jiného.“
A my jsme tedy jely. Z pohodlné pražské kanceláře jsme se vydaly do „nebezpečného“ Mojžíře.
Děti pod dohledem kamer
„Není tu žádné hřiště. Ani park nebo prolézačky. Nejsou tu ani lavičky, takže když jdou maminky s dětmi ven, nemají si kam sednout. Teď v létě by se neměly ani kam schovat do stínu. Většina tak zůstává doma a dohlíží na děti přes okno. I já to tak dělám. Je blbost, aby si každá maminka dávala deku na trávu, vždyť to by se tu pak ani nedalo procházet,“ říká nám mezi dveřmi jednoho z panelových domů jeho obyvatelka Věra Nováková.
K hovoru se o chvilku později přidává mladší muž, který velmi rozrušeně dodává: „Děti si musí hrát s hlínou. Hřiště by prý rozbily – ale vždyť jsou tady kamery, proč to teda nehlídají?“
Palčivost problému posléze probíráme i s terénními pracovnicemi organizace Člověk v tísni, která má přímo v Mojžíři pobočku. „Kdysi tu byly houpačky, lavičky u vchodů. Děti nemusely vyhrabávat dlažební kostky z chodníků – protože takhle se tu teď baví,“ říká Růžena Peterová.
Prvky občanské vybavenosti jsou přitom tím, co odlišuje segregované lokality od těch nesegregovaných. Lavičky, zeleň, dětská hřiště; zkrátka všechno, co zkvalitňuje veřejný prostor, jako by tvořilo ostrou hranici.
Přehlíženi městem
„Má to různé důvody, mezi nimi i ty, že tyto prvky někdy zkrátka místní obyvatelé poničí a město je odstraní. Zároveň si ale myslím, že se do segregovaných lokalit – alespoň do těch, které jsem měl možnost vidět – rozhodně neinvestuje tolik jako do jiných sídlišť,“ popsal pro deník Mostecko*Alarm Vojtěch Sigmund ze spolku Architekti bez hranic.
„Myslím, že je škoda, že se sem dostatečně neinvestuje, mohlo by to totiž tyto lokality pozvednout. A ve výsledku by to mohlo městu ušetřit spoustu peněz, protože by se tak segregovaná lokalita mohla stát atraktivnější. Navíc věříme, že riziko vandalismu lze minimalizovat tím, že do úprav veřejného prostoru místní zapojíme,“ dodal.
Mojžíř je hodně specifické sídliště. Určitě to ale není nějaká no-go zóna. Nebojíte se tu vyjít před barák. Není tu dvakrát nebezpečno, asi tak stejně jako na ostatních místech, kde jsou lidi.
– Marie Filková, Člověk v tísni
Občani a občanky Mojžíře čelí i dalším kolektivním trestům. Z vlaku jsme na zastávce vystoupily jediné nejen proto, že sem kromě místních nikdo nejezdí, ale i z toho důvodu, že místní raději jezdí autobusem. Ještě nedávno jim to z Ústí jezdilo přímo, teď už musí přestupovat v Neštěmicích. Nastupovat navíc mohou jen předními dveřmi a na trase je s nimi – kromě nainstalovaných kamer – vždy i asistent nebo městský policista.
Proč? V autobusech se prý lidé z Mojžíře neuměli chovat, vulgárně i fyzicky napadali řidiče, ničili vozidla a neplatili za lístky. Teď tak mají smůlu i ti, kteří se prostě chtěli dostat domů.
Rodinné ghetto plné kočárků
Místo se ovšem podle Člověka v tísni i místních proměňuje k lepšímu. Před jedním z panelových domů oslovujeme mladý romský pár s kočárkem. Viktorie Králová a její rodina tady bydlí asi rok, přestěhovali se z Předlic. „Tam to bylo horší, proto jsme se přestěhovali sem.“
Zbytek její rodiny bydlí taktéž v Mojžíři, přistěhovali se ještě před nimi. Mojžíř hodnotí pozitivně („je to v pohodě, líbí se nám tady“). Také za poslední roky se prý místo zlepšilo. Odpadky uklízí městské služby, ubylo i křiku či konfliktů. Mediální obraz Mojžíře – nebezpečné ghetto – tak podle ní už neplatí.
Ani my nevidíme hrůzostrašné výjevy, o kterých jsme slyšely nebo četly. Nedaleko od nás seká městská služba trávník, rodiče houpou děti v kočárcích – většina miminek je v parném dni jen v plenkách. O děti se venku často starají, možná překvapivě, tatínci. Právě rodina a péče je totiž spojujícím prvkem, který lidé, se kterými v Mojžíři hovoříme, často zmiňují.
Třeba jako tiktokerka Naděnka z Mojžíře, se kterou Refresher vydal samostatný rozhovor: „Cigáni mají hodně dětí, ale dokážou se o ně postarat. Výchova je často i sdílená mezi oběma rodiči, třeba chlap vezme dítě někam na hřiště, aby si ženská mohla odpočinout.“
„Pomáháme si mezi sebou. Mám tři děti – všechny dost živé –, a kdyby někdo zahlédl, že malej jde k silnici, někdo by okamžitě zasáhl. A je jedno, jestli mě znají, nebo ne,“ říká nám také již zmíněná Věra Nováková, která se do Mojžíře přestěhovala z ústecké části Klíše a podle jejích slov se tu nežije špatně. „Lidi tady jsou asi takoví jako všude. Na špatné sousedy můžete narazit kdekoli, to je úplně normální,“ dodává.
Jak se ale posléze dozvídáme, spousta dětí, které nyní v Mojžíři rodiče vozí v kočárku, možná bude mít v budoucnu problém se z tohoto sídliště dostat.
Jeden z diskriminačních prvků při hledání práce je i adresa, kterou na životopisu musí člověk uvést. Jakmile je tam Mojžíř, v tu ránu je ve skartovačce.
– Marie Filková, Člověk v tísni
Z vyloučené lokality není úniku
„Lidi odsud mají mnohem menší šanci získat zaměstnání. Zaměstnavatelé nechtějí lidi z Mojžíře. Když je na životopisu napsaný Mojžíř, v tu ránu je ve skartovačce,“ popisuje problém druhá z terénních pracovnic, třiadvacetiletá Marie Filková. Kolonka „trvalé bydliště: Mojžíř“ tak může mít stejný vliv jako zápis v trestním rejstříku.
Diskriminaci čelí i z jiného důvodu.
„Můžu to uvést na svém případě,“ začíná vyprávět Peterová. „Kdysi jsem hledala zaměstnání a do telefonu mi řekli ‚ano, přijďte‘. Po telefonu nevědí, kdo jsme. Pak jsem tam přišla, řekli mi ‚černé huby nebereme‘. Je to nepříjemné. Já i kolegyně se dokážeme vžít do situace, kdy jste nadšení, že budete mít práci, ale lidé vás odmítají. Je tady hodně lidí, kteří by pracovat chtěli, ale nemají možnost – a můžete mít vzdělání, jaké chcete. Já jsem tehdy řekla: Dejte mi to na papír, je to možné? Dejte mi tam razítko, že jsem černá huba a že v této firmě cigány neberete,“ vzpomíná.
Jinými slovy: diskriminace je o to horší, že ji mnohdy nejde nijak prokázat. Až 85 procent obyvatel podobně sociálně vyloučených lokalit bývá nezaměstnaných i kvůli ní.
Přitom přibližně pro 15 až 20 procent z nich není podle EURoma vstup na trh práce jistou cestou, jak se ze sociálně vyloučeného prostředí vymanit. Většina zaměstnání je krátkodobá nebo získaná na nespecifikovanou dobu a přináší velmi nízkou mzdu.
Nájem vyšší než v centru Ústí
Obyvatelé se tak dostávají do začarovaného kruhu vyloučení, ze kterého není snadné se dostat. A právě na tom se někteří rozhodli parazitovat. „Je už poměrně známá věc, že se tu děje obchod s chudobou. Nájmy jsou přemrštěné a bydlení tomu absolutně neodpovídá. Byty tu většinou nejsou nijak rekonstruované, modernizované, jedná se o starší zástavby, o které se majitelé nestarají. Nájemníci si tak mnohdy opravují byt na vlastní náklady, aby se jim žilo dobře,“ říká Filková s tím, že holý nájem se tu může pohybovat i okolo 18 tisíc korun. Tedy víc než měsíčně stojí zrekonstruované 3+kk v centru Ústí.
Snažíme se, aby se lidé sídliště nebáli. Nejsou tu jen Romáci, jsou tu i bílí. Mám tady pracovnice, které tu obchází venku. Nikdy se jim nic nestalo.
– Růžena Peterová, Člověk v tísni
Důležité jsou tak podle terénních pracovnic Člověka v tísni informace a především jejich dostupnost. „Lidé z Mojžíře nemají dostatek informací. Dostanou je jen od nás, nikoli z úřadů. Jdou na úřad a nikdo jim tam neřekne – potřebujeme tohle, musíte zajít tam a tam. Kolikrát ani nevěděli, že tu existuje neziskovka, která je zdarma. Mysleli si, že se to platí, a báli se sem vstoupit. Informace ale potřebují; k bydlení, zaměstnání i třeba výchově problémových dětí,“ zdůrazňuje Peterová.
Přijeďte a přesvědčte se sami
Neměly jsme pocit, že bychom se při návštěvě Mojžíře dostaly do „první no-go zóny v Česku“, jak sídliště mnozí označují. Bylo tam živo, byla tam spousta dětí; ale v podstatě nic víc. Nebrodily jsme se v odpadcích ani nás nikdo nepřepadl s kudlou v ruce.
„Kdo chce Mojžíř poznat, ať přijede. Když se podíváme do některých médií, je to často zkreslené. Měli jsme tu hodně novinářů, televizí a každý si reportáž udělal tak, jak se mu to hodilo, jaký stín chtěl na nás hodit,“ stýská si Filková.
Chtěla by ještě něco dodat? „Není to tak, že je to lidem tady jedno. Snaží se, ale kolikrát mají svázané ruce možnostmi. Někdy je máme svázané i my,“ říká a pokračuje: „Samozřejmě by se jim líbilo, kdyby tady bylo hřiště. Nám by se také líbilo, kdyby si děti měly kde hrát. Kdyby to tady bylo jinak vedené, kdyby se na to více dohlíželo. Kdyby se pohnula bytová problematika. Ale myslím, že pokud se to bude měnit stejně skromně jako teď, bude to v pohodě.“
