Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
Refresher - Reportáže

Absolvovala jsem kemp Moderní sebeobrany. Naučila jsem se bránit a postavit se sama za sebe (Reportáž)

Vydali jsme se na letní kemp Moderní sebeobrany. Jak nám to šlo? Jak si definovat vlastní hranice? A co si z lekcí odnášíme?

Lucie Kotvalová
16. 8. 2022 6:00 Čas čtení: 16:32
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Absolvovala jsem kemp Moderní sebeobrany. Naučila jsem se bránit a postavit se sama za sebe (Reportáž)
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Refresher - Reportáže
0
Lucie Kotvalová
16. 8. 2022 6:00
Čas čtení: 16:32

Absolvovala jsem kemp Moderní sebeobrany. Naučila jsem se bránit a postavit se sama za sebe (Reportáž)

Vydali jsme se na letní kemp Moderní sebeobrany. Jak nám to šlo? Jak si definovat vlastní hranice? A co si z lekcí odnášíme?

Lucie Kotvalová
16. srpen 2022, 6:00
Čas čtení: 16:32
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Absolvovala jsem kemp Moderní sebeobrany. Naučila jsem se bránit a postavit se sama za sebe (Reportáž)
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

Článek obsahuje popis sexualizovaného násilí.

 

Za rok 2021 bylo v České republice nahlášeno 773 znásilnění. Toto číslo ovšem reprezentuje jen velmi malou část skutečných případů – devět z deseti obětí se na policii nikdy neobrátí. 90 % žen navíc znásilní někdo, koho znají. Obranu nejen proti sexualizovanému násilí proto učí lektorky a lektoři Moderní sebeobrany.

 

Jejich letní kemp naplněný několika tréninky denně jsme se rozhodli vyzkoušet i my. Jak to šlo a co si z kempu odvážíme, se dočteš v naší reportáži.

 

 

„Toto mě docela trápí… Probíráš to s terapeutkou?“ zeptala se mě před několika dny sestra, když jsem jí na Facebooku nahrála zprávu o tom, že jsem opět šla někam, kam jsem nechtěla, protože jsem neuměla říct ne. Týden předtím podobné obavy vyjádřila moje kamarádka. A týden předtím zase jiná. O svých téměř neexistujících hranicích přemýšlím již dlouho.

 

„Naše dcera nebude hrát podle pravidel společnosti, kde jsou ženy pasivní a usměvavé a kde si nechají všechno líbit, aby náhodou neudělaly scénu,“ čtu v úvodu knihy Moderní sebeobrana Jasmíny a Pavla Houdkových den před odjezdem na jejich letní kemp.

 

V mysli mi vyvstanou obrazy z minulosti – kolikrát jsem něco udělala, přestože jsem nechtěla, kolikrát jsem předstírala, že se mi něco líbí, přestože nelíbilo, kolikrát jsem se usmála, ačkoli se mi chtělo křičet a utíkat. Kolikrát jsem posunula svoje hranice jenom proto, abych si někoho neznepřátelila, aby nenastala trapná situace, abych nedělala problémy. Protože jsem měla pocit, že se to ode mě očekává, že jsem někomu něco dlužna. Protože dívky takto bývají vychovávány – aby byly (po)slušné. Aby nezlobily.

 

Ano, říkám si po několikaminutové introspekci a evaluaci životních rozhodnutí, tento kurz se mi asi opravdu bude hodit.

 

Jak macho týpci dali vzniknout feministické sebeobraně

„Stop! Stop! Stop!“ nese se vzduchem. Nezávislý pozorovatel by se asi mohl vylekat, co hrozného se tady – na pozemku hotelu v Rumburku – děje. Naopak. To právě lektorka Moderní sebeobrany Jasmína Houdek názorně ilustruje několika desítkám lidí, jak se bránit v případě, že by taková situace skutečně nastala. Čekají nás tři dny, kdy se budeme učit bránit něco, co by mělo náležet jen nám. Naši integritu, důstojnost, svobodu, bezpečí. Naše těla.

 

Jasmína se moderní sebeobraně věnuje od roku 2015. Tehdy dělala bojové sporty a občas zašla i na akce „tradičních forem sebeobrany“. Přišlo jí to totožné – i na kurzech sebeobrany se totiž učili jen fyzickou stránku obrany. Bez komunikace a bez hlubšího kontextu.

 

„Také se tam často chovali blbě k ženám. Vždy tam bylo více mužů, kteří byli často hodně sexističtí. Nikdy jsem se tam necítila v bezpečí. Nikdy bych tam nepromluvila o tom, že jsem byla znásilněná. Dokonce mě obtěžovalo hodně z těch lektorů. Cvičili jsme a někdo na mě pokřikoval: ‚Vypadá to jako sex a možná to i sex je.‘ I ten hlavní instruktor, kterého všichni obdivovali, mi v momentě, kdy jsem se ozvala proti jedné poznámce, odpověděl, abych tyto své móresy netahala sem na trénink. ‚Pražské móresy,‘ řekl. Měl na mysli ‚feministické móresy‘. Já jsem se proti němu ozvala před všemi ostatními, bylo to pro mě strašně těžké. Pak jsem brečela na záchodě,“ popisuje Jasmína.

 

Po tomto zážitku řekla Pavlu Houdkovi, svému partnerovi, který v roce 2010 systém Moderní sebeobrany založil a je hlavním instruktorem, že se sebeobranou končí. A že to rozhodně nechce učit. „On mi odpověděl, abych to učila přesně tak, jak si to představuju. Takže jsem si řekla: ‚Jo, takto to budu dělat – pěkně feministicky a s důrazem na sexualizované násilí.‘ Bum, a je to tady. Máte, co jste chtěli. Vlastně mě stvořili macho týpci,“ směje se.

 

Neslyšíme vás

Na kempu jsme rozděleni podle úrovně na ty, kteří se sebeobranou nemají žádné zkušenosti, na ty, kteří již nějaký kurz absolvovali, a na ty, kteří už skutečně vědí, co a jak. Já se ocitám v nulté skupině – zkušenosti zatím žádné nemám.

 

Na první lekci nám lektor Mirek a Christine vysvětlují, jaké oběti si útočníci a útočnice na ulicích nejčastěji vybírají. Nejistě a submisivně vypadající, často se sluchátky, mobilem či jiným rozptýlením v ruce. Závěr? Pokud jdeme někudy, kde cítíme, že by nějaké riziko mohlo nastat, zásadní je nebýt na mobilu, sluchátka schovat. Pohybovat se sebejistě, rázně.

 

Nejdříve nás učí základy sebeobrany.
Nejdříve nás učí základy sebeobrany. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Radí nám, jaký postoj zvolit, pokud bychom stanuli tváří v tvář agresorovi či agresorce. Mít rozkročené nohy, dominantní nohu vpředu, otevřené dlaně směrem k němu či ní. Proč? Aby nejenom oni věděli, že nejsme agresivní, ale také, aby stejný dojem získalo okolí v případě, že by se někdo stal svědkem dané situace. Aby lidé pochopili, že se nejedná o souboj dvou agresivních individuí, ale aby ze situace byli schopni vyčíst, že možná potřebujeme pomoc, že jsme ohrožení někým, koho neznáme.

 

Proto je dobré vykat a 2–⁠4× zopakovat větu „dost“ nebo „nechte mě být“. Pokud neposlechne, máme stupňovat hlasitost našich slov, a pokud ani to nepomůže, radí nám z plna hrdla zakřičet „stop“ – abychom ho šokovali, naposledy ho zkusili probudit z agresivního transu a zároveň aktivizovali sebe, pokud bychom se následně museli bránit fyzicky. Abychom si dodali odvahu.

 

Tak. V tento moment si uvědomuji, jak hluboko je ve mně má potřeba „nezlobit, nepobuřovat“ uložená. Ovšem nejenom ve mně, očividně. Tyto jednoduché věty se učíme v modelových situacích. Jsme ve dvojicích, jeden v roli agresora (ten má za úkol vyvíjet nátlak, vyzývat, osočovat, verbálně napadat a obtěžovat) a druhý v roli oběti (ten má používat kouzelně jednoduché spojení „nechte mě být“). Všímám si i na ostatních ženách, že mají stejně jako já problém zvednout hlas. Nechat se slyšet. Jako bychom se bály, že náš hlas nad určitou hranici decibelů způsobí něco nezvratného. Naruší svět tak, jak ho známe – a taky, že jo. Ale k tomu později.

 

Agresorovi musíš jasně ukázat, kam ho nepustíš.

 

Po každé zkoušce nám instruktoři říkají „neslyšíme vás“. Obě role jsou navíc nezvykem. Se všemi, se kterými se ocitnu v páru, se shodujeme, že je nám nepřirozené nejenom nadávat a obtěžovat (to je dobře), ale i se asertivně bránit (a to dobře není).

 

Christine jde za mnou a natažené ruce mi posouvá dále od těla – říká, že se musím naučit více vymezovat vlastní prostor. Přijde mi úsměvné, že to říká, aniž by věděla, co všechno předcházelo tomu, že jsem nad nějakým typem sebeobrany přemýšlela již delší dobu. Slyšela mě sice mluvit o nulových hranicích, ale že je to tak znát z mého postoje a gest mě fascinuje. „Agresorovi musíš jasně ukázat, kam už ho nepustíš,“ říká. Já vím, myslím si. Je ovšem těžké teorii převést do praxe.

 

Co si to dovolujete?

Hranice evidentně nejsou téma jenom pro mě. Spolu se mnou potřebu naučit se je chránit jmenuje i mnoho dalších žen, když jsou dotázané, proč se sem rozhodly přijet: touha bránit si vlastní prostor, umět si poradit v situaci, která nám není komfortní, schopnost postavit se sama za sebe.

 

Podobně jako já na tom jsou sestry Adéla Budková (30) a Nikola Marková (32) s maminkou Zuzanou Budkovou (57). Trio sem přijelo na popud Adély, která se o Jasmíně dozvěděla z podcastu. „Oslovilo mě to proto, že bych v takové situaci moc nevěděla, jak se bránit. Říkala jsem si, že se možná více naučím si hlídat své hranice. Nepouštět lidi za ně, když nechci. Mám také zkušenost, že v krizových momentech zamrznu. Říkala jsem si, že by i s tím mohl takový kurz pomoci,“ vysvětluje Adéla.

 

Adéla, Zuzana, Nikola.
Adéla, Zuzana, Nikola. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Nikola na Adélin nápad přistoupila okamžitě. Líbila se jí nejenom idea společně stráveného času, ale také možnost naučit se během toho něco přínosného: „Zatím se mi nestala žádná ohrožující situace, kdy by mě někdo napadl, ale říkala jsem si, že se to děje často, takže je velká pravděpodobnost, že se mi to někdy může stát také – a proto by bylo dobré vědět, jak se případně bránit.“

 

Zuzana, jejich matka, zažila několikrát obtěžování v MHD, kdy se nemohla nebo nebyla schopna bránit. Před několika lety byla v Římě a v autobuse, ve kterém s kamarádkami jela, na sebe byli s ostatními cestujícími namačkaní jako sardinky. Turistická sezóna. „Ani jsem nestála na podlaze, dav mě v podstatě držel ve vzduchu. Když jsem ucítila, že se zezadu asi něco děje, ani jsem nemohla zvednout ruce nebo to dát někomu na vědomí. Když nás pak dav na zastávce vytlačil z autobusu ven u fontány di Trevi, cítila jsem, že mám mokrá záda. Otočila jsem se a za mnou vycházel z autobusu týpek, který měl odhalené přirození. S exhibicionisty jsem se setkala hodněkrát.“

 

Častokrát zažila, že se na ni lepili cizí muži v MHD a ona nebyla schopná se ozvat. „Snažila jsem se být slušná a spíš jsem se jen odsunula na stranu a mlčela jsem. Kdybych tehdy věděla, jak se chovat, tak ho odpálkuju. Nahlas bych řekla: ‚Co si to dovolujete?‘ “ Ve veřejné dopravě už si nesedá. Raději stojí.

 

„Hrozné, co? Že ačkoli ti člověk dělá něco hnusného, co je ti nepříjemné, ty se nezvedneš a nekonfrontuješ ho,“ říká Zuzaně Adéla. „Myslím, že je to hodně o sebevědomí, které vůbec nemám. Adélka to má stejně,“ říká mi Zuzana.

 

Ano, je zajímavé pozorovat, jak jako ženy přemýšlíme. Mnoho z nás se během lekcí ptá na otázky, které nám se sebeobranou pomohou, ale často se objevují dotazy typu: „Jak zjistím, že jsem mu moc neublížila? Jak vím, kdy mám přestat mlátit? Co když chtěl opravdu jen zapalovač a já mu zničehonic začnu dávat pěstí?“ Lektoři a lektorky nám musí neustále připomínat, že pokud se v nějaké situaci cítíme nekomfortně, nebezpečně, máme plné právo zakročit.

 

S instruktorkou Christine (28) si později povídám. Ptám se jí, jak se k sebeobraně dostala. „V srpnu 2018 jsem začala mít obrovské deprese. Nebyla jsem schopna se normálně oblékat, u každého oblečení jsem přemýšlela, jestli není moc odhalující, moc upnuté, moc sexy. Nosila jsem jenom velké vytahané oblečení. Uvědomila jsem si, že je to dlouhodobý důsledek konstantního sexuálního obtěžování, kterému jsem čelila celý život. Verbálnímu, fyzickému, více či méně agresivnímu. Ze strany kolegů, učitelů, spolužáků, cizích lidí na ulicích,“ svěřuje se.

 

„Pomohlo mi to v tom si uvědomit, že za to stojím. Že stojím za to, abych za sebe bojovala. A že za sebe bojovat chci,“ říká Christine.
„Pomohlo mi to v tom si uvědomit, že za to stojím. Že stojím za to, abych za sebe bojovala. A že za sebe bojovat chci,“ říká Christine. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Kamarádi jí doporučili terapii, ale v ten moment zvolila lekce moderní sebeobrany. Začala chodit na soukromé hodiny, postupně prošla pokročilejšími kurzy, a nakonec se stala i lektorkou. Po několika měsících sebeobrany ovšem vyhledala i pomoc terapeutky – a právě kombinace obojího jí pomohla vyrovnat se s traumatickými zážitky.

 

Koukám na ni. Pozoruju, jak se hýbe. Sebevědomě, jistě. Ačkoli tuším odpověď, ptám se, jestli lekce sebeobrany zafungovaly tak, jak si přála. Ano. První lekce s Pavlem Houdkem jí otevřela oči. Podal to velmi jednoduše, černé na bílém: „Máš právo říct ne, když se ti něco nelíbí.“

 

„Naučil mě se za sebe postavit a opravdu reagovat – nenechat situace, aby se mi prostě děly. Postupně jsem znovu nabyla vlastní prostor ve svém životě, místo toho, abych lidi nechala, aby po mně šlapali. Strašně mi to pomohlo v tom si uvědomit, že za to stojím. Že stojím za to, abych za sebe bojovala. A že za sebe bojovat chci – teď už vím jak.“

 

Druhá věc, která Christine pomohla, bylo dávat nazpět. Na kurzech potkává ženy i muže, kteří jsou v podobném stavu, v jakém bývala ona. Na začátku semestru mají svěšená ramena, smutné oči, cítí se bezvýznamně. „S každým dalším týdnem pak vidím, jak se stávají více sebevědomými. Najednou mají narovnaná záda a vyprávějí příběhy, jak se dokázali postavit někomu, kdo je přišel obtěžovat na ulici. To je nejvíc.“

 

Christine se sebeobrana již dostala pod kůži: „Mívám noční můry o tom, co se mi v minulosti stalo. Zajímavé je, že když se mi zdají teď, tak v těch snech najednou používám obranný postoj, který jsme vás tady učili, a chlapům ve snech říkám, aby šli někam. Bojuju v nich za sebe. Sebeobrana se mi evidentně dostala i do podvědomí, a když se pak ráno vzbudím, jsem na sebe pyšná. Vidím obrovský rozdíl. A už jsem zase schopna se oblékat tak, jak chci,“ dodává s oprávněně pyšným úsměvem.

 

Sebevědomí a pocit síly

Podobným procesem prošla i Ester, která je na akci pořádané Moderní sebeobranou už pošesté.

 

Sebeobranu zvažovala taktéž velmi dlouho. „Sama jsem zažila znásilnění, tak jsem přemýšlela, že by bylo dobré mít nějaké nástroje, jak těmto situacím předejít. Hlavní důvod, proč jsem vyhledala lekce sebeobrany, pak pro mě byl, abych se naučila, jak nezamrznout. To je to, co se mi v minulosti stalo. Každá druhá žena (přesně 54 % žen, pozn. red.) zažívá nějakou formu sexualizovaného násilí. Už od malička zažívám catcalling, osahávání, obtěžování, komentáře. Bývala bych si přála, kdybych se něco takového mohla naučit už ve třinácti letech a věděla, jak se v těchto situacích zachovat. Mohla bych si ušetřit spoustu nepříjemných zážitků,“ vysvětluje mi.

 

Ptám se, proč si vybrala tento konkrétní kurz. „Je to explicitně feministické prostředí, je to safe space.“ Vrací se právě proto, aby si dané strategie zažila pod kůži. Aby si je byla v případě potřeby automaticky schopna vybavit – což se jí prý už úspěšně daří.

 

„Co ti nauka sebeobrany mimo těch evidentních dovedností dala?“ ptám se. 

„Velké sebevědomí. Pocit síly. Člověk zjistí, že má mnohem větší sílu, než by si myslel. To je hrozně posilující a osvobozující. Také radost z toho, jak to tělo funguje. Vidíš ten progres.“

 

Tak jsme tady se Zuzanou a Adélou asi správně.

 

„Prostředí bojových sportů nebo sebeobrany pro ženy mnohdy není příjemné prostředí. Že k nám momentálně na kurzy chodí více žen asi znamená, že něco děláme dobře,“ říká instruktor Tomáš Růžička (30), který se moderní sebeobraně věnuje od roku 2013.
„Prostředí bojových sportů nebo sebeobrany pro ženy mnohdy není příjemné prostředí. Že k nám momentálně na kurzy chodí více žen asi znamená, že něco děláme dobře,“ říká instruktor Tomáš Růžička (30), který se moderní sebeobraně věnuje od roku 2013. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Sto lidí, sto důvodů, jeden cíl

První den končí lekcí, na které nám ukazují základy fyzické sebeobrany. Učí nás údery s otevřenými dlaněmi, pohyb paží nazvaný „kladivo“. Zkoušíme si to ve dvojicích. Po každé sérii se ve dvojicích střídáme, abychom si zvykli na interakci s cizími lidmi.

 

Aby nezůstalo u fyzických úderů, večer si s lidmi, které jsem před hodinou zneškodňovala kladivem, povídám. Přisednu si ke třem slečnám, které jsou jen o něco starší než já. Jsou to kamarádky z gymplu, už od té doby mají tradici se alespoň jednou za rok na víkend setkat takto společně. Letos si vybraly kurz sebeobrany.

 

Bavím se s Vojtěchem – co sem přivedlo jeho? Má dvě patnáctileté dcery, a když v rádiu slyšel mluvit Pavla Houdka, rozhodl se, že chce, aby holky kurz sebeobrany podstoupily. Říká ale, že se to bude hodit i jemu – kdyby se musel fyzicky bránit, prý by nevěděl jak.

 

Sedmnáctiletá Lenka Pelcová, která studuje modelářství a návrhářství oděvů v Prostějově, zase přijela proto, že plánuje odjet na vysokou školu do zahraničí. „Bojím se. Budu tam sama, bez mámy, bez kamarádů. Chci být schopna se postarat sama o sebe – nemám obavy z toho, že by v Anglii bylo málo oplzlých lidí nebo opilců,“ popisuje ironicky.

 

Před usnutím ponoukám všechny části svého mozku, které mají na starost paměť, aby si co nejrychleji a co nejhlouběji uložily věty „nechte mě být“ a „dost“.

 

Ukaž ruce

Druhý den se učíme bránit proti útočníkovi s nožem. Opět se učíme správnou komunikaci (všude se ozývá – nyní už výrazně hlasitěji než den předchozí – „ukaž ruce, ukaž ruce“), sérii fyzických pohybů, jak nůž dostat co nejdále od těla, případně jak ruku s ostrým předmětem blokovat a jaké údery následně zvolit. Následuje přednáška o první pomoci v případě poranění nožem. Odpoledne si pak můžeme vybrat mezi tréninky „Jak se bránit sexualizovanému násilí“ a „Tekutina jako zbraň“.

 

Učíme se chytat nůž za rukojeť, ne čepel.
Učíme se chytat nůž za rukojeť, ne čepel. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Na emancipační lekci proti sexualizovanému násilí opět zjišťuji, jak moc cenné může být si – i verbální – obranu vyzkoušet předem.

 

„Obtěžování nedefinuje společnost, ale vy. Každý totiž vnímá různé věci odlišně. Někdo je v pohodě s vtipy se sexuálním podtextem, někdo ne. Obtěžování je to, co obtěžuje přímo vás,“ objasňuje na úvod lekce Jasmína Houdek. Připomíná, že v momentech sexualizovaného násilí jde převážně o moc, ne o vyvrcholení – někdo si dokazuje, že může.

 

Rozdělujeme se do dvojic. Jedna má hrát „hodného souseda hrajícího na harmoniku, kterého mají všichni tak rádi“. Má pokřikovat něco sexistického. Druhá má jednoduchý úkol – ohradit se. Reagovat nějak takto: „Takto se mnou nemluvte.“

 

Po několika minutách zkoušení se Jasmína ptá: „Tak co, jak vám to šlo?“

„První, co jsem řekla, bylo prosím,“ říká jedna z nás.

„Já jsem zase poděkovala,“ říká další.

 

„To děláme téměř všechny. Právě proto jsme tady, abychom to odbouraly,“ říká Jasmína a připomíná – žádné prosení, žádné děkování, žádné smlouvání. Naopak – asertivně si stát za svým, jasně a zřetelně vymezit své hranice.

 

Já se této tendence ovšem nemohu zbavit. Věděla jsem to o sobě, ale že je má reakce stejná i v momentě, kdy se jedná o hranou scénku, mě překvapuje. Frustruje. Neumím to vypnout, je to reflex. „Nevím, proč mi to tak moc nejde. Proč je mi to tak nepříjemné,“ říkám poraženě Veronice Špírkové (34), která mi právě v roli sexistického souseda komentovala zadek.

 

„Je důležité, aby ostatní věděli, že toto si ke mně dovolit nemohou,“ říká Veronika.
„Je důležité, aby ostatní věděli, že toto si ke mně dovolit nemohou,“ říká Veronika. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

„Na to si zvykneš. Já jsem s tím ze začátku měla taky velký problém. Už na ty kurzy chodím rok a je to mnohem lepší. Časem se tomu mozek trochu poddá a začne si uvědomovat, že v těchto situacích, kdy jde člověku o život nebo o zdraví, se člověk musí vykašlat na sociální a kulturní normy,“ radí mi.

 

Je už ale schopná říkat ne i v těch momentech, kdy ji nutí pobývat v situaci, ve které jí není dobře, například někdo, koho zná? „Jo, jak se to naučíš v jedné situaci, tak to jde lépe i v těch ostatních. Je důležité to cvičit. Je třeba si to v hlavě nastavit tak, že to dělám, abych si zachránila svoji integritu a důstojnost, nebo dokonce zdraví a život. Že je důležité, aby ostatní věděli, že toto si ke mně dovolit nemohou.“

 

Říká se tomu prý zážitková pedagogika. Tím, že si to člověk vyzkouší v takovémto bezpečném prostředí, to pak snadněji využije v realitě. Skrze vytvoření modelových situací, které mohou samy o sobě v člověku zvýšit adrenalin, jelikož mohou způsobit stres, si to člověk vyzkouší „nanečisto“. Osahá si to. Zvykne si na to. Pobude s tím.

 

Vysvětluje mi to Pavel Houdek: „Když si dané konkrétní reakce natrénuješ, tak si to tvůj mozek zažije a bude si to pamatovat. Dostane se to do tvé kognitivní mapy. Bude si pamatovat: ‚Toto jsem už jednou zažil, zareagoval jsem takto, to mi pomohlo.‘ A je velká šance, že to příště uděláš znovu, protože si vzpomeneš, že je to cesta, jak se dostat z té situace pryč. Doposud jsi pravděpodobně měla zažitou jinou mapu – že v takové situaci mlčíš, neděláš nic. Ačkoli tě to mohlo traumatizovat, mohla jsi zažít něco velmi nepříjemného, tak tvůj mozek si z toho vezme to, že jsi to přežila, a příště tu reakci zopakuje. Právě tento proces skrze ty kurzy a lekce měníme. Aby si tvůj mozek zažil obrannou reakci a byl schopen si ji v případě potřeby vybavit a použít.“

 

„Obtěžování nedefinuje společnost, ale vy.“
„Obtěžování nedefinuje společnost, ale vy.“ Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Rozhlížím se a je mi trochu smutno. Z otázek, které ženy pokládají, je zřejmé, že s nějakou formou sexualizovaného obtěžování či násilí má zkušenost většina z nás. „Co když se ohradím, ale nepomůže to?“ „Co když ruku z mého kolena pryč nedá?“ „Co když to mezi námi bude pak divné?“ „Jak poznám, v jaký moment už můžu použít fyzickou obranu?“

 

Na lekci si zkoušíme přesně tyto situace – jak se vymanit ze situace, kdy nám kolega sahá na rameno a nám se to nelíbí. Jak reagovat v případě, že jsme my samotné recipientkami sexistických komentářů. Jak se zachovat v momentě, kdy jsme svědky obtěžování někoho jiného. Právě v takových situacích musí sebeobrana začít – protože 90 % sexualizovaného násilí se dopustí pachatel, kterého oběť zná.

 

„Násilí se neděje jen v momentě, kdy tě někdo drží pod krkem,“ vysvětluje Pavel Houdek. „Není to tak, že člověku najednou hrábne a on zničehonic zaútočí. Často k tomu vede dlouhý proces, kdy si tě pachatel testuje. Posunuje ti hranice, úmyslně tě shazuje. A už v ten moment by měla sebeobrana začít. Když má někdo blbé komentáře, když tě plácne po zadku, když ti sahá na rameno a tobě se to nelíbí. Už v ten moment je důležité mu dát vědět: ‚Takto ne.‘ Pak je velká šance, že s tím ten člověk přestane, protože vidí, že narazil už v tento moment. Právě tak se může zamezit tomu, aby se ten proces vyvinul do dalších fází, které mohou končit útokem,“ říká. Moderní sebeobrana je totiž převážně o prevenci – jak zamezit tomu, aby se nějaké násilí stalo.

 

Bára Herrera Castro (34) je lektorkou 6 let. „Jsou to principy, které jsou přenositelné do různých situací. Pracuje se tady jak s psychologií agresora, tak s psychologií člověka ve stresové situaci. Což mi přijde zásadní pro výuku sebeobrany,“ říká.
Bára Herrera Castro (34) je lektorkou 6 let. „Jsou to principy, které jsou přenositelné do různých situací. Pracuje se tady jak s psychologií agresora, tak s psychologií člověka ve stresové situaci. Což mi přijde zásadní pro výuku sebeobrany,“ říká. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Zakusit bolest

Odpoledne pokračuje lekce obrany proti útoku nožem a večer nás čeká náročnější program. Na výběr máme mezi psychicky náročnou lekcí – sdílení zkušeností s obtěžováním, násilím a sebeobranou v reálném životě – anebo fyzicky náročnou lekcí neformálně nazvanou „stress fucking test“. Nebo tak nějak.

 

Jsem zvědavá na to, jak bych se byla schopna bránit během fyzického vyčerpání, takže se účastním stress fucking testu. Zkoušíme si zažít bolest. Jsme ve dvojicích, kolega či kolegyně nás má praštit boxovací rukavicí silně, ale v rámci našich možností, do hlavy. Člověka by mohlo napadnout, proč jsou tady lidi dobrovolně a proč si za něco takového platí. Pavel ovšem vysvětluje, že je praktické si vyzkoušet, jak na bolest reagujeme. Pokud jsme se nikdy neprali a máme to štěstí, že nás nikdy nikdo neuhodil, v případě, že by taková situace nastala, bychom mohli pod vlivem šoku zamrznout.

 

Nejdřív jsem ve dvojici se starším mužem. Jeho rány bolí, ale snesitelně. Bouchne mě a já pak třikrát udeřím do boxovací lapy. Bouchne mě znovu, tentokrát silněji. A takto se to opakuje několikrát. Vidím, jak se v nás spouštějí instinktivní reakce. Cítím adrenalin, který mě nutí boxovat o to silněji, dávat větší a větší rány. Skutečně úspěšná zážitková pedagogika, říkám si.

 

Vystřídáme se a následně jdeme do dvojice s někým jiným. Je zvláštní být recipientkou úderů, ale možná ještě divnější je dávat někomu, koho znám sotva den a půl, silné údery do hlavy. Souhlasím ale s Pavlem – možná je dobré si to vyzkoušet právě proto, jak velký nezvyk to je. Následují podobná cvičení, kde si osaháváme limity vlastních těl.

 

Večer nás čeká přednáška o tom, jak nezamrznout. Jaké jsou příčiny této reakce a jak s tím může pomoci správné dýchání (nádech na tři doby, podržet na tři, vydechnout na tři, podržet na tři, zopakovat) a vizualizace.

 

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený MODERNÍ SEBEOBRANA 🖐🏻 (@moderni_sebeobrana.cz)

 

Zvládnu to

V neděli program vrcholí. Všech (cca) šedesát účastníků a účastnic se přesouvá do pronajatého baru, aby si vyzkoušeli nabyté zkušenosti v co nejreálnějším prostředí. Hraje taneční hudba, svítí barevné osvětlení. Část lidí hraje agresory a agresorky, zbytek recipientky a recipienty agrese. Nikdy nevíš, kdy a jak někdo zaútočí. Jakému útoku se budeš muset bránit. Musíš si vzpomenout, co ses naučil. Musíš improvizovat. „Bylo to správné zakončení,“ říká Adéla Budková. „Člověk odchází s pocitem, že by jakž takž uměl reagovat – minimálně lépe než před kempem.“

 

To potvrzují i data – podle jedné studie má člověk již po absolvování tříhodinového kurzu sebeobrany až o 60 % nižší šanci, že se stane obětí znásilnění či jiného násilí.

 

Ptám se jí, co ji kemp naučil. „Bylo pro mě důležité slyšet všechny dobré argumenty pro to, že se můžu ozvat, když mi někdo říká nebo dělá něco, co se mi nelíbí. Takové ubezpečení, že je to v pořádku, a že je to dokonce nanejvýš vhodné. Díky tomu, kolikrát jsem si to zopakovala, mi teď přijde daleko reálnější, že to v potřebnou chvíli zvládnu,“ odpovídá.

 

Souhlasím. Také jsem pocítila, jak cenné je si to reálně vyzkoušet. Zvyknout si na to, že v někom možná způsobím nepříjemné pocity, ačkoli velká část mého já, vše, co mám naučené a zažité, křičí opak. Vyžaduje konformitu. Nechce dělat bordel.

 

Houdkovým a celému týmu se povedlo vytvořit na tři dny bezpečný prostor, který mnohým z nás přinesl nejenom obsah na Instagram, jak vtipkoval Pavel Houdek první den kempu, ale spolu s tím něco mnohem cennějšího – vědomí, že nejsme bezbranné a bezbranní. Z kempu samozřejmě neodjíždím s novou kognitivní mapou, ale ano, s každou další lekcí bylo najednou mnohem jednodušší někomu říct: „A dost. Nechte mě být.“ Teď to jen začít aplikovat v reálném životě.

 

Zničíme patriarchát?

Houdkovi si jdu ještě vyfotit. Říkám jim, aby si o něčem povídali. „Tak co, kdy už zničíme ten patriarchát?“ ptá se Jasmína Pavla. „Slíbil jsi, že až budou Marianě čtyři roky. To už máme jen pár měsíců.“

 

„Tak co, kdy už zničíme ten patriarchát?“
„Tak co, kdy už zničíme ten patriarchát?“ Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

 

Je to tak. Houdkovi brojí nejenom proti sexualizovanému násilí, ale i proti příčinně tohoto druhu násilí – patriarchátu. Svým účastníkům a účastnicím tak občas implicitně, občas explicitně předávají feministické myšlenky. Jak na kurzech, tak mimo ně.

 

Vyzývám je, aby mi více popsali, proč mluví o ničení patriarchátu. „Patriarchát spočívá v nerovnosti mezi ženami a muži. Muži mají více moci, více příležitostí, více zdrojů, více respektu. Čím více to zkoumám, i na akademické úrovni, tak jsem čím dál více přesvědčený o tom, že sexualizované násilí vychází právě z oné nerovnosti. Nemůžeš likvidovat jen ten jev, ale i samotný kořen toho problému. Kořen je v tomto případě ona nerovnost. Když budeš mít společnost, která je rovnoprávná, tak to samo o sobě bude do značné míry eliminovat sexualizované násilí. Takže pokud chceš zničit sexualizované násilí, tak se musíš zaměřit i na zničení kořenu toho problému, v tomto případě patriarchátu,“ vysvětluje Pavel.

 

Odjíždím. Myslím na Ester, Christine, Jasmínu, Adélu, Veroniku. Na všechny, jejichž hlas byl ke konci kempu slyšet – nahlas. Všechny mi dodávají naději, že je možné se z role poslušné holky vymanit. Připomínají mi, že obrana vlastních hranic, svobody, bezpečí a autonomie není neposlušnost, ale ve světě, ve kterém každá desátá Češka a každý třicátý Čech zažije za svůj život znásilnění, bohužel prozatím nutnost. Ale co víc – získatelná dovednost.

 

Některá jména byla z důvodu citlivých informací zaměněna za pseudonymy.

 

Letní kemp Moderní sebeobrany 2022.
Letní kemp Moderní sebeobrany 2022. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Upozornit na chybu. Pokud spatřuješ v článku nedostatek nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Zdroj: Policie České republiky, Vláda České republiky, The New England Journal of Medicine, KonsentNáhledový obrázek: REFRESHER/Lucie Kotvalová
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.