Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S patoložkou Katkou o jejím instgramovém účtu „holkyzpatolky“, bizarních situacích z pitevny i o mýtech, které se s patologií pojí.
Když se řekne patologie, spousta lidí si zřejmě vybaví výjev z amerického kriminálního seriálu Námořní vyšetřovací služba, kdy Abigail „Abby“ Sciut na pitevně zjišťuje příčinu brutální vraždy. Patoložka Katka, která založila a vede instagramový profil @holkyzpatolky, tuto představu v rozhovoru pro Refresher ale rozbíjí. Český patolog stráví na pitevně jen minimum času, nesnaží se rozlousknout brutální vraždy a překvapivě v mnohem větší míře vyšetřuje spíše živé pacienty.
O patolozích a patoložkách panuje celá řada dalších mýtů – že je mezi nimi velké procento alkoholiků; že je jejich práce těžká a nedocenitelná zároveň; že již „nemají co zkazit“. Říká se také, že patologové a patoložky mají velmi specifický smysl pro humor. A jedině tento „předsudek“ se během našeho rozhovoru s Katkou potvrdil. O černý humor opravdu nebyla nouze.
„Nejhorší je, když přijde nějaké velké střevo, které již částečně odumřelo. Je to pak taková shnilá, natrávená krev, a to je příšerný zápach. Dostaneme to jako jelito zavřené na obou stranách. Já pak musím v umyvadle vytahovat vše, co tam zůstalo. To si vždycky říkám: ‚Na toto jsem studovala tolik let?! Abych tu pak vyndávala s*ačky?!‘ “ směje se Katka, když mi vypráví historky (nejen!) z pitevny.
Když se řekne patologie, mnozí lidé si představí americkou kriminálku, kdy lékaři vyšetřují vraždy. Pramení to možná z toho, že si lidé pletou patologii a soudní lékařství. V čem je to jiné?Ano, v takových seriálech je zobrazena práce soudního lékaře. U nás je to legislativně rozdělené trochu jinak než v USA. Každá země má svá pravidla. V Česku to funguje tak, že na patologii děláme hlavně diagnostiku živých pacientů a pitváme pacienty, kteří zemřeli na lůžkovém oddělení v nemocnici. Ostatní mrtvá těla se případně posílají na zdravotní pitvu – nebo, když o to zažádá policie, na pitvu soudní. Přičemž obě dělá soudní lékař.
Tudíž i my pitváme, ale málo. Jako patoložka nyní pracuji dva roky a za tu dobu jsem měla asi 130 pitev. Snažila jsem se to jednou vypočítat a vyšlo mi, že pitvy tvoří asi desetinu mé celkové práce. Reálně pitvám jednou nebo dvakrát týdně a jedna pitva mi se vším papírováním a vyhodnocením zabere třeba tři hodiny. Ve zbylém čase se věnuji živým pacientům.
Co všechno obnáší práce patoložky? Jaký je váš běžný den? Přijdu do práce, převléknu se a nejprve si udělám kávu. Následně přijde laborant a oznámí mi, jestli pitvu máme, nebo nikoli. Když ano, tak si nejprve nastuduji dokumentaci včetně všech záznamů v systému – jaké diagnózy daný člověk měl, co všechno prodělal, jaké měl laboratorní výsledky, zda již dříve měl bioptické vyšetření. Přijít na pitvu mohu až tehdy, kdy mám všechno pročtené.
Když pitvu zrovna nemáme, tak vyšetřujeme živé pacienty. Nemáme je samozřejmě celé, pracujeme pouze se vzorky odebranými při operacích. Cokoli, co jakýkoli lékařský obor vytáhne z člověka, tak jde většinou na vyšetření na patologii. Ke vzorku dostanu seznam požadavků a ke každému pacientovi dělám opět rešerši dokumentace, diagnóz. Po nastudování jdu na takzvanou přikrajovnu neboli blokovnu, kde zjednodušeně řečeno vytváříme malé kousky z velkých kousků. (smích) Když třeba pacientovi vytáhli kvůli nádoru velkou část střeva, tak my nemůžeme zpracovat úplně všechno. Máme konkrétní postupy, podle kterých odebíráme konkrétní počty kusů z konkrétních vzorků.
Laborantovi následně nadiktuji, co vidím, jak to vypadá, jak je to velké. Odeberu si vzorky, které mě zajímají, a ty se pak dál chemicky zpracují v laboratoři. To už dělají laborantky samostatně – já tomu říkám „laboratorní magic“. Protože se „něco stane“ a já přijdu už k hotovému produktu.
Chemicky se vzorek zpracuje tak, aby byl vhodný k mikroskopování. Máme malinký kousek tkáně cca do jednoho centimetru, který se zaleje do parafinového bločku – což je stejný materiál jako u svíček – a ten se dá do speciálního „kráječe“ neboli mikrotomu. Hezky to naplátkuje, podobně jako řezník plátkuje šunku. Tyto tenké plátky následně dáme na sklíčko, nabarvíme je, zakonzervujeme a navrch dáme opět sklíčko. Po uschnutí vznikne histologický preparát, který si dám do mikroskopu, a následně jsem schopna vidět buňky, jejich velikost či uspořádání. Zkrátka hodnotím architektoniku buněk. Jejich jádra vidíme fialově a cytoplazmu růžově – proto se také patologii přezdívá 50 odstínů růžové. (smích)
Mikroskopické endometrium. Zdroj: se svolením Katky (@holkyzpatolky)
Co se děje se zbytkem tkání, které nepotřebujete?Zbytek se skladuje do té doby, dokud se neuzavře diagnóza. Pokud bychom totiž potřebovali odebrat další vzorek, musíme být schopni se k materiálu vrátit a dál jej revidovat. Po vyhození jdou vzorky do spalovny. Ovšem dle českého zákona má člověk právo si tyto věci i pohřbít. Tudíž pokud by někdo chtěl pohřbít svůj žlučník, tak klidně může. Myslím, že na to má lhůtu asi čtrnáct dní od výkonu.
Jak by si to vyzvedl? Přišel by s krabičkou, podobně jako do restaurace pro oběd?Ono to už je v krabičce. Musí to být také ve speciálním nálevu, aby nedošlo ke zkažení. Některé skleničky nicméně recyklujeme z jiných provozů, takže občas nám přijde například střevo ve kbelíku od kysaného zelí nebo sýru. Občas si říkám, jak je to pro ty pacienty vlastně hrozné, když jejich orgány házím do nádoby od zelí.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Patoložky Katky jsme se také ptali:
Působí na ni nějak, když stanovuje velmi špatnou diagnózu?
Jak probíhá pitva?
Co se děje s pitvanými orgány? Vrací se zpět do těla?
Jsou pro ni náročné pitvy dětí?
Jak se z lebky vyndává mozek – a jak se to pak maskuje, aby tělo bylo „reprezentativní“ na pohřeb?
Ze vzorku následně stanovujete diagnózu. Když je velmi špatná, například konečné stadium těžké nemoci, ovlivňuje vás to nějak?
Na mě to takto nikdy nepůsobilo. Nevím, jestli je to mou necitelností, ale já to prostě takto nevnímám. Je důležité vnímat pacienta jako celek, nikoli jako diagnózu, ale pro mě to jsou prostě buňky. Je tak pro mě velmi jednoduché neřešit, že se jedná o člověka, který může zemřít. Na druhou stranu se často snažím sama sobě připomenout, že ano, tento nádor sice vypadá „krásně“, ale fakt to není dobré. Vlastně u pitev nepociťuji smutek ani nic podobného. Nemůžu si to moc připouštět, jelikož pak by má práce byla velmi těžká.
Některé diagnózy vidíme i pouhým okem, u jiných musíme dlouho pátrat.
A je to tedy tak, že vy sepíšete zprávu, ale diagnózu pacientovi sdělí až ošetřující lékař?Přesně tak. Sepíšeme takzvaný report nebo nález, ve kterém popíšeme, co vidíme, jak to vypadá – jaká diagnóza si myslíme, že to je. Případně uvedeme, o jaký typ nádoru se jedná. Zpráva se následně zašle tomu, od koho máme daný zkoumaný materiál, a ten výsledky deleguje dál.
Máme i možnost výsledky zpracovat velmi rychle, pokud se jedná o něco akutního – například tehdy, když je pacient ještě stále na sále. Peroperační biopsie nám dá výsledky i za 20 až 40 minut.
Chápu to správně, že stanovování diagnóz má před pitvami přednost?Určitě, stoprocentně. Když máme pitvu, snažíme se ji udělat do druhého dne od jejího zadání. Může se ale snadno stát, že máme tolik práce, že to nestihneme. Občas se mě lidé ptají, proč nám tak dlouho trvá stanovit pitevní nález. Například když někomu zemře někdo blízký a chce vědět proč, co se stalo. Důvod je ale jednoduchý – snažíme se pomoci hlavně těm, kteří ještě žijí. Pacienti, kterým ještě můžeme pomoci, budou vždy prioritou. Například teď se mi stalo, že nemám stanovenou diagnózu k pacientovi, který zemřel před měsícem. Mezitím totiž přišlo tolik živých, že nebyl prostor.
Není to ale tak, že by ten mrtvý člověk byl u nás měsíc uskladněný. Při pitvě si odebíráme vzorky, které se nám nelíbí, a také základní orgány. Ty se pak zpracují stejným chemickým procesem, který jsem již popsala. V ten samý den také sepíšu protokol, ve kterém co nejdetailněji popíšu, jak mrtvý člověk vypadal, jestli byl hubený, vysoký, jakou měl barvu, kde měl jizvy, v jakém stavu byly jeho orgány. Tento arch může, na rozdíl od mrtvého člověka, ležet na stole, jak dlouho je to jen nutné. Mně tedy nic nebrání pitvu třeba na několik týdnů odložit.
Jak pitva probíhá?Při pitvě má lékař k dispozici ještě pitevního laboranta, který mu pomáhá. Když přijdu do pitevny, leží tam nahý mrtvý člověk a já musím nejprve zhodnotit, jak vypadá zvenku. Následně laborant otevírá tělo a podává mi orgány, které si krájím na menší kousky – a z těch si odeberu ještě menší část, která mě zajímá.
Mrtvý pacient se k nám do márnice dostane během několika hodin od smrti a druhý den by měl jít k pitvě. Nejčerstvější jsem měla asi šest hodin po smrti, některé máme ale třeba i čtyři dny – třeba když do toho vlezou státní svátky a víkendy, kdy patologové nepracují. (smích) Když je pitva hotová, tak zpracujeme dokumenty pro pohřební službu a ta si pacienta může hned poté odvézt a pokračovat dle pokynů rodiny. Není tedy nutné mít uzavřené diagnózy proto, aby ten člověk byl pohřbený.
Maminka mi pořád říkala, ať se nepitvám v jídle. Tak se teď pitvám ve větších kusech.
A orgány pak vracíte zpět do těla?Orgány se dávají zpět do těla volně, včetně třeba mozku – ani ten se nevrací do hlavy, ale dá se do břicha. Takto nakládáme i s orgány, které jsou zdravé, nijak neporušené. Existuje sice takzvaná částečná pitva, kdy se pitvá jen to, co patologa zajímá, to se ale v Česku vůbec nedělá a považuje se to za nevhodné. Když už je daný člověk poslán k pitvě, tak chceme zjistit o jeho úmrtí vše – tedy kromě základní diagnózy i možné vedlejší nálezy. Někdo zemře například na infarkt, ale při pitvě zjistíme, že má i malý nádor na ledvině. Pokud bychom pitvali jen srdce, tak to nezjistíme.
Na pitevně. Na fotografii je slezina s metastázami. Zdroj: se svolením Katky (@holkyzpatolky)
Jaké lidi nejčastěji pitváte?Musíte si uvědomit, že jde o pacienty, kteří zemřeli v nemocnici. U nás se tak nejčastěji jedná o starší lidi ve věku 60 let a více. Většinou mají problémy se srdcem nebo mají zápal plic. Ale jinde zase mohou mít více třeba dětských pacientů.
A vy osobně jste děti nepitvala?Patologicko-anatomická pitva je ze zákona povinná pro děti do 18 let, tudíž všechny děti zemřelé v naší nemocnici musíme pitvat. Samozřejmě záleží na situaci. Někdy je to domluvitelné – například když má dítě nevyléčitelný syndrom a ví se, že časem zemře. Pokud to tedy není vyloženě důležité a rodiče si to nepřejí, lze to takto obejít. Ale většinou se to dělá. Platí to i pro potraty a mrtvě rozené plody. U nás pitváme děti výjimečně, a když už, jedná se spíše o miminka, která zemřela těsně po narození, nebo mrtvorozené. Takže ano, pitvám i děti, ale pouze miminka.
Má to na vás nějaký negativní vliv?Já to dělám přednostně, aby to nemusela dělat kolegyně, která má dvě malé děti. Samozřejmě vnímám, že je to smutné, a někdy mi i přijde, že je taková pitva zbytečná a my jen v podstatě to tělíčko „hanobíme“. U takto malých dětí je totiž poměrně složité stanovit nějakou diagnózu. Pořád to ale vnímám tak, že je to zkrátka moje práce, a nemyslím si, že by pro mě pitva dětí byla nějak extra zatěžující.
Potraty v raných stadiích těhotenství nám přijdou jako bioptický vzorek v kyblíku s formaldehydem. No, a ty nejstarší miminka nám na pitvu přivezou oblečené a s plyšáčkem.
Po pitvě je zase oblečete?Tyto konečné úpravy dělá až pohřební služba. My musíme tělo jen zašít tak, aby to bylo „reprezentativní“ – třeba pro případ, že někdo chce na pohřbu tělo vystavit. Rány se proto snažíme šít tak, aby byly co nejméně vidět. Mrtvého následně důkladně umyjeme a oblečeme jej do nemocničního andělíčka, jelikož těla nesmí cestovat nahá. Je to kvůli respektu a pietě, aby člověk po smrti nezůstal obnažený.
Říkala jste, že se mozek dává do břicha. Jak se ale vyndá? A hlavně – jak se to pak maskuje?Ve vlasech se udělá řez od ucha k uchu. Následně z lebky stáhneme kůži zepředu i zezadu, čímž se obnaží její horní část. Tu pak odřízneme bruskou, odšpuntujeme hlavu a již jsme schopni v obalech vidět mozek, který jednoduše odřízneme tam, kde zrovna visí. Vyndáme jej celý i s mozečkem a dalšími částmi.
Místo po mozku se poté vycpe nějakými ubrousky, lebka se vrátí zpátky, přitáhne se kůže a zašije se rána tak, aby byla ve vlasech. Když pak mrtvého pohřební služba dobře načeše, není skoro nic vidět.
Dělá se vám někdy v práci špatně?Mně osobně vadí obsah žaludku a střev – to když se otevře, tak se mi navaluje. Nejhorší je, když přijde nějaké velké střevo, které již částečně odumřelo. Je to pak taková shnilá, natrávená krev, a to je příšerný zápach. Takže jsem vždy ráda, když si k tomu sedne někdo jiný než já. Naštěstí nám ale většinou posílají střeva již rozstřižená a vyčištěná, ale když na to nemají čas nebo náladu, dostaneme to jako jelito zavřené na obou stranách. Já pak musím v umyvadle vytahovat vše, co tam zůstalo. To si vždycky říkám: „Na toto jsem studovala tolik let?! Abych tu pak vyndávala s*ačky?!“ (smích)
Patology spojuje černý humor a nadšenost pro malinké věcičky. Pan profesor Zámečník to shrnul dokonale: „Patologie je skvělý obor plný veselých lidí, kteří se rádi baví o hnusných věcech.“ To sedí naprosto přesně.
Omdlela jste na své první pitvě?Ne, to vůbec. Již během studia na medicíně jsem chodila dobrovolně na stáže na soudní lékařství. Chodila jsem tedy očumovat pitvy ještě předtím, než jsem sama začala pitvat. A docela rychle jsem si zvykla na všechny zápachy a komické a divné situace, které tam občas nastanou. A na soudním je to ještě horší, těla jsou tam totiž mnohdy už shnilá a lezou z nich červi.
Vyoperovaná děloha na příkrajovně. Zdroj: se svolením Katky (@holkyzpatolky)
A míváte někdy noční můry z prostředí pitevny?Noční můry nemívám. Pracovní sen se mi zdál jednou jedinkrát. Zdálo se mi, že pitvám samu sebe. Zřejmě se mi chtělo hodně na záchod, takže se mi zdálo, že si musím vypitvat močový měchýř a vypustit ho. Vzbudila jsem se v momentě, kdy jsem si přeřízla nějakou velkou cévu a říkala jsem si, že určitě vykrvácím.
Osobně je pro mě určitě jednodušší se vyrovnat se smrtí i v osobním životě. Smrt je pro mě něco zcela normálního. Když se můj táta diví, že je jeho 97letý otec a můj děda nemocný, tak mně to nepřijde vůbec divné. Nedokážu ale říci, jestli je to jen můj případ, nebo to tak má většina patologů.
Přiznala jste, že se vám občas „navaluje“. Ale je patologům při práci vůbec někdy do smíchu?Neustále! A někdy dokonce dochází k obojímu zároveň. Jedná se o speciální pitevní humor, ke kterému se uchylujeme možná proto, abychom si kompenzovali tu práci, kterou vykonáváme. Srandu si tak děláme naprosto ze všeho – ze sebe navzájem, z pacientů, jiných lékařů a nejvíce si děláme legraci z překlepů v lékařských zprávách. Říkáme: „Á, zase nám přišlo ‚knotrolní vyštřnění‘!“ (smích)
Co vás motivovalo k práci na patologii?Šla jsem studovat medicínu, jelikož jsem nevěděla, co mám dělat, a právě na medicíně se studovalo nejdéle. Řekla jsem si tedy, že budu mít dostatek času si všechno rozmyslet. Což tedy asi není ten nejlepší důvod pro studium lékařství.
Vždycky mě ale zajímala histologie – věda o zdravých tkáních, která s patologií úzce souvisí. Ve skutečnosti by se i náš obor měl jmenovat histopatologie. Například když se k nám posílá nějaký vzorek, tak se říká, že se to posílá „na histolku“. No, histologie mě tedy bavila, líbilo se mi koukat na buňky, které občas dokážou být opravdu roztomilé. Pak jsem ale měla patologii na fakultě a zjistila jsem, že je to ta nejhorší věc na světě. Je to jedna z nejtěžších zkoušek v celém studiu a myslela jsem kvůli tomu, že skončím s medicínou úplně. Posléze mě to ale při té stáži na soudním lékařství opět uchvátilo. Zároveň se mi hrozně líbilo, že můžu sedět v kanceláři a pomoct živému člověku na dálku. Bez toho, aniž bych se s ním musela bavit. (smích)
Když se jedná o jednu z nejtěžších zkoušek, znamená to, že na patologii jdou pak ti nejlepší studenti?Ne. A já jsem toho důkazem. (smích) Toto je mýtus, kterého by se patologie měla zbavit. Zbytečně totiž odrazuje studenty, kteří by pro patologii byli vhodní, ale kvůli strachu se pro ni nerozhodnou. Ale uznávám, že patologie je těžký a velmi široký obor. Jiní lékaři se třeba specializují na konkrétní oblast těla – například gynekolog –, patolog ale musí znát celé tělo do detailu.
Na patologii je nejtěžší všechno se naučit! Diagnóz je asi tak milionkrát více, než jsem si vůbec dokázala představit. Nejtěžší je tedy smířit se s tím, co všechno ještě nevím.
Říká se také, že je mezi patology větší spotřeba alkoholu. Je to podle vás pravda?U mě to pravda není, ale pár takových znám. Myslím ale, že je to úplně stejné jako u všech ostatních lékařů. Možná by ten mýtus tak měl znít, že mezi lékaři je větší spotřeba alkoholu. Občas slýchám narážky, že si musíme dát panáka předtím, než jdeme na pitevnu, ale tak to vůbec není. Je to pro nás běžná věc. Nemyslím si proto, že by tento mýtus byl založený na pravdě, a velmi se mi nelíbí. Ale není to ten nejhorší.
Jaký je ten nejhorší?Ten zní: „Patolog? Tak to už nic nemůžeš zkazit!“ Všichni totiž mají vsugerované, že pracujeme jen s mrtvými a že vlastně nezáleží na naší práci. V 90 % vyšetřujeme živé – tudíž kdybychom stanovili špatnou diagnózu, může to být pro pacienta naprosto katastrofální. Proto na patologii funguje důsledný systém kontrol – není to jako u jiných oborů, kdy začínající lékař může, nebo dokonce musí dělat řadu úkonů sám bez dozoru. Ale i když se jedná o mrtvé, tak i přesto je stanovení diagnózy důležité – na základě naší zprávy mohou například pozůstalí žalovat lékaře, který pochybil.
Jak vás napadlo založit Instagram @holkyzpatolky?Vyšlo to z naší patologické tendence bavit se o hnusných věcech. S kolegyní jsme pořád říkaly, že jsou určité věci z pitevny tak krásné, že je přece musíme někomu ukázat. Založily jsme proto instagramový účet, kam jsme nejprve vkládaly obrázky diagnóz a orgánů, pak k nim přibyly různé hádanky. Fotografie ale vždy vybírám tak, aby nikomu neublížily, aby nikdo nebyl schopný zjistit, z koho to pochází. Z toho důvodu také vystupuji anonymně.
Zatím jsme nezaznamenaly žádné negativní reakce, ohradili se proti nám pouze někteří kolegové z patologie. Vyčetli nám, že o oboru nic nevíme a nemáme právo o něm mluvit do médií. Já si ale myslím, že když se o patologii nebude mluvit, stále to pro mnohé bude nějaká zvláštní, ezoterická věda o mrtvolách. Takovou image si patologie nezaslouží.
Rakovina prsu se nevyhýbá ani mladým ženám. Jak si prsa správně samovyšetřit?
23. října 2022 v 6:00
