Přibližujeme vnitřní svět pětasedmdesátiletého Stevena Spielberga, jehož částečně autobiografický snímek Fabelmanovi vstoupil 24. 11. do českých kin.
„Živím se sněním,“ shrnul v několika projevech a rozhovorech jeden z nejslavnějších režisérů Steven Spielberg svou kariéru. A není daleko od pravdy. Filmový tvůrce již od padesátých let minulého století jako by vyměnil skutečný život za ten, který se odehrává před objektivem kamery. Provedl nás řadou naprosto fascinujících realit a ve svých snímcích již mnohokrát odpověděl na otázku „co by kdyby“.
Veškeré emoce, které jako citlivý chlapec prožíval, se postupně odhalují i v jeho filmech. Tiché a nepříliš oblíbené dítě s přezdívkou „Retard“ ve Spielbergovi jako by už zůstalo. To, když si kousal nehty, kýval se hrůzou při bouřkách nebo, jak píše ve Stevenově biografii Molly Haskell, se bál Disneyho filmů a praskání v rádiu. Pomocí malých indicií postupně ve filmech vyzradil svoje starosti, obavy, ale i krásu, kterou ve světě viděl. Tyto emoce se prolínají a (stejně jako ve Spielbergově hlavě) existují i v jeho filmech většinou všechny najednou.
Šikana: Oběť i agresor
Steven přišel na svět 18. prosince roku 1946 jako prvorozený potomek a jediný syn Leah a Arnolda Spielbergových. Byl velmi zvídavé dítě, bavilo ho potulovat se venku, zkoumat okolní svět a provádět i různé rošťárny. Jeho osobnost ale zároveň formoval fakt, že žil v domácnosti obklopené ženami (dokonce i jejich pes byla fenka, jak si postěžoval v rozhovoru s Andym Warholem). Socializace chlapce a dívky byla v padesátých letech přece jen poměrně odlišná. Steven tedy potřeboval svou „mužskou“ existenci ve společnosti potvrdit.
Ideálním způsobem pro chlapce padesátých let je šikana slabších. Jako malý si Steven liboval v zamykání sester do komory a jejich strašení plastikovými lebkami. Dominantní pozice bratra ale rozhodně nešla v souladu s tím, co Steven sám prožíval. Ve škole nebyl nejlepší, ale ani nejoblíbenější. Krutá šikana, při jejíchž projevech se malý Spielberg obvykle projevoval jako pasivní ztuhlá oběť, v něm vzbuzovala hrdost na jedné straně (agresorům se přece ani nepokusil utéct) a strach na druhé.
A právě strach definoval i velkou část jeho raného života. Steven se bál prakticky všeho. Disneyho filmy ho bavily, ale smrt Bambiho maminky mu prý způsobila PTSD. Velký strom za oknem se zdál děsivý, stejně jako Lincolnův památník a velká židle, na které někdejší prezident USA sedí. Jeho mysl, dle jeho slov, v podstatě každý den vytvořila něco nového, čeho se mohla bát. Třeba praskání v rádiu, ve kterém slyšel hlasy. Ano, stejně jako dívka z Poltergeista, ke kterému spoluvytvořil scénář. Obavy z velkých a nehmatatelných věcí v něm přetrvávaly a až v dospělém životě je Steven začal rámovat filmy.
Kromě zmíněného Poltergeista vidíme vzpomínku na výlet k Lincolnově památníku ve filmu Lincoln (2012), strach z velkých věcí v Obru Dobrovi (ve kterém se mimo jiné promítají i traumata spisovatele Roalda Dahla, ale o tom jindy) nebo trauma z rozvodu rodičů v na první pohled hřejivém a dojemném E. T. – Mimozemšťanovi. A to jsou přesně ty filmové chvíle, kdy vidíme věčného malého Stevena v těle dnes pětasedmdesátiletého muže.
Velký podvod a nejlepší show na světě
Cynicky se nabízí napsat, že Spielbergova úzkostlivá povaha vlastně pomáhá filmovým fanouškům od vlastních pocitů. Ve skutečnosti tomu ale velmi pomohli i samotní Stevenovi rodiče. V dětství dokonce hned dvakrát.
„Když mi bylo asi sedm, táta mi řekl, že mě vezme na nejlepší představení na světě. Že tam budou klauni a akrobati a zvířata. Když jsme ale přišli do sálu, zjistil jsem, že nejsme v cirkusu, ale na filmu o cirkusu. Cítil jsem se vlastním otcem naprosto podveden a zklamán. To mi ale vydrželo asi deset minut, než mě pohltila ta největší droga – kinematografie,“ popsal Spielberg svoje první setkání s filmovým plátnem, konkrétně se snímkem Nejlepší představení na světě z roku 1952.
Druhý zlom nastal o rok či dva později, když od rodičů dostal vlastní kameru. Ta mu pomohla se oprostit od strachu – dívat se na svět přes objektiv měnilo jeho strach z velkých věcí v touhu velké věci dělat.
„Koupili jsme mu malou kameru. A najednou prostě začal točit. Ale tehdy to ještě žádný Steven Spielberg nebyl. Jen kluk s velkýma ušima a kšiltovkou, ale už tehdy chtěl dělat zajímavé věci. Jako třeba vyrazit do pouště a natočit tam film, tehdy mu bylo okolo osmi let,“ popsala Spielbergova matka v jednom z rozhovorů.
Láska k filmům ve Spielbergovi přetrvala celé roky. Bez ohledu na to, že se nedostal na filmovou školu a musel začít studovat angličtinu s vyhlídkou, že se bude živit jako učitel. Podle jeho otce bylo důležité, aby si Steven našel nějaká zadní vrátka pro případ, že to s filmařinou neklapne. A učitelství je přece ušlechtilé povolání. Ještě při studiu ale Steven zjistil, že se za katedru nebude muset postavit vůbec.
Otrokem Universalu
Natáčí filmy Escape to Nowhere a Firelight, který posílá produkční společnosti. Ta bohužel krachuje jen týden po obdržení snímku a kariéra profesionálního režiséra se odsouvá. Z filmu Firelight jsou tak k dispozici jenom krátké sestřihy na YouTube, kompletní film se nedochoval. Zlom tedy přichází až se snímkem Amblin', který z tehdy dvaadvacetiletého Spielberga dělá režiséra pro Universal Studios. Práce je hodně. Zábavy o něco méně. Steven točí televizní filmy a pořady podle scénářů, které nechtěl dělat.
Pravý úspěch ale přichází s filmem Jaws (1975). Společně s prvním filmem Star Wars, který vydělal přes 100 milionů dolarů. Ze Spielberga dělají Čelisti žádaného režiséra. Už žádné točení filmů na zakázku, studia chtějí Spielbergovu práci, bez ohledu na to, jaký film natočí. Propagační kampaň Čelistí dosahuje rekordních částek a Spielberg má konečně volné ruce, aby se mohl naplno živit sněním.
Blízká setkání třetího druhu (1977) jako první velký film, který Steven napsal, jej v pozici talentovaného režiséra jen utvrzují a vynáší mu první nominaci na Oscara za nejlepší režii. Od té doby jako by Spielberg dal své fantazii plný průchod a točí filmy v podstatě bez přestávky. Od roku 1975 až do současnosti vychází jeho nový snímek přibližně každé dva roky. Některé méně úspěšné (1941, Zóna soumraku nebo Navždy), většina z nich se ale stává naprostými legendami a kultovními záležitostmi. Dobyvatele ztracené archy a dobrodružství archeologa Jonese sledují stále nové generace a nově vznikající film svědčí o jeho popularitě (byť se obešel bez Spielbergovy práce).
A vedle toho, jak rychle s novými filmy přichází, začíná být Steven také žánrově pestrý. Na jedné straně natáčí Jurský park, na druhé Schindlerův seznam, po jehož natočení zakládá i nadaci pro zachování výpovědí přeživších holokaustu. Přichází s Chyť mě, když to dokážeš nebo emotivním Terminálem. Spoluzakládá DreamWorks, kterému vděčíme za Shreka nebo Mravence Z a ve kterém se realizují představy slavného režiséra. Režiséra, který je nervózní před každou scénou, protože neví, jak budou znít dialogy ani kam umístí kameru. Režiséra, který si v pocitu nervozity libuje, protože jen díky němu ví, že se bude muset snažit.
Dětský hlas
Možná je to právě stále živý dětský úžas, který se v režisérově těle hlásí o pozornost a který z jeho filmů dělá tak úspěšná a milovaná díla. A jsou to právě děti, jež v jeho filmech k divákům nejvíc promlouvají. Spielberg totiž práci s dětmi miluje. Sám jich vychoval sedm a na place se podle vlastních slov snaží, aby jejich emoce (ty dobré) byly co možná nejautentičtější.
„Děti nedokážou pocity zahrát. Jejich výkony jsou jen prodlouženou rukou skutečných emocí,“ popsal Spielberg. S takovým vědomím točil například zmíněný film E. T., kde natáčení probíhalo přesně v takové časové posloupnosti, kterou vidíme na plátně. A když se děti s mimozemšťanem loučí, jejich slzy jsou prý skutečné (nejvíce dojaté Drew Berrymore, která loutce E. T. svěřila svá tajemství, pak v návalu dojetí koupil Spielberg koťátko). „Bylo to, jako by se vracely z tábora, protože odjížděly domů krátce po tom, co se s postavou E. T. každé z nich rozloučilo,“ přiblížil režisér.
John Mooalem z časopisu Wired trefně říká, že pravý film Stevena Spielberga se natáčí v zákulisí. Má pravdu. Jedná se o pohádku o dětství a ztrátě nevinnosti, když se z malého dítěte stane zaměstnanec showbyznysu a když z něj práce vysaje poslední zbytky hravosti a místy až úsměvné naivity.
„Vždycky mám na paměti, že mladý člověk, nevinný pro náš svět, už nikdy nebude nevinný poté, co si zahraje ve filmu. A rodičům to vždycky zdůrazňuji: Musíte své dítě chránit. Až natáčení skončí, musí být normální. Musí se vrátit do skutečného života. Musí si udržet své kamarády, zůstat ve škole. Nenechte se svést tím, co vám lidé mohou v budoucnu nabídnout. Tito rodiče se budou muset o své děti po takovém zážitku starat ještě lépe. Vždy se snažím lidem sdělit, že realita začíná a končí doma. Realita se nedá udržet ve světě, ve kterém žiji, což je svět přetvářky,“ vysvětlil Spielberg pro Wired.
V jeho případě se naplnění „normálního života“ evidentně vydařilo. A celý tento život je promítnutý do filmů, jak konstatuje v rozhovoru s Molly Haskell. Díky nim se nejen děti mohou cítit v bezpečí a vědět, že jim stejné strachy, jako měl on sám, ve skutečnosti neublíží.
