Že nejdou box a hokej úspěšně skloubit dohromady na té nejvyšší úrovni? Česká sportovkyně dokazuje v pouhých patnácti letech opak.
Mládežnická mistryně světa v thajském boxu, dvojnásobná juniorská mistryně Evropy v boxu, mistryně Evropy v hokeji do šestnácti let. To jsou nejvýraznější, avšak zdaleka ne jediné úspěchy Viktorie Jílkové. S teprve patnáctiletou českou sportovkyní nelze spojit jiné slovo než multitalent.
Viktorie sbírá vítězství jako na běžícím páse ve všech třech zmíněných sportech, k tomu navíc prvním rokem studuje sportovní gymnázium v Plzni. Refresher ji navštívil ve Šťáhlavicích, kde bydlí se svou rodinou.
„Volného času je málo, od sportu se odtrhnout moc nedokážu.“
Že skloubit dohromady všechny aktivity může být někdy velmi náročné, potvrzuje i sama Viktorie. „Je to hodně těžké, ale zvládám to. Ve škole mám individuální plán, nejsem tam pořád. Chodím tam třeba, když se píší testy, abych měla známky,“ říká sportovkyně, která nás ve Šťáhlavicích přivítala společně se svými rodiči. Viktoriin otec Lukáš Jílek je navíc jejím trenérem.
Před nástupem na sportovní gymnázium, které studentům a studentkám umožňuje skloubit studium a aktivní sportovní činnost, měla Viktorie dva roky domácí výuku. Ta jí vzhledem ke sportovní vytíženosti vyhovovala o něco více. „Měla jsem mnohem víc času na sport, i učení bylo jednodušší. Zase je to ale jiné v tom, že se můžu potkávat se spolužáky,“ dodává.
Veškerý svůj čas tak Viktorie dělí hlavně mezi školu a tréninky. Žádný její den není stejný. Stává se, že jde do školy na první dvě ranní rodiny, během dopoledne stihne trénink a po obědě pokračuje v dalším tréninku. A jak přiznává, ani ve volném čase se od sportu příliš odtrhnout nedokáže. „Jdu třeba se psem ven nebo se učím. Taky ráda maluji,“ přiznává sportovkyně, že nějaký ten koníček mimo sport se u ní přece jen najde, i když v menší míře. Sport v jejím životě zkrátka hraje prim.
Hyperaktivní dítě, které začínalo s fotbalem
Pro spoustu lidí je kombinace (thajského) boxu a hokeje stále neobvyklá. U Viktorie ale vznikla docela přirozeně už v dětském věku. „Odmalička jsem byla hodně hyperaktivní, pořád jsem něco dělala. Začínala jsem s fotbalem, protože ho hrál i můj starší brácha. Ten sport mě bavil, ale odradil mě hodně přísný trenér, který doslova pořád jen řval,“ vzpomíná.
S hokejem začala, když jí bylo pouhých pět let. „Kluci, kteří se mnou chodili do školky, navštěvovali hokejovou Brusličku. Navíc jsem to viděla v televizi a chtěla jsem začít chodit na hokej. Zalíbilo se mi to a začala jsem hrát,“ popisuje, jak se poprvé dostala na ledovou plochu. Přes ni pak vlastně vedla cesta i k boxu.
V rámci hokeje totiž chodila i na kondiční tréninky, které zahrnovaly právě box. „Šlo mi to a bavilo mě to, tak jsem kromě hokeje začala i boxovat. Pak jsme přidaly i kopy a thaibox,“ doplňuje. U všech třech sportů zůstala dodnes. Kromě toho hraje rekreačně tenis, v zimě lyžuje a cizí jí není ani kolo nebo běh.
Lidé se mě ptají, co mě baví víc. Nevím, co odpovědět. Na hokeji je super, že jsme tým a je sranda v šatně. Ale když někdo jiný hraje špatně, já s tím nic nezmůžu. V boxu se musím naopak spolehnout jen sama na sebe.
„Lidé se mě velmi často ptají, co mě baví víc. A já nevím, co odpovědět. Všechny sporty, které dělám, jsou úplně jiné. Na hokeji je super, že jsme tým, v šatně je sranda. Ale nemůžu to v něm urvat sama. Třeba když to nejde někomu jinému, tak s tím já sama nic nezmůžu. Naopak v tom boxu se musím ve všem spolehnout sama na sebe,“ vysvětluje Viktorie a dodává, že i to je důvod, proč v boxu hůře snáší, když nevyhraje. Prohrané boxerské zápasy ale ve statistikách Viktorie Jílkové téměř nefigurují. Z osmdesáti zápasů prohrála jen dvakrát, navíc proti výrazně starším soupeřkám. Sama přiznává, že tvrdě trénuje a dělá všechno pro to, aby se jí i nadále prohry vyhýbaly. „Jdu si za vítězstvím,“ doplňuje.
Mít boxerské oči a cítit box
Prezident České boxerské asociace Svatopluk Žáček o Viktorii Jílkové prohlásil, že „má boxerské oči a cítí box“. Co to znamená, vysvětlil Viktoriin otec a zároveň trenér Lukáš Jílek, který se sám boxu věnoval: „Box prostě musíte cítit a vidět. Musíte se na soupeře navázat, poznat, jak je na tom. Cítíte to, vidíte, jak se hýbe, a najdete cestu. V tom je ten sport skvělý. Hraje tam roli psychika, musíte mít ale i fyzičku, trénink i rytmiku,“ říká. Viktorie prý od začátku vidí, jak na tom její soupeř nebo soupeřka je, a podle toho se umí správně rozhodnout.
Spojení soupeř a soupeřka jsme použili záměrně, Viktorie totiž často trénuje a zápasí nejen proti dívkám. Třeba hokej hraje kromě ženské reprezentace i s kluky. „Klučičí hokej je mnohem tvrdší, víc se hraje do těla, je taky rychlejší,“ říká, proč jí víc dá hra právě s kluky. Přesto ji mrzí, že ženskému hokeji se v českém veřejném prostoru tolik pozornosti nedostává. „Zasloužil by si, aby byl víc vidět. Naše hokejistky se dostaly na olympiádu a byly třetí na mistrovství světa. Určitě by si zasloužily stejnou pozornost,“ říká.
Letní nebo zimní olympijské hry? Viktorie doufá v obojí
Účast na olympijských hrách je pro Viktorii velkým snem. Jestli se ptáte, zda letní nebo zimní, odpověď je jednoduchá – obě. Přestože Viktorie připouští, že se jednou možná bude muset rozhodnout jen pro jeden sport, momentálně dělá všechno pro to, aby tomu tak nebylo. „Snažím se všechny sporty dělat naplno,“ říká odhodlaně.
Když nám budou všichni nápomocní a nebudou nám házet klacky pod nohy, dá se v pohodě zvládnout letní i zimní olympiáda. My pro to každopádně uděláme všechno.
Mnoho sportovkyň, které by Česko reprezentovaly ve dvou odlišných sportech na obou typech olympiády, v Česku nenajdeme. Rychlobruslařka a trojnásobná olympijská vítězka Martina Sáblíková toužila startovat pod pěti kruhy i coby cyklistka, nakonec se jí to ale nepovedlo. Známou českou obojživelnicí je samozřejmě Ester Ledecká. Ta má ale olympijská zlata ze dvou zimních sportů, snowboardu a z paralelního obřího slalomu. Kdyby tak Jílková úspěšně startovala na zimních a letních olympijských hrách, byl by to v jistém smyslu ještě větší úspěch.
„Když budou všichni nápomocní a nebudou nám házet klacky pod nohy, tak se to úplně v pohodě zvládnout dá,“ myslí si Lukáš Jílek. Přípravu totiž už teď s dcerou přizpůsobují sezoně. Pokud je hokejová, upřednostňují hokej. V létě naopak dostává přednost box. Podle Lukáše Jílka by neměl být problém takto fungovat i v případě olympijských her. „My pro to v každém případě uděláme všechno,“ dodává.
Cestu mladé sportovkyně mapují i dokumentaristé
Na nejvýraznější úspěchy dosáhla Viktorie v letošním roce. Obhájila titul juniorské mistryně Evropy, k tomu přidala vítězství na evropském šampionátu v hokeji do šestnácti let a samozřejmě se letos stala i mistryní světa v thajském boxu. Na větší pozornost médií, kterou jí úspěchy přinesly a přináší, si stále zvyká. „U těch menších rozhovorů je to v pohodě, ale když je třeba nějaká velká tiskovka, tak se ještě stydím a je mi to někdy i nepříjemné. Ale zase jsem víc vidět, to je určitě dobré,“ říká.
Sport na vrcholové úrovni totiž vyžaduje spoustu nákladů, které jsou primárně spojené s cestováním. Sehnat sponzory ale navzdory obrovským úspěchům stále není jednoduché, Jílkovi toho spoustu financují sami. Od ledna ale navázali spolupráci s OLYMP Centrem sportu Ministerstva vnitra, jehož úkolem je zabezpečení přípravy sportovců ke státní sportovní reprezentaci včetně finanční podpory.
Od sportu si Viktorie moc neodpočine ani o Vánocích. Trénovat chce pořád. Jedinou výjimku prý udělá přímo na Štědrý den. Pod stromeček by si přála pár maličkostí. Kromě nich touží v příštím roce obhájit všechny tituly. Evropskou šampionkou v boxu by se tak stala potřetí v řadě. Nižší nároky na sebe ale neklade ani v thajském boxu a hokeji.
Největším přáním talentované sportovkyně ale zůstává to, aby se dostala na olympijské hry. „A abych je vyhrála,“ dodává. Cestu Viktorie Jílkové za tímto snem snad jednou uvidíme i na filmovém plátně. Časosběrný film o mladé sportovkyni totiž připravují Jakub Hejna a Jiří Stejskal, dramaturgyní projektu je Helena Třeštíková. Viktorii Jílkovou už štáb doprovázel i na světový šampionát do Malajsie. A možná to nebude trvat dlouho a vydá se s ní i na vytouženou olympiádu. První příležitost splnit si svůj sen by mohla mít Viktorie Jílková už za čtyři roky.
