Zeptali jsme se mladých lidí na to, co si myslí o českém benevolentním přístupu k alkoholu. A proč tomu tak vlastně je? A co s tím?
„Když jsem někde řekla, že alkohol nepiju, reakce z řad vrstevníků i ze strany rodiny byly poměrně dost ošklivé. Když jsem přestala pít, bylo mi 18 let. S partnerem jsme třeba šli na diskotéku nebo na nějakou společenskou akci a pokaždé na mě známí tlačili, abych si s nimi alkohol dala. Když jsem odmítla, tak na mě občas až slovně útočili, brali si to osobně. Zažila jsem řeči, že si asi myslím, že jsem lepší než oni,“ popisuje pětadvacetiletá Kristýna.
Brzy poté přestal pít i Kristýnin partner. Uvědomil si, že mu alkohol nic nedává. Když pak mezi svými přáteli odmítl nabízené pivo, koukali na něj skrze prsty a vinili ji: „Mě pak za zády pomlouvali, že Honza přestal pít, protože jsem mu to zakázala já. Se spoustou lidí jsme se proto dokonce přestali stýkat. Honza o hodně kamarádů přišel.“
Kristýna proto ani nechtěla chodit na akce nebo se scházet s přáteli – obávala se, že na ni budou tlačit, aby se napila. „Teď už to tolik neřeším, prostě jednoznačně řeknu ne a dám najevo, že v této konverzaci nehodlám pokračovat. Ale i teď po těch sedmi letech, co nepiju, se mě lidé stále ptají, zda si přece jenom nedám,“ doplňuje.
Podle Kristýny je alkohol v České republice problém. A její tvrzení dokládají i data.
Alkoholici umírají o 24 let dříve než běžná populace
Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele. Průměrně se v Česku spotřebuje 10 litrů etanolu na 1 obyvatele za rok – a to včetně dětí a seniorů. Jsme také zemí s nejvyšším výskytem nárazového pití alkoholu na světě. Alkohol podle národního koordinátora pro protidrogovou politiku Jindřicha Vobořila představuje v kontextu české společnosti návykovou látku s nejrizikovějšími dopady.
Úmrtnost spojená s alkoholem u nás v posledních letech roste, především v souvislosti s alkoholickým onemocněním jater. Mimo to roste také počet nehod a sebevražd pod vlivem a alkohol je také nejčastější příčinou domácího násilí i mnoha dalších sociálně nežádoucích jevů. Alkohol může za asi 6 % všech úmrtí v Česku – to je asi 6,5 tisíce životů ročně. Alkoholici a alkoholičky navíc umírají v průměru o 24 let dříve než běžná populace.
„Veřejnost si přitom důsledky vysoké konzumace alkoholu dostatečně neuvědomuje. Problémem je vysoká společenská akceptace alkoholu jako průvodce každodenními, svátečními, rodinnými i společenskými událostmi či oslavami bez odpovídající reflexe zdravotních či sociálních rizik,“ stojí ve vládní Zprávě o alkoholu v České republice z roku 2021.
Toleranci alkoholu ilustruje i věk, ve kterém nejčastěji dochází k první zkušenosti s alkoholem. Podle české části Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách se tak děje ve věku 14 let. Alkohol podle dat v životě pilo 95,1 % šestnáctiletých studentů, přičemž 42 % lze považovat za pravidelné konzumenty. Německo mělo podle Vobořila dlouho stejná, dokonce i horší čísla, zahájilo ale kampaň s cílem posunout věk první zkušenosti alespoň nad 16 let. Situaci to podle něj výrazně zlepšilo.
Problematická je v Česku i dostupnost alkoholu pro nezletilé, kterou dokládá výzkum z roku 2016. Data se sbírala ve dvaceti pražských večerkách. Figurantkami byly nezletilé dívky ve věku dvanácti a sedmnácti let, které měly v prodejnách koupit 0,5 litru piva. Výsledky byly alarmující.
Starší dívka byla úspěšná v 90 % prodejnách, ta mladší v pětašedesáti procentech. Podobný průzkum udělala v roce 2020 i Česká obchodní inspekce. Provedla 237 kontrolních akcí s figuranty mladšími osmnácti let. Ve 172 případech (72 %) k prodeji alkoholu došlo.
S nadměrnou spotřebou alkoholu se v Česku spojuje i poslední den v roce. Ze čtyř let starého průzkumu vyplynulo, že na silvestra nakupuje alkohol devět z deseti Čechů. Vedle nákupu jídla (91 %) je alkohol položkou, za kterou Češi utrácejí poslední den roku nejvíce (90 %).
Česká společnost závislost na alkoholu podporuje
Kromě Kristýny mluvil Refresher i s dalšími lidmi, kteří normalizaci alkoholu považují za problematickou.
Své zkušenosti nám popsal i čtyřiadvacetiletý Honza. Vadí mu, že česká společnost závislost na alkoholu spíše podporuje a přehlíží jeho negativní účinky. „Divím se, jakou pohoršenost může člověk vyvolat obyčejnou otázkou: ‚Máte tady nealko?‘ “ říká a dodává, že v Česku k normalizaci alkoholu pomáhá i následující rovnice: Alkohol = dostanu se do nálady = bude zábava, zrelaxuji se. To podle něj ale ne vždy odpovídá realitě.
Pravdou je, že na většinu akcí, které byly záměrně zaměřené na pití alkoholu, jsem ani nešel. Nechtěl jsem si procházet opovržením a vyřazením z kolektivu jenom kvůli tomu, že neberu pití alkoholu jako normální věc.
Nad normalizací alkoholu se Honza v životě pozastavil několikrát. „Poprvé, když se někdo výrazně opil a absolutně nevěděl o světě, a místo pohoršení byl oslavován, jak si to užil a pořádně se odvázal.“ Podruhé si jí všiml ve chvílích, kdy sami lidé s úsměvem vyprávěli, jak se opili. „Nejdivnější mi přijde tato normalizace u zapíjení novorozeného potomka. Beru, že je tradicí pozvat rodinu na křest nebo uvítání miminka, ale opít se do němoty a být přitěžujícím článkem pro rodinu mi nepřijde jako nejlepší nápad,“ říká.
Honza vypráví, že náš přístup k alkoholu určitým způsobem ovlivňuje i to, jakých akcí se účastní. Jeho rodina akceptuje, že alkohol nepije, ovšem akce, kde by alkohol tekl proudem, nevyhledává. „Pravdou je, že na většinu akcí, které byly záměrně zaměřené na pití alkoholu, jako jsou párty v klubech nebo seznamovací večírky, jsem ani nešel. Nechtěl jsem si procházet opovržením a vyřazením z kolektivu jenom kvůli tomu, že neberu pití alkoholu jako normální věc,“ přiznává.
Tátovi jsem špatné známky oznamovala, když se vrátil z hospody
Alkohol vůbec nepije ani čtyřiadvacetiletá Anna. „Mám to prostě hluboko v sobě. Přijde mi, že alkohol nepotřebuju. Začalo to asi už na gymplu, akcemi typu lyžařský kurz, kam se všichni jeli primárně opít a mně to přišlo ujeté,“ vzpomíná. Její vztah k alkoholu formovaly také Anniny zkušenosti s otcem. „Můj táta hodně pije, co si pamatuju, tak od dětství. Když jsem jako dítě dostala špatnou známku, věděla jsem, že to tátovi můžu říct, až přijde z hospody a bude mít lepší náladu. Když se nad tím zpětně zamýšlím, je to vlastně docela síla, že jsem tohle vnímala už v šesti nebo sedmi letech,“ říká.
Podle Anny by pomohla zpětná vazba, aby byl v Česku brán alkohol jinak než nyní. Lidem by ukázala, jaké množství alkoholu je hraniční. „Lidem nikdo neříká, co je moc a co není. Když jim někdo naznačí, že už vypili dost, tak se urazí. Neuvědomují si, že chodit nalitý z hospody každý den fakt není v pohodě. Můj táta si z toho pořád dělá legraci,“ říká a popisuje, že její otec k narozeninám dostává od každého láhev alkoholu. „Když mu řeknu, že to u něj podporovat nebudu a alkohol mu nedám, zlehčuje to. On ale žije sám, je schopný toho vypít hodně a tu zpětnou vazbu prostě nemá. Ode mě to bere tak, že jen rýpu,“ dodává.
Spolužáci považují alkohol za středobod kulturní zábavy
Tadeáš, jako velký fanoušek řemeslného piva a alternativních nebo extrémních a kuriózních pivních stylů s neobvyklými přísadami, nemá k alkoholu a priori negativní vztah. I přesto ale normalizaci alkoholu a alkoholismu v české kultuře hodnotí kriticky. „Z mojí pozice jsem částečně schopný akceptovat to, když lidé pijí kvalitnější alkohol v rámci společenských událostí nebo z určitého zájmu. Mnohem méně ale rozumím kulturnímu zakořenění alkoholu jako něčeho, co je nutné zkonzumovat v maximálním možném množství co nejčastěji,“ říká.
Poukazuje i na to, že konzumenti na alkohol mnohdy vynakládají velké části svých příjmů – třeba v případě studentů nebo lidí z nízkopříjmových profesí. „Vnímám to u svých spolužáků, ať už z vysoké školy, nebo bývalých ze střední školy, kteří prakticky univerzálně považují pivo, doplňované tvrdým, za středobod kulturní zábavy. Nedokážou si bez něj představit odpočinek nebo společná setkání. Často ho i berou jako primární motivaci setkání nebo cestování,“ popisuje.
Jako extrémní ztělesnění normalizace pití vnímá alkoholu dedikované komunity na sociálních sítích. Například skupina Miluji pivo, která má 77tisícovou základnu fanoušků. „V příspěvcích členů je často vidět vnímání alkoholu, hlavně piva, jako jednotky, která určuje společenský status podle toho, kolik ho někdo vypije. Dočetl jsem se třeba, že ‚pivo není víno, to se leje, a ne degustuje‘, často v souvislosti s tím, že řemeslné pivo je poměrně drahé a objemově ho lze vypít mnohem méně. Vzniká tu tedy absurdně nezdravá rovnice ‚čím levnější, tím více se toho dá vypít, a tím lepší‘,“ vypozoroval Tadeáš.
Členové skupiny často sdílí obrázky, které považují za humorné. Jeden takový, který sdílelo 660 uživatelů, říká: „Představ si život bez piva. Teď si dej facku a už to nikdy nedělej.“ Druhý připomíná citaci z filmu Limonádový Joe, že „alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství“. Další příspěvek vybízí k „označení alkoholika“ – má 240 komentářů. Jeden uživatel označil svého kamaráda a přidal komentář: „Je nás hodně, ale on to vede!💪😁“
Uvnitř jsem bez alkoholu šťastnější, společensky jsem osamělá
Šestadvacetiletá Anna nepije alkohol už dva a půl roku. Nechybí jí. „S čistou hlavou jsem spokojenější. Dřív jsem pila hodně a ráda. Když jsem přestala, stal se ze mě protivný abstinent, až mi to teď připadá vtipný. Nesnesla jsem ten puch, když se přítel trošku napil. Vyvolává to ve mně asi špatné vzpomínky, hlavně na rána po pití. Měla jsem šílené kocoviny a bolehlavy a ještě teď trpím, když si na to vzpomenu. Teď už to tak neberu, musela jsem přijmout, že alkohol je ve společnosti znormalizovaný a já s tím nic neudělám a rozhodnutí ostatních chci respektovat,“ říká.
Dá se říct, že mě společnost jaksi „vychovala“ k tomu, že když se chceš bavit, jít ven, jít na party nebo do klubu, musíš být opilá, aby sis to užila.
Přiznává, že dřív v sobě cítila určitou hrdost na to, že Češi jsou jedním z předních států ve spotřebě piva. Sama prý pivo milovala. „Dá se říct, že mě společnost jaksi ‚vychovala‘ k tomu, že když se chceš bavit, jít ven, jít na party nebo do klubu, musíš být opilá, aby sis to užila,“ myslí si. Když nyní někam vyrazí, cítí se mezi opilými, jako by nezapadala. Kvůli tomu se dost uzavřela a nikam nechodí. „Všechno má své pro a proti. Uvnitř jsem bez alkoholu šťastnější, společensky jsem ale osamělá,“ sděluje a druhým dechem dodává, že velkou roli sehrála i karanténa během pandemie.
Boj o „puffíky“: Proč odborníci nesouhlasí s plánovaným zákazem e-cigaret
12. září 2024 v 8:30
„Nad tím, jak je ve společnosti alkohol znormalizovaný, přemýšlím vždy, když někomu musím vysvětlovat, že nepiju, a odpovídat na otázky proč, jak dlouho, co mě k tomu vedlo, a hlavně jak to bez alkoholu jako zvládám,“ říká. Označuje to ale i za pokrytectví. Když pila alkohol, ptala se totiž na to samé a nad tím, že to nemusí být vhodné, nepřemýšlela.
Obliba alkoholu sahá hluboko do historie
Historií alkoholu v české společnosti se na Českém rozhlase zabýval novinář Jiří Zeman. „Do české společnosti se alkohol etabloval ve středověku. Díky geografické poloze se v Čechách pilo pivo, víno i medovina. Zvláště víno naši předkové považovali za zdravý nápoj. Problémem naopak byla voda, která byla často závadná a způsobovala zdravotní problémy,“ říká.
Ve středověku a novověku společnost nevnímala alkohol ani závislost na něm jako problematické jevy. Lidé se tehdy obecně dožívali nižšího věku a nestihli si tělo „zdevastovat alkoholem“. Se závislostí je spojeno až pozdější období, 18. a 19. století, kdy se masově rozšířila technologie destilace. V té době se začal alkohol stávat celospolečenským problémem. Proto začaly na přelomu 19. a 20. století vznikat spolky střídmosti, které proti pití alkoholu bojovaly. První protialkoholní pracoviště vzniklo v roce 1948.
A proč jsou v Česku alkoholové statistiky tak vysoké? Odpověď lze podle časopisu Vesmír dohledat v datech. Spotřeba alkoholu v osmdesátých letech minulého století dokonce klesala, v letech 1987–1989 se naše spotřeba alkoholu rovnala průměru zemí OECD. Zvyšovat se ovšem začala po sametové revoluci. „V průběhu devadesátých let, kdy probíhala rozsáhlá politická, ekonomická a společenská transformace, se uvolňovaly zavedené limity a omezení, včetně těch, které se týkaly výroby, prodeje i pití alkoholu,“ píše magazín.
Za nárůstem stála privatizace výroby i prodeje alkoholu. „Soukromí výrobci a prodejci začali nabízet alkohol daleko dravěji než dřívější národní podniky. Přispěla i minimální regulace prodeje alkoholu, a to zejména v kombinaci s jeho nízkou cenou. Pivo je u nás nejlevnější v Evropě,“ popisují autorky textu.
V zemi švejkovských názorů na alkohol
Co s tím? Problematická je dostupnost alkoholu nebo reklama, která je podle vládní Zprávy o alkoholu v Česku všudypřítomná. Alkohol prostupuje do mnoha našich zvyklostí a tradic. Konzumace alkoholu je normalizovaná i skrze obrazy a dialogy, které nám zprostředkovává kultura. Vztah k alkoholu se v mnoha případech formuje už v raném věku, velký vliv má navíc rodinné zázemí.
„Asi žádný rodič by nedal svému dítěti trochu kokainu, přesto k první zkušenosti mladých lidí s alkoholem dochází většinou v rodinném prostředí. Vysoká tolerance české společnosti ke konzumaci alkoholu mladistvými určitě nepatří mezi věci, na které bychom měli být hrdí. Nesmíme totiž zapomínat na fakt, že podle mnoha studií je alkohol nejčastější iniciační drogou ke konzumaci vysoce rizikových drog, jako je třeba heroin nebo pervitin,“ popsal Vobořil.
Podle Vobořila by pomohlo i vyšší zdanění a větší osvěta. Dalším tématem je podle něj vymáhání zákona dostupnosti alkoholických výrobků pod osmnáct let. „Stále se nám tento zákon moc nechce vymáhat. Alkohol i tabák jsou dětem dostupné, pro konečné prodejce není jejich věk priorita. Již se ale kolem toho rozjela kontrolní kampaň s názvem HAD a ve spolupráci s Policií ČR budeme na prevenci více tlačit,“ plánuje.
Dodává ovšem, že se taková opatření „v této zemi, kde panují názory Švejka na alkohol, prosazují moc těžko“. Popisuje totiž, že vždy, když o této problematice promluví do médií, přichází mu anonymní SMS s výhrůžkami a nadávkami.
„Byl jsem kvůli tomu i pod palbou některých ministrů minulých vlád. Není to jednoduché a každý v mé pozici musí s kůží na trh a jít proti proudu skoro ve všech tématech, jinak se těžko něco pohne kupředu,“ zakončuje Vobořil.
