Sociální sítě, telefony, technologie. Víme, že mohou škodit, ale přesto je denně používáme. Jak na nich omezit čas?
Je čtvrtek večer. Stojím v tramvaji. Rozhlížím se a počítám. V daný moment kolem sebe vidím 20 lidí. Dva si povídají, jeden má zavřené oči a zřejmě podřimuje, dva si čtou (muž v notách, žena knihu), tři koukají před sebe, zřejmě ztraceni v myšlenkách. Co dělá zbylých 12? Jsou na mobilu. Jeden z nich později upgraduje a přechází na tablet.
Podobný experiment dělám v průběhu psaní textu ještě několikrát. Vždy je výsledek podobný.
Všichni to víme, všichni to děláme
Víme, že škodí. Známe, v teorii, či dokonce v praxi, jejich závislostní potenciál. Přesto telefony a sociální sítě máme a přesto je dennodenně používáme.
Když jedeme tramvají do školy nebo do práce, když jsme s přáteli na party, když koukáme na film, když jsme konečně otevřeli knihu, jejíž přítomnost na komodě vedle postele přitahovala náš pohled, zatímco jsme po milionté koukali na seriál Přátelé, čím dál častěji.
Když čekáme ve frontě, když máme něco důležitého a neodkladného na práci, když jsme po měsících na návštěvě u prarodičů (a telefon odkládáme až v momentě, kdy děda verbalizuje nesouhlas slovy „to by mě zajímalo, co na těch telefonech máte pořád na práci“), když večer ležíme v posteli vedle milovaného člověka, když se chceme cítit líp: viděni a milováni a uznáni. Jenže ono to tak úplně nefunguje.
Dobrý sluha, špatný pán – byť klišé, výstižněji by se technologie, či konkrétněji sociální sítě, asi charakterizovat nedaly.
Někteří lidé proto začali svou pozornost věnovanou technologiím kriticky reflektovat. „Vnímám, jak je naprosto každý kolem mě ovládán a manipulován Instagramem. Cítil jsem to i u sebe, a proto jsem musel něco změnit,“ popisuje například osmadvacetiletý Jakub.
Závislý a závislejší
Ale postupně. Výměnou za čas strávený online získáváme levný a rychlý zdroj dopaminu, hormonu štěstí. Nikdo ovšem neslíbil, že to bude dobrý obchod.
Podle psychiatričky, expertky na závislosti a autorky knihy Dopamine Nation Anny Lembke, která o problematice sociálních sítí mluvila i v netflixovém dokumentu The Social Dilemma, jsou sociální sítě drogou. A závislí jsme podle ní do jisté míry všichni. „Chytrý telefon nazývá ‚moderní injekční jehlou‘: obracíme se k němu pro rychlé dávky, hledáme pozornost, potvrzení a rozptýlení s každým přejetím prstu, lajkem a tweetem,“ stojí v článku britského The Guardian.
Výše popsané lze doložit i místními daty: v České republice hrozí závislost na digitálních technologiích 445 000 lidem nad 15 let. Vysokému riziku vzniku závislosti pak čelí 125 tisíc z nich. Pokud ke znázornění problematičnosti tohoto čísla nestačily předešlé odstavce, poslouží Zpráva o digitálních závislostech v České republice 2022. Ta rozlišuje rizikové faktory nadužívání internetu a rozvoje digitální závislosti na tři úrovně: rizika týkající se jednotlivce, rodiny a společnosti.
My, jakožto přímí uživatelé a přímé uživatelky technologií, kvůli nim můžeme zažívat depresivní a úzkostné poruchy, agresivitu, impulzivitu, nízké sebevědomí, poruchu pozornosti a soustředění.
V rodině i ve společnosti se pak mohou objevovat zhoršené vztahy a konfliktní rodinné prostředí, nízká sociální podpora a sociální fóbie. Nabízí se, což demonstruje i zmíněná Zpráva, otázka „slepice, nebo vejce?“ Tedy co bylo dřív: zhoršený psychický stav již před intenzivním užíváním technologií, nebo až poté? Vždy totiž není zřejmý kauzální vztah – některé zmíněné jevy mohou být současně příčinou i dopadem nadužívání internetu. Nadměrné užívání internetu totiž „může sloužit jako únik před jinými problémy, jako jsou například úzkosti nebo nízká životní spokojenost, ale současně může přispívat k rozvoji problémů dalších“.
Jaké jsou tedy cesty, jak čas online omezit?
Co si přečtete po odemknutí?
- Konkrétní příběhy lidí, kteří svůj čas na telefonu omezili.
- Poradí ti, jak na to.
- Co získáš, když na telefonu nebudeš trávit tolik času.
