Historie sportu pamatuje systematický doping i pozitivní nálezy tam, kde bys je zřejmě nečekal*a.
Sport není jen radost z vítězství a oslava neuvěřitelných výkonů a rekordů. Stín na něj bohužel často hází dopingové prohřešky. Ty bohužel plnily sportovní historii od nepaměti. Řada významných osobností kvůli nim přišla nejen o zlaté medaile nebo prvenství v historických tabulkách, ale také o respekt veřejnosti.
Sedminásobný vítěz Tour de France přišel kvůli dopingu o všechny tituly
Náš přehled otevíráme asi nejznámějším sportovcem, se kterým se pojí dopingové kauzy. Lance Armstronga jsme v určité době nazývali nejlepším cyklistou historie. Začínal ale jako plavec, později se stal nejlepším juniorským triatlonistou ve Spojených státech. Jenže triatlon nebyl v té době olympijským sportem, proto se Armstrong rozhodl přejít k cyklistice.
Profesionálním cyklistou se stal po olympiádě v Barceloně (1992), kde skončil čtrnáctý. Slibně rozjetou kariéru mu ale v polovině devadesátých let překazila rakovina varlat. Nemoc byla v té době už v pokročilé fázi a lékaři Armstrongovi nedávali mnoho šancí na návrat mezi profesionály. Navzdory prognózám se ale mezi elitu vrátil.
Svou přípravu zcela podřídil slavnému etapovému závodu Tour de France. Poprvé jej vyhrál v roce 1999 a následujících šest let před sebe nikoho nepustil. Když takzvanou „starou dámu“, jak se Tour de France v cyklistice přezdívá, vyhrál v roce 2005 posedmé v řadě, ukončil kariéru. Přestože se pak ještě pokoušel mezi profesionály startovat, jeho výsledky už tak oslnivé nebyly.
Přesto i po konci aktivní kariéry plnilo Armstrongovo jméno titulní strany novin. V roce 2012 byl totiž hvězdný cyklista obviněn z dlouhodobého užívání zakázaných látek. Obvinilo ho několik týmových kolegů. Armstrong se k užívání dopingu přiznal, a to během rozhovoru s Oprah Winfrey. Moderátorce řekl, že ho k tomu motivovala touha po vítězství a že to bral jako něco naprosto normálního.
Kromě systematického dopingu vyšlo najevo, že Armstrong v minulosti o dopování lhal. Ty, kteří ho obvinili, neváhal šikanovat, znevažoval jejich výsledky a několik jich také žaloval u soudu. Americká antidopingová agentura (USADA) mu odebrala všechna vítězství na Tour, olympijské výsledky z let 1996 a 2000 i další tituly. Z národního hrdiny a sportovního velikána se stal odsuzovaný a zesměšňovaný člověk.
Po zákazu se vrátil, dopovat ale nepřestal
S dopingovými prohřešky se často spojuje také běh na krátké tratě. V osmdesátých letech byl v tomto sportu naprostým fenoménem Američan Carl Lewis. Na olympiádě v Los Angeles v roce 1984 potěšil domácí fanoušky ziskem čtyř zlatých medailí a byl také favoritem pro hry následující. Jenže v té době začala stoupat i hvězda jménem Ben Johnson.
Jamajský rodák a reprezentant Kanady měl z Los Angeles dvě bronzové medaile, brzy ale začal Lewise i další soupeře drtivě porážet. Když se na Mistrovství světa v atletice 1987 v Římě běželo sto metrů, Johnson dokonce stanovil nový světový rekord 9,83 sekundy. Nejlepší čas světových historických tabulek vylepšil na olympiádě v Soulu o dva roky později, když překonal Lewise a stal se poprvé olympijským vítězem.
Radost z olympijského zlata ale trvala pouhé tři dny. Dopingová kontrola Mezinárodního olympijského výboru (MOV) odhalila, že Johnson má pozitivní vzorek na steroidy. Atleta okamžitě diskvalifikovali a jeho zlatá medaile připadla Lewisovi. Trenér kanadského závodníka později odhalil, že Johnson užíval steroidy už od roku 1981. Přišel samozřejmě i o světový rekord a od MOV dostal na dva roky zákaz závodit.
K závodění se Ben Johnson vrátil hned po vypršení trestu. V roce 1991 startoval na olympijských hrách v Barceloně, kde postoupil z rozběhu, neprošel ale přes semifinále. O dva roky později měl znovu dopingový nález, což pro atleta znamenalo stopku doživotní.
Johnson se později obul do MOV s tím, že ho vyřadila nespravedlivě a že byl pouze obětním beránkem. Domnívá se, že ostatní sprinteři dopovali také, na pranýř se ale před veřejností dostal jen on, další sportovce podle něj MOV chránil. Sebevědomím hýří dopingový hříšník dodnes. Tvrdí například, že navzdory svým skandálům si místo mezi nejlepšími sprintery historie zaslouží. Současná generace sprinterů by prý v životě nezaběhla to, co on v osmdesátých letech.
Po Johnsonovi se provinilo ještě několik výrazných sprinterských tváří. Pozitivní dopingový nález měl například Američan Tyson Gay, ve statistikách třetí nejrychlejší muž planety. Ten musel vrátit stříbrnou medaili ze štafety na olympiádě v Londýně (2021) a rok nesměl závodit. Dvakrát se přišlo na doping u Američana Justina Gatlina. Poprvé v juniorských kategoriích, výsledkem byl roční zákaz startů. Podruhé ho dopingový nález poslal mimo tratě na čtyři roky.
Nehezká tečka za úchvatnou fotbalovou kariérou
Góly, které si pamatuje celý svět. Zlatá medaile z mistrovství světa. Jeden z nejlepších fotbalistů historie, možná ten vůbec nejlepší. Ale také jedna z nejkontroverznějších postav historie sportu. Přesně to se mnohým vybaví, když se řekne Diego Maradona.
Celá kariéra hvězdného Argentince je spojena s užíváním kokainu. Jeho závislost na této droze sahá podle webu Football Whispers do roku 1983. „V mládí se Maradonovi stýskalo po domově a trápila ho osamělost. Smutek začal léčit kokainem a v roce 1984, kdy podepsal smlouvu s Neapolí, už na něm byl zcela závislý,“ píše server.
Na začátku devadesátých let se Maradonovi začaly problémy vymykat kontrole. Po jednom z ligových zápasů měl pozitivní test a byl potrestán zákazem činnosti na patnáct měsíců. Kokain samozřejmě figuroval na seznamu zakázaných látek.
Maradonova výkonnost klesala, přibral na váze. Neapol ho v roce 1992 půjčila do španělské Sevilly, o rok později se vrátil do Argentiny ke klubu Newell's Old Boys. Za ten nastoupil jen pětkrát, i tak byl ale povolán do reprezentace na mistrovství světa ve Spojených státech amerických.
Obecně se Argentina na tomto šampionátu trápila a už v osmifinále podlehla Rumunsku. Maradona navíc nastoupil jen do prvních dvou zápasů v základní skupině. V tom vůbec prvním proti Řecku sice vstřelil gól, po zápase s Nigérií byl ale z dějiště mistrovství vyloučen. Důvod? Pozitivní dopingový test na zakázanou stimulující drogu efedrin. Pro Maradonu šlo o poslední gól reprezentační kariéry, aktivní kariéru ukončil v klubu Boca Juniors.
Dopingový nález kvůli přípravku na ochranu rtů
Dopingové kauzy se samozřejmě nevyhýbají ani zimním sportům. Jedním z nejvíce medializovaných případů poslední doby je ten, který se pojí s norskou běžkyní na lyžích Therese Johaug. Příběh čtrnáctinásobné mistryně světa a čtyřnásobné olympijské vítězky je poměrně kuriózní.
Johaug udivovala svými běžeckými výkony na náročných tratích už coby studentka lyžařské akademie, kdy dokázala ve Světovém poháru držet krok s elitními závodnicemi. V roce 2014, v šestadvaceti letech, Světovému poháru dominovala. Tehdy už byla mistryní světa i olympijskou medailistkou. Individuální vítězství jí z akce pod pěti kruhy chybělo, vyhlížela tak olympiádu v Pchjongčchangu.
Jenže v roce 2016 norská superstar neprošla dopingovou kontrolou. To šokovalo nejen celý lyžařský svět, ale i samotnou běžkyni. Uspořádala tiskovou konferenci, na níž se v slzách dušovala, že je v tom zcela nevinně. Norská lyžařská federace tehdy uvedla, že za vším stojí přípravek Trofodermin na ošetření rtů obsahující klostebol. Tedy látku, kterou Světová antidopingová agentura WADA vede na seznamu zakázaných látek.
Přípravek měl sportovkyni dát týmový lékař Fredrik Bendiksen na ošetření spálených rtů během letního vysokohorského tréninku v Itálii. Novinářům Johaug řekla, že ji lékař ujistil o tom, že tento přípravek žádnou zakázanou látku neobsahuje. Verdikt norské sportovní federace byl následující – zákaz startů na třináct měsíců s platností od října 2016. Jenže tak nízký verdikt se nelíbil Mezinárodní lyžařské federaci (FIS), která se odvolala ke Sportovnímu arbitrážnímu soudu (CAS) v Lausanne.
CAS nakonec Johaug prodloužil trest na osmnáct měsíců zákazu startů s odůvodněním, že si sportovkyně vlastní chybou nezkontrolovala obal přípravku. Na něm bylo zřetelně napsané varování, že obsahuje zakázanou látku. Zatímco původní trest by Norce vypršel těsně před startem olympiády, kvůli tomu novému o účast přišla.
Po odpykání trestu si Johaug vše vynahradila. V roce 2019 ovládla mistrovství světa, odkud si odvezla tři zlaté a jednu stříbrnou medaili. Absolutní dominanci pak předvedla i na olympiádě v Pekingu, kde se stala trojnásobnou vítězkou (skiatlon, 10 kilometrů klasicky, 30 kilometrů volně). Dopingový skandál ale na její jinak zářivé kariéře zanechal nesmazatelnou stopu.
Když doping řídí stát
Na závěr se pojďme podívat na dvě situace, kdy hrál výraznou roli v dopingových kauzách nejen sám sportovec, ale rovnou přímo stát, respektive jeho (zpravidla nedemokratická) politická reprezentace. Například v 70. a 80. letech minulého století sportovci Německé demokratické republiky (NDR) udivovali svými dominantními výkony. Na olympiádě v Montrealu v roce 1976 získalo ženské plavecké družstvo jedenáct zlatých medailí ze třinácti možných a přispělo tak k celkovému zisku čtyřiceti zlatých medailí.
Lidé se podivovali nad tím, jak je taková dominance možná. A podezření ostatních sportovních reprezentací o tom, že němečtí sportovci a sportovkyně užívají steroidy, se následně potvrdilo. Dělo se tak v rámci státního dopingového programu pod záštitou východoněmecké vlády.
Celkově dostalo nějakou formu léku zvyšujícího výkonnost okolo devíti tisíc tamních sportovců a sportovkyň. Věděli, že se jim vlivem těchto látek tělo mění. Pokud ale chtěli reprezentovat zemi na nejprestižnějších akcích, museli se s tím smířit. Po sjednocení Německa v roce 1990 byli někteří lidé stojící za tehdejším dopingovým programem souzeni a shledáni vinnými. To ale nesmazalo cenu, kterou mnozí sportovci zaplatili. Některým zůstaly celoživotní zdravotní problémy včetně srdečních chorob, neplodnosti a rakoviny.
Ve spojení se státem řízeným dopingem nelze nezmínit Rusko, které provázelo podezření ze systémového dopingu v historii několikrát. Důkazy odhalila WADA až v souvislosti s děním na olympiádě v Soči v roce 2014. V roce 2016 bývalý šéf moskevské antidopingové laboratoře prozradil, že v Soči začala fungovat státní iniciativa, jejímž cílem bylo poskytnout ruským sportovcům léky zvyšující výkonnost a utajit jejich užívání.
Ruská zpravodajská služba měla přístup k lahvičkám se vzorky moči sportovců. Jejich obsah nahrazovala jinými vzorky, které u dopingových kontrol procházely. Přišla na to WADA, která v roce 2019 uložila Rusku čtyřletý zákaz účasti na olympijských hrách a sportovních mistrovstvích světa. V roce 2020 snížil CAS trest na dva roky. Během vrcholných akcí v letech 2021 a 2022 ruští sportovci startovat mohli, ovšem ne pod ruskou vlajkou. V případě vítězství jim navíc nehrála ruská hymna.
