Politické procesy totalitního režimu v Československu zasáhly po převratu v roce 1948 mnohé oblasti, ta sportovní nebyla výjimkou.
V roce 1949 se československému hokeji na světovém šampionátu povedlo přidat do sbírky cenných kovů teprve druhé zlato v historii. Na třetí titul si tým brousil zuby hned následující rok, kdy se měl šampionát konat v Londýně. Českoslovenští hokejisté ale do Velké Británie neodletěli. Zklamaní hráči se následně sešli v jedné z pražských hospod. Netušili však, že je sleduje Státní bezpečnost (StB), a setkání se jim stalo osudným.
Už byli na letišti
Komunistická strana Československa (KSČ) se k absolutní moci dostala kvůli státnímu převratu v únoru 1948. Únorový puč vedl kromě ztráty demokracie a růstu závislosti politiky na rozhodnutích Sovětského svazu také k politickým soudním procesům, čistkám, věznění, nuceným emigracím a dalšímu pronásledování oponentů nového totalitního režimu.
Perzekuce se týkaly i sportovního světa a nevyhnuly se ani úřadujícím hokejovým mistrům. Dlouho to však vypadalo, že žádné komplikace nehrozí a tým bude moci na světový šampionát do Londýna odletět. Koneckonců, ambice neměl malé. Čekala ho obhajoba zlatých medailí z roku 1949. Tehdejší Československo rozhodně patřilo k favoritům – v roce 1947 vybojovalo své první světové vítězství a o rok později si hráči pověsili na krk stříbrnou olympijskou medaili.
11. března se tým už nacházel na pražském letišti, odkud se měl vydat na cestu do Londýna. To se ale nestalo, protože cesta byla zrušená. Oficiální vyjádření k rozhodnutí zrušit cestu přišlo až o dva dny později. Z vládních míst se hokejisté dozvěděli, že na světový šampionát do Londýna nepojedou, protože anglické velvyslanectví mělo problémy se vstupními vízy pro reportéry Josefa Laufera a Otakara Procházku, kteří měli na šampionát odcestovat společně s reprezentací.
Jenže bylo jasné, že jde o pouhou výmluvu. Teorii o vízech navíc později zbourala sama britská informační služba, která udělená víza nalepila do svých výloh v ulici Na Příkopě. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo takové, že se režim obával hromadné emigrace hokejistů. Už předtím totiž z Československa odešlo několik významných sportovních osobností, například hokejový mistr světa a budoucí wimbledonský šampion v jedné osobě Jaroslav Drobný, někdejší spoluhráč hokejistů z LTC Praha a československé reprezentace Oldřich Zábrodský nebo krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Jiní si zákaz cesty dodnes vysvětlují tím, že byl celý proces řízen přímo z Moskvy. Podle této teorie se totiž Sovětský svaz bál hokejové konkurence, kterou pro něj Československo představovalo, a bylo třeba se jí preventivně zbavit. Ať tak, či onak, to, že problémy s vízy jsou pouhou zástěrkou pro skutečné důvody, bylo jasné i samotným hráčům.
Osudný večer v restauraci U Herclíků
Výrazná část mužstva se ihned po oznámení zrušeného odletu odebrala do pražské restaurace U Herclíků v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla. I když se sešli zejména kvůli oslavě narození potomka jednoho z hráčů, velmi brzy se hlavním tématem staly události spojené se zmařenou účastí v Londýně. Hráči byli z rozhodnutí zklamaní a frustrovaní, a čím více alkoholu vypili, tím více svůj hněv dávali najevo.
Jsou to svi*ě komunistický, mají strach, že bychom se nevrátili. Nechceme míti řetízky na rukou, na režim se vyse*eme a na komunisty taky – smrt práci, smrt komunistům, se*eme na Gottwalda, na Hrad i na vládu a na vedení, které v republice je a které stojí za h*vno.
Restaurací se nesla protikomunistická a protirežimní hesla, zpívala se také urážlivá píseň o tehdejším ministrovi informací Václavu Kopeckém. StB později uváděla na místě tyto zaznamenané věty, které měli hráči vyslovit: Jsou to svi*ě komunistický, mají strach, že bychom se nevrátili. Jsou to syčáci, lumpové a lháři. Nechceme míti řetízky na rukou, na režim se vyse*eme a na komunisty taky – smrt práci, smrt komunistům, se*eme na Gottwalda, na Hrad i na vládu a na vedení, které v republice je a které stojí za h*vno.
Hokejisté netušili, že jsou už delší dobu pod dohledem StB, kterou zavolala jedna z návštěvnic restaurace. Po krátkém vyprovokovaném střetu začalo zatýkání. Ještě 11. března a v následujících dvou dnech bylo zatčeno devět reprezentantů – Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Josef Jirka, Václav Roziňák, Zlatko Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock. Později si StB došla také pro Stanislava Konopáska a Bohumila Modrého. Druhý jmenovaný však v té době už nebyl členem reprezentace a v osudný večer se společného posezení U Herclíků vůbec neúčastnil. K jedenácti zatčeným se přidal také hospodský a zároveň bývalý hokejista Mojmír Ujčík.
Odsouzení předcházely měsíce krutých výslechů a mučení
Následovaly měsíce výslechů a mučení, které později popsali vlastními slovy sami hokejisté:
„Jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli. Já jsem opravdu za tu dobu, co jsem tam byl, ztratil třicet kilo váhy.“
(Augustin Bubník)
„Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Kavalec jsem musel vyndat na chodbu. Bez jídla, beze všeho, tři dny a tři noci jsem musel chodit dokola. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy. A já si říkal pro sebe: ‚Vy volové, mě utahat nemůžete.‘ Tak jsem chodil, bez jídla, bez pití. První den to šlo, v noci jsem chodil. Druhý den už mne začaly bolet nohy, tak jsem sundal boty, chodil jsem bos. Třetí den jsem už lezl po čtyřech, krev z nosu.“
(Antonín Španinger)
Neveřejné soudní přelíčení se konalo až necelých sedm měsíců po zatčení hokejistů, 6. a 7. října. Do jednací síně nebyli po celou dobu vpuštěni ani příbuzní obžalovaných. Ve vykonstruovaném soudním procesu dokázal senát pod vedením předsedy Karla Kruka rozhodnout za pouhé dva dny. Všech jedenáct hráčů si vyslechlo rozsudky za špionáž a velezradu, hospodský a bývalý hráč Ujčík byl odsouzen za neoznámení trestného činu. Jako hlavu celého „spiknutí“ soud určil Bohumila Modrého, který měl za mřížemi strávit nejvíce ze všech odsouzených.
Bohumil Modrý: „Ve své nenávisti k lidově demokratickému zřízení se snažil již od únorových událostí, kdy byl zbaven národní správy nad cihelnou, dostati se do ciziny legální i nelegální cestou.“
Gustav Bubník: „Před plánovaným odletem do Londýna převzal různé věci pro československé emigranty a různé vzkazy. Tyto vzkazy týkaly se rovněž protistátní činnosti, což mu bylo z jejich obsahu zřejmo.“
Václav Roziňák: „Po mistrovství světa v Londýně hodlal zůstat v zahraničí. Pro Drobného vezl do zahraničí kravaty. Zvlášť urážlivým způsobem hanobil představitele čsl. vlády, lidově demokratické zřízení a komunistickou stranu četnými sprostými výroky a hanlivými písničkami.“
Stanislav Konopásek: „Že se zabýval již dříve myšlenkou na útěk do zahraničí, svědčí okolnost, že za ním přišli dva mužové, kteří mu nabídli zprostředkování ilegálního přechodu.“
Dohromady si měli hráči za špionáž a velezradu odpykat téměř 75 let, konkrétní tresty byly následující:
- Bohumil Modrý – 15 let
- Gustav Bubník – 14 let
- Stanislav Konopásek – 12 let
- Václav Roziňák a Vladimír Kobranov – 10 let
- Josef Jirka – 6 let
- Mojmír Ujčík a Zlatomír Červený – 3 roky
- Antonín Španinger a Přemysl Hajný – 1 rok
- Josef Stock – 8 měsíců
Zatčení uniklo jen šest hráčů. Jedním z nich byl také Vladimír Zábrodský. Právě jeho postava patří v celém případu k těm nejvíce kontroverzním. Šlo o kapitána týmu a už jsme také zmínili, že jeho bratrem byl emigrant z roku 1948. Vladimír Zábrodský přesto zůstal na svobodě, byla mu jen zakázána hokejová činnost. Objevovaly se spekulace o tom, že se osvobodil očerněním některých týmových parťáků.
„Zábrodský nebyl zatčen, i když dělal všechno, co my. Dělal vlastně víc, protože ty věci sjednával. Byl v oblibě u ministra Kopeckého. Řekl bych, že asi z jeho příkazu byl z celého případu vyjmut. Když jsme byli u soudu, prokurátor zakázal, abychom se o Zábrodském jakkoli zmínili,“ uvedl například později odsouzený Přemysl Hajný. Pro nic z uvedeného ovšem neexistují důkazy a sám Zábrodský se k situaci až do své smrti v roce 2020 odmítal vyjádřit.
V lágrech přišli hokejisté o nejlepší roky kariéry
Po odsouzení bylo všech dvanáct mužů převezeno na plzeňské Bory, kde strávili první tři měsíce. I když bylo vězení v té době už plné významných osobností, mistři světa zde byli poprvé. Někteří bachaři si tak jejich ponižování opravdu užívali.
„A když jseš teda mistr, tak mi tady uděláš sto dřepů!“ Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozkope obličej anebo nakope ledviny.
„Naši věznitelé měli radost z toho, že nás mohli ponížit. ‚Ty že jseš mistr světa? Pro mě jseš dobytek!‘ řval na mě jeden. ‚A když jseš teda mistr, tak mi tady uděláš sto dřepů!‘ Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozkope obličej anebo nakope ledviny. To byly Bory,“ vzpomínal později na pobyt Zlatko Červený.
V létě 1951 hokejisty rozvezli do různých vězení a lágrů. Bydlištěm těch, kteří si vyslechli delší tresty, se staly uranové doly Příbram, Jáchymov nebo Ležnice. V lednu 1955 udělil tehdejší prezident Antonín Zápotocký odsouzeným milost, rehabilitováni byli v roce 1968.
Někteří se sice k hokeji vrátili v druholigových i prvoligových mužstvech, o nejlepší roky kariéry ale přišli. Vůbec nejsmutnější osud čekal Bohumila Modrého. Ten se nedočkal ani už zmíněné rehabilitace. Zemřel v roce 1963 ve věku pouhých 47 let na následky pobytu v uranových dolech.
To, že byl zlikvidován téměř celý reprezentační tým, se samozřejmě negativně podepsalo i na stavu československého hokeje. Z reprezentačního výběru pro rok 1950 zůstala v národním týmu pouze trojice Václav a Vlastimil Bubníkové a Miroslav Blažek. Světového šampionátu se Československo neúčastnilo ani v roce 1951.
Nově vytvořený reprezentační tým zasáhl do hokejového dění až na olympiádě v roce 1952, kde skončil bez medaile na čtvrtém místě. Na mistrovství světa si hokejisté museli na medaili počkat do roku 1955, kdy vybojovali bronz. Titul mistrů světa pak přišel až v roce 1972, tedy dlouhých 23 let od posledního titulu.
