Ve dnech 12. až 15. června se v Hradci Králové uskutečnil již 29. ročník festivalu Rock for People a my ti z něj přinášíme reportáž.
Hradecký Park 360 se na čtyři dny proměnil v jiný svět. Svět plný barev, skvělé hudby a toho nejlepšího času, který jen můžeš zažít se svým kamarádstvem. Festival Rock for People je prostě česká stálice a kdo na něm nebyl, o hodně přišel – a to jak po hudební stránce, tak i té lidské. Jak jsme si fesťák, na kterém vystoupila více než stovka kapel, užili?
Prvnímu dni vévodila senzace ze sociálních sítí
Na festival Rock for People jezdím už více než deset let, a ačkoli jsem letos z line-upu nebyla na první dobrou nadšená, těšila jsem se, jaké nové interprety a interpretky uvidím. Na nic jsem proto nečekala a už první den jsem krátce po poledni stála před branami areálu, kde každý rok zažiju ty pravděpodobně nejšťastnější dny celého roku. Jakmile jsem pak vkročila do samotného srdce Parku 360, jako by všechny moje starosti, chmury a stres zmizely. Je to tady, tohle je Rock for People.
První kapela, kterou jsme toho dne viděli, byla Royel Otis – senzace ze sociálních sítí, která v posledních měsících vybuchla především díky coveru známé skladby Murder on the Dance Floor. Nebudu lhát, lehce jsem se obávala, aby na kapelu přišlo dost fanoušků a fanynek a aby se dobře poprala s tím, že vyfasovala jeden z prvních hudebních slotů začátku festivalu. A víš co? Moje obavy byly zcela zbytečné. Kapela to zvládla na výbornou. E2 Stage, na níž Royel Otis hráli, byla už od začátku jejich setu téměř zaplněná, lidé tančili, zpívali a užívali si festivalovou atmosféru, která tě pohltí, i kdybys nechtěl*a.
Jinak tomu nebylo ani v případě britské sebranky Enter Shikari. Ta svůj set odehrála na největší stagi v celém areálu, a ačkoli jí to více sedí v klubu a za tmy, tahle show měla tzv. koule. Frontman kapely Rou Reynolds pařil, jako by to byl poslední den v jeho životě, kapela na nás chrlila jeden hit za druhým, moshovalo se, skákalo se, zpívalo se… Ještě jednou, prosím.
Když začalo zapadat slunce, areál se zaplnil a naše kroky zamířily na ČT art Stage, kde vystupoval český rapper Smack One. Možná tě napadne, že rap se na rockový festival nehodí, ale tady tě musím vyvést z omylu. Rock for People je multižánrový fesťák, nemá rád škatulky, je fluidní a jen díky tomu si na něm každý návštěvník nebo návštěvnice najde to své. Smack přilákal tolik lidí, že se ani nevešli do prostoru stanu, v němž hrál, a tančilo se tak i všude kolem. Energie, kterou Smack dával nám a která se mu vracela, byla neuvěřitelná. A třeba i proto Smack návštěvnictvu zahrál zcela nový singl, který ještě nespatřil světlo světa. Jedno ti povím, máš se na co těšit.
První den jsme pak zakončili na The Prodigy. Jejich show vyvolávala mnoho otázek, protože ačkoli se jedná o takovou „rokáčovou“ stálici, od té doby, co ji v roce 2019 opustil Keith Flint, se v Hradci Králové neukázala a mnoho lidí bylo zvědavých, jak to kapele bez frontmana bude šlapat. Šlapalo. Set o 19 písních byl skvěle vyvážený, zazněly hity Breathe, Omen nebo Smack My Bitch Up, ale také méně známé bangery jako Poison či Roadblox. Skvělé zakončení dne.
Druhý den se nesl ve znamení tvrdší hudby a rave opery
Je čtvrtek, krátce po poledni a my jsme opět na značkách. Druhý den festivalu jsme odstartovali s americkou posthardcorovou kapelou La Dispute, na kterou jsem se neuvěřitelně těšila. Její hudbu miluju, ale live jsem ji nikdy neviděla, takže to pro mě byla premiéra. Bohužel, zrovna když La Dispute hráli jeden z mých fav songů, potrápil je zvuk, který neustále vypadával. Produkce si s tím naštěstí brzy poradila a všichni jsme si tu show plnou surových emocí a zlomených srdcí mohli užít.
Další premiérou a také pořádným překvapením pro mě byla americká písničkářka DeathbyRomy. Instantně jsem se do ní a její kapely zamilovala. Byla temná, drsná, ale zároveň ženská a silná. Ano, vypomáhala si halfplaybackem, ale já jí to prominu. Její show byla pěvecky i pohybově náročná a raději menší výpomoc než ochuzená show, ne?
Headlinery druhého dne byli The Offspring, které jsem viděla již podruhé a ani tentokrát mě nepřesvědčili. Nebaví mě a myslím si, že už pár let nejsou ani relevantní. Minimálně pro mladší věkové kategorie. Zatímco tedy na hlavní stagi hráli The Offspring, já se přesunula zpět na ČT art Stage, kde měla vystoupit Annet X. Mimochodem, právě ČT art Stage byla mojí oblíbenou. Za svůj život jsem viděla už stovky interpretů, na Spotify jich poslouchám tisíce a najít něco nového, něco, co mě zaujme a překvapí, není jednoduché. Jenže právě v tom mi letos na Rock for People pomohla tahle stage. Měl*a jsi to taky tak?
Ale zpět k Annet X. Ačkoli měla její show začít v půl desáté večer, startovala až o zhruba půl hodiny později. Zpěvačka se ke zpoždění vyjadřovala na Instagramu, kde uvedla, že se tak bohužel stalo kvůli předchozí kapele, která svůj časový slot přetáhla, ale tohle čekání bylo vážně otravné. Annet X pak několika desítkám lidí, kteří ji přišli podpořit, naservírovala pořádně žhavou show.
Po Annet X jsme zůstali na místě a počkali si na Run OpeRun: Operave. Jak již název napovídá, jednalo se o rave v kombinaci s operou a… prostě wow. Nikdy jsem nic takového neslyšela, ale už teď vím, že to potřebuji slyšet znovu. Tenhle projekt, na kterém spolupracují Noisy Pots, Tanita Yankov, operní pěvkyně Kristýna Kůstková a zpěvák Ahmad Hedar, je naprosto dokonalý. Lepší zakončení jsme si snad nemohli přát.
Na třetí den jen tak nezapomenu. I když na Avril Lavigne bych raději zapomněla…
Třetí den festivalu byl hudebně můj nejoblíbenější. Kdybych se jen vyhnula té Avril Lavigne… Když jsem ji viděla v minulém roce v Praze, slíbila jsem si, že tohle už svým uším nikdy neudělám. Jenže jsem se nechala strhnout kamarádstvem a přece jen se v pátek večer objevila před hlavní stagí. A byla to chyba. Jasně, ráda si poslechnu nostalgické nahrávky jako Complicated nebo Sk8ter Boi, ale příště raději na Spotify. Avril jela na halfplayback, a když už do mikrofonu vydala nějaký ten zvuk, znělo to jako zaskuhrání postřeleného káněte. Brr.
Hned po její show se však naštěstí na druhé největší stagi konala show ruských Ic3peak. Oněměla jsem. Elektronická hudba, kritika ruské vlády, texty o smrti… jak by řekla sama kapela, tohle byl „audiovizuální terorismus“, který přímo zasáhl moje srdce i moji hlavu. Nikolay Kostilev vypadal jako zlý Voldemort, který ovládne duše nás všech, a Anastasia Kreslina zase jako holčička, která sice může vypadat nevinně, ale nakonec zjistíš, že je ještě silnější než on. Show přilákala mnoho lidí, v davu vzniklo hned několik moshpitů a prostor před pódiem se tak zaplnil nejen rozvířeným prachem, ale také vysokými tóny ze zpěvaččina hrdla, které se mi zařezávaly až do morku kostí.
V tomhle rozpoložení jsme se pak opět přesunuli před hlavní stage, kde už tisíce lidí čekaly na headlinery třetího dne – Brity Bring Me The Horizon. Ty jsem viděla už vícekrát (ostatně je to také jedna z mých nejoblíbenějších kapel), a tak jsem věděla, do čeho jdu. Také jsem si ale uvědomovala, že kapelu před pár měsíci opustil důležitý článek – klávesista a druhý vokalista Jordan Fish, který Oliverovi, jehož hlasivky mnohdy nebývají v nejlepší formě, hojně vypomáhal. Napjatě jsem tak čekala, jaké to bude tentokrát, a musím říct, že Bring Me The Horizon považuji za nejlepší headlinery letošního ročníku.
Jejich stage byla magická, až strašidelná, milovala jsem animaci, která koncert startovala a která nás provázela i celým večerem, a milovala jsem i to, jaký set si pro nás připravili. Byl totiž napěchovaný stálicemi jako Shadow Moses, Drown, Can You Feel My Heart, ale také novinkami v podobě songů AmEN!, Top 10 staTues tHat CriEd bloOd či Kool-Aid. Jo a nesmíme zapomenout ani na Antivist, na kterou si kapela na stage pozvala jednoho dobrovolníka z davu a ten dostal příležitost zascreamovat si spolu s fu*kin‘ Oliverem Sykesem!
Energie docházela, ale před námi byla ještě jedna show. Brutalismus 3000. Ti v únoru roztančili celé pražské Forum Karlín a jinak tomu nebylo ani v případě jejich show na Rock for People. Jak jsem viděla na reakcích přítomných, tohle je přesně něco, co by měli pořadatelé dělat každý rok. Po headlinerovi nám dát ještě nějaké elektro, rave nebo techno, u kterého ze sebe dostaneme poslední zbytky energie a spokojeně se pak odebereme do svých postelí. Brutalismus 3000 byli brutální.
Den čtvrtý: Yungblud jako sázka na jistotu
Nebudu lhát, čtyřdenní festival je velmi náročný a čtvrtý den už jsem se cítila jako hadrová panenka. Ale i na to jako by pořadatelé mysleli. Line-up byl sestavený tak, že kdo chtěl, mohl chillovat u indie talentů, a přesně touto cestou jsme se vydali i my. Den jsme proto odstartovali americkým indie popem v podání IDKHOW a následně jsme zamířili na britské legendy Bombay Bicycle Club. Slunce zapadalo, do uší nám hrálo Eat, Sleep, Wake (Nothing But You) a do žil se nám vracel život. Život, který byl much needed na posledního headlinera.
Tím byl britský pankáč Yungblud, který se v posledních letech vyšvihl mezi ty nejlepší umělce současnosti. A tenhle titul pak potvrdil i na Rock for People. Jeho show měla grády, byla plná energie a songy jako I Love You, Will You Marry Me nebo I Think I’m Okay zpíval snad celý areál. Třešničkou na dortu pak bylo, když si Yungblud na stage pozval mladého muzikanta z davu, se kterým si střihl píseň fleabag a za odměnu mu pak nechal kytaru. To je zážitek, na který bude fanoušek z Brna asi ještě hodně dlouho vzpomínat.
Zlatým hřebem pak byla kapela Pendulum, která se na festival vrátila po více než deseti letech. A hned od prvních tónů do návštěvnictva prala jeden hit za druhým. Zazněly Witchcraft, Tarantula, Voodoo People a mnoho dalších, pomocí kterých jsme se s festivalem rozloučili.
Proč milujeme Rock for People
Rock for People opět předčil naše očekávání. Přivezl skvělé headlinery, parádní objevy, ale také sázky na jistotu. Ale festival není jen o hudbě a pořadatelé to moc dobře vědí.
Areál byl již tradičně vymazlený do posledního detailu. Návštěvnictvu nabídl dvě food zóny, ve kterých si musel vybrat úplně každý. Chutné burgery, populární hranolky, bohatá vege a vegan nabídka, české klasiky… co víc si přát.
Zábavný byl i samotný areál, ve kterém bychom mohli strávit třeba týden, ale i tak bychom pokaždé našli něco, co jsme ještě neviděli a čím se můžeme zabavit, zatímco čekáme na kapely. Nechybělo tu ruské kolo, U-rampa, pláž s elektronickou hudbou, stánky nejrůznějších neziskovek a mnoho a mnoho dalšího.
A přesně to jsou důvody, proč Rock for People milujeme. Každý rok nám vozí skvělé interprety a interpretky, v rodinné atmosféře se tam scházíme s našimi milovanými, potkáváme nové lidi, objevujeme nové věci, a jak říkám, klidně bychom tam strávili i týden v kuse. Díky moc, týme Rock for People, a těšíme se na další ročník!
