Milan vyšel po 4 letech z vězení: Doktor zbil vězně, protože chtěl obyčejné léky. Sexuální aktivity jsou běžné

Jaký byl tvůj první den? Bál ses něčeho konkrétního?

Bál jsem se hlavně toho, že tam bude hodně zlých lidí, ale nakonec tam nebyli zl lidé ve smyslu, že by mi chtěli ublížit. Každý samozřejmě něco špatného udělal, ale s většinou lidí se dalo v pohodě komunikovat a vycházet. Je samozřejmě procento lidí, kteří se nechtěli přizpůsobit a dělali problémy. Já jsem se jim však vyhýbal.

Ženy vězňů chodily v sukních, aby se k nim chlapi lehce dostali nenápadně pod stolem.

Jak vypadal tvůj běžný den od vstávání po večerku?

Vstávali jsme v půl šesté. V šest hodin jsme měli snídani a následně se dělili na pracoviště. Ve 12 byl oběd a zase jsme pracovali do třetí. Pak nás čekala sprcha a o půl páté jsme měli večeři. Mezitím jsme mohli dělat volné aktivity. V devět se zhasla světla a v deset jsme už spali. Sobota a neděle byly jinak. V sobotu jsme chodili na hodinové vycházky, hráli karty a podobně. V neděli se uklízelo a dělaly se nějaké aktivity, kvízy, fotbalové turnaje a podobně.

Co ti ve vězení vadilo nejvíc?

To, že jsem chodil každý den do práce a skoro nic nevydělal. Když ti po měsíci přijde výplata a nemůžeš si v bufetu pořídit ani dva balíky tabáku, tak je to hrozné. Vadila mi i hygiena a soužití s ​​tolika lidmi. Jsem dost čistotný a vadí mi nepořádek a špína. Byly situace, kdy se mi fakt zvedal žaludek ze smradu a bordelu.

Z čeho přesně ti bylo na zvracení?

Dodnes si pamatuji na moment, kdy jsem se šel sprchovat a našel jsem ve sprše výkaly. Dokonce i na chodbě se někdo neobtěžoval po sobě uklidit, když nedoběhl na záchod. Pak jsme si z toho dělali legraci, ale reálně to tam fakt musel někdo jen cestou vytřást z kalhot (smích). V jednom ústavu se zase každý týden pokazil pisoár a vytékala z něj moč. Nahlašovali jsme to, ale nikdy to nevyřešili. Smrděl z toho celý oddíl.

Proč jste si nestěžovali nějaké kontrole?

Když přišla kontrola, chodil s ní velitel a nikdo se neodvážil nic říct. Když se i nějaké věci na čas zlepšily, nikdy netrvaly dlouho, a když jsme si stěžovali často, začali jsme jim lézt na nervy, nemělo to potom žádný efekt, právě naopak.

Byl váš strach z odplaty dozorců a jiných zaměstnanců vězení něčím podmíněn?

Jednou jsem viděl, jak jeden kluk šel k doktorovi a nedali mu léky, které měl předepsané i na svobodě. Stěžoval si, a tak ho doktor a jeho asistent zbili do krve. Když jsem si v martinské věznici koupil léky za 5-6 eur (150 korun), kde je 24 kusů, tak mi dali šest kusů. Nevyplatilo se stěžovat si, protože tam rychle přijdeš k zápisu.

Pokud chceš dosáhnout podmíněného propuštění, takové zápisy dělají velké problémy, takže všichni raději mlčeli. V jiném vězení například byli velitelé, kteří se ptali vězňů, zda chtějí za přestupek zbít, nebo zápis. Jasně, že lidé nechtějí zápis, a tak je mlátí.

Zmiňoval jsi, že ta výplata byla mizivá. Kolik to bylo?

Když jsem byl na vnitřním pracovišti, dostal jsem na konci měsíce v čistém 15 eur (376 korun) za cca 100-120 hodin práce. Nejvíce, co jsem vydělal, bylo v Dubnici, kde jsme pracovali i sedm hodin denně, tak jsme vydělali 80 eur (2 000 korun). Na venkovním pracovišti jsem vydělával kolem 40 eur (1 000 korun). Na výplatní pásce jsem viděl, že mi hodně peněz strhávali, ale netušil jsem proč. Navíc ten celkový plat nepokryl ani životní minimum.

Jak sis krátil čas? Klasika jako knihy, práce, cvičení?

Každý den jsme měli nárok na hodinovou přestávku venku, zahrát si tam badminton, fotbal a podobně. Do posilky se vešli dva lidé, kteří na to měli hodinu. Jenže zájem o ni mělo i více než 50 chlapů. V Martině byly hrozné podmínky, ale měly tam alespoň sprchy a super knihovnu. Doma jsem nečetl skoro nic, ale tam jsem přečetl skoro 200 knih.

Měl jsi tam nějaké kamarády?

V base prý není dobré hledat si kamarády, ale nejde to bez nich. Dá se tam s nimi pobavit, hrát karty a podobně. Například na Vánoce jsme se spolu složili a nakoupili jsme si v bufetu saláty, koláče a kolu. Připravili jsme si na pokoji provizorní stůl a udělali jsme si „hostinu“, povídali jsme si příhody zvenčí, hráli karty. Dokonce jsme si vyzdobili starý stromek.

Obecně tam funguje systém „obchodování“. Například za kávu nebo tabák ti někdo vypere, pomasíruje záda nebo za tebe uklidí. Je tam určitě hierarchie těch, co mají peníze nebo svaly a ty, co nemají nic.

Doporučeno

Daniela a Milan opustili svědky Jehovovy: vedoucí se detailně ptají na sexuální polohy i na to, jak dlouho to trvá 13. prosince 2024 v 7:00

Udržuješ s nimi kontakt i teď?

Ano, jsme domluveni, že jim brzy napíšu. Některým jsem slíbil, že jim něco pošlu, protože nemají rodinu a známé venku, takže potřebují pomoc. Jednou se mi stalo, že jsem měl staré tenisky a když mi přišly nové, chtěl jsem ty staré darovat jednomu vězni, který neměl nic. Bohužel, musel jsem je tam před ním rozstříhat. Je to velká škoda, že pedagogové a bachaři to berou takhle. Ještě se mě zeptali, jestli chci zápis, že se ptám takové věci, jestli to můžu darovat. Jednoduše to zakázali.

Jsou bachaři tak zákeřní?Většinou se s nimi dá domluvit, ale zažil jsem s nimi i špatné momenty. Když jsem šel eskortou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ autobusem, tak mi jeden policista zapnul pouta za záda. Byl jsem v roušce, navlečený, nemohl jsem si dobře sednout a bylo mi moc teplo a špatně od žaludku. I když jsem je prosil, aby mi ta pouta dali jinak a mohl jsem se svléknout, odmítli.

Byly tam i nějaké skupiny ve stylu gangů?

Určitě ano, byly tam skupiny lidí, kterým se bylo nejlépe vyhýbat.

Obával ses tam fyzického napadení? Stávalo se tam, že se vězni pobili, nebo něco podobného?

Nebylo to často, ale ano. Ale nebyly to žádné zlomeniny, jen krev z úst a monokly.

Propašovali vězni a jejich návštěvy do vězení drogy či zakázané předměty?

Myslím, že většina vězňů to nedělá. Spíše jdou za psychiatrem a dávají si předepisovat různé pilulky ke zklidnění. Je na nich vidět, že jsou takoví ospalí, nezvládnou pracovat... Je to velmi smutné.

Nevyšetřují psychiatři ty vězně dostatečně na to, aby objektivně zhodnotili, zda je opravdu potřebují?

Někdy stačí přijít za nimi s tím, že se člověk chce zabít, nebo že je na tom špatně a chce pilulky. Oni to někdy rozdávají jedna radost a nezjišťují, jestli má opravdové problémy. Policisté pak nedostatečně kontrolují, zda vězni pilulky spolknou. Po kontrole je vyplivnou a obchodují s nimi, vyměňují je za tabák a podobně.

Celkově je ve vězení velmi mnoho psychicky nemocných lidí. Jeden spoluvězeň se například od rána do večera jen modlil, nic jiného nedělal a s nikým si nemluvil. Jiní často vykřikovali nesmysly, bylo tam hodně tvz. „zpěváků“, kteří dělali hluk. Měli jsme tam jednoho epileptika, míval každý druhý den záchvaty, jistý čas tam měl i bratra, který mu při záchvatu pomáhal, dával mu čípky. Nikdo jiný to nechtěl dělat, protože se dávají do zadku.

Dali se strážníci podplatit? Měl s nimi někdo speciální vztah?

Podplatit asi ne, ale někteří vězni se znají s bachaři zvenčí. Přirozeně tak mají nějaké výhody a hodně jim odpouštějí.

Jaká jsi tam měl jídla? Vařili celkově dobře?

V každém zařízení se to hodně lišilo. Někde byly větší porce, ale nekvalitní jídlo a někde zas docela fajn, ale málo.

Takže jsi zhubl?

Naopak jsem přibral 10 kilo. Z přídavků jsme dostávali chléb či sladkosti a tím jsem se hladový docpával.

Jak to tam fungovalo z hlediska romantických a sexuálních vztahů?

Skoro na každé návštěvě se našel pár, který se pod stolem minimálně osahával. Ženy vězňů chodily v sukních, aby se k nim chlapi lehce dostali nenápadně pod stolem. Na jednom oddíle byli dva chlapi, kteří spolu i venku chodili a drželi se za ručičky. Na našem oddíle jsem například nevěděl o nikom.

Sex a sexuální aktivity jsou pro člověka přirozené. Napadá mě tedy otázka, zda vůbec, jak často a kde jsi možná masturboval?Někteří kluci masturbovali i třikrát za den. Vzali si časopis a už šli na záchod. To jsme se dobírali, že kdo kolikrát chodí za den.

To jste měli jeden časopis a rok jste si ho všichni půjčovali?

Mohli jsme si ho objednávat a pravidelně chodily.

Tři nebo čtyři roky jsou pro člověka dlouhá doba, ale pro svět ne. Změnilo se zde „venku“ něco, nebo je to stejný svět jako předtím?

Kromě nových budov a silnic si člověk všimne, že lidé kus zestárli a kámošky mají děti. Vnímám i to, jak extrémně všechno zdražilo. Technologie a sociální sítě jsou dost napřed. První týdny jsem si všude zapomínal mobil, protože pro mě nebyl vůbec důležitý. Odvykl jsem si od něj.

Jaké bizarní či vtipné situace jsi ve vězení zažil?

Měli jsme tam palečka, takového cca 130centimetrového chlapa, který seděl už potřetí. Venku se opíjel, pak kousal lidi a kradl jim peněženky. Tak jsme se mezi sebou smáli, jestli na ty oběti skáče ze stromů, nebo jak je možné, že je přemůže tak malý člověk. V base nás ale masíroval a všichni jsme zjistili, že má v těch rukou velkou sílu. Měl v životě smůlu. Neuznali mu důchod a přídavky skrze jeho nemoc, protože měl o jeden centimetr více, než kolik stát uznává.

Co tě tam překvapilo nejvíc?

Jak někteří lidé chodí bonzovat pedagogům a strážníkům. Není tam taková soudržnost, jakou by člověk čekal. Překvapilo mě i to, jaká katastrofální výplata tam je a jak jsou ta zařízení stará a nesplňují ani základní lidské potřeby. Chyběly mi tam i jakékoli kurzy vzdělávání, které bych si mohl během trestu udělat, abych se mohl po propuštění lépe začlenit do společnosti.

Když jsem nastoupil do vězení, tak jsme s přítelkyní ukončili pětiletý vztah. Když jsem vyšel ven, řekli mi, že s někým má už dítě.

Na co z vězení vzpomínáš nejraději a na co naopak chceš úplně zapomenout?

Nejraději vzpomínám na kamarády. Většina lidí tam není špatná. Udělali chyby, ze kterých se poučili. Byl tam chlap, který své ex vytáhl z kreditní karty kolem tří tisíc eur (75 tisíc korun) a dostal za to 7-8 let.

Zatratili tě někteří kamarádi či známí proto, že ses dostal do vězení?

Většina kamarádů zůstala stejná. Pozvali mě i na oběd a snaží se mi pomoci s prací. Obecně se vůbec netajím tím, že jsem byl ve vězení, ani se kvůli tomu necítím špatně. Vždy to bude součást mého života, která mi hodně dala i vzala. Rád budu o tom vyprávět, aby třeba i jiní přehodnotili věci na hraně se zákonem.

Vztahy přirozeně ochladnou, když je člověk na takovém místě. Přišel jsi možná i o nějaké nejlepší přátele?

Přišel jsem o vztah. Po pěti letech jsme se rozešli s přítelkyní. Když jsem vyšel ven, řekli mi, že s někým má už dítě. Přeju jí to, ať je šťastná. Je stresující, že se venku dějí věci, které odsouzený nemůže ovlivnit. Přišel jsem i o některé kamarády, ale ti dobří mi zůstali a někteří mi jednou za půl roku psali. Vždy to člověka velmi potěší.

Myslíš, že mají věznice výchovně reedukační charakter, což by mělo být i jejich smyslem, nebo na to ve tvé věznici příliš nedbali?

Pedagogové by měli být více vstřícní a setkávat se s vězni, ne být celé dny zavření v kancelářích a popíjet kávu. Nezajímají je pozitivní vzkazy pro vězně, pouze ty negativní. Obecně ti sociální pracovníci s odsouzenými nekomunikují. Zeptají se vedoucího oddílu, jestli je všechno v pořádku, ale tak co má on udělat? Říkat, že ten a ten má takové problémy, ten kouří a podobně? To se tak nedělá.

Nezajímá je, co vězně vedlo k jejich činům, chování a přestupkům již přímo ve věznici. Oni raději straší, že dostaneš zápis, protože jsi neměl dobře uklizenou skříňku. Tento systém nám nedává pomocnou ruku. Spíše lidi vybízí jít zase mimo zákon, protože nemají moc na výběr.

Máš nějakou radu, na kterou by lidé měli myslet, kdyby jednoho dne putovali do vězení?

Ať si promyslí, co dělají a jaké to má následky. Vězení není levná záležitost, proto je třeba mít stále peníze stranou, abyste nemuseli zatěžovat své rodiny. Když se tam dostanou, ať zbytečně nepřemýšlejí nad tím, co se děje venku a soustředí se na sebe. Já jsem vězení přežil bez velkých traumat zejména díky tomu, že jsem se snažil být lidský a pomáhat slabším.