Tyhle filmy se podle Refresheru letos nejvíc povedly. Najdeš mezi nimi i svého favorita?
Rok se s rokem opět sešel a tak je na čase opět menší rekapitulace. Tentokrát jsme si s kolegyní Marií posvítili na nejlepší filmové počiny uplynulých 12 měsíců, co se nám líbilo, co nás nadchlo, z čeho jsme sbírali bradu z podlahy ještě dlouhé po zhlédnutí – no zkrátka chápeme se. Naše osobní žebříčky teď najdeš níže. A na konci nezapomeň v anketě hlasovat pro svůj nejlepší film roku.
Nejdůležitější trailer roku je tady. Nový Superman zatím budí rozpaky
19. prosince 2024 v 15:54
5 nejlepších filmů podle Marie Valentové
Anora
Sympatická Anora (Mikey Madison) se živí striptýzem (a říká si Anny). Když na ni jednoho dne připadne rusky mluvící zákazník, protože mu jako imigrantka ze stejného části Evropy jako jediná z holek rozumí, změní se jí život. Teprve snad devatenáctiletý Váňa (Mark Eidelshtein) je totiž syn jakéhosi odporně bohatého oligarchy. Právě si užívá bohémské tažení napříč Spojenými státy jako vzpouru proti rodičům a hledá společnici.
Anora se ocitne uprostřed toho největšího luxusu, jaký na planetě vůbec existuje. Vztah zákazník-zákaznice se začne velmi rychle měnit. Naivní, nevyzrálý Ivan se do světaznalejší Anory zamiluje. Ona jako dívka věřící ve velkou lásku jeho city opětuje. Následuje velkolepá šňůra večírků od Floridy po Las Vegas, dokud se o všem nedoslechnou Ivanovi rodiče. Soukromým tryskáčem jsou totiž v Americe za pár hodin.
Tenhle naprosto zasloužený vítěz letošních Cannes je prostě mindblowing. Ani na chvíli neztratí tempo. Servíruje dokonale osobitý vizuál – modré neony, večírky, luxusní kostýmy, vyladěné striptýzové choreografie. Trefně si přitom utahuje ze svých hrdinů, z Ivana za jeho závislosti na sexu a videohrách, z Anny za to, jak si za každou cenu chce z jeho bohatství něco ukrojit. Hlavně tě ale ponoří do nervy drásajícího emocionálního napětí, jak si budeš přát, aby se Anoře její pohádka o Popelce vyplnila.
Jiný člověk
Jestli si užíváš existenciální dramata, která ti nechají šrám na duši na několik hodin nebo rovnou dní, Jiného člověka si dej. Edward (Sebastian Stan, kterého v maskérně změnili k nepoznání) má sice po nemoci znetvořený obličej, ale aspoň ho díky tomu obsazují do všelijakých rolí. Když se do vedlejšího bytu se nastěhuje vřelá a excentrická Ingrid (Renate Reinsve z Nejhoršího člověka na světě), která je navíc divadelní režisérkou, získá konečně pocit, že o něj má někdo zájem pro to, co se skrývá uvnitř, hluboko za jeho obličejem.
Jenomže se možná spletl. Aby to zjistil, podstoupí experimentální léčbu (trocha naturalistického body hororu je zahrnutá v balíčku), která z něj udělá doslova jiného člověka. S fešáckými rysy skutečného Sebastiana Stana má konečně pocit, že může od života získat, co chce. Dokud nepotká Oswalda (Adam Pearson), který taky žije s nemocí postiženou tváří. Jenom se tím nenechá omezovat.
Režisér a scenárista Aaron Schimberg vytvořil osobitý a svérázný film, který se silně inspiruje u skandinávské tvorby, mé oblíbené. Kombinuje uvěřitelnou psychologii, břitký sarkasmus i absurditu a své hrdiny vystavuje naprosto extrémním situacím.
Furiosa: Sága Šíleného Maxe
Na tohle pokračování jsme čekali tak strašně dlouho. Tak moc, až se většina fan base posunula dál, a z postapokalyptické jízdy pouští se stal obrovský propadák. Což je škoda. Furiosa se samozřejmě nemohla podobat Zběsilé jízdě s Tomem Hardym, protože otvírá úplně nový příběh. Je méně rozjetá, pracuje s vícero postavami, ukáže pořádný kus nehezkého pouštního světa a víc toho odvypráví.
Ne, není to tak přímočará bezuzdná jízda jako první díl. Ale má podobně nabité úseky, staví na silných, emotivních zápletkách a ukáže nové padouchy, kteří tě přimějí postavit se na stranu Immortana Joe a držet mu palce. A to je zajímavá zkušenost.
Vetřelec: Romulus
Pokus o oživení staré ságy Fede Alvarezem u mě sice nemá pět z pěti hvězdiček (ehm, nebyl ten konec trochu moc wild?). Ale cením si ho, protože se mu povedlo něco, co nevídáme často. Každou chvíli někdo navazuje na staré legendární franšízy, aby z nich dokonale vypreparoval úplně všechno, za co je lidi milovali (Star Wars, Jurský Park, ale dalo by se pokračovat).
Romulus ale hororovou ságu tak nějak hezky ctí. Sází na strohost a syrové napětí, které známe z jedničky, místo toho aby vymýšlel nějaké pestrobarevné experimenty a spletité dějové odbočky (koukám na tebe, Promethee). Cailee Spaeny není žádná Sigourney Weaver, ale má vlastní kouzlo, působí trochu křehce a badass zároveň, takže se o ni bojíš a fandíš jí v ideálním poměru.
Mord
Jsem strašně vděčná, že sem letos můžu zařadit český kousek. Mord je skvěle propracovaný, čímž působí až trochu... nečesky?
Děj filmu se vměstná do jediného dne, kdy se sjedou všichni příbuzní, aby porazili prase. Jenomže rodina mezi sebou vlastně nemá moc dobré vztahy. Na povrch vyplouvá odcizení, toxicita, závist, příběhy o nevěrách nebo toxické a všeobecně přijímané everyday patriarchy bullshit prostředí, kdy muži ženy adresují zásadně křikem, a to buď pokud volají povely nebo urážky. Všechno to utváří nepříjemně přesný obrázek o prostředí ve kterém mnozí z nás reálně vyrůstali, nebo v něm stále žijí. Mord přesně kritizuje neduhy klasické české rodiny, ale na jeho konci je katarze a až očistný zážitek.
Do filmové úrody toho nejlepšího ale určitě patří i Vlny Jiřího Mádla, které překvapí tím, že i staré a možná až ohrané téma lze pojmout svěže. Zmínku si zaslouží Motorkáři Jeffa Nicholse za svoje kvality filmových klasik a parádní cast, druhá Duna Denise Villeneueva za to, jak naplnila kinosály, a MaXXXine Tie Westa za svéráznost, odvahu a atmosferickou výpravu do Hollywoodu 70. let.
5 nejlepších filmů podle Ondřeje Mrázka
Furiosa: Sága Šíleného Maxe
Při pohledu na moji letošní topku asi nezapřu, že jsem vyrůstal na devadesátkových akčních flácích, nemilosrdných fiktivních světech, toxických role modelech a...Pretty Woman. Jo, VHSka s Pretty Woman (a Smrtonosnou pastí) byla v našem domácím videu pečená vařená. Výsledkem je každopádně dosti specifický vkus, jenž zapříčinil, že mým absolutně nejlepším filmem roku se nakonec stala epická a strhující Furiosa.
Prequel ke Zběsilé cestě vytáhl do hlavní role uhrančivou Anyu Taylor-Joy, z hezouna Chrise Hemswortha učinil démonického záporáka a 79letému režisérovi Georgi Millerovi umožnil se ještě jednou (a vzhledem k tržbám asi naposledy) vrátit do svého oblíbeného postapokalyptického světa, ve kterém jsou motory, náboje a voda to jediné, na čem záleží.
Furiosa je dechberoucí akční jízdou poodhalující temná zákoutí Millerovy mysli, má hned několik velkolepě nadesignovaných sekvencí, z nichž člověku padá brada na zem, skvělou gradaci, a její příběhový rámec tvoří jeden z nejlepších příběhů o pomstě, jaké v poslední době poctily stříbrné plátno. Skutečně ukázkové řemeslo a vzhledem k rozvíjení světa ještě o kousíček lepší film, než byl předchozí Max s Tomem Hardym. Velká škoda, že na něj do kina přišlo tak málo lidí.
Duna: Část druhá
Tady asi není o čem. Pro jistotu jsem si tuhle písečnou ságu z pera Franka Herberta před pár týdny zopakoval a skutečně – režírující Denis Villeneuve natočil jednu z nejlepších sci-fi vůbec, jejíž druhý díl je díky své monumentální akční stránce, ještě burácivějšímu soundtracku, vztahové dynamice mezi mladým Paulem a Chani i celému tomu hraní si s proroctvím (může se člověk vzepřít svému osudu?) ještě úchvatnějším filmem než jednička.
Rozdělení adaptace slavné knihy na dvě části příběhu Paula Atreida a pouštní planety Arrakis jednoznačně prospělo. Postavy mohou dýchat, děj plynule odsýpá a Villeneuve má prostor věnovat péči i tomu poslednímu zrnku písku. Díky tomu tak vznikl krásně vrstevnatý film, jenž je trochu tragický, nečekaně humorný, konstantně epický a v závěru i hezky emotivní. Jestli trojka udrží nastavenou laťku, mají se fandové a fanynky sci-fi na co těšit. Jenom škoda, že o čerstvém seriálu na Maxu to samé říct nelze...
Kaskadér
Tenhle film je pure fun v tom nejlepším slova smyslu. Bláznivý, romantický, akční, vtipný, napínavý, plný klišé (ale in a good way) a s dokonalým Goslingem a zábavnou Emily Blunt, kteří letos tvořili ten nejhezčí filmový pár na stříbrném plátně. Navíc je Kaskadér doslova milostným dopisem všem kaskadérům a kaskadérkám, potažmo celé filmové branži jako takové. A bodejť by ne, když ho taky točil David Leitch, jeden z režisérů Johna Wicka a bývalý skvělý kaskadér.
Díky tomu má film šťávu, obří vhled do daného řemesla, neuvěřitelný spád, navíc z něj cítíš, že se při jeho tvorbě všichni náramně bavili, a když na to dojde, dokáže vykřesat i solidní emoce. Přidej cover legendární vypalovačky I Was Made For Lovin' You od YUNGBLUDA a je vymalováno. Na žádném jiném letošním filmu jsem si nepoplakal radostí tolik, jako na konci Kaskadéra. Pro tyhle filmy já prostě žiju.
Opičí muž
...a když už je řeč o filmech, pro které žiju. Rovnou sem přidej i odvážné (a do poslední kapky krve vydřené) auteurské debuty kombinující fantastickou akci a poctivou revenge story. Tady navíc doplněno ještě o solidní náboženský a politický přesah, jenž se dotýká ožehavých společenských témat hýbajících dnešní Indií. Mluvím pochopitelně o akčním thrilleru Opičí muž z rukou sympaťáka Deva Patela, který si při režírování (a ztvárňování hlavní postavy) tohohle fláku prošel doslova peklem.
Několik zlomenin, modřin, puchýřů, konstantní finanční nejistota, ale taky nadšený štáb, odhodlaní herci, parádní scénář a vůbec celá struktura vyprávění připomínající šplhání po herním levelu s několika různými mini bossy až po final fight, v němž jde doslova o všechno. Opičí muž je sympaticky špinavá pocta všem akčním modlám, počínaje osmdesátkami a konče u Johna Wicka a série The Raid, která možná není tak učesaná a tak vybroušená jako jiné, ale o to víc to dohání svým srdíčkem a zjevnou pílí, kterou tvůrci do jejího vzniku nalili. V kině jsem si to musel dát dvakrát.
Železní bratři
No a nebyla by to správná filmová topka, kdyby nedošlo i na něco duchaplnějšího. A že tenhle tragický příběh vycházející ze skutečných událostí kolem rodinného klanu Von Erichů nabízí opravdu pestrou paletu krizí, problémů a otázek kolem toxické maskulinity, v nichž se může člověk rýpat ještě dlouho po zhlédnutí filmu.
Snímek Seana Durkina (povedené drama Klícka) sice vypráví o zákulisí profesionálního wrestlingu, tedy sportu, který už by mě snad ani nemohl zajímat méně, ale činí tak s vervou a v tak pečlivě slow burn podání, že mě na konci po veškerém tom depresivním vyústění vyplivnul zcela zničeného a zároveň fascinovaného příběhem, jenž jsem právě zhlédl. Pochopitelně jsem tak nemohl jinak, než jej okamžitě zařadit mezi své nejlepší filmy roku.
Vybrali jsme 10 nejlepších her roku 2024. Které pecky nás ohromily nejvíc?
19. prosince 2024 v 16:00
Železní bratři jsou dokonalým rozborem mužského ega, ješitnosti, otcovských komplexů a do nějaké míry i křesťanských hodnot, v nichž herecky září jak mladé vycházející hvězdy Zac Efron, Harris Dickinson a Jeremy Allen White, tak především veterán Holt McCallany, jemuž bych z fleku loni za vedlejší roli udělil Oscara. Alas, Akademie to viděla jinak, takže jeho výkon musím docenit alespoň takto.
Závěrem ještě pár osobních tipů. Ačkoliv se třeba do první pětky nevešly, vím, že mi v kině nebo při domácích projekcích udělaly ohromnou radost, takže bych si neodpustil, kdybych následující filmy aspoň v rychlosti nezmínil. Řeč je například o bravurní hororové krimi Longlegs, irské rapové komedii Kneecap, mrazivé Občanské válce, emotivním dobrodružném Království Planeta opic nebo úžasně nasnímaném Vetřelci: Romulus.
A jaké filmy letos udělali radost tobě?
