Michal Mikuláš, majitel cestovní kanceláře Maracuya, se rozhodl poznat Severní Koreu netradičním způsobem – přihlásil se na maraton jako amatérský sportovec. Maraton se konal v hlavním městě Pchjongjangu.
Severní Korea je jednou z nejizolovanějších zemí světa a pro běžné turisty byla dlouho prakticky nepřístupná. Po vypuknutí pandemie v roce 2020 zcela uzavřela své hranice a turistický ruch do země od té doby prakticky ustal. Individuální cestování je v KLDR zakázáno a veškeré kontakty s místními obyvateli jsou přísně monitorovány.
Již dříve jsme tě informovali, že navzdory zákazu se skupině slovenských cestovatelů podařilo proklouznout přes hranice nejuzavřenějšího režimu na světě – Severní Koreje. Jejich „vstupenkou“ byl maraton v Pchjongjangu, kterého se zúčastnili jako členové mezinárodní atletické delegace. Ačkoli všichni nebyli zkušení běžci, předstírali, že jsou sportovci – a uspěli.
Jak se Michal ze Slovenska dostal tam, kam se většina lidí nikdy nedostane? Do země, kde je internet jen pro elitu, pohyb cizinců je přísně kontrolován a o Západě se mluví jen ve stínu propagandy?
- Co musel Michal udělat, aby se dostal do jedné z nejuzavřenějších zemí světa
- Jak se mu navzdory přísným omezením podařilo zúčastnit se maratonu v Pchjongjangu
- Co ho během návštěvy KLDR nejvíce překvapilo
- V jakých chvílích se dostavil pocit strachu
- Jak na něj působila každodenní realita země a co mu přinesla po návratu
Líbí se ti naše práce? Přidej se do klubu Refresher+. I díky tvé podpoře ti můžeme přinášet kvalitní články. Kromě mnoha výhod, které na tebe čekají, získáš neomezený přístup k prémiovému obsahu.
Jak ses dozvěděl, že se takový maraton vůbec koná? Živím se cestovním ruchem a mám vlastní zážitkovou cestovní kancelář Maracuya. Rád také cestuji do netradičních destinací. Severní Korea je od roku 2020 pro turisty uzavřená a já jsem posledních několik let neustále zjišťoval všechny možnosti, jak se tam dostat.
V únoru 2025 otevřeli turistům město Rason, ale hned po dvou týdnech ho zase zavřeli. Rason mě však nelákal, takže jsem tam v únoru nejel. Během března 2025 Severní Korea povolila amatérské atletické delegaci 200 zahraničních běžců účast na maratonu v Pchjongjangu. Neváhal jsem a hned jsem se přihlásil. Hned druhý den už bylo obsazeno.
Jaká byla příprava na tuto cestu?
Hlavně běžecký trénink. Přihlásil jsem se prostřednictvím amatérské atletické delegace na půlmaraton, ale nikdy předtím jsem neběhal. Od chvíle, kdy jsem se přihlásil, jsem měl tři týdny na to, abych se dostal do formy. Za sedm tréninků jsem stihl uběhnout jen 70 kilometrů.
Od prosince jsem cestoval po Asii a měl jsem s sebou jen žabky a turistické boty. Zkoušel jsem v nich běžecké tréninky, ale byly pro běhání dost tvrdé. Naštěstí jsem si těsně před odjezdem do KLDR ještě stihl koupit běžecké tenisky. Také jsem si koupil energetické gely, které jsem nikdy v životě nepoužil.

Bylo těžké zařídit si sportovní vízum, když nejsi zrovna atlet?
Jeli jsme tam jako amatérská atletická delegace, kterou organizovala britská cestovní kancelář, která má exkluzivní partnerství s ministerstvem sportu KLDR ohledně maratonu. Nemohli jsme se tam dostat sami, pouze jejich prostřednictvím.
Den před odjezdem do KLDR jsme měli všichni společnou schůzku v Pekingu, kde se ve spolupráci s cestovní kanceláří a velvyslanectvím KLDR vyřizovala sportovní víza. Proběhlo to hladce a dostali jsme celostránkovou vízovou nálepku do pasů.
Turisté navštěvující KLDR dříve dostávali jen papír s vízem mimo pas. My jsme jedni z mála, kteří je mají přímo v pase. Překvapivě mi severokorejské vízum nalepili do pasu hned vedle amerického víza. Těším se, až to budu vysvětlovat při každé návštěvě USA – USA a KLDR jsou nepřátelé a občané USA mají dokonce úplný zákaz vstupu do KLDR.
Když ses poprvé ocitl na severokorejském území, co byl úplně první okamžik, kdy sis řekl: „Tohle už není obyčejný výlet“?
První kontakt s KLDR jsme měli ještě předtím, než jsme vstoupili na severokorejské území. Byli jsme už v letadle do Pchjongjangu, když nám začali rozdávat propagandistické časopisy s obrázkem soudruha Kim Čong-una.
Po přistání následovala celní kontrola. Byl jsem zvědavý, jak moc budou prohledávat moje zavazadla, mobilní telefon nebo notebook. Zavazadla jen prošla skenerem a u notebooku a telefonu si jen zapsali počet kusů, se kterými jsem do země přijel, aby mohli při odjezdu zkontrolovat, zda jsem je tam nenechal.
Několik z nás se také obávalo o své chytré hodinky na běhání, protože v KLDR jsou všechna zařízení GPS zakázána. Nakonec to vůbec neřešili a kontroly byly celkově mírnější, než jsem očekával. Nedokážu však posoudit, zda je to tím, že jsme tam jeli jako atletická delegace.
Cestou z letiště do hotelu nás průvodce upozornil, že nesmíme fotit vojáky a rozestavěné budovy. Všechno ostatní jsme mohli. Když byl můj kamarád Peťo před deseti lety v KLDR, měli problémy, když zjistili, že někdo natáčí lidi na poli. Teď s tím nebyly vůbec žádné potíže.

Co tě nejvíce překvapilo na obyčejných lidech, které jsi potkal? Měl jsi nějaký kontakt s místními mimo oficiální program?
Před návštěvou KLDR jsem slyšel, že každý, s kým přijdu do styku, bude jen herecký kompars. Během pěti dnů v Pchjongjangu jsme na ulici potkali stovky, možná i tisíce lidí. Ale byli to obyčejní lidé z hlavního města. Nutno však podotknout, že Pchjongjang je spíše vyšší a střední třída. Neměli jsme možnost přijít do kontaktu s nejchudší částí obyvatelstva, která žije převážně na venkově.
Před rokem 2020, kdy v zemi ještě existovala komerční turistika pro Evropany, byly možnosti volného pohybu velmi omezené. Během naší pětidenní návštěvy Pchjongjangu byl program podobný.
Co se dozvíš po odemčení?
- Co musel Michal udělat, aby se dostal do jedné z nejuzavřenějších zemí světa
- Jak se mu navzdory přísným omezením podařilo zúčastnit se maratonu v Pchjongjangu
- Co ho během návštěvy KLDR nejvíce překvapilo
- V jakých chvílích se dostavil pocit strachu
- Jak na něj působila každodenní realita země a co mu přinesla po návratu