Refresher mluvil se Slovákem, co infiltroval Severní Koreu. „Za pokrčení fotky vůdce v novinách můžete skončit ve vězení“

Severní Korea je jednou z nejizolovanějších zemí světa a pro běžné turisty byla dlouho prakticky nepřístupná. Po vypuknutí pandemie v roce 2020 zcela uzavřela své hranice a turistický ruch do země od té doby prakticky ustal. Individuální cestování je v KLDR zakázáno a veškeré kontakty s místními obyvateli jsou přísně monitorovány.

Již dříve jsme tě informovali, že navzdory zákazu se skupině slovenských cestovatelů podařilo proklouznout přes hranice nejuzavřenějšího režimu na světě – Severní Koreje. Jejich „vstupenkou“ byl maraton v Pchjongjangu, kterého se zúčastnili jako členové mezinárodní atletické delegace. Ačkoli všichni nebyli zkušení běžci, předstírali, že jsou sportovci – a uspěli.

Jak se Michal ze Slovenska dostal tam, kam se většina lidí nikdy nedostane? Do země, kde je internet jen pro elitu, pohyb cizinců je přísně kontrolován a o Západě se mluví jen ve stínu propagandy?

Líbí se ti naše práce? Přidej se do klubu Refresher+. I díky tvé podpoře ti můžeme přinášet kvalitní články. Kromě mnoha výhod, které na tebe čekají, získáš neomezený přístup k prémiovému obsahu.

Doporučeno

Kde jsou dnes mafiáni z filmů MIKI a ČERNÁK? Někteří jsou na svobodě, jiní buď ve vězení, nebo se nedočkali spravedlnosti 6. února 2025 v 7:00

Jak ses dozvěděl, že se takový maraton vůbec koná? Živím se cestovním ruchem a mám vlastní zážitkovou cestovní kancelář Maracuya. Rád také cestuji do netradičních destinací. Severní Korea je od roku 2020 pro turisty uzavřená a já jsem posledních několik let neustále zjišťoval všechny možnosti, jak se tam dostat.

V únoru 2025 otevřeli turistům město Rason, ale hned po dvou týdnech ho zase zavřeli. Rason mě však nelákal, takže jsem tam v únoru nejel. Během března 2025 Severní Korea povolila amatérské atletické delegaci 200 zahraničních běžců účast na maratonu v Pchjongjangu. Neváhal jsem a hned jsem se přihlásil. Hned druhý den už bylo obsazeno.

Jaká byla příprava na tuto cestu?

Hlavně běžecký trénink. Přihlásil jsem se prostřednictvím amatérské atletické delegace na půlmaraton, ale nikdy předtím jsem neběhal. Od chvíle, kdy jsem se přihlásil, jsem měl tři týdny na to, abych se dostal do formy. Za sedm tréninků jsem stihl uběhnout jen 70 kilometrů.

Od prosince jsem cestoval po Asii a měl jsem s sebou jen žabky a turistické boty. Zkoušel jsem v nich běžecké tréninky, ale byly pro běhání dost tvrdé. Naštěstí jsem si těsně před odjezdem do KLDR ještě stihl koupit běžecké tenisky. Také jsem si koupil energetické gely, které jsem nikdy v životě nepoužil.

Bylo těžké zařídit si sportovní vízum, když nejsi zrovna atlet?

Jeli jsme tam jako amatérská atletická delegace, kterou organizovala britská cestovní kancelář, která má exkluzivní partnerství s ministerstvem sportu KLDR ohledně maratonu. Nemohli jsme se tam dostat sami, pouze jejich prostřednictvím.

Doporučeno

Bývalý agent o zatčení mafiána Černáka: Soudce odmítl podepsat příkaz k zadržení ze strachu. Akci jsme před nadřízenými tajili 22. ledna 2025 v 7:00

Den před odjezdem do KLDR jsme měli všichni společnou schůzku v Pekingu, kde se ve spolupráci s cestovní kanceláří a velvyslanectvím KLDR vyřizovala sportovní víza. Proběhlo to hladce a dostali jsme celostránkovou vízovou nálepku do pasů.

Turisté navštěvující KLDR dříve dostávali jen papír s vízem mimo pas. My jsme jedni z mála, kteří je mají přímo v pase. Překvapivě mi severokorejské vízum nalepili do pasu hned vedle amerického víza. Těším se, až to budu vysvětlovat při každé návštěvě USA – USA a KLDR jsou nepřátelé a občané USA mají dokonce úplný zákaz vstupu do KLDR.

Když ses poprvé ocitl na severokorejském území, co byl úplně první okamžik, kdy sis řekl: „Tohle už není obyčejný výlet“?

První kontakt s KLDR jsme měli ještě předtím, než jsme vstoupili na severokorejské území. Byli jsme už v letadle do Pchjongjangu, když nám začali rozdávat propagandistické časopisy s obrázkem soudruha Kim Čong-una.

Po přistání následovala celní kontrola. Byl jsem zvědavý, jak moc budou prohledávat moje zavazadla, mobilní telefon nebo notebook. Zavazadla jen prošla skenerem a u notebooku a telefonu si jen zapsali počet kusů, se kterými jsem do země přijel, aby mohli při odjezdu zkontrolovat, zda jsem je tam nenechal.

Několik z nás se také obávalo o své chytré hodinky na běhání, protože v KLDR jsou všechna zařízení GPS zakázána. Nakonec to vůbec neřešili a kontroly byly celkově mírnější, než jsem očekával. Nedokážu však posoudit, zda je to tím, že jsme tam jeli jako atletická delegace.

Doporučeno

„Ven jsem vyšel otočený o 180 stupňů.“ Bývalý vrah o životě ve vězení i cestě k novému začátku 9. listopadu 2024 v 7:00

Cestou z letiště do hotelu nás průvodce upozornil, že nesmíme fotit vojáky a rozestavěné budovy. Všechno ostatní jsme mohli. Když byl můj kamarád Peťo před deseti lety v KLDR, měli problémy, když zjistili, že někdo natáčí lidi na poli. Teď s tím nebyly vůbec žádné potíže.

Co tě nejvíce překvapilo na obyčejných lidech, které jsi potkal? Měl jsi nějaký kontakt s místními mimo oficiální program?

Před návštěvou KLDR jsem slyšel, že každý, s kým přijdu do styku, bude jen herecký kompars. Během pěti dnů v Pchjongjangu jsme na ulici potkali stovky, možná i tisíce lidí. Ale byli to obyčejní lidé z hlavního města. Nutno však podotknout, že Pchjongjang je spíše vyšší a střední třída. Neměli jsme možnost přijít do kontaktu s nejchudší částí obyvatelstva, která žije převážně na venkově.

Před rokem 2020, kdy v zemi ještě existovala komerční turistika pro Evropany, byly možnosti volného pohybu velmi omezené. Během naší pětidenní návštěvy Pchjongjangu byl program podobný.

Jediné, co bylo jiné, byla o něco větší svoboda pohybu. Jelikož jsme zde byli jako běžci, měli jsme dovoleno si každé ráno v rámci tréninku na maraton zaběhat v okolí hotelu. Můj kamarád běžel pětikilometrový okruh kolem čtvrti, kde jsme byli ubytovaní. Zcela sám a bez dozoru.

Jací jsou tam lidé?

Severokorejci jsou obecně konzervativnější a plaší. Navíc o nás, lidech ze Západu, asi neslyší nic pozitivního. V takových chvílích pomáhá nejlepší cestovní zbraň – úsměv. Úsměv s milým pozdravem rozzářil většinu severokorejských tváří a ti odvážnější nám začali pozdravy oplácet. S mnohými jsme si potřásli rukou.

Samozřejmě téměř nikdo nemluvil anglicky, ale s těmi, kteří uměli pár frází, jsme se snažili prohodit pár slov. Byl to „herecký kompars“? Podle našeho názoru to byli opravdu jen náhodní kolemjdoucí. Nikdo netušil, že se na tomto místě ocitneme právě v tuto chvíli.

Byli to jen obyčejní obyvatelé? Vzhledem k tomu, že jsme v Pchjongjangu, kde žijí spíše privilegovaní obyvatelé této země, byli to pravděpodobně jen náhodní lidé z vyšší nebo střední třídy.

Nebál ses, že někdo sleduje tvé sociální sítě? Protože jsi na Instagramu přiznal, že nejsi skutečný sportovec.

V naší delegaci bylo několik skutečných sportovců. Ale většina z nás nikdy neběžela maraton, než se přihlásila na maraton v Pchjongčchangu. Byli jsme hlavně parta lidí s cestovatelskou vášní, kteří chtěli maraton využít k tomu, aby nahlédli do této tajemné země, která je už pět let uzavřená. Všichni jsme však běh zvládli na jedničku a myslím, že to byl klíč k tomu, abychom úspěšně obhájili účast v amatérské atletické delegaci.

Zní to jako bláznivý plán – hrát si na sportovce v diktátorském režimu. Nastal někdy okamžik, kdy sis opravdu myslel, že tě odhalí a skončí to špatně?

Jako členové atletické delegace jsme byli všichni povinni zúčastnit se maratonu. Myslím, že by mohl nastat problém, kdyby někdo z nás účast na samotném běhu zcela odmítl. Před během jsme mezi sebou žertovali, že pokud někdo z nás maraton nepoběží, tak jsme ho právě viděli naposledy.

Větší strach jsme měli v několika nečekaných okamžicích. Na pokoji jsme měli obyčejné levné kelímky. Když jsme si s kamarádem Dimitrijem z Řecka uvařili kávu, rozhodli jsme se ji vypít dole v hale. Hrnek tam nechal a do pokoje ho nepřinesl. Druhý den při prohlídce města za námi přišla průvodkyně s tím, že jí volali z hotelu. Údajně na pokoji chyběl jeden šálek. Řekli jsme, že ho nechali na recepci. Průvodkyně se zeptala, zda jsme si tím jistí. Řekli jsme, že ano. Odpověděla, že hrnek je majetkem státu a že to budeme muset vysvětlit v hotelu. Vypadala při tom vyděšeně.

Začali jsme se o Dimiho trochu bát, protože jsme věděli, jak v minulosti dopadl Otto Warmbier, americký turista, který v hotelu ukradl propagandistický plakát (byl odsouzen na 15 let nucených prací, ale nakonec upadl do kómatu a v USA zemřel, pozn. red.). O několik minut později nám bylo řečeno, že se pohár právě našel, a vše je tedy v pořádku.

Měli jsme také trochu obavy, jak nám před odjezdem ze země prohledají telefony kvůli fotografiím a videím. Nakonec se do našich telefonů nikdo ani jednou nepodíval. Těžko říct, jestli režim začíná být vůči turistům mírnější, nebo jestli se k nám chovali příznivěji, protože jsme sportovní delegace.

Byl nějaký konkrétní zákaz nebo pravidlo, které tě úplně zaskočilo, něco, co by člověka ani nenapadlo, že by někde mohlo být zakázáno?

Na pravidla v zemi jsme byli velmi dobře připraveni. Spíše nás překvapilo, že pro nás byla pravidla volnější, než jsme očekávali. Neříkám však, že to tak musí být i pro další zahraniční skupiny, které zemi v budoucnu navštíví.

Jedním z pravidel, které běžného člověka možná nenapadne, je zákaz překládat nebo mačkat jakoukoli fotografii představitelů země. Pokud je fotografie v novinách, je vytištěna tak, že když se noviny přeloží na polovinu, fotografie zůstane celá. Pokud byste noviny přeložili jinak a fotografii vůdce zmačkali, mohli byste se dostat do mimořádných problémů.

Do země je zakázáno dovážet knihy o KLDR a jakékoli náboženské knihy. Pokud byste náhodou přivezli Bibli, mohlo by to být považováno za pokus o šíření náboženství, což je nezákonné a mohlo by to být přísně potrestáno.

Změnila tě tato expedice nějak jako člověka? Díváš se po návratu domů jinak na svobodu, na cestování, na to, co považujeme za samozřejmé?

Svoboda je pro mě už dlouho nejvyšší životní hodnotou. Cestování nevnímám jako dovolenou, ale spíše jako účinný nástroj celoživotního učení a objevování světa i sebe sama. Baví mě poznávat různé kultury, mít možnost na vlastní oči vidět život ve svobodnějších i méně svobodných zemích, chudobu i bohatství.

Je mi jasné, že při této návštěvě Severní Koreje nám byly ukázány pouze krásné a pozitivní věci hlavního města, které je diametrálně odlišné od zbytku země. Samozřejmě by mě lákalo podívat se do země mnohem hlouběji, ale to je při cestování po KLDR velmi obtížné, ba nemožné.