Největší brněnský hudební festival se uskuteční koncem července na tamním Velodromu. V programu letos vyniká britská elektronická dvojice Real Lies. Co nám prozradil její producent Patrick King?
Real Lies letos v dubnu vydali svou třetí desku s názvem We Will Annihilate Our Enemies. Zásadní návrat na britskou elektronickou scénu, u kterého je slyšet desetiletý vývoj i emocionální tlak současného světa. Tracky z ní, ale i starší hity jako North Circular a Boss Trick, uslyšíš už ve čtvrtek 24. července na festivalu Pop Messe.
Nejen o melancholii a euforii na ravech jsme mluvili s producentem Patrickem Kingem, který tvoří jádro Real Lies společně se zpěvákem a textařem Kevem Kharasem.
V souvislosti s taneční hudbou se často mluví o spiritualitě. Je pro vás rave kultura duchovní záležitostí?
Vlastně jo. Elektronická hudba je ve Velké Británii hluboce zakořeněná. Já žiju na jihu Londýna, kde v létě slyšíte auta projíždějící kolem a z nich hraje UK garage nebo grime. Ta hudba má silnou lokální identitu – podobně jako třeba první album od Buriala, které zní doslova jako „zvuk jižního Londýna“. Můj parťák Kev by nesouhlasil, protože je ze severu, ale právě ta lokální ukotvenost je na tom krásná.
Od vydání vašeho debutu uběhlo 10 let. Jak se za tu dobu změnila scéna? Neztratila svůj náboj a autenticitu?
Změnilo se hodně. Dnes je každodenní život mnohem intenzivnější – hlavně ve městě. Neustále jsme zahlceni proudem informací, videí, extrémních emocí. Méně bezstarostnosti, víc vjemů. Nové album na to částečně reaguje – pořád euforie, ale zároveň víc soustředěnosti a celistvosti.
Ale i přes intenzitu v sobě vaše hudba vždy nesla melancholii. Jak důležitý je pro vás smutek v umění?
Naprosto zásadní. Vždy jsme říkali, že „ty nejlepší tracky zní jako touha“. Tahle fráze se objevuje i na jedné z našich vlajek, kterou vozíme na koncerty. Bez smutku a pádů zákonitě nemůžeš mít radost a vrcholy.
Jsou i vaše koncerty postavené na kontrastech, tedy od klidu přes gradaci až k výbuchu?
Přesně tak. V poslední době to vnímáme čím dál víc. Cítíte propojení s lidmi, je to chvíle společného prožitku. Právě to je kouzlo živé hudby – dostat lidi do jednoho prostoru, kde zažívají totéž.
Jak se na pódiu cítíš pár sekund před show?
Jsme už celkem sehraná mašina. Ale pořád vnímám napětí, ten moment těsně před začátkem. A pak se to rozjede. Je to vzrušující – a pokaždé trochu jiné.
Kev prý píše texty při nočních procházkách v dešti. Máš i ty nějaký tvůrčí rituál?
Já často pracuju jako kolážista – sampluju, vrstvím zvuky, kombinuju. Někdy se to spojí samo od sebe, a to jsou ty nejšťastnější chvíle. Třeba skladba I Could Join the Birds částečně vznikala z tracku Falling Skyward od producenta Rennieho Fostera.
Nové album označujete jako „trance revenge fantasy“. Co to znamená?
Naše hudba je asi mírnější než tvrdé evropské techno, ale ta představa „pomsty“ vychází z intenzity současného života. Trochu jako ventil. Novinka je rozhodně ucelenější než debut. Míří jedním směrem a jde o koherentní výpověď. Jedním z dílčích témat je mužské duševní zdraví. Někdy se o něm mluví až moc obecně, ale přitom je extrémně důležité.
Deska se jmenuje We Will Annihilate Our Enemies. Kdo jsou ti zmínění nepřátelé?
Pro mě jsou to všechny síly, které vám brání žít upřímně, tvořivě, romanticky – prostě autenticky. Nepřátelé nejsou nutně konkrétní lidé. Můžou to být vnější tlaky, mocenské struktury, algoritmy, vnitřní pochybnosti. Všechno, co vám brání žít tak, jak cítíte, že byste měli.
Vnímáš svět jako místo, které je zároveň nádherné a hrozné?
Ano. A tohle album je podle mě snahou tenhle svět zároveň obejmout i před ním utéct. Je to způsob, jak být s ním v kontaktu a nezbláznit se. Takový smířený únik.
Jak nové tracky fungují naživo? Na co se má publikum v Brně připravit?
Těšte se na všechno. Kostýmy, kouř, vlajky, choreografie. Každá naše show je trochu jako kočovný cirkus.
