Bolívie je země, kde tě zasáhne vysoká nadmořská výška, překvapí tě lanovky místo klasické MHD a možná ještě víc amazonská část, kam se běžný turista většinou vůbec nezatoulá.
Bolívie není země, do které přiletíš, hodíš batoh na hostel a za deset minut si jdeš pro flat white. Tady tě realita dožene prakticky okamžitě. Stačí vystoupit z letadla v El Altu a najednou cítíš, že vzduch funguje jinak než doma. El Alto leží ve výšce přes 4 100 metrů nad mořem a celé metropolitní území La Paz–El Alto patří k nejvýše položeným na světě.
Letěli jsme z Vídně přes Paříž do Bogoty a odtud rovnou do La Pazu. Hned po přistání se část lidí z našeho letu rozběhla na toaletu a bylo jasné proč. Výšková nemoc se tu neřeší jako zajímavost pro cestovatelské blogy, ale jako běžná součást dne. Někoho rozbolí hlava, jinému se zamotá svět, někdo má halucinace a další se zadýchá po několika schodech.
Jestli si z toho máš odnést jednu praktickou radu, tak tuto: kup si hned na letišti v lékárně prášky na soroche, tedy na výškovou nemoc. My jsme to udělali taky a řekla bych, že naše příznaky ve výsledku nebyly tak hrozné. První den jsem se cítila, jako bych byla celou dobu ve stojce – takový ten nepříjemný pocit, kdy cítíš, že ti krev „stéká“ do mozku.
Tohle všechno je přitom pro místní úplný standard. A někdy je to pro ně dokonce výhoda. Třeba když hraje doma bolivijská fotbalová reprezentace. Soupeř tu nehraje jen proti jedenácti lidem na hřišti, ale i proti nadmořské výšce, na kterou není zvyklý. Není divu, že se v Bolívii dodnes připomíná rok 2009, kdy domácí tým porazil Argentinu s Messim 6:1. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy Bolívie hrála doma.
Lanovka Mi Teleférico v La Paz – Google Mapy ji neukazují, ale je to nejrychlejší způsob přepravy v hlavním městě. Na snídani doporučuju zajít do Biofilia Café v Sopocachi, které je známé vegetariánskou a veganskou nabídkou, a na ubytování se nám osvědčil hostel Hotel Martí kvůli dobré Wi-Fi, coworkingu a fajn atmosféře.
Charquini – jeden z nejhezčích výšlapů v okolí La Paz, leží přibližně hodinu a půl od města a zavede tě do výšky až nad pět tisíc metrů.
Rurrenabaque – malé město na severu Bolívie na řece Beni je základnou pro výlety do národního parku Madidi, který se nachází v bolivijském deštném pralese.
Solná pláň Salar de Uyuni – patří k nejikoničtějším místům celé země. Tento přírodní úkaz můžeš spatřit jen na čtyřech místech na světě.
Brána do bolivijské Amazonie
Jenže my jsme do Bolívie nejeli jen kvůli La Pazu. Hlavní důvod ležel úplně jinde, směrem k džungli a k příběhu kakaa. Pokud budeš mít v Bolívii víc času, určitě se vyplatí jet do Rurrenabaque, které funguje jako vstupní brána do bolivijské Amazonie. Dostaneš se tam buď vnitrostátním letem z La Pazu, který trvá zhruba 45 minut až hodinu, nebo autobusem, cesta je kolem 15 až 18 hodin podle spojení a podmínek na silnici. Záleží, jestli si vybereš pohodlí nebo cenu, autobus tě totiž vyjde na 150 korun a jezdí i přes noc. Já jako správný dobrodruh zkusila obojí.
Do Rurrenabaque nás vzali Steiner & Kovářík, česká rodinná čokoládovna, která si před rokem koupila v této oblasti vlastní kakaovou plantáž. A právě díky tomu, že odebírají kakaové boby přímo od místních farmářů a komunit, jsme se dostali i tam, kam se běžný turista většinou nepodívá.
Záleží na maličkostech, odkud bob přichází, jak se fermentuje, jak se suší, jak chutná ještě předtím, než ho někdo upraží, namele a zabalí.
Hned druhý den jsme jeli asi deset hodin autem za jedním z dodavatelů. Tedy „jeli“ je možná silné slovo. Auto nakonec zůstalo zapadlé v bahně a my jsme pokračovali pěšky. Když ti někdo v džungli řekne, že už je to „jen třicet minut“, raději tomu úplně nevěř. Naštěstí jsme po cestě narazili na místní rybáře, kteří jeli lovit, naložili nás na korbu a pokračovali jsme s nimi ještě další hodinu. Seděla jsem celou dobu na nějaké návnadě a až na konci nám řekli, že jde o bednu plnou úhořů. Raději jsme nechtěli vědět, co přesně jeli lovit.
Když jsme konečně dorazili, stálo to za to. Žádná aestetic farma z instagramového feedu, ale přístřešek v džungli, reální lidé a reálná práce. Dodavatel, ke kterému jsme přijeli, přitom získal ocenění International Chocolate Awards. V tu chvíli nám začalo docházet, že kvalitní čokoláda není sranda a jen o hezkém obalu. Záleží na maličkostech, odkud bob přichází, jak se fermentuje, jak se suší, jak chutná ještě předtím, než ho někdo upraží, namele a zabalí.
Kakao zůstane superpotravinou
Steiner & Kovařík staví přesně na těchto základech. Chtějí zachovat kakao jako superpotravinu, a proto kakaové boby nakupují přímo od rodinných a kmenových farem v Bolívii, Kolumbii a Guatemale. Jsou v kontaktu napřímo s farmáři, takže mají přímou kontrolu nad původem suroviny i nad podmínkami, ve kterých vzniká. Jejich filozofie nestojí jen na kvalitě chuti, ale i na tom, že nepodporují dětskou ani otrockou práci a že vyšší výkupní cena pomáhá vracet peníze zpět do kultivace plantáží, místo aby vznikal tlak na další kácení pralesa.
Jedna z těch „maličkostí“ je, že při převážení bobů nešetří místem v dopravních kontejnerech, balí je do obalů, i když samotné obaly i vzduch mezi pytli zabírají místo a náklady se tím prodraží. U většiny čokoládoven, a to i u těch, do kterých bychom to neřekli (u švýcarských a „prémiových“) to není standardní postup. Standardem je vysypat všechny boby do kontejneru, ve kterém se den předtím převážela ropa. Není divu, že pak všude kolují články o tom, že se v čokoládě nachází minerální oleje...
Je tu extrémně vysoká vlhkost. Když se tu člověk řízne, místní ránu ihned posypou solí, aby nezačala mokvat.
Bolívie je specifická a unikátní, v dobrém i ve zlém. Mléko a jogurty tu chutnají, jako kdyby se vzaly rovnou od krav, jsou syrovější a zemitější než to, co známe z Česka. Není divu, když se pasou na každém rohu. Pak je tu ještě druhá věc, a to že sehnat a dát si v restauraci hovězí není tak jednoduché. Většina kvalitního masa totiž putuje rovnou do Číny. „Za to, že nám postavila Čína silnice,“ říká nám jeden z místních. Je tu také extrémně vysoká vlhkost. Když se tu člověk řízne, místní ránu ihned posypou solí, aby nezačala mokvat.
Další kuriozitou je to, že tu mají omezený počet litrů, které mohou natankovat, proto se tu smí tankovat jen na občanku. Důvod by tě asi nenapadl. Extrémní množství benzínu je totiž potřeba na výrobu kokainu. A když už jsme u toho kokainu – velmi zajímavé jsou lístečky rostliny koka. Místní věří, že jim pomáhají s energií, soustředěním, zvládáním výšky a dodávají jim odvahu. Jsou volně dostupné a rostou všude.
Vždycky jsem měla z Jižní Ameriky strach a nikdy by mě nenapadlo, že první země, kterou tu navštívím, bude Bolívie. Začíná tu také příběh, který se doma v Česku promění v tabulku čokolády. A já chtěla, aby tenhle byl slyšet, víc se dostal do povědomí a získal si u nás podporu. Moji podporu máte, mě jste si získali.
