Když byla Stella teenagerka a jako mnoho z nás sledovala americké YouTuberky, jak točí vlogy z jejich kolejí a makeovery svých školních skříněk, zřejmě se jí ani nesnilo o tom, že se jí přesně tohle jednou poštěstí zažít.
Zkraje letošního roku odjela studovat do New Yorku. V turbulentní politické situaci jí ale hrozila i deportace. Chodila na školu, kde se platí milinové školné a zažila si i pořádný „college life“, kdy sdílela pokoj s dalšími lidimi. Jaké je doopravdy zažít si svůj americký sen?
Co tě do New Yorku přivedlo? Co přesně tam děláš?
Studuju bakaláře v Amsterdamu, obor Media and Culture se zaměřením na film. Chtěla jsem vyjet na výměnný semestr někam pryč. Mojí prioritou byl právě New York. Moje univerzita má smlouvy s New York University, kam jsem chtěla nejvíce, na druhé místo v přihlášce jsem si dala The New School. Vylosovali mě právě na druhou zmíněnou, konkrétně na její součást Eugene Lang College. A zpětně bych neměnila. Zabalila jsem si dva kufry, pustila byt v Amsterdamu a v lednu přiletěla do New Yorku. Na tuhle školu navíc chodila Victoria Paris, skrze kterou jsem školu zaznamenala, ale také třeba Marc Jacobs nebo Tom Ford.
Jak vůbec tvoje studium vypadá? Říká se, že americký systém je hodně náročný. Je to tak?
Nerada bych to generalizovala, je rozdíl být tu jako já na výměně nebo chodit třeba na školu z Ivy League. Já chvíli studovala na Karlovce práva a finance najednou, pak jsem pokračovala v Amsterdamu, který je hodně zaměřený na teorii a výzkum. Když všechno tohle srovnám, očekávání amerických profesorů je hodně nízké. Za mě jsou univerzity lehčí, zavděčíš se daleko menším úsilím než v Nizozemsku nebo Česku.
Na druhou stranu oceňuju, že mi univerzita dovolila zapsat si předměty napříč fakultami. Mám víc teoretické kurzy, ale i pokročilé herectví na konzervatoři, kde jsou děcka, co prošla tvrdými castingy. Přijít ve čtvrtek v devět ráno připravená brečet, řvát a cítit je pro mě daleko těžší, než si dát kafe a debatovat na semináři. Mám taky třeba válečnou žurnalistiku, kam nám profesorka každý týden zve reportéry přímo z válečných zón.
Bydlíš přímo na kampusu na kolejích, v Americe se na bakaláři často bydlí na pokoji ve více lidech. Jaké to je?
Od osmnácti jsem bydlela sama, takže sdílení byla obrovská změna. Máme takzvaný suite tedy takový byt, je nás celkem šest, dvě v jedné ložnici. Tenhle způsob bydlení zvládám překvapivě skvěle. Se spolubydlící máme neutrální vztahy, dáváme si prostor a nenutíme se být nejlepší kamarádky. Vybrala jsem si to naschvál. Říkala jsem si, že hledat byt z Evropy by bylo šílené a chtěla jsem zažít ten romantizovaný americký „college life“, který jsem znala od YouTuberek. Vyrostla jsem na holkách jako je Bethany Mota, Amanda Steele nebo MyLifeAsEva, některé z nich právě z jejich kolejí natáčely.
„Zahoď sluchátka a bav se s lidmi“
Co tě v New Yorku po příjezdu nejvíc překvapilo?
Jazyková bariéra je pro nás téměř nulová, ale ta kulturní je obrovská. Přestože jsme vyrůstali na americké kultuře a mluvíme sice anglicky, pro Američany mají některá slova a fráze daleko hlubší význam, provázely je celým dětstvím. Přijde mi, že my jako Evropané máme občas pocit, že Ameriku chápeme, ale nechováme k ní takový respekt jako k úplně cizí kultuře.
A druhá věc je síla náhody. V New Yorku se mi víc vyplácí úplná ztráta kontroly nad plánováním a otevřenost. Být venku, nemít na ulici sluchátka, bavit se s lidmi a nabízet se. Dám příklad. Moje profesorka mě vzala na představení, seznámila mě s jedním člověkem a díky němu se objevila příležitost skrz kterou zůstanu v New Yorku ještě na léto. Jindy jsem se zase bavila s dalším svým profesorem a díky němu se mi otevřela možnost hlásit se na magisterský program, přestože už se uzavřelo přijímání přihlášek. Tady se prostě věci dějí za pochodu.
Je naopak něco našeho, českého, co ti v Americe vyloženě chybí?
Chybí mi česká přímočarost, upřímnost a selský rozum. To, že ti někdo pravdu vlepí do ksichtu. Američané jsou na úplně opačné straně spektra. Mažou med kolem pusy. Stalo se mi, že mi profesorka dávala zpětnou vazbu na divadelní hru, kterou píšu, a přesvědčovala mě, jak je skvělá. Já věděla, že tak dobrá není, chtěla jsem kritiku, ale ona mi ji nedala, jen aby ve mně náhodou nezabila kreativního ducha. A pak mi chybí takové ty praktické věci, jako čistota vody nebo kvalita jídla. Tady musíš dobré jídlo aktivně vyhledávat, zatímco v Česku jdeš do normálního supermarketu a rajče chutná jako rajče.
Když zmiňuješ jídlo – New York je pověstný tím, že je brutálně drahý. Jak to řešíš?
Je tu opravdu extrémně draze. Školné na mojí škole se pohybuje v řádech milionů korun ročně. Že jsem tu na výměně je obrovská výhoda, protože ho neplatím. Ale bydlení, které si hradím sama, je nákladné. Původně po mně škola chtěla mnohem víc, ale někde se mi podařilo ušetřit, odhlásila jsem si třeba jejich povinný „meal plan“ (jídelníček, pozn.) a pojištění jsem si zařídila po svém, čímž jsem ušetřila asi šest tisíc dolarů (přibližně 125 tisíc korun, pozn.).
Jídlo je celkově dost drahé, pokud chceš jíst zdravě, pořádné zdravé jídlo stojí o dost víc než v Evropě. Pokud ale naopak jíš fast food a ultra-procesované potraviny, tak to levné je. Já navíc nepiju alkohol, což mi šetří hodně peněz, protože za drink v baru dáš klidně 15 až 17 dolarů (asi 315 až 350 korun, pozn.) Co ale stojí za to, je kultura, většinu peněz si šetřím na ni – vyplatí se jít na Broadway představení, navštívit opery a muzea.
Své zážitky sdílíš na TikToku, kde mluvíš česky. Jak tě to vůbec napadlo?
Dny tady byly tak plné a přesycující, že jsem nestíhala o všem informovat rodinu a kamarády v Česku. Tohle byla paradoxně nejjednodušší varianta. Natáčím v takových těch „mezi-momentech“ kdy zrovna čekám nebo jdu po ulici, takže mi tvorba nezabírá skoro žádný čas. A v češtině obsah dělám proto, že si nechci budovat anglickou digitální stopu lifestylovým obsahem. Vidím pro sebe profesní příležitosti spíš v byznysu a technologiích, o kterých píšu anglicky třeba na LinkedInu.
Z důvodu zachování anonymity v angličtině Stella nechtěla sdílet svoje příjmení ani v rozhovoru pro Refresher. Redakce ho zná, ale přání respektuje.
V jednom videu hodně řešíš newyorskou módu. Říkala jsi, že když si oblékneš džíny, jsi pomalu za hvězdu, protože tam frčí tepláky...
Lidi tady chodí do divadla na Broadway nebo do školy klidně v legínách, teplácích, Uggs, které vypadají jako bačkory, nebo dokonce v pyžamových kalhotách. Nesoudím to, naopak. Možná je to znak toho, že už tu ženy nemají takovou potřebu být neustále načančané a jejich hodnota nestojí na tom, jak moc upravené jsou.
Zároveň mi tenhle model dává smysl. Když po celém dnu v práci nemusíš řešit, že se musíš jet domů převlékat do silonek a podpatků, tak do toho divadla prostě jdeš. Kdybychom v Česku uměli chodit do divadla s batohem a nákupem, možná by byla představení taky neustále vyprodaná. Ale na druhou stranu, samozřejmě že když jdeš pak po SoHo, tak zase všichni vypadají, jako by vypadli z Vogue nebo nějakého filmu.
Potkáš celebritu? Hlavně dělej jakože nic!
Další věc, která na New Yorku fascinuje, jsou hvězdy, které casually potkáš na ulici. Je tam opravdu tak běžné někoho známého potkat?
Rozhodně! Hned druhý den po příjezdu jsem na Bleecker Street potkala Leonarda DiCapria s jeho přítelkyní. S mamkou a ségrou jsme narazily na dvě herečky z Bridgertonu. Potkala jsem Kierana Culkina ze Succession, pak herečky z Bílého lotosu... Mám taky profesorku, napsala divadelní hru, kterou adaptoval na Oscara nominovaný Ethan Hawke a hraje v ní Uma Thurman. Všichni tihle lidé jsou do města normálně integrovaní. Existuje tu ale nepsané pravidlo udržet si vynucenou nonšalantnost – i když je poznáš, nesmíš dát najevo, že o nich víš, nebo se jít fotit.
Pobyt v USA nejde oddělit od aktuální politické situace. Jak tuhle turbulentní dobu prožíváš?
Jsem sice v liberální newyorské bublině, ale nejistotu cítím. Mám obavy a respekt z aktuální bezpečnostní situace, to je jasné. Osobně se bojím zbraní. Když jsem v davu nebo na přechodu, stojím vždycky na kraji, abych mohla utéct, kdyby něco. Když vejdu do místnosti nebo do kina, hned si hledám exit. Mám to v sobě od střední školy na Floridě, kde jsme trénovali, jak zabarikádovat dveře při střelbě. To ve mně zůstalo.
Ty sama jsi nedávno mluvila ve videu o tom, že jsi měla problém s vízy, dokonce úřady zmínily deportaci. O co šlo?
V mém případě šlo o administrativní problém ze strany školy, ale když ti přijde výhružný e-mail přímo od imigračního oddělení, tak to příjemné není. Naštěstí se mi všechno podařilo vyřešit. Teď se chci hlásit na magisterské studium, protože studentské vízum je momentálně asi nejreálnější cesta, jak si pobyt v New Yorku legálně prodloužit a následně i získat pracovní povolení. Můj původní plán byl začít po škole pracovat a zůstat tu, ale získat pracovní vízum je téměř nemožné, je to doslova loterie.
