Jaripeo (2026)
Mexické rodeo jaripeo je prostředí, které si většina lidí spojí s tradiční představou mužnosti: kovbojské klobouky, koně, alkohol, soutěžení a kultura, kde má prostor hlavně tvrdost. Dokument Jaripeo ale chce ukázat, že i v takovém světě existují příběhy, které se do běžného obrazu nevejdou. Režisér Efraín Mojica, který sám pochází z tohoto prostředí, se vrací do regionu svého dětství, aby odhalil životy queer mužů ukrytých za veřejnou maskou machismu.
Film pracuje s kontrastem mezi tím, co lidé ukazují navenek, a tím, co se odehrává v soukromí. Tajné schůzky, pohledy mezi lidmi, kteří si nemohou dovolit být otevření, i vzpomínky na prostředí, ze kterého autor kdysi odešel, a to všechno vytváří velmi osobní portrét identity a domova.
Low Rider (2025)
Road movie bývají často příběhy o útěku. Low Rider ale ukazuje cestu jako možnost znovu objevit vlastní minulost. Film sleduje Quinn, mladou ženu žijící v Londýně, která vyráží do Jižní Afriky hledat otce, kterého nikdy nepoznala. Během cesty potkává Harley a společně se vydávají napříč krajinou, která je stejně rozmanitá jako lidé, které na své cestě potkají.
Režisér Campbell X, známý už díky queer romanci Stud Life, staví na atmosféře a pocitu objevování. Ve snímku zachycuje zvláštní období mezi minulostí a budoucností. Takovou chvíli, kdy člověk ještě neví, kam přesně patří, ale začíná chápat, že nemusí zapadat do jedné jediné škatulky.
Tangerine (2015)
Jeden z filmů, který změnily pohled na to, jak mohou queer postavy vypadat na plátně. Tangerine natočil Sean Baker téměř celý na tři iPhony a dokázal, že k vytvoření energického a filmově výrazného díla nepotřebuješ obří rozpočet. Příběh sleduje Sin-Dee, trans sexuální pracovnici, která na Štědrý den zjišťuje, že ji její přítel a manažer podváděl. Společně s nejlepší kamarádkou Alexandrou se vydává ulicemi Los Angeles zjistit pravdu.
Na první pohled je Tangerine bláznivá komedie plná chaosu, hádek a rychlých dialogů. Pod povrchem je ale mnohem citlivější film o přátelství, přehlížených lidech a komunitách, které si musí vytvořit vlastní zázemí. Sean Baker neukazuje své hrdinky jako symboly nebo oběti. Jsou hlučné, vtipné, naštvané, sebevědomé a především živé. Právě díky tomu byl (a zůstal) film tak důležitý.
