Další dávka filmů zanechávající diváka s otevřenými ústy.
Snad všichni máme rádi filmy, které svým způsobem šokují a zůstanou nám ještě pár dní ležet v hlavě. Z dějových zvratů nám padá čelist, ale někdy si nás svou neotřelostí získá samotný snímek. Už v minulém článku jsme si představili deset mindfuckových filmů a shodli se na tom, že existuje mnohem více projektů, které v této souvislosti stojí za zmínku. Dnes vám opět přinášíme výběr toho nejlepšího ze světové kinematografie. Takže pokud se místo klasické produkce chcete podívat něco, co vám svou propracovaností a genialitou vyrazí dech, jste na správném místě. Předtím, než se do našeho výběru pustíme, podotkneme, že jsme se na seznamu shodli v redakci a výsledek je hlasováním nás všech. Některé počiny si své místo nezískaly, protože jsme se jim věnovali v jiných článcích. Hovoříme o snímcích jako Saw, Predestination, Interstellar či Donnie Darko. Pojďme tedy bez dalších slov na to.
Cloud Atlas (režie: The Wachowskis & Tom Tykwer, 2012)
Pokud hledáte film na dlouhý zimní večer, při kterém se zamyslíte nad lidskými vztahy a jejich vzájemnými propojeními napříč časem, Cloud Atlas je pro vás tím pravým ořechovým. Snímek vypráví šest rozdílných příběhů, přičemž každý z nich je zasazen v jiném časovém období. Stejní herci a odlišné, ale zároveň podobné postavy. Sice stopáž Cloud Atlas dosahuje téměř tří hodin, těžko v něm najdete události, které do něj nepasují nebo prostě nezapadají do obrovitánské a propracované mozaiky děje. Šokuje vás už jen krása myšlenky a její provedení. Ve filmu se můžete zpočátku ztrácet, avšak na jeho konci vám vše dopne a neubráníte se ani opakovanému zhlédnutí. Projekt skrývá více záhadných a emocionálních myšlenek, než se na první pohled zdá a člověk si ho snadno zamiluje. Jaký dopad by mohl mít jeden skutek na budoucnost? Může se z neposlušné duše stát o stovky let dobrák? Všechny otázky a jejich odpovědi se nacházejí na jednom místě.
The Sixth Sense (režie: M. Night Shyamalan, 1999)
Dnes již kultovní mysteriózní horor, který udělal z neznámého M. Night Shyamalana hvězdu pravé velikosti. Příběh se zaměřuje na dětského psychologa Malcolma (Bruce Willis), který se snaží pomoci malému Coleovi (Haley Joel Osment). Ten má totiž nevšední dar (nebo prokletí, pokud chcete). Dokáže vidět mrtvé lidi. Ani po letech neztrácí Sixth Sense nic ze své temné a ponuré atmosféry. Shyamalanova režie je bezchybná, stejně jako všichni herci – obzvlášť Osment a Bruce Willis v, pro něj netradiční, roli psychologa. Jeden z mála hororů, který si odnesl šest nominací na Oscara (včetně nominace za režii, herce a nejlepší film). Finální twist je již dnes notoricky známý, ve své době však omráčil snad všechny diváky. Sixth Sense je ale vystavěn tak dobře, že i když odhalení znáte, váš zážitek z opakovaných zhlédnutí to vůbec nesnižuje a jen si vychutnáváte, jak geniálně to ten Shyamalan vymyslel.
Moon (režie: Duncan Jones, 2009)
Moon je jednoznačně filmem, který si vás postupně namotá a zapůsobí na vás námětem a jeho provedením. Na začátku se setkáváme s astronautem Samem (Sam Rockwell), který pracuje na liduprázdné základně na Měsíci a součástí jeho denní rutiny je opravování strojů těžících vzácný plyn. Muže časem ovládne paranoia a upadne do depresí s jediným přáním – vrátit se už konečně domů. Společnost mu dělá jen jeden počítač a spojení se Zemí je více než mizerné, což způsobí několik komplikací. No, nikdo z nás by se nechtěl ocitnout v podobné situaci. Horší na tom je fakt, že Sam vedle halucinací a zdravotních problémech zjistí, že na Měsíci není sám. Jde o nízkorozpočtový film britské produkce, což se odráží i na vizuálu. Atmosféra však funguje jak má a snímek samotná pořádně potrápí vaše mozkové závity.
Brazil (režie: Terry Gilliam, 1985)
Bezútěšná vize budoucnosti. Až tak, že se tomu budete smát. Brazil od legendárního Terryho Gilliama je skutečně nevšedním zážitkem. Na jedné straně je to nesmírně pochmurné svědectví o životě v totalitní společnosti plné paranoie a teroristických útoků, zároveň mu však nechybí nadhled a smysl pro absurdní a černý humor. Příběh úředníka Sama Lowryho, který z tohoto šedého světa uniká do svých snů a prostřednictvím nich najde svou životní lásku, je koncipován jako pocta próze George Orwella a Franze Kafky. Srší nápady a z jeho závěru regulérně mrazí. Přidejte si k tomu geniálních herce (Jonathan Hyde, Robert De Niro, Michael Palin) a dostanete dodnes aktuální podobenství o hledání svobody a štěstí v absolutně chaotickém a nepřátelském světě.
Eternal Sunshine of the Spotless Mind (režie: Michel Gondry, 2004)
Ne vždy se podaří skloubit poměrně komplikovaný scénář se skutečně emocionálním zážitkem. V tomto případě to vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Dokonalý scénář Charlieho Kaufmana si podává ruku s přesnou režií Michela Gondryho a výsledkem je jeden z nejlepších romantických mindfucků. Jim Carrey hraje introvertního Joela, který přežije bouřlivý vztah s impulzivní Clementine (Kate Winslet). Ta se však na speciální klinice rozhodně vymazat svou paměť a zdrcený Joel ji brzy následuje. Uprostřed procesu se však oba hrdinové snaží zachránit nejen sebe, ale i své vzpomínky. Divoká, na první pohled možná hůře stravitelná, ale s každým dalším zhlédnutím lepší a lepší romantika plná vychytaného humoru.
Enemy (režie: Denis Villeneuve, 2013)
Příběh profesora dějepisu Adama (Jake Gyllenhaal), který si jednoho dne půjčí DVD s filmem a uvidí v něm... sebe! Přesněji svého identického dvojníka Anthonyho. Následně se ho rozhodne vyhledat. Jak takové setkání může dopadnout? Enemy bezpochyby naplňuje parametry pro pořádný mindfuck. Je dost dobře možné, že po skončení si řeknete: „co to sakra bylo?!“ Tento surreální bonbónek Denise Villeneuva (Arrival) není pro všechny, ale pokud máte rádi atmosférické a zvláštní filmy, u kterých musíte zapojit vlastní mozek, tak neváhejte. Vynikající Gyllenhaal a temná, pochmurná atmosféra vás pohltí a nedá vydechnout. A věřte nám, že závěr (ale nejen ten) vám pořádně zamotá hlavy. Interpretace je na vás. A kdybyste stále tápali, tento článek vás možná trochu nakopne.
Stay (režie: Marc Forster, 2005)
Na strávení opravdu jeden z těch nejnáročnějších snímků, ale svou propracovaností do seznamu vlastně dokonale zapadá. Představte si, že mezi životem a smrtí a zároveň v rozmezí iluze a reality se nachází zcela jiný neprozkoumaný svět. Ve filmu se setkáte s psychiatrem Samem (Ewan McGregor), ke kterému začne chodit jeden na pohled podivný mladý klient. Chlapík totiž na své 21. narozeniny plánuje spáchat sebevraždu a je jen na Samovi, aby tomuto incidentu zabránil. Na pozadí příběhu se však děje cosi mnohem většího a tajemnějšího, a když záhadu společně s hlavní postavou odkryjete, garantujeme vám, že se přistihnete s otevřenými ústy. Tvůrci se zde pořádně vyhráli s detaily a je to náležitě vidět, ale platí stejné pravidlo jako u všech filmů v tomto článku – čím vyšší počet zhlédnutí, tím si lépe spojíte drobky děje.
Mr. Nobody (režie: Jaco van Dormael, 2009)
Dokážete si představit scénář, kdy máte před sebou důležitou životní situaci a naskýtají se vám tři možná řešení? Mladý chlapec si na vlakovém nástupišti může vybrat, zda zůstane se svým otcem, odejde s matkou vlakem nebo odkráčí po vlastních sám vlastní životní cestou. Tento snímek je o muži, který si tyto tři rozdílné životy prožil, ačkoli se to divákovi může zdát jako abstrakce. Má to však něco do sebe. V hlavní roli uvidíte charismatického Jareda Leta, na kterého se velmi dobře dívá a počin samotný klade otázky: Kdo na mě čeká za tím a tím rohem a co je dobrá volba? Čeho jsem schopný a na druhou stranu – jaké jsou následky toho, co udělám? Film nedisponuje žádným velkým zvratem, ale dá se říci, že i přes svou zamotanost dokáže překvapit na plné čáře. Pokud jste si oblíbili Donnieho Darka nebo výše zmíněný Cloud Atlas a hledáte něco podobného, našli jste.
Spalovač mrtvol (režie: Juraj Herz, 1968)
Povinnost pro filmové fajnšmekry. Klasika z roku 1968 podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse je přímo démonickým koktejlem hororu, černé komedie a temné grotesky. Příběh je zasazen do Prahy v temném období druhé světové války. Pan Kopfrkingl (Rudolf Hrušínský), obětavý pracovník krematoria a otec rodiny, podléhá zhoubné nacistické ideologii a stává se přímým vykonavatelem vražedné mašinérie. Režisérovi Juraji Herzovi se mistrně podařilo vybalancovat horor s temnou komikou a psychedelická hudba Zdeňka Lišky se vám zaryje pod kůži. Pokud existuje film, u kterého se budete smát a zároveň vám bude běhat mráz po zádech, je to nepochybně Spalovač mrtvol. Exceluje hlavně geniální Hrušínský, který si zde střihl nepochybně jednoho z nejděsivějších záporňáků hororové historie. Zaslouženě jeden z nejlepších československých filmů vůbec.
Vanilla Sky (režie: Cameron Crowe, 2001)
Tom Cruise v podobě mladého newyorského sukničkáře, okouzlující Penélope Cruz, stejně krásná, ale o trošku více šílená Cameron Diaz a Kurt Russel, který se všemu snaží přijít na kloub. V roce 2001 se Vanilkovému nebi podařilo zamotat nejednu hlavu a ne, nebylo to jen svůdným úsměvem mladičké Penélope. Hned v úvodní scéně se daří režisérovi naladit diváka na vlnu potřebnou ke zpracování a postupnému pojídání i zbytku tohoto opravdu pestře namíchaného WTF dezertu. Na uklidňujícím atmosférickém úvodu nese zásluhu v první řadě dokonalý podmaz od Radiohead, který byl právem později nominován na Oscara. Tak, jak děj postupuje, se divák stále více zamotává do spleti scén a vztahů, které v nás vyvolávají nutkání najít si ve snímku nám vlastní chaos. Nejednou se přistihnete při vymýšlení vlastních teorií nebo spekulací, které by vám pomohly vztyčit pevnou hranici mezi realitou a... zbytkem. Pokud máte chuť trochu provětrat své mozkové závity a zároveň si i odpočinout od klasických timetravel paradoxů, smyček nebo her s alternativními realitami, Vanilla Sky je pro vás jako stvořené. Dobře známým kolejnicím se totiž vyhýbá velkým obloukem.
The Jacket (režie: John Maybury, 2005)
Válečný veterán je obviněn z vraždy a zavřen na psychiatrii. Pod vlivem experimentálních léků je mu umožněno cestovat v čase, kde zjistí, že má brzy zemřít. Zbývá mu jediné – pokusit se změnit budoucnost. Na toto velmi slušné sci-fi se relativně rychle zapomnělo. A je to škoda. Časové smyčky divákovi pořádně zamotají hlavu, zpracování je adekvátní a herecky velmi příjemné. Držitel Oscara Adrian Brody již nejednou ukázal, že je výborný herec a tady svou pověst opět potvrzuje. Trochu v jeho stínu zůstává Keira Knightley. Pokud máte rádi komplikované časové paradoxy a jste schopni filmu odpustit nějaké to logické faux pas, jste na správné adrese. Svým předobrazům jako 12 opic nebo Jakubův žebřík se sice Svěrací kazajka nevyrovná, dokáže však potěšit a slušně provětrat mozkové závity.
Existuje mnoho filmů, které by se hodily do našich seznamů mindfucků. Už jsme si o pár z nich psali v článcích zde a tady, takže pokud vám výše uvedené snímky nestačí, nebo jste většinu z nich už prostě viděli, nahlédněte i do těchto odkazů. Doporučujeme i výběr projektů s tématikou cestování v čase, a pokud se vám zdá, že zde stále cosi chybí, nezapomeňte se o to podělit v sekci komentářů. Na závěr také nezapomeňte hlasovat v anketě.
