„Pokud je to jediný způsob, jak zničit Izrael, pak jsme za rozpoutání 3. světové války.“
První hromadný a koordinovaný únos, během kterého se teroristé pokusili zmocnit čtyř plně obsazených letadel, se odehrál před 47 lety a na rozdíl od nechvalně známého útoku na dvojčata se obešel bez větších obětí. Po porážce v Třetí arabsko-izraelské válce v roce 1967 se Palestinci ocitli v nepříjemné situaci, ztrácejí další území a nabývají pocitu, že je Jordánsko, Sýrie a Egypt nechali napospas osudu. „Neexistující národ“ se proto rozhodne vzít věci do vlastních rukou. Vzniká několik militantních organizací, včetně radikální Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP), financované z Iráku s úzkými vazbami na Čínu. Nacionalistické hnutí postupně nabírá na popularitě a nejvíce o sobě dá vědět v září 1970.
Boeing 707 společnosti El Al se 138 cestujícími na palubě má na cestě z Tel Avivu do New Yorku mezipřistání v Amsterdamu. Zde do letadla nastupuje nikaragujský Američan Patrick Argüello a Palestinka Leila Khaledová. Vydávají se za manžele. I přes neexistující kontrolu zavazadel zadrží další dva teroristy na letišti příslušníci izraelské bezpečnostní služby. Půlhodinu po startu se dvojice vyzbrojená granáty a pistolemi pokusí proniknout do pilotní kabiny. Když piloti odmítnou otevřít, vyhrožuje Khaledová: „Budu počítat. Pokud neotevřete, vyhodím letadlo do vzduchu!“ Kapitán Uri Bar Lev reaguje bleskovým rozhodnutím. Místo toho, aby se vzdal, uvede stroj do střemhlavého pádu. Teroristé nemají šanci negativní přetížení ustát. Když Arguello vypadne granát z ruky, vytáhne pistoli, ale to ho už jeden z cestujících praští po hlavě lahví whisky. Terorista však stihne zasáhnout stevarda Shloma Videra a jednoho člena izraelské ochranky. Khaledovou cestující zpacifikují a předají policii při nouzovém přistání na londýnském letišti Heathrow. Tím to však nekončí. Pár minut po mezipřistání ve Frankfurtu nad Mohanem je unesen Boeing 707 společnosti TWA se 144 cestujícími mířícími z Tel Avivu do New Yorku. Dvojice teroristů, taktéž vydávající se za manželský pár, nařizuje pilotům letět do Jordánska a přistát na nepoužívaném pouštním letišti Ga Khanna, známém jako Dawsons Field. Krátce potom přistává na stejném místě unesený Douglas DC-8-53 společnosti Swissair se 141 cestujícími a 10 členy posádky. Neplánovaně se na seznam unesených letadel dostává ještě Boeing 747 společnosti Pan. Během mezipřistání v Amsterdamu se do něj totiž dostanou teroristé, kteří se dříve nedostali do letadla El Al. A protože si nejsou jisti, zda se Boeing 747 na dráhu Ga Khanna vejde, rozhodnou se improvizovat. Přistanou s uneseným letadlem v Káhiře, propustí cestující i posádku a vyhodí letadlo do vzduchu.
Netradiční scenérie. Silné slunce ozařuje vyprahlou pustinu, na níž stojí dvě obrovská letadla. V této kulise pořádají únosci tiskovou konferenci pro 60 novinářů, kde Bassam Abu Sharif, pozdější poradce Jásira Arafata, prohlašuje: „Cílem těchto únosů je propuštění všech našich politických vězňů v Izraeli.“ Zatímco v USA je na příkaz prezidenta Richarda Nixona uvedena do stavu bojové pohotovosti 82. výsadková divize, na moře vyplave 6. flotila a do Turecka míří letadla připravená k vojenskému zásahu. Britský premiér Edward Heath mezitím s únosci vyjednává. Napětí mezi Londýnem a Washingtonem se stupňuje. Situace se zhoršuje dalším dnem, 9. září stoupenci LFOP ve snaze dodat požadavkům váhu unesou letadlo VC-10 společnosti BOAC a postaví ho vedle dalších dvou na letišti Ga Khanna.
Už jsou v letadle 5 dní a je to cítit. Nepříjemný zápach zpocených těl a ucpaných záchodů, který ještě zintenzivňuje pouštní záře. Po celou dobu teroristé rukojmí vyslýchají, třídí na Židy a ostatní a postupně odvádějí na různá místa v blízkosti Ammánu. Když jsou letadla 12. září prázdná, nacpou je únosci výbušninami a vyhodí do vzduchu. O den později Británie kapituluje, souhlasí s propuštěním Khaledové a dalších výměnou za rukojmí. Mezinárodní krize se však vyostřuje, Sýrie a Irák s vazbami na Rusko hrozí zásahem ve prospěch palestinské skupiny při konfrontací s Jordánským království, které chce hrubou silou zasáhnout proti teroristům na svém území.
Vystrašený král Husajn l. žádá Izrael, aby v takovém případě poskytl leteckou podporu a syrské jednotky bombardoval. Napětí roste a Husajnovi dochází trpělivost. Vyhlašuje stanné právo, načež vypuknou v Ammánu tvrdé boje mezi jordánskou armádou a palestinskými militantními jednotkami. Vzápětí sice vtrhne do Jordánska pod záminkou ochrany uprchlíků syrská armáda, ale Izrael okamžitě mobilizuje a když nad postupujícími syrskými tanky začnou přelétávat izraelské bojové letouny, celá syrská armáda se rychle stáhne. Nixon posílá letadlovou loď, která mě evakuovat Američany a poskytnout jordánské monarchií podporu. Brzy ráno velitel Habis al-Majali dává prostřednictvím rozhlasu Palestincům poslední možnost složit zbraně. Když ji nevyužijí, zahájí armáda pomalý, ale tvrdý a metodický postup. Nad Ammánem stoupá černý kouř, nepřetržité mohutné exploze trhají uši, obětí jsou tisíce. „Já prostě o osudu rukojmích nevím nic“, faxuje bezradný britský velvyslanec John Philips. Také izraelský velvyslanec v USA Jicchak Rabin přiznává ministru Williamu Rogersovi, že o místě pobytu rukojmích nemá žádné informace. Ti, někteří v relativním bezpečí, ale někteří i přímo uprostřed válečné zóny, jsou rozděleni do malých skupinek a čekají, co s nimi bude. „Abychom nemuseli myslet na nejhorší, udělali jsme si z krabičky od léků šachy. Další si zase vyrobili scrabble.“ Vzpomíná jeden z nich.
Zatímco Izrael odmítá propustit palestinské teroristů ze svých vězení, švýcarská a německá vláda se rozhodne vyměnit „své“ rukojmí za Palestince v evropských věznicích. Mezinárodní konsenzus neustupovat únoscům se zhroutí jako domeček z karet. I přesto nakonec vše dopadne relativně dobře. Jordánska armáda a palestinští militanti se dohodnou na příměří. Britové propustí Leila Khaledovou a další vězněné příslušníky LFOP. Večer 26. září je na svobodě první skupina rukojmích a během následujících dvou dnů jsou z různých míst v Ammánu propouštěni i ostatní. Svět si mohl oddechnout. Na chvíli. Palestinci sice vytáhli z vězení několik svých spolubojovníků, další důsledky však předvídat nedokážou. Jejich akcí totiž nejvíce získal nenáviděný Izrael. Jeho vztahy s Jordánskem se výrazně zlepšují a v říjnu 1973 dokonce Husajn l. na tajném jednání osobně varuje premiérku Goldu Meirovou před útokem Egypta a Sýrie. Svým postojem neustupovat teroristům i ochotou úzce spolupracovat s USA na ochraně amerických zájmů změní navíc Izrael svůj obraz vůči Washingtonu, což vede k zahájení dodnes trvajícího „strategického partnerství“.
