Nahlédněte s námi pod pokličku jedné země, v níž má kinematografie jiný účel než ve svobodnm světě.
Severní Korea je nejvíce izolovanou zemí na světě. Tamní obyvatelé žijí pod nadvládou jediného muže a veřejný život zcela ovládá komunistická propaganda. Umění zde podléhá státní cenzuře a v drtivé většině případů zobrazuje nebo oslavuje rodinu Kimů. To platí i pro televizní tvorbu, která je víceméně hlásnou tvorbou vládnoucí strany. Zvláštním a překvapivým ostrůvkem v moři totalitní propagandy je kinematografie. Zatímco okolní svět o filmovém průmyslu v Severní Koreji ví jen pramálo, jejich oficiální tiskové zprávy hovoří o světových úspěších. Tvorba revolucionářského lidu je podle tamních zpráv považována za vrchol světové kinematografie a patřit má mezi nesmrtelné zázraky komunistické revoluce v Severní Koreji. Přesto ani netušíme, kolik přesně bylo v tomto státě natočeno filmů (propaganda se značně liší od reálných odhadů). Za hranice jedné z posledních bašt nesvobody však za ta léta proniklo spoustu zajímavých informací, a tak jsme pro vás s užitím relevantních zdrojů sestavili obraz toho, jak v zemi, kde stále probíhají popravy politických vězňů, funguje kinematografický průmysl.
Historie
Vznik samostatné Severní Koreje se datuje k 15. srpnu (august) 1945, kdy byla Korea po porážce Japonska rozdělena vítěznými státy USA a SSSR v místě 38. rovnoběžky na dvě sféry vlivu. Tehdy dvě největší mocnosti se nedohodly na společné správě, a tak vznikly v roce 1948 dva oficiální útvary s názvy Korejská lidově demokratická republika a Korejská republika. Poté přišel rok 1950 a vpád severokorejských vojsk do Jižní Koreje, s cílem sjednotit oba státy pod komunistickou nadvládu. Následovala tříletá válka, která oficiálně k dnešnímu dni ještě neskončila, ale její dopad byl zřejmý. Severní Korea se stáhla hluboko do sebe a Jižní směřovala k dnešnímu rozkvětu. A právě 50. léta, která přinesla válku a následnou obnovu země byla bohatá na filmovou produkci.
Úplně první severokorejský celovečerní fim však vznikl v roce 1949 (předcházel mu jen dokument Uli Geonseol z roku 1946). Nesl název Nae gohyang a zobrazoval, jak jinak, vítězství patriotů a obyčejných zemědělců nad japonskými imperialisty. V dalších letech jej následovala pětice snímků, které vznikly v průběhu válečné vřavy a jejich účel, jak napovídají názvy, byl zejména propagandistický - Spravedlivá válka (1950), Vysoká pec (1950), Stráže na hranicích (1950), Partyzáni (1951) a Zpátky na frontu (1952). Po roce 1953 a praktickém konci války byla téměř všechna filmová studia na území Severní Koreje zničena a v následujících letech musela být, obdobně jako celá země, znovu postavena. Následovala plodná filmová léta a úkrok od válečné propagandy. Vznikly filmy jako Cesta štěstí (1956) a Láska k budoucnosti (1959), jejichž názvy jasně napovídají, že komunistická diktatura chtěla svůj lid povzbudit k pozitivismu a válečné obnově.
V 60. letech vznikl asi nejvíce vyzdvihovaný snímek, na který jsou Severokorejci patřičeně hrdí. Dvoudílný černobílý snímek s názvem Pibada (Moře krve) se dočkal premiéry v roce 1969 a natočit ho měl budoucí vůdce Kim Čong-il. A ačkoli je uváděn jako jediný režisér, je velmi pravděpodobné, že natočil jen pár scén. Památka v podobě obrovské malby u vstupu do dnešního Korejského muzea kinematografie je zasvěcena právě tomuto filmařskému úspěchu velkého vůdce. Čtyř roky poté, v roce 1973 jeho otec, Kim Ir-sen, v oficiálním dokumentu nazvaném „Teorie kinematografického umění“ více rozvedl roli kiematografie v rámci státní doktríny. Od té doby je povinností severokorejské kinematografie pomáhat lidem rozvíjet se v pravé komunisty a slouží jako prostředek k úplnému vymýcení kapitalistických prvků. A právě 70. léta jsou tak na poli filmové tvorby skutečně ryze ideologická, s několika světlými výjimkami.
Součástí tvrdé ideologické masírky byl i fakt, že většina příběhů byla vyprávěna stále dokola, jen v jiných formách. Nejprominetnější filmy té doby byly později zpracovány do oper, baletů, divadel a knih. Například snímek Květinářka (1972) byl později dokonce převeden do formy tance. Mezi lety 1978 a 1981 byl vysílán dvacetidílný film Unsung Heroes, který si získal pozornost i za hranicemi, a to z toho důvodu, že roli hlavního záporáka hrál Charles Robert Jenkins a po svém návratu domů se rozhovořil pro média. Nadcházející 80. léta znamenala jistou úlevu na poli propagandy, která samozřejmě nevymizela, ale prostor dostaly i populární tituly, včetně toho vůbec nejznámějšího. Řeč je o sci-fi snímku Pulgasari o gigantickém monstru, který byl přinucen natočit jihokorejský režisér Shin Sang-ok, který byl unesen na příkaz samotného vůdce. Ten chtěl mít vlastní verzi jeho oblíbené Godzilly. Vznikat začaly i animované filmy, které díky svému minimálnímu politickému zaměření přitahovaly i širokou veřejnost dospělých.
Na začátku 90. let však Severní Koreu dostihly ekonomické potíže. Sovětský svaz se rozpadl a komunistická diktatura na to drtivě doplatila. Následující hladomor, který trval až do roku 1999 stál podle odhadů život 3,5 milionu obyvatel. I kvůli těmto hrůzným událostem byly v průběhu 90. let natočeny v Severní Koreji jen 4 filmy. V novém tisíciletí se maličká země vyhrabala ze svých potíží a mohl se tak nanovo rozběhnout filmový průmysl, který od roku 2000 vyprodukoval 22 celovečerních filmů.
Filmová studia a jejich produkce
Vůdce Kim Ir-sen pevně věřil v Leninova slova: „Kinematografie je nejdůležitější ze všech druhů umění.“ Není tedy divu, že hned po rozdělení Koreje začala vznikat filmová studia, mající za úkol přesvědčit lid o správnosti komunistické ideologie. Tím největším je Korejské filmové studio, které má výměru slušných 930 000 m² a založeno bylo v roce 1947 u hlavního města Pchjongjang. Dalšími jsou Korejské dokumentární filmové studio (založeno 1946), Korejské vědecké a edukativní filmové studio (založeno 1953) a Filmové studio Korejské lidové armády (založeno 1959). Podle oficiální propagandy Severní Koreje produkuje Korejské filmové studio 40 filmů ročně a ostatní filmová studia společně dalších čtyřicet.
Skutečný počet filmů produkovaný touto zemí je však velmi obtížné určit. Podle zprávy magazínu Asiaweek produkovala země v roce 1992 osmdesát filmů ročne, podle zprávy BBC z roku 2001 vzniká ročně 60 filmů. Magazín Sight & Sound britského filmového institutu zase uvádí, že do 90. let minulého století vznikalo přibližně 20 filmů ročně, což razantně kleslo po kolapsu SSSR a pádu ekonomiky.
Zajímavosti
- Kim Čong-il nařídil v roce 1978 únos jihokorejského režiséra Shin Sang-oka a jeho manželky, který pro něj natočil dva snímky, než v roce 1986 uprchl ze zajetí během pobytu ve Vídni
- Většina severokorejských herců pochází z řad žáků kinematografického a divadelního umění na univerzitě v Pchjongjangu
- V severokorejských filmech v několika případech účinkovali i cizinci. Častokrát byli s žádostí o roli osloveni lidé zde pracující nebo studující, přičemž nikdo z nich neměl ani základy herectví a jejich výkony byly často otřesné
- Ve filmové sérii Unsung Heroes si zahrála čtveřice Američanů Charles Jenkins, Larry Abshier, Jerry Parish and James Dresnok. Všichni čtyři hráli prohnilé kapitalisty
- Dresnok dožil v Severní Koreji a mezi místními byl oblíbený, přičemž si nechával říkat Arthur, podle postavy, kterou si zahrál
- Filmy jsou také promítány v továrnách nebo v zemědělských družstvech a je u nich často přítomen zástupce strany, který se na konci ptá lidu, jaké bylo poselství snímku
- Každý film, nehledě na žánr, musí nějakou formou podporovat rodinu Kimů nebo komunistickou stranu
- Zápornými charaktery jsou téměř vždy Američané nebo Japonci
- Ačkoli jsou Kimové zmiňováni v téměř každém snímku, v téměř žádném se neobjevují osobně
- Jejich postavy jsou ale zobrazovány nepřímo. V jednom z filmů se například snaží malá dívka doběhnout konvoj Kim Čong-ila a podaří se jí dotknout pneumatiky jeho vozu, načež pláče štěstím
- Ve válečných filmech figurují přímo členové severokorejské armády
- Jednou za dva roky zde probíhá Pyongyang International Film Festival, na který se dostávají i zahraniční filmy. Byl zde promítán například Mr. Bean
- Ve filmech mohou být zaznamenány obrazy a sochy vůdců, ale z dostatečné vzdálenosti, aby vynikli ve své velikosti. Natáčet jen část sochy nebo obrazu je přísně zakázáno
Filmy, které stojí za poznamenání
Květinářka (r. Hak Pak, 1972)
Tento film si získal ve své zemi patřičný ohlas. A zatímco v sousední Jižní Koreji byl zakázán a jeho promítání bylo pokládáno za vlstizradu, v Číně se těšil takovému zájmu, že se v některých kinech vysílal 24 hodin denně. Scénář k divadelní hře, která byla předlohou měl napsat vůdce Kim Ir-sen. Hlavní postava filmu a opery, květinářka Koppun, se dostala i na oficiální měnu KLDR. Snímek vypráví příběh mladé a pohledné ženy, která si prochází těžkými životními zkouškami, které pro ni připravili zlí japonští imperialisté a trpí pod zlovůli chamtivých statkářů.
Pulgasari (r. Shin Sang-ok, 1985)
Již několikrát zmiňovaný film znamenal obrat v kvalitě severokorejských snímků. Unesený jihokorejský režisér naučil zdejší filmaře nových postupů a výrazně pozdvihl laťku filmové produkce této totalitní země. Jeho nejznámější film natočený na půdě Severní Koreje vypráví o krutém místodržícím ve středověké Koreji, který lidem zabavuje všechny nástroje a ková z nich zbraně. Jeden starý kovář však odmítá odevzdat sév nástroje, a tak je vsazen do vězení, kde před svojí smrtí vytvoří figurku z rýže. Tu pak nalezne jeho dcera, oživí ji a vzniká tak Pulgasari, nestvůra požírající všechno železo. Ta se nakonec staví i do čela lidového povstání a pomáhá svrhnout krutého místodržícího.
Soudružka Kimová bude létat (r. Kim Gwang Hun, 2012)
Novodobý snímek, který dokazuje, že propaganda v Severní koreji běží naplno i do dnešních dnů. Hlavní hrdinkou filmu je dívka, která pracuje jako hornice a touží se stát akrobatkou. Následuje úsměvný a roztomilý příběh, jehož hlavním poselstvím je, že pracující třída vždy vítězí. Nesmíme však zapomínat na fakt, že podobné snímky působí pro skutečné Severokorejce jen jako únik před realitou a ať je film milý jak chce, propagandistická pachuť z vás po jeho dokoukání jen tak nezmizí.
Závěrem
Kinematografie má dvě strany mince. Může být buď velmi prospěšná nebo může fungovat jako nástroj k manipulaci masami. V demokratických státech se tvůrci mnohdy snaží originálními příběhy upozorňovat na problémy společnosti nebo připomínat negativní minulost, v Severní Koreji má však kinematografie úplně jinou roli. Historické filmy jsou točeny jen proto, aby ukázaly, jak se dříve lidé měli špatně oproti současnosti a každý snímek prochází cenzurou a obsahuje notnou dávku propagandy. Nicméně, ne všechna díla jsou zatraceníhodná a je z nich vidět, že ani v Severní Koreji není o dobré režiséry a herce nouze. Bohužel se nemohou ukázat a jejich talent, stejně jako tisíců jejich kolegů z toho kousku světa, přichází vniveč.
