Blog Humans of Prague funguje pod taktovkou Tomáše Prince už 4 roky a za tu dobu si získal mnoho příznivců.
Na blog Humans of Prague už jste zaručeně někdy narazili. Tváře lidí, které vzápětí doprovází jejich vyprávění o životě a těžkostech nebo i radostech jejich osudů, si oblíbilo již přes sto tisíc návštěvníků facebookové stránky blogu. Nemohli jsme si tedy nechat ujít jedinečnou příležitost vyzpovídat autora české odnože celosvětového konceptu #humansof Tomáše Prince. Ten „loví“ neznámé tváře lidí v ulicích Prahy čtyři roky a prý ho to pořád nesmírně baví. Povídali jsme si spolu o blogu, o lidech, o fotografování, o něm a o knize, která se už zanedlouho objeví na pultech knihkupectví.
Ahoj Tomáši, vyfotil jsi někoho po cestě za mnou?
Nevyfotil. Kolem té deváté hodiny (pozn. red. deváté hodiny ranní) se mi moc neosvědčilo někoho oslovovat. Chodím spíše později dopoledne, protože se mi stávalo, že jsem třeba takto brzy oslovil někoho, kdo vypadal zajímavě nebo byl i otevřený tomu se se mnou bavit, ale spěchal do práce.
Proč jsi s tímto formátem portrétu spojeného s citátem začal? Předpokládám, že jsi se inspiroval zahraničním konceptem. Třeba tím z New Yorku…
To je pravda, ale to byla to až taková pozdější fáze. K samotnému nápadu, že bych pracoval s, řekněme, obyčejnými lidmi na ulici a nechal je zaznamenávat to, jak oni sami vnímají svůj život a jak o něm přemýšlí, jsem se dostal původně skrze to, že mě na škole učil Jan Špáta (pozn. red. český dokumentarista). Ten už v 60. letech dělal film Největší přání. Chodil tehdy po ulici s kamerou a ptal se mladých lidí, jaké je jejich největší přání. Když jsem později studoval antropologii, tak se mi líbily výzkumy, které se snažily zprostředkovat to, jak nějaká skupina lidí přemýšlí, jak a v jakých pojmech nahlíží svůj vlastní život nebo určitý jeho aspekt. Tak jsem pojal třeba i svou bakalářku. Odjel jsem na Slovensko do romské osady a zajímalo mě, jak mladí lidé z té osady vnímají prostor, ve kterém žijí. Rozdal jsem jim foťáky na jedno použití, dal jsem jim nějaké základní zadání. Pak jsem jejich fotky vyvolal a nechal je k nim napsat popisky. Měl jsem tedy jejich vyjádření, jejich pohled. Když jsem později objevil blog Humans of New York, který je ve svém základu postavený na podobné myšlence, tak jsem už věděl, že chci dělat něco takového.
Celá evoluce blogu Humans of Prague je hrozně zajímavá. Na začátku to byly poměrně krátké citace, dnes už to je i několik odstavců nebo dokonce fotografický seriál. Proč a kdy došlo k takovému přerodu?
To, že v prvním roce byly ty příspěvky krátké, souviselo s tím, že je to poměrně specifický žánr. Bavit se takto s lidmi na ulici, kteří vás neznají. V podstatě jsem se tedy musel naučit, co v hovoru s nimi funguje, aby mi důvěřovali a já jim naslouchal. Připisuji to tedy trochu i své počáteční nezkušenosti. Ta dnešní délka textů vychází z mé snahy zaznamenávat lidi s tím, co prožili a prožívají. A zaznamenat jejich zkušenosti tak, aby byly pro druhé lidi srozumitelné a představitelné. Ale krátký text se u některých příspěvků objevuje i dnes. Je to pro mě vlastně i těžší, když zveřejním jen třeba jednu větu. Musím vybírat pečlivě, aby to sdělení dávalo smysl a nebyl to jen vágní výkřik.
Máš oblíbená místa, kde lidi na ulici oslovuješ? Nějaký zaručený spot?
Žádné úplně zaručené místo nemám. Jsou lokace, které se mi osvědčily z hlediska toho, že se tam lidi cítí více v klidu a tam se třeba rád vracím. Ale nemám místo, o kterém bych si řekl, že když tam půjdu, tak se určitě vrátím s nějakým příběhem. Mám různé trasy po celé Praze. Mezi Náměstím Míru a Jiřího z Poděbrad, na Letné, po Karlíně nebo Dejvicích, po Stromovce. Mimo centrum je to třeba ve Strašnicích, Malešicích, na Petřinách, na Proseku nebo na Jižním městě, mezi Opatovem a Háji, metro Strašnická, Malešice a tak dále. Těch tras je hodně, ale snažím se každý měsíc objevit zase i nějaké nové místo.
Lidé, které oslovíš, se ti často otevírají i ve velmi osobních záležitostech. Jak toto dokážeš?
Nejdůležitější je čas, který tomu věnuji. Příběhy, které na blogu zveřejňuji, většinou nejsou z prvního setkání, které ten den uskutečním. Je tedy podstatné najít člověka, který má zrovna čas a náladu, a který je schopný se mnou skutečně mluvit a ne si jen zanadávat na politiku. Také je důležité, že lidé ze mě snad cítí, že se opravdu zajímám o to, co říkají. Nevstupuji jim do toho, nesnažím se je o ničem přesvědčovat. V hovoru se snažím chytit něčeho, co mne zaujme a lidi svými otázky stimulovat k tomu, aby mluvili konkrétně. Aby to, co řeknou obecnými slovy, ilustrovali na konkrétních vzpomínkách a zkušenostech.
Jak často se vydáváš „do terénu“?
Já jsem fotograf a filmař na volné noze, takže někdy mám více práce, někdy méně. Snažím se, aby na blogu bylo alespoň pět příběhů týdně. Většinou to vychází, že prací na blogu strávím asi tři nebo čtyři dny týdně.
A kolik lidí se ti povede během jedné procházky oslovit?
Když jsem v centru, tak ta četnost setkání je samozřejmě vyšší a oslovuji lidi častěji. Jindy jsem třeba v parku, kde oslovím 2–3 lidi, co sedí na lavičce. Všechno to vychází z dané situace a těžko se to takto průměruje.
Podle čeho si je vybíráš? Zaměřuješ se třeba na jejich vizuální stránku, nebo svou intuici?
Myslím si, že kombinuji oba přístupy. Někdy vybírám podle oblečení nebo podle toho, jak se ten člověk vizuálně vymyká davu. Je to jeden ze signálů, že ten člověk přemýšlí třeba trochu jiným způsobem. Častější je ale to, že jdu třeba nějakou boční ulicí, kde nechodí tolik lidí a najednou se přede mnou někdo objeví a já ho oslovím, ač se na něho kolikrát pořádně ani nepodívám. Spíš mi jde o to najít někoho, kdo má čas a ochotu se se mnou bavit.
Pamatuješ si prvního člověka, kterého jsi takto oslovil?
Nebyl to žádný veliký příběh. Tehdy jsem prostě jenom zkoušel, zda to tady bude fungovat. Byl to pán, který stál na železničním mostě u Výtoně a koukal se odtud na město. Já jsem se ho zeptal, o čem přemýšlí. On řekl jen: „Co budu dělat zítra.“ A mně to tehdy stačilo.
Máš představu, kolik příběhů jsi od té doby nasbíral?
Zveřejněných příběhů je teď mezi 1 300–1 400.
Je nějaký, který se ti opravdu vryl do paměti?
Takový není. Pamatuji si tedy většinu příběhů, které jsem zveřejnil, ale pro mě je na tom nejzajímavější to množství různých osudů, příběhu, perspektiv a myšlenek. Samozřejmě jsou takové, za které jsem opravdu rád, že se mi je povedlo zaznamenat. Takové jsem vybral i do knížky, která letos vychází.
Co fanoušci na Facebooku? Které typy příspěvků u nich bodují více a které méně?
Už trochu dokážu odhadnout dopředu, který příběh bude pravděpodobně úspěšný z hlediska lajků a komentářů. Není to ale tak, že bych se tomu snažil chodit nějak naproti. Třeba že bych si řekl, že lidi mají rádi dojemné příběhy starých babiček, tak bych pak hledal jen dojemné příběhy starých babiček. Toto je tedy zrovna jeden z těch úspěšných typů – senior, který si uchovává životní optimismus a aktivitu. Pro mě je ale zajímavé mluvit také s člověkem, který to má jinak.
Vrátil jsi se někdy za někým, abys sledoval, jak se jeho životní cesta vyvíjí od doby, kdy jsi ho vyfotil?
Ano. S někým zůstanu v kontaktu po e-mailu nebo po Facebooku. Občas mi někdo zavolá. Takže o někom přehled mám, ale z celkového množství je to jen menšina.
Může se u nás člověk blogováním uživit?
Já mám pocit, že přestože to, co dělám, by se asi dalo nazývat blogem, nepatřím úplně do nějaké blogovací sféry. Proto do toho úplně nevidím. Já jsem měl štěstí v tom, že asi po půl roce blog zaštítily Hospodářské noviny a našly pro blog sponzora. Kdybych ale dělal jen blog, tak se neuživím. Nechci ho totiž spojovat s žádnou reklamou, což je pro mnoho lidí onen způsob, jak se něčím takovým živit.
Za Humans of Prague jsi v roce 2016 dostal cenu Magnesia Litera. Jak jsi ji přijal?
Dostal jsem ji na základě hlasování veřejnosti. Proto tu cenu beru jako projev toho, že fanoušků tohoto formátu je mnoho a byl jsem rád, že pro můj blog hlasovali.
Už jsi zmínil, že brzy bude z konceptu Humans of Prague vycházet kniha. Na co se tedy můžeme těšit?
Kniha vyjde na přelomu října a listopadu. Bude Obsahovat okolo 250 příběhů z těch všech, které jsem za 4 roky nasbíral a myslím, že je poměrně velkoryse pojatá, co se formátu a zpracování týče. Budou v ní dvě linky – jedna historická, která představuje příběhy pamětníků různých dějinných událostí, a druhá linka, která zachycuje osobní historii lidí, od dětství až do stáří.
Humans of Prague je tvůj asi nejznámější projekt. Co ty další? Na čem ještě pracuješ?
V posledních asi čtyřech letech jsem natočil šestnáct krátkých dokumentů. Jedná se o sérii nazvanou Pod rukama. Postupně jsem s kamerou navštívil lidi, kteří nějakým způsobem pracují rukama a s různým typem materiálu – hrnčíř, nožíř, včelař, houslař a tak dále. Je to trochu podobné blogu v tom, že i tady jsem dával lidem prostor vyjádřit, jak sami přemýšlí, v tomhle případě především o své práci.
V rámci dobrovolnické práci ses dostal na poměrně zajímavá místa – do Jižní Koreje nebo Keni. Co tam?
První dobrovolnický projekt byl v Jižní Koreji. Tam jsem jel poté, co jsem ukončil univerzitní studia, během kterých se mi nepodařilo vyjet do zahraničí například v rámci programu Erasmus. Tak jsem se dostal k idee dobrovolnických pobytů a Jižní Koreu jsem si vybral, protože tam jednak zrovna hledali někoho, kdo by učil angličtinu na venkovské střední škole a jednak, protože jsem už dlouho předtím sledoval korejskou kinematografii. Keňu jsem si vybral, protože jsem chtěl více pracovat v oblasti fotografie nebo filmu, takže tam jsem učil mladé lidi základy fotografování. Z hlediska toho, co dnes dělám, pro mě oba ty pobyty znamenaly především množství setkání s lidmi, kteří jsou jiní, přemýšlí trochu jiným způsobem a prožívají trochu jiné věci. To mi pomohlo být otevřenější k jinakosti i v rámci setkávání s lidmi v Praze.
Jaké ambice s blogem máš dál? Chceš stále pokračovat stejným způsobem?
V tuto chvíli se blog vyvíjí organicky a nechávám tomu spíše volný průběh. Jsem zvědavý, jestli se pro mě něco změní tím, že se vydá knížka. Žádný jiný cíl teď vytyčený nemám.
