Téma, které by pro svou vážnost nemělo být tabu.
Sebevražda – slovo, které u většiny lidí vyvolává strach a beznaděj. Definovat samotný pojem sebevražda není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. V literatuře se setkáme s desítkami různých formulací. Rakouský psychiatr a neurolog Erwin Stengel ji definoval takto: „Suicidální jednání je záměrný a sebepoškozující akt, při kterém si osoba, která se ho dopouští, nemůže byt jistá, zda ho přežije.“
Odkud se však v lidech bere motivace k jejímu pokusu, resp. vykonání? Jaké události v životě jednotlivce musí předcházet, aby se pro takový čin rozhodl? Je sebevražda novodobým fenoménem, nebo existuje v lidské populaci už tisíce let? Jaké skupiny lidí jsou z pohledu sebevražedného chování nejrizikovější? Na tyto a další otázky se budu snažit odpovědět v následujícím textu.
Historie sebevražedného chování
Fenomén autoagresivního chování provází lidstvo už odnepaměti. Jeho vnímání se národ od národu lišilo, například u Vikingů a Keltů byla sebevražda běžným způsobem smrti, protože přirozenou smrt považovali za potupnou. Naopak, za čestnou a hrdou pokládali smrt na bojištích, ale staří muži už do bojů nemohli, a tak často skákali z útesů. Jiné národy ji naopak striktně odmítaly.
Sebevražda v antickém Řecku a Římě se do určité míry akceptovala a hodnotila se dokonce jako hrdinství, např. jestliže bylo její důvodem uniknout před zajetím. S příchodem náboženství se však pohled na sebevražedné jednání radikálně změnil. Proti sebevražednému chování bojovali učením o posmrtném životě, zatracení a následném utrpení. Křesťanství dodnes vnímá sebevraždu jako těžký hřích.
Naneštěstí nás tento fenomén ani po tisících let neopustil a dnes se sebevražedným chováním zabývají jak lékaři a psychologové, tak i filozofové, sociologové a právníci. Jeho ničivá síla nepůsobí jen na člověka rozhodnutého spáchat sebevraždu, ale samozřejmě i na jeho rodinu, kamarády a známé, kteří se často po takovém incidentu ptají proč. Odpověď se však v mnoha případech nikdy nedostaví. Absence jakýchkoli závěrů tak následně vede k prohlubování výčitek svědomí. Žal a smutek, který se následně u rodiny dostaví, může být také velmi nebezpečný.
Výskyt ve světě
Které kouty světa jsou na tom z pohledu výskytu sebevražd nejhorší a kde je naopak jejich přítomnost velmi vzácná? Na začátek je třeba podotknout, že grafy se značně liší, což je způsobeno zejména dvěma rovinami, které tato problematika nabízí. Mluvíme o pokusu a dokonané sebevraždě. Rozličná čísla vznikají i v závislosti na tom, zda se díváme na mužské, ženské nebo smíšené údaje, případně zda shromážděná data ukazují čísla v rámci jednoho roku, nebo jde o delší časové období.
Pokud se tedy podíváme na výskyt v rámci dlouhého časového období, konkrétně v letech 1985–2017, je první desítka následující. Grónsko, Litva, Guyana, Jižní Korea, Kazachstán, Slovinsko, Srí Lanka, Maďarsko, Ukrajina, Lotyšsko.
Rozdíl mezi prvním Grónskem a druhou Litvou je přitom markantní. Na 100 000 obyvatel zemřelo v roce 2011 vlastním přičiněním v Grónsku až 83 lidí (v Litvě 36,7). Abychom chápali závažnost situace v daných zemích, u nás se počet lidí pohybuje v průměru kolem 10.
Vysoká čísla vykazují i jiné postsovětské země (Bělorusko, Moldavsko, Srbsko), ale například i takové Japonsko (16,8 lidí). Naopak dlouhodobě nejmenší „tradici“ mají ve státech, kde převládá islám (Egypt, Sýrie, Kuvajt, Filipíny, Jordánsko).
Formy sebevražedného chování
Nápad: Otázku, co se s člověkem stane po smrti, si alespoň jednou položil každý. Podobné fantazírování patří většinou k pubertálnímu věku, které je bouřlivým životním obdobím snad pro každého. Co by bylo, kdybych nebyl? Jak by na mou smrt reagovala rodina, přátelé, učitelé a nepřátelé? Jak by vypadal můj pohřeb? Běžné otázky, které nejsou rozhodně znakem žádné psychické poruchy nebo sebevražedných sklonů. Takže pokud se vaše mysl někdy ubírala tímto směrem, můžete být klidní, jste úplně normální.
Myšlenka: Od nekonkrétního fantazírování nad vlastním nebytím se však může člověk dopracovat až k reálnějším konturám své vlastní nepřítomnosti/smrti. Právě na konkrétnosti jednotlivých myšlenek a času, který dotyčný tráví nad přemýšlením o vlastní smrti, závisí závažnost jeho sebevražedných myšlenek. Pokud tedy přemýšlí nad konkrétním způsobem či místem, kde by takový čin provedl, normálnost začíná pomalu ustupovat.
Tendence: Suicidální tendence značí velkou časovou angažovanost, kterou dotyčný obětuje přípravě vlastní smrti. Začíná si shánět prostředky k provádění tohoto činu (lano, léky, zbraň). Řeší právní a formální věci (dědictví, pojistky). Může psát dopis na rozloučenou.
Pokus: Rozdíl mezi sebevražedným pokusem a dokonáním sebevraždy je zřejmý (pokus o sebevraždu nekončí smrtí suicidenta). Rozdílů je však mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Více sebevražedných pokusů se vyskytuje u žen, zatímco u mužů je to dokonaná sebevražda, s čímž souvisí i fakt, že muži si vybírají převážně tzv. tvrdé metody autoagresie (smrt zastřelením, oběšením apod.), zatímco ženy volí spíše otravu léky nebo podřezání zápěstí.
Pokusy se většinou vyskytují v první polovině života, jsou málo promyšlené až afektivní. Dokonaná sebevražda v druhé polovině života, přičemž je převážně dlouhodobě plánovaná. Za pokusem stojí v mnoha případech problémy v interpersonálních vztazích. Za dokonanou sebevraždou se zase skrývají problémy intrapsychického charakteru (afektivní poruchy, psychózy). Posledním stádiem je suicidium, které končí smrtí.
Důvody sebevražedného chování
Jak jsem již nastínil v odstavci výše, důvodů takového chování je celá řada. Pod motivem sebevražedného chování rozumíme jedincovy pravděpodobné příčiny k sebevražednému aktu (např. deprese, rozvod, právě zjištěné onemocnění, ponížení, vina, ztráta). O motivech a příčinách dokonaných sebevražd se můžeme spíše dohadovat, než je s naprostou přesností určit. Nejčastějším prostředkem používaným k jejich odhalení bývají většinou dopisy na rozloučenou a jejich analýza nebo vyjádření pozůstalých.
U sebevražedných pokusů je situace poněkud jednodušší, protože motivy, které jedince k pokusu o sebevraždu vedly, můžeme následně prodiskutovat. Avšak ani zde si nemůžeme být jisti jejich přesností, protože ani jedinec sám si nemusí všechny důvody uvědomovat. Často zmiňovaným motivem bývá tzv. poslední kapka nebo tzv. provokující, bezprostřední faktor, který předcházel sebevražedných jednání a který je v mnoha případech pouze jeho spouštěčem v již rozvinutém suicidiálním procesu.
Tento článek má pouze informační charakter. Při jakýchkoliv osobních problémech se neváhejte svěřit rodině, přátelům či vyhledat pomoc odborníka.
