Rudolf II., jehož si většina z nás představuje jako náladového staříka z Werichova skvělého dvojfilmu Císařův pekař a pekařův císař, nebyl podivín, ale vzdělaný muž, který do Prahy přivedl řadu učenců.
„Rudolfe! Já to říkám pořád, že se nechováte jako císař,“ říká Janu Werichovi, coby Rudolfu II., císaři římskému, králi českému, uherskému a chorvatskému, markraběti moravskému a arcivévodovi rakouskému, jeho letitá partnerka hraběnka Stradová, kterou si nikdy nevzal. Protože, jak sám řekl: „Na svatbu jsme oba chudí. Já penězi a vy urozeností!“
A už přispěchává vrchní komoří Lang, v rukou pěknou historickou vázu, kterou císaři podává, aby ji rozbil a uklidnil se, a na rtech slova: „Milosti, nenechte prchlivost cloumat svým majestátem.“ „Kelley sem a všechno ostatní ven!“, volá císař roztrpčený skutečností, že mu dosud Scotta (Honza Skoták z Hrdlořez) nevyčaroval elixír mládí a Magistr Kelley neoživil Golema.
Takhle si dvůr Rudolfa II. představoval Jan Werich. Samozřejmě se značnou nadsázkou, aby se diváci bavili a u toho si ani nevšimli, že jsou vlastně poučováni – tak už to Jan Werich zkrátka uměl. Zábava a moudrost v jednom. To ho charakterizovalo. Jak to ale na dvoře Rudolfa II. vypadalo doopravdy?
Magická Praha
Pravdou je, že Rudolf II. podle podobizen vypadal opravdu velmi podobně jako Jan Werich – však to Matěj Kotrba v Pekařově císaři také říká: „Mě si vůbec lidi pletou s císařem,“ načež se podívá na Rudolfův portrét visící zarámovaný na zdi a potom na sebe do zrcadla a dodá: „Já se jim vlastně ani nedivim.“
Podle dostupných historických pramenů v sobě císař Rudolf nosil i kus moudrosti, jíž proslul Jan Werich. Byl to vzdělaný muž, který do Prahy zval velevážené učence a na čas z ní učinil pupek světa.
Pro Prahu, které se tehdy začalo přezdívat „magická“, což jí zůstalo až do dnešních dní, to bývaly zlaté časy. Rudolfínská doba si Prahu zamilovala, Praha si zamilovala ji a Prahu si díky tomu zamiloval celý svět.
Alchymisté, včetně Magistra Edwarda Kelleyho, měli své dílny ve Zlaté uličce, která díky tomu byla uličkou doslova kouzelnou. Zajímavé je, že ekvivalent k ní se nacházel (a nachází) i v Českém Krumlově, kde měl Kelley dílnu také.
Brahemu nepraskl měchýř, otrávil se rtutí
Alchymistické náčiní ve svých soukromých komnatách míval i sám císař Rudolf. Byl prý velmi vzdělaný a sám se v učení alchymie vzdělával, aby jej potom mohl konzultovat – jako další záležitosti, které jej zajímaly – s odbornými poradci.
Nejvíce skutečně cenných informací údajně získával od proslulého astrologa jménem Tycho Brahe, o němž se traduje, že zemřel na prasknutí močového měchýře. Jak ale zřejmě už tušíš, pravda to není. Nejspíš by to totiž nebylo ani fyziologicky možné. Ve skutečnosti byl Tycho Brahe zřejmě otráven rtutí, jejíž stopy se našly v jeho útrobách a která představovala (snad) hlavní složku léků, s nimiž pracoval.
K umění utíkal od politické reality
Umění a věda se na dvoře císaře Rudolfa prolínaly. Podle některých názorů v nich spatřoval vodítko z nesnadné politické situace, do níž se během vládnutí stále více zamotával. Získat u něj audienci prý bylo velmi těžké, dílem i díky tomu, že jeho komoří, zejména pak Filip Lang, se na nich sami snažili zbohatnout.
Je třeba známo, že Filip Lang často audienci velvyslanci přislíbil, nechal si za ni zaplatit, ale u císaře nakonec daného zájemce vůbec neohlásil.
Kelley podváděl a za to mu uřízli obě uši
Jak je vidět, Rudolf II. se místo skutečnými odborníky a lidmi zběhlými v umění vladaření, takovými, kteří by mu skutečně dokázali poradit, obklopoval spíše lidmi s uměleckým cítěním, často vyloženě umělci, kteří toho ale v mnoha případech využívali a regulovali císařův kontakt s okolním světem.
Jedním z nich byl i Magistr Edward Kelley, který se do císařovi přízně vetřel díky jednomu efektivnímu pokusu – ukázal mu proměnu několika kovů ve zlato, čehož docílil použitím speciálně upravené rtuti. Anglický alchymista, který žil velmi dlouho právě na dvoře císaře Rudolfa v Praze, byl ale jinak podvodník, který s oblibou využíval neexistující akademické tituly.
Skutečné bylo snad jedině to, že se vyučil lékárníkem, což mu následně pomáhalo při alchymistických pokusech. Zkoušel to i v advokátní kanceláři, kde ale jeho podvod brzy odhalili a za trest mu uřízli obě uši.
Potulný alchymista jménem Scotta
Kulaťoučký František Černý ztvárnil v Císařově pekaři i v Pekařově císaři stejně kulatého alchymistu Jeronýma Alessandra Scottu, který ale místo elixíru mládí připravoval v kotli tajně buřty s křenem. Nebyl to totiž žádný Scotta, ale Honza Skoták z Hrdlořez, jak se před koncem druhé části filmu svěří Matěji Kotrbovi.
Skutečný Scotta byl údajně potulným alchymistou pocházejícím z Parmy, který se na dvoře Rudolfa II. zdržel jen nějaké tři roky (1590–1593). Podle dobových pramenů poté chvíli fungoval jako kejklíř v dřevěné boudě na Staroměstském náměstí a nedlouho nato odešel do Německa.
Nedůvěřivost k příbuzným…
Okolní svět nebyl pro císaře příliš příznivý. Od mládí, kdy již jakožto český král poprvé vážně onemocněl, vypluly na povrch mocenské touhy jeho příbuzenstva, zejména pak bratra Matyáše.
Od té doby byl k němu Rudolf extrémně nedůvěřivý, podobně jako ke zbytku příbuzenstva. Trpěl také nechutí k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Pro nedůvěřivost k příbuzenstvu se údajně také nikdy neoženil, protože obě nevěsty, které přicházely v úvahu, mu byly doporučeny právě příbuznými.
… vyústila v melancholii
Nepřízní k opačnému pohlaví to totiž rozhodně nebylo, protože v mimomanželských aktivitách byl prý císař poměrně činný. Třeba s dcerou svého antikváře Jakoba Strady (zřejmě Werichova hraběnka Stradová) měl podle dobových zpráv tři syny a tři dcery.
Historické prameny také tvrdí, že Rudolf trpěl duševní chorobou tehdy označovanou jako „melancholie“. Ta byla ale pravděpodobně velmi úzce spjata s jeho tísnivou podezíravostí vůči příbuzenstvu. Mínil se jí stav duševní tísně, trudnomyslnost, zádumčivost a nečinnost bez zjevné příčiny.
Milovník umění a lovu
Pro únik od neradostné skutečnosti plné závistivých příbuzných a státnických potíží císař rád využíval nejen umění, ale také zámeček v Brandýse nad Labem (což se ostatně také objevuje v Pekařově císaři – jak je vidět, Werich měl historii zmapovanou poměrně dost přesně).
Zde je na tuto jeho vášeň dodnes připomínka v podobě renesanční fresky slona. Ta odráží nejen Rudolfův zájem o exotická zvířata, ale také oblibu, kterou si u něj zámek získal jako venkovské sídlo. Mohl se zde chovat méně formálně než v Praze a toulat se po okolních lesích, kde se oddával oblíbené činnosti – lovu.
