Žil jsem měsíc na vozíčku. Řidiči MHD mi odmítli pomoct, spadl jsem do asociálního života, změnil se mi pohled na svět

Když člověk může chodit, asi není nic jednoduššího, než otevřít dveře od bytu a prostě odejít. Vzhledem k tomu, že mám byt jen pár kroků od hlavních vchodových dveří, tak mi tento úkon za normálních okolností trvá doslova několik vteřin.

Jenže teď to není tak jednoduché. Nemám ještě ten grif, všechno se učím za pochodu, navíc metr od vchodových dveří se nachází schůdek – tamten, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml. Dnes tu není nikdo, kdo by mi s ním pomohl. Dnes to musím zvládnout sám. Vymrštil jsem do vzduchu přední kolečka, najel na schod a na zadní zabral. Prvně to nefungovalo, ale při předklonu se nakonec povedlo dostat se i zadními kolečkami nahoru.

Je to těžší, než se zdá. Nakonec mi tento standardně několikavteřinový úkon – vyjít ven – zabere minutu a třičtvrtě. Teprve po této době a několika skocích se dostávám na ulici. Venku je nelehké jet rovnoměrně. Chodníky jsou mírně nakloněné, čehož jsem si taky nikdy nevšiml. Odhaduju, že jsou tak uzpůsobené proto, aby po nich mohl stéct případný déšť. Musím jednou rukou zabírat více, protože se mi vozíček neustále stáčí špatným směrem. Docela makačka.

Jenže, jak si tak všímám, okolo mě není jediný sjezd, jenom ostré patníky, které kdybych sjel, tak letím rovnou z vozíku na zem. Další problém. Rozhlížím se okolo bloku a všímám si, že první sjezd je až za rohem a stojí na něm auto, takže si nejsem jistý, jestli vůbec projedu kolem. Je to trochu risk, ale nakonec se to daří.

Na ulici je docela dost lidí. Kromě několika skupinek v nedaleké hospodě si mě od nárožního domu prohlíží partička dělníků včetně starší seniorky na konci druhého bloku, která moje snažení pozoruje z dálky. 

Nevím, jestli mě doopravdy sledují nebo mi to tak přijde kvůli absolutně nekomfortní situaci a nemám ani čas tomu příliš věnovat pozornost, protože řeším další problém. Není žádný nájezd, pomocí kterého bych se dostal na protější chodník, opravdu žádný. Tedy jeden ano, ale ten blokuje auto. Tiše nenávidím jeho majitele. Vyjet patník je absolutně nereálné, takže se prostě vydávám po silnici. 

Jet sám do kopce je těžké, ale daří se to. Postupně dělám pokroky.

Pátý den

Dnes je na programu dne nakupování. Opět běžná věc, ale na vozíku nelehká. Na schod doma ve vchodě už zkouším nějak vyzrát, podařilo se mi ho pokořit. Připadá mi, jako by se na každém metru čtverečním nacházela nějaká past, ale i to mě vlastně posouvá dopředu – s vozíkem se sžívám. Nikdo z lidí, kteří mě vozí, ho tak dobře neuřídí, jako já sám. Večer mě bolely ruce.

Osmý den

Žádné novinky, na internetu se dočítám zprávu o tom, že Praha ruší bezbariérovou linku H1 mezi Černým Mostem a stanicí Florenc. I přesto, že se magistrát zavázal k rozšiřování bezbariérovosti hlavního města, došel k takovému rozhodnutí, prý kvůli nerentabilitě spoje. Zachován byl pouze směrem na Chodov. 

„Důvodem k zásadnímu krácení je údajně nevytíženost a nerentabilita provozu, (...) možnost využít souběžnou trasu metra B (údajně bezbariérovou), možnost využít nízkopodlažní linku (...) kam se vejde maximálně jeden vozíčkář, pokud zrovna není obsazeno kočárkem, a dle náměstka pro dopravu pana Adama Scheinherra též možnost využít linku 119 (která jezdí z Veleslavína na letiště. Na písemný dotaz, kterou linku měl pan náměstek ve skutečnosti na mysli, po 14 dnech reagoval omluvou, že se jedná o linku 109,“ píše se na stránkách neposedime.cz, kde o zrušení linky informují. Vznikla i petice na její obnovu.

Devátý den

„Byl jsem se projet, ale jakože nic moc no :(,“ píšu v poznámce, kterou jsem si zapsal při jednom svém dalším výjezdu. S vozíkem už jsem dost sžitý, umím jezdit po zadních, překonám plno překážek, ale už bych chtěl chodit. Dát si s někým spontánní sraz, neplánovat, jít nakoupit nebo se jen projít. To teď nejde. A je to horší kdykoli zaprší, protože mi podkluzují kola.

Desátý den

Na návštěvu přijel kamarád a veze mě do nedalekého obchodního centra. Během cesty zpátky mě osloví nějaký muž s pivem v ruce, mumlá něco o tom, že jsem jeho kámoš a chce si plácnout. Neznám ho, neříká to přátelsky, spíš ironicky. Zvláštní bizárek. Do teď na mě lidi jen koukali a občas něco prohodili na mou adresu, ale teď poprvé mě oslovili na přímo.

Proč by na mě vůbec někdo měl mluvit, když očividně nepotřebuji pomoc a jen projíždím s kamarádem kolem? Jenom protože jsem na vozíčku? Oslovil by mě ten člověk, kdybych na něm nebyl? 

Třináctý den

Další nepříjemná zkušenost. Na zastávce jsem si po příjezdu tramvaje číslo 16 chtěl zmáčknout tlačítko přivolávající řidiče, který by mi sklopil plošinu. Schválně jsem čekal na nízkopodlažní tramvaj.

Samotnému se mi nechce řidiče otravovat a předtím jsem si v několika případech s asistencí poradil i bez plošiny, ale je těžké se bez ní a bez pomoci dostat dovnitř. Mačkám tlačítko. Když se nějakou dobu nic nestalo, naklonil jsem se k řidičovu zpětnému zrcátku a prosebně zvedl ruku, aby mě viděl. Viděl mě. 

Místo pomoci ale mávl rukou a pak naznačil, ať si poradím sám. Kroutil hlavou, že mi nepřijde pomoct. Kdybych neměl doprovod, tak se dovnitř nedostanu. Trvá to, je to nepříjemné. Dopravní podnik má pro tyto případy v systému podrobný formulář, negativní zkušenost jsem tam poslal. 

Patnáctý den

Rampu mi všichni řidiči velmi mile stahují. Snažím se zapomenout na včerejší zkušenost, ale dokáže dost odradit od dalšího ježdění. Člověk si připadá závislý na cizí pomoci. Už vozíček docela ovládám, zvládám věci, které jsem předtím nezvládl, ale nutno podotknout, že mi hodně pomáhá to, že mám zdravou pravou nohu. Tou se někdy odrážím. 

Dělám to, když si přesouvám jídlo a pití, protože mi to přijde pohodlné a vlastně jako jedna z mála alternativ jak sklenici s vodou přenést z jedné místnosti do druhé. Vozíček můžu ovládat pouze oběma rukama. 

Sedmnáctý den

S vozíčkem si rozumím, jsem rychlý, dělám s ním hodně věcí. Nejhorší jsou nakloněné chodníky, o kterých jsem si předtím nikdy nemyslel, že by mohly být nakloněné – najednou jsou, musím zabírat jednou stranou víc, abych nesjel z chodníku. Nepohodlné jsou kočičí hlavy, kterých je v Praze požehnaně.

Devatenáctý den

Lidé na mě reagují – čím víc jezdím na vozíčku venku, tím více to cítím. Ta komunikace je stále mírně rozpačitá. Míjím partičku alkoholem posilněných týpků, kteří mě několikrát už z dálky zdraví.

Zdraví mě i když projíždím kolem a já se zamýšlím nad tím, jestli to udělali protože jsem na vozíčku – rozumím tomu, že to nemusí být myšleno negativně, třeba mě chtějí povzbudit, ale říkám si, zda by takto náhodně pozdravili chodícího člověka? Chci, aby mě lidi brali normálně. Chci zapadnout, chci aby si mě nevšímali. 

Dvacátý třetí den

Lidi jsou ale i chápaví, zvláště v restauracích se snaží udělat mi plnohodnotný komfort. V obchodech se také nikdy nediví, když si zeleninu, jogurty nebo tatranku vezu na klíně. 

Ochranka v obchodním centru mi vysvětlovala, proč není dobrý nápad vjet na jezdící pás jedoucí o patro níž. Nějakou starou paní do prý protočilo k zemi a ona i s vozíčkem spadla na zem.

Dvacátý sedmý den

Přichází vyjádření z Dopravního podniku. „Podání prošetřil příslušný vedoucí pracovník a s řidičem projednal v rámci pracovního pořádku s důkladným poučením o dané problematice. Stížnost vyřešil na základě pohovoru jako oprávněnou se všemi z toho vyplývajícími důsledky, vč. finančního postihu řidiče, který se tímto za své pochybení velmi omlouvá a ujišťuje, že se to již nebude opakovat,“ stojí ve zprávě.

Nepotrpím si na tom, dělat dusno lidem pracujícím ve službách, ale na druhou stranu, takové chování vůči invalidům není dobré. Dopravní podnik tyto problémy očividně nenechává jen tak a jejich postoj k této věci je chvályhodný.

Dvacátý osmý den

Život s bariérami mě izoloval, i když by nemusel, i když já to nechtěl. Vzpomněl jsem si na příběh jednoho mého známého, který mi povídal o jednom muži, který nikdy nevychází ze svého bytu kvůli úzkostné poruše. 

Ačkoli já úzkosti obvykle nemám, tak jsem se sám při pohledu na kalendář přesvědčil, že už je to pár dní, co jsem vlastně vůbec nebyl venku. Ne že bych to tak chtěl. Ale najednou to bylo to schůdné pohodlné řešení. Byla to pro mě ta komfortnější alternativa života. Život za záclonou. 

Pracuji z domu a čas mi teď přijde mnohem méně důležitý. Zastavit a jen tak sedět na ulici, pokud se s vozíčkem odhodlám objet dva bloky, je najednou možné a vlastně dost zajímavé. Ale i přes tento relaxační fakt bych to prostě nechtěl mít napořád. Jaké překvapení. 

Vím, že moje vozíčkářská zkušenost je pro mě demoverze, která je umocňená o to víc, protože mám dobrý kolektiv lidí okolo sebe a skvělou přítelkyni. O to víc ale myslím na lidi, kteří to zvládají. Kteří se nesebelitují, ale každý den ve městě vyřizují i přes svůj handicap naprosto obyčejné věci. Holt prostě musí. Myslím na týpka z tramvaje, který tak umně skočil do tramvaje, i přestože mu nikdo rampu sundat nemusel. 

I přes handicap jde žít život aktivně, jen existuje asi tak tisíc důvodů, proč to nedělat. Proč to vzdát. A není to jenom takový ten důvod, který si vymyslíme, když se nám zrovna nechce do fitka. 

Tady jde prostě o to, že se člověku primárně vybaví celá škála různých komplikací, které ale doopravdy přijdou. Nejsou iluzí, problémem v hlavě. Přesto všechno jsou vozíčkáři úplně normální lidi. Mají běžné radosti i starosti, přičemž ty jsou umocněny jejich handicapem. Respekt lidem, kteří s ním každodenně bojují.

Dvacátý devátý den

Jelikož nikoho známého, který by byl dlouhodobě na vozíčku nemám, rozhodl jsem se zkontaktovat mluvčí z Ligy vozíčkářů, kteří jim velmi komplexně pomáhají. Potřebuji se zeptat na plno otázek, na které jsem si sám nedokázal odpovědět ani po měsíci života na vozíku. 

Odpovídá mi jejich mluvčí Ladislava Blažková, milá slečna, která mi zároveň nastiňuje každodenní problémy, nad kterými jsem přemýšlel. „Je to každodenní boj s různými překážkami. Často říkám, že nežiju s handicapem, ale nechávám handicap žít se mnou,“ říká mi na úvod. Problémem je prý cokoli, i cesta vlakem. 

„Je potřeba dát dostatečně dopředu Českým drahám, minimálně 24 hodin předem vědět, že se někdo chystá jet. Což je problém – neexistuje, že se z hodiny na hodinu rozhodne, že pojede. Vozíčkář musí vypsat formulář a oni poté cestu povolí a nebo také nepovolí. Pokud ji nepovolí, tak si cestu musí zařídit jinak,“ vysvětluje mi například vlakový problém. Napsala i zajímavou glosu, ve které všechny problémy shrnuje.

„Někdy se mi stává, že se mnou mluví jako s malým dítětem, nebo na asistenta. Je to pro ně výstup z komfortní zóny a často zjednodušení, protože mluví na někoho, kdo chodí. Ve špatné komunikaci se ten handicap nejvíce ukazuje – zdravý člověk neví, jak s handicapovanými komunikovat. Je to taky otázka času, často s nimi nemá možnost trávit více času, než si porozumí. Chovají se jinak – jako k dítěti, dělá to i podprahový efekt toho, že je člověk „níž“, tím, že pořád sedí,“ popisuje mi další z řady problémů.

Setkává se s předsudky, při kterých si lidi myslí, že vozíčkáři nic nezvládnou sami, nebo že jsou víc nemocní, než doopravdy jsou. Lidé by se podle Ladislavy měli přestat bát vozíčkáře oslovovat, komunikovat s nimi. Neuzavírat se do toho, že je to někdo jiný. 

K práci pro ligu se dostala přes studium žurnalistiky. Sháněla praxi v některé redakci, ale jediná v Brně, která byla bezbariérová a mohla v ní pracovat, byla v redakci Vozíčkář. A tak začala pracovat pro ně. Sama vede blog o tom, jak se žije člověku s handicapem a vymyslela kampaň Přisedni si, která se snaží mezi lidmi šířit informace o tom, jaký je opravdový život na vozíčku. 

Cesta ke vzájemnému chápání světa vozíčkářů a lidí bez handicapu je v čase, který je člověk ochoten věnovat druhému člověku, vyzkoušet si, jaké je to mít handicap a zkusit dobrovolničit, například handicapovanému poskytnout doprovod.

Třicátý den

Ještě před odevzdáním vozíku a ukončením experimentu mě čeká test. Stanovuji si trasu, ve které prostřídám jak metro, tak tramvaj, tak autobus a také cestu vozíčkem. Jakmile budu mít zdravou nohu, tak tuto trasu absolvuji znovu a srovnám výsledky.

Cesta proběhla relativně bez problému, zvláště protože jsem volil bezbariérové linky metra. Problémem byly akorát nedokonale asfaltované, zničené cesty a křivé kočičí hlavy, kterých hlavně v centru není úplně málo.

Pokud bych se chtěl dostat například na Náměstí Míru, tak by to bylo komplikovanější, protože stanice bezbariérová není. Stejně jako sedmnáct dalších, z toho minimálně šest je v širším centru města. Stav se ale postupně lepší, i když do ideálního stavu je ještě dlouhá cesta. 

Během tohoto experimentu se mi v posledním úseku, v autobuse č. 136 stala podobná situace jako v tramvaji č. 16. Šofér vozu měl problém s tím mi dovnitř pomoct. I když naklonil vůz blízko chodníku, mezi vstupem a chodníkem byl tak 30centimetrový prostor, který bych bez pomoci ani omylem nepokořil. 

Když se po nějaké chvíli rozhodl vylézt, neodpověděl na můj pozdrav a jenom procedil mezi zuby něco ve smyslu, že se mám naučit do autobusu vjíždět bez pomoci. 

Při vystupování jsem zmáčkl signalizační tlačítko. Řidič ale opět jen snížil autobus a rozhodl se nepomoct mi. Bylo to ale příliš vysoko a nebýt pomoci dvou lidí, tak bych se z vozu nedostal. Člověk se v těchto situacích necítí příliš dobře.

Po 33 dnech mi sádru sundávají a já dostávám povolení na nohu chodit. Je to pro mě zvláštní zážitek, při sezení na kancelářském křesle mám ještě nějakou dobu tendence používat ruce, abych kolečkovou sesli rozhýbal. Takhle to už nefunguje.

Vozíčkářská zkušenost mi změnila pohled na handicapované. Věděl jsem, že to nemají jednoduché, tušil jsem, že jejich život je plný překážek, ale že to bude až takto nesnadné a společensky vyřazující mě z normálního života, to jsem netušil. Vřele doporučuji to zkusit každému alespoň na několik dní.