Klára slyšela hlasy a myslela si, že je klon. Každý, kdo cítí, že má nějaký problém, by měl vyhledat pomoc, říká

Kláře je 24 let a před třemi lety jí propuklo onemocnění, které změnilo celý její život. Promlouvaly k ní hlasy, měla pocit, že ji lidi sledují, pak si myslela, že je klon.  Lékaři jí diagnostikovali schizofrenii a ona se zamyslela nad tím, jak nejlépe vysvětlit svým kamarádům a známým, co jí vlastně je.

Založila si YouTube kanál, aby destigmatizovala spousty nepravd, které tato nemoc kolem sebe má. Poutavá videa se dostala i mimo její okolí a Kláře začaly chodit stovky zpráv s vyjádřením podpory, vlastním příběhem nebo dalšími otázkami, na které pak ve videích odpovídala.

Její message je jasná – nebát se říct si o odbornou pomoc a hlavně brát léky, které nakonec jí samotné pomohly. Ale i když je tato usměvavá mladá žena v současné chvíli podle vlastních slov zaléčená, tak boj s onemocněním nekončí. Setkali jsme se s Klárou a popovídali si s ní.

Klářin Youtube kanál najdeš zde.

Proč ses rozhodla založit si YouTube kanál? Bylo těžké s tím vystoupit na povrch? Měla jsi strach z prvotních reakcí?

Rozhodla jsem se kvůli tomu, když jsem viděla, jak na to lidi reagují negativně a setkala jsem se i s tím, když mi někdo řekl, že se mám „vzchopit“, že se v té nemoci jen utápím.

Chtěla jsem lidem vysvětlit lidem, že to není úplně tak jednoduché, protože mi psala kamarádka, která měla nějaké potíže a říkala, že jí pomohlo, že se odstěhovala a ať se také odstěhuju – takže jsem se rozhodla, že to všem vysvětlím a úplně nejdříve svým přátelům, o co jde.

Nahrála jsem video a dala ho na Facebook. Protože to bylo veřejné, začali na to koukat i jiní lidé. Vůbec jsem nečekala, že se to tak rozšíří.

Co myslíš, že je nejčastější mýtus, který o schizofrenii lidi mají?

Že jsou ti lidé nebezpeční. A taky to, že je to rozdvojená osobnost. 

Jak často přemýšlíš nad tím, co ti vlastně je?

Ze začátku jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, bylo mi to jedno. Ale nechápala jsem, co se se mnou děje. Podléhala jsem těm stavům a myslela si, že mám pravdu – například že jsem klon. Nenapadlo mě, že bych byla nemocná.

Pak až když mi v nemocnici řekli diagnózu, tak mi to všechno dávalo smysl. Došlo mi, proč jsem si myslela tyto věci, proto jsem slyšela hlasy. Bylo to najednou ulevující. Od té doby jsem si o tom hodně hledala a po čase se rozhodla, že to předám i dál, když lidi o tom moc neví. 

Onemocnění ti propuklo ve 21 letech. Předtím jsi neměla žádné zhoršené stavy? 

Zrovna nedávno jsem si uvědomila, že se mi dělo to, že jsem měla pocit, že lidi, co nejsou se mnou, tak ví, co dělám. Že mě vidí, když jsou někde daleko a že mají takovou schopnost. To jsem měla i předtím. Ale pak to nejvíce propuklo ve 21 letech. Takže to byly takové první náznaky. 

Jak jsi zvládala stresové situace?

Já jsem byla asi trochu vždycky citlivější vůči stresu a všemu, co bylo trochu složitější. Myslím, že když to zrovna propuklo, tak jsem ani žádný větší stres neměla.

Měla jsem pocit, že mi lidi vidí do hlavy

Ale zároveň to propuklo během zkouškového.

To jo, ale už jsem měla předtím nějaké zkouškové a tehdy se nic nestalo. A pak jsem měl další zkouškové a najednou to propuklo. 

Schizofrenie je dědičná. Je v tvé rodině nějaký schizofrenik nebo člověk s diagnózou? 

V mé rodině jsou lidi s diagnózou, ale nechci za ně říkat, jakou mají. 

Jak se u tebe úplně poprvé začalo projevovat onemocnění? Bylo to na začátku druháku na DAMU?

Ano. Začalo to tak, že jsem pořád brečela, že nemůžu do školy, protože jsem se začala bát lidí. Potom jsem zase nemohla brečet, protože jsem byla emočně oploštělá.

Pořád jsem se cítila blbě, měla jsem pocit, že mi lidi vidí do hlavy, že učitelé ví, co si myslím, občas jsem se i na ně tvářila dost zle. Nebo něco řekli a já jsem si to hned spojila se sebou. 

A to bylo do negativna?

Vždycky do negativního. Třeba jsme měli psychologii, učitel o něčem mluvil a já byla přesvědčená, že mluví o mně. Pak na rodiče jsem byla ošklivá. Myslela jsem si, že o mně mluví. Oni se třeba normálně normálně bavili, já jsem prošla kolem a říkám jim „co je?!“ a oni že nic, že se jenom baví.

A já na ně koukala a často se zavírala u sebe v pokoji, byla jsem hodně stažená do sebe. Taky jsem viděla různé nápisy, která jsem si vztahovala k sobě. Všechno bylo takové, že jsem si to vztahovala na sebe.

A pak jsem věřila tomu, že musím zachránit celý svět, protože jsem viděla nějaký nápis, který mi to řekl. 

Co znamená být emočně oploštělý?

To znamená, že ten člověk vlastně moc neprožívá emoce, hlavně ty pozitivní. Radost a tak. Nemohla jsem ale ani brečet, i kdy jsem cítila, že bych to potřebovala. Prostě to nešlo. 

Zkusila ses s tím nějak popasovat svépomocí, ještě než jsi nastoupila na léčbu?

Nešlo to. Bez léků ne.

„Když jsem se dívala do zrcadla, byl tam zlý obličej. Byla jsem stažená do sebe. Matka si myslela, že beru drogy, ale nic nenašla. Pak si myslela, že jsem zlá.“

Co sis poprvé myslela, když ses podívala do zrcadla a viděla tam samu sebe – se zlým obličejem?

Já jsem si myslela, že jsem posedlá. Měla jsem takovou teorii. Jednou jsem se vzbudila a ležela v posteli a najednou cítila, že mě někdo škrtí.

Od té doby jsem byla přesvědčená, že mám v pokoji ďábla a dokonce jsem si našla na internetu nějaký rituál o tom, jak dostat démonickou sílu z bytu a zkoušela jsem ho provést, zapálila speciálním způsobem svíčky, musela jsem celý den být pryč z toho pokoje, abych ho mohla dokončit.

Pak jsem byla trochu klidnější. Pak jsem si myslela, že mám depresi. To mě napadlo taky, protože mě mamka objednala k psychiatričce a ta mi napsala antidepresiva. Já si myslela, že antidepresiva = mám depresi. 

Ve škole jsi přestala rozumět řeči učitele. Vzpomeneš si na to?

Bylo to strašné. Nevěděla jsem, co se děje. On mluvil a pak najednou, jako by mluvil cizí řečí. Nevěděla jsem, co to má znamenat.

Ptal se mě na něco, já na něj jenom koukala a řekla jsem mu, že mu vůbec nerozumím. A on si myslel, že nerozumím tomu co vykládá, takže to začal vysvětlovat, ale já mu stejně nerozuměla. 

Zároveň jsi v mnoha věcech (v hodinách, billboardech) viděla symboliku a měla pocit, že na tebe promlouvají. Svěřovala ses o tom kamarádům?Nemluvila jsem o tom s nikým v tu dobu. Myslela jsem si, že já jsem ta vyvolená a nikdo by to nepochopil a ani vědět neměl. Psala jsem si to do deníku, to mi pomáhalo. 

Kdy ses vlastně svěřila kamarádům o tom, co ti je?

Já jsem všem říkala, že mám depresi. Všichni mi říkali, ať to řeknu tomu učiteli na psychologii, který byl i zároveň psycholog, takže jsem za ním šla s tím, že ty léky jsou nějaké divné.

On mi vysvětlil, že si nemyslí, že to, co se mi děje, je to, co si myslím já, ale že ať to řeknu psychiatričce. Já jí to neříkala, nenapadlo mě, že bych jí měla říct něco, co jsem brala jako realitu. Kamarádům jsem to řekla až tím videem, až po té době.

Jak na to reagovali?

Že už to chápou a že jsou rádi, že ta videa dělám. Jsou chápavější, předtím si mysleli, že si můžu pomoct sama, ale to já nemohla. Řekla jsem, že beru antipsychotika, která jsem pak dostala, ale oni sami asi nechápali, co to je. Podle mě o tom moc lidí neví. 

Přestala jsi vnímat, co je realita. Jen abych si ty stavy dokázal představit – byla tvá realita něco, co se dá přirovnat ke snu?

Moje realita byly bludy. Dá se to přirovnat ke snu. Ve snu taky člověk věří, že to, co se mu děje, je pravda.

Začala jsi mít psychózy a věřit, že jsi klon, ale nejdříve, že jsi robot. Popíšeš mi ten zážitek od začátku?

Často jsem přemýšlela, proč mám pocit, že moje vzpomínky nejsou moje. Všechno bylo rozmazané, někoho jiného. V té době jsem chodila do stacionáře, seděla jsem tam a někdo tam byl a já jsem přemýšlela a říkala si, že jsem asi robot a dali do něj něčí mozek.

Ale pak jsem si říkala, že je to blbost, vždyť mám tělo… Pak mi ale úplně rozsvítilo a řekla jsem si „vždyť já jsem klon“. V tu dobu mi to dávalo absolutní smysl. 

Jak jsi dál rozvíjela tuhle teorii?

Začala jsem si hledat na internetu, jak se dají klonovat lidi, našla jsem stránku, kde psali, že v ČR není zákon proti klonování lidí. To mě v tom ještě víc utvrdilo.

Ve stacionáři jsem pak malovala obrázky na téma můj život. Já nakreslila klonování. A pak na mě začaly muvit ty hlasy o tom, že jsem klon, začali na mě mluvit určití lidé. Byli to ti lidé, co klonují a byla to pravá Klára. 

Co ti říkala?

Říkala mi, že ji musím zachránit, že jsem jí sebrala život, že si nezasloužím nic hezkého a všechno to bylo hodně negativní. Bylo jsem v tom ale o to víc utvrzená. To jsem si vysvětlovala tak, že mám čip v hlavě.

Při jakých příležitostech na tebe ty hlasy promlouvaly?

Třeba i když jsem seděla ve stacionáři, začali na mě mluvit a nebo jsem byla s kamarádkou venku. Různě. 

Měla jsi i třeba potíže se spánkem?

Měla, hodně. Když propukne psychóza, tak člověk často nemůže usnout, budí se brzo… Taky jsem se bála, že mě v noci unesou. Oni mi jednou před spaním řekli, že si pro mě přijdou a já jsem se pak hrozně bála usnout. Nevěděla jsem, co mám dělat. 

Viděla jsi billboard „Blíž, než si myslíš“ a vyvodila sis, že je to symbol. Co bylo v tu chvíli blíž, než si myslíš?

To bylo to, když jsem hledala pravou Klárku. Tak já jsem celou dobu přemýšlela, kde je a když jsem viděla ten nápis, tak jsem si odvodila, že je asi někde poblíž. 

Ty se tomu teď směješ, ale předpokládám, že to pro tebe v tu dobu bylo těžké…

Bylo. Já to musím brát trochu s nadsázkou, protože jinak bych se v tom utápěla.

Když ses bála těch agentů, že tě budou mučit a zabijí tě, bylo nějaké místo, kde ses před nimi mohla schovat?

Nebylo – ani doma, ani s rodinou. To ten čip, oni mohli přesně vědět, kde jsem a vždycky věděli, co dělám. Já jsem bylo pořád v napětí, kdy si pro mě přijdou.

Bála ses tak, že ses rozhodla, že se podřežeš. To se naštěstí nepodařilo dokonat. Dokážeš popsat, jak k tomu došlo?

Já jsem byla na chatě a nemohla jsem spát. Najednou jsem začala slyšet ty hlasy, tak jsem vstala ven na zahradu a oni mi zase začaly říkat, že si pro mě přijdou. A že mě budou mučit a že mě zabijí. Už jsem to nemohla vydržet a chtěla jsem se vysvobodit takovýmhle způsobem. Nepovedlo se to.

Co se stalo pak?

Já jsem spolykala hodně prášků, a pak jsem se chtěla podřezat. Jenže jak jsem spolykala ty prášky, tak jsem byla úplně mimo, takže jsem se nestrefila, pak usla, ráno se vzbudila a byla jsem úplně mimo… ale živá.

Sama jsi řekla, že už bys to nikdy neudělala. Kde se v tobě vzala myšlenka, že tohle není cesta?

K tomu jsem se dostala, že tady chci být, ale ono je těžké si to v těch bludech zase říct. Vím, že teď, když jsem zaléčená, tak bych to nechtěla udělat, i když to vždycky není úplně dobré. Někdy je to špatné, ale chci čekat, co bude dál. 

Nemoc tě uzavírala před lidmi, bála ses chodit ven. Co sis o lidech v té době myslela? 

Já jsem si myslela, že ti lidi jsou úplně hloupí a neví tu pravdu. Když jsem někomu řekla tu svoji pravdu, tak oni mi nevěřili, vymlouvali mi to. Taky jsem nevěděla, kdo z těch lidí, je proti mně. To mohl být kdokoli, podezřívala jsem i rodiče. 

Vysvětlovali ti, že to není pravda?

Snažili se a dokonce jednou si pamatuji, že jsem řekla, že se jich bojím. Než jsme přišli na to, co mi je, tak to bylo hodně složité. Rodiče taky netušili, co by mi mohlo být, znovu jsem se s nimi zblížila poté, co jsem byla hospitalizovaná.

Jak dlouho trvalo to, než rodina pocítila, že se něco děje a do doby, než jsi šla k psychiatričce?

Dva měsíce. Ono to pak bylo ještě déle, asi půl roku, než jsem dostala antipsychotika. Nevěděla jsem, co jí můžu říct. 

Jak probíhala ta prvotní léčba?

Asi po třech týdnech jsem pocítila, že prášky začínají zabírat. Cítila jsem se skvěle, šťastná, začala jsem prožívat. To bylo hrozně krásné, už jsem si nepamatovala, jaké je to něco prožívat.

Do té doby to byla jenom šeď?

Bylo to všechno takové nereálné, jako ve snu. Já neumím moc popsat tu emoční oploštělost, já jsem si neuvědomila už ani jaké to je, neprožívat. To teprve až potom jsem si uvědomila, jaké to bylo nepříjemné. 

Hospitalizovali tě i v Bohnicích. Jaké to tam bylo?

Přišla nová psychiatrička a ta od začátku tvrdila, že do Bohnic budu muset. Já nechtěla. Pak jsem jí napsala e-mail, že si myslím, že jsem klon a že bych chtěla žádanku na magnetickou rezonanci hlavy. Abych viděla, jestli tam doopravdy mám ten čip.

Až když jsem k ní přišla, tak mě poslala za jedním kolegou a oba mi řekli, že bych měla jít na hospitalizaci dobrovolně, než abych pak musela nedobrovolně. Po třech týdnech mě pustili.

Měla jsi halucinace zrakové, sluchové i hmatové. Dokážeš popsat nejintenzivnější z nich?

Nejhorší byla ta hmatová. Při ní jsem cítila, jak mě někdo škrtí a to jsem se bála, že umřu. To se mi stalo jednou. Stalo se mi to, když jsem vzbudila. Nikoho jsem neviděla, ale cítila jsem, jako když mám ruku na krku. Myslela jsem si, že je tam démon. 

A nejsilnější zraková halucinace?

Když jsem viděla anděla a stín, který řekl „koukám na tebe“. To jsem byla s tátou v Řecku a já jsem ležela v posteli, najednou tam byl stín, který ke mně mluvil. Šla jsem za tátou a on mi řekl, že to bude dobrý, ale já se moc bála. Byla to taková postava, nic povědomého.

Když k tobě mluvily ty hlasy, měly nějaký specifický hlas? Bylo to tvůj hlas? 

Nebyl. Byla to buď Klárka, která neměla můj hlas a pak to byli nějací muži. A pak jsem slyšela různé výsměchy a třeba hysterický ženský smích. 

Pak proběhla druhá hospitalizace v Národním ústavu pro duševní zdraví.

To bylo tehdy, když jsem se chtěla zabít. Byla tam vizita dvakrát denně, líbilo se mi to. Ráno byl budíček, rozcvička a snídaně, dvě aktivity a pak oběd a potom se šlo ven. Večer bylo volno. Během toho volna jsem mohla používat telefon, byla tam wifina, nepřipadala jsem si odstřižená. Byl tam i klavír, takže jsem tam chodila hrát. 

Lékaři ti předepsali antipsychotika, protože blokují dopamin. Z tvých videí je ale zřejmé, že se dávkování léků hodně upravují, je to tak? Kolikrát bylo potřeba upravit léčbu?

Asi pětkrát. Když mi předepsali špatné léky, tak se ty stavy vracely. Byly léky, které mi vyhovovaly na psychiku, ale zase měly vedlejší účinky, které mi nevyhovovaly, po jednom léku jsem například zvracela. 

K nežádoucím účinkům jsem se chtěl dostat. Jaké konkrétní postihly tebe?

Nepříjemné bylo to zvracení, po hodně lécích jsem byla unavená – skoro po všech, než jsem si na ně zvykla. Po prvním léku jsem byla mimo furt, musela jsem jít ze školy, abych mohla spát. Nemohla jsem to vydržet. To bylo strašné, člověk nemůže dělat normální věci. Po prvním léku jsem i přibrala. 

Změnily tyto negativní účinky léků tvůj vztah s kamarády?

Já myslím, že se o mě začali bát, nevěděli, jak se mnou komunikovat. Vztahy s lidmi ze školy se skoro přetrhaly. 

V jednom ze svých starších videí říkala, že ti léky zvyšovaly chuť na jídlo a přibrala jsi 20 kg. Bylo to spouštěčem poruchy příjmu potravy?

Říká se, že před psychózou se změní chuť k jídlu. Já nejedla, hubla jsem a začalo se mi to líbit a pokračovala jsem v tom dál. To bylo spouštěčem. A pak, když jsem dostala ten lék, po kterém jsem přibrala a naopak měla chuť k jídlu, tak jsem to už nezvládala a začala zvracet. Zvracela jsem ale i léky a ty pak nemohly zabírat. Pak jsem byla hospitalizovaná potřetí. 

Jak jsi s poruchou příjmu potrava bojovala?

Já se z toho musela dostat sama, v tom mi nikdo nepomohl. Nějakou podporou asi jo, já měla psychiatričku, nutriční plán a chodila na terapie, ale ve výsledku jsem si pomohla sama. Uvědomila jsem si, že to nemá smysl. Jak se mi to povedlo sama vlastně vůbec nevím. 

Jedním z druhů léčby tvé psychické nemoci jsou i terapie. Pomáhaly ti? Jak to na nich probíhá?

Na individuálních člověk mluví sám s tou terapeutkou či terapeutem, přinese nějaké téma, terapeut ho rozpovídá, nakonec se něco najde. Snaží se dovést toho člověka k tomu, aby si řešení uvědomil sám.

Neříkají mu, jak přesně to je. Na skupinových člověk nemá tolik prostoru, ale zase je tam dobré to, že člověk s něčím přijde a někdo mu řekne, že to měl taky – a jak to nakonec vyřešil. Všichni si tam radí navzájem. 

Jaké bylo přijít mezi lidi, kteří byli na té terapii a řešili podobné problémy?

Bylo to fajn, já si v tom nepřišla tak sama. Teprve tam jsem viděla, že všechny ty příznaky, co jsme měli, jsou strašně podobné. Vzájemně jsme si radili. 

I během jednotlivých stavů jsi měla pocit, že nemoc přešla a všechno je zase dobré. Jak se tyto „dobré stavy“ projevovaly v porovnání s těmi špatnými?

Potom, co jsem si prožila ty hrozné vztahy, tak jenom fakt, že se cítím normálně, je pro mě hrozné štěstí. Je to takový normální dobrý den, který ale já beru – po tom, co jsem si prožila – jako hodně fajn den. 

Jak často máš tyto „normální“ hezké dny?

Teď většinou se v rámci možností cítím v pohodě. Občas mám od pondělka takové strachy, ale jinak je to docela dobré. 

Zdůvodňuješ si ty strachy něčím – zkouškou, výzvou, nebo je to tak moc náhodné, že se tomu dopředu ani nejde vyvarovat?

Já si myslím, že to má spojitost s tím, co zrovna řeším na terapii. Když je to něco těžkýho, tak se to projeví i do každodenního života. 

Děkuju, že veřejně mluvíš o svém problému. Díky tobě jsem se odhodlala objednat se k psychiatričce a konečně začít řešit svůj problém.   – komentář na YouTube

Nepiješ alkohol kvůli lékům. Je něco dalšího, co nesmíš užívat?

Kromě alkoholu a drog nesmím třeba třezalkový čaj. Ale jinak, myslím, všechno můžu. 

Bála ses i chodit ven. Teď spolu sedíme v kavárně, znamená to, že už se tvůj stav lepší? 

Mívám pořád stavy, kdy se bojím vycházet ven. Ale ne už v takové intenzitě. Od té doby, co mám tyto léky, tak je to lepší. 

Kolik jich bereš?

Pět léků, beru je každý den, třikrát denně.

Takže ty psychózy, ty už jsou pryč?

Ty už naštěstí vůbec nemívám.

Zakládáš teď i dramatický kroužek pro lidi s duševní poruchou. Jak tě to napadlo?

Já studuju dramatickou výchovu a chtěla bych vést nějakou skupinu. Napadlo mě vést skupinu těchto lidí, protože jsem si tím sama prošla a chci, aby mohli někam chodit a začlenit se.

Je pro ně dobré, aby mohli poznat lidi, kteří to mají podobně a zároveň dělat aktivitu, spousta z nich je v invalidním důchodu. 

Bereš svůj YouTube kanál i jako takovou terapii?

Docela mi pomáhá se o tom vypovídat. Pomáhají mi i deníky, kam si zapisuju svoje pocity. Celkově mi přijde, že teď jsem kreativnější. Většinou tvořím, když se cítím blbě, možná je to moje múza.

Začala jsem i skládat básničky – zatím jenom pro sebe. Pomáhají mi i terapie, kamarádi a rodina, o které teď už vím, že se jí můžu se vším kdykoli svěřit. Pomáháme si vzájemně. 

V jednom z tvých videí jsi i řekla, že když je někdo schizofrenik a má bludy, tak mu to nikdo nevymluví. Jak nejlépe s takovým člověkem mluvit?

Já jsem v té době hrozně potřebovala, aby mi někdo řekl, že mi věří. Abych v tom nebyla sama. Když jsem chodila k terapeutce, tak jsem jí říkala, že chci zachránit svět a ona mi řekla, že ho zachrání se mnou.

To mi hrozně pomohlo, že na to nejsem sama. Pak mi řekla, abych šla k psychiatričce – říkala jsem, proč bych tam měla jít, když proti mně bojují agenti a já jsem ta vyvolená. A ona mi vysvětlila, že mi pomůže v tom, že budu vůči těm agentům odolnější.

Takže se na to musí tak obšírně…

… ano, nějak vysvětlit tomu člověku, proč je to pro něj dobré, ale s ohledem na to, co on si myslí a čemu věří. 

Ty maluješ obrazy, píšeš a jsi kreativní. Odráží se tvůj stav i do tvorby?

Já moc pozitivní věci nekreslím. Namalovala jsem, jak vypadá úzkost, jak ji cítím, nebo bolest duše.

Měla jsi na YouTube dlouhou pauzu. Co se ti mezitím dělo?

Nebylo mi dobře, byla jsem hospitalizovaná. To bylo, protože se mi nějak snížily léky, měnily se a já jsem zase začala slyšet hlasy, ale tentokrát to bylo dost nebezpečné, protože to byla holka, která mě nabádala k tomu, abych se zabila.

Nerada o tom mluvím, bylo to to nejhorší, co jsem se kdy cítila. Šla jsem tam proto, abych byla někde, kde to nemůžu udělat. 

Píší ti díky YouTube kanálu lidé svoje vlastní příběhy? 

Hodně. Ale mám pocit, že ti lidi chtějí najít nějakou spásu, ale to já neumím. 

Pomáhají ti hlavně léky a to je vlastně i tvá message k lidem, kteří se necítí psychicky dobře – říct si o pomoc a podle té pak případně brát léky. Čím by měli začít? 

Vyhledat psychiatra, který je potom může případně odkázat na psychologa, nebo na terapii. A jestli potřebuje léky, tak předepíše léky. Psycholog řeší konkrétní problémy, proč vznikají a jak se dostat k jejich vyřešení. Každý, kdo cítí, že má nějaký problém, by měl vyhledat pomoc.