Nejnebezpečnější sídliště v Evropě bylo dějištěm krvavých válek mezi mafiánskými klany. Sen o dostupném bydlení nevyšel

Jen několik dní předtím, než si koronavirus stačil podmanit stovky tisíc nakažených občanů a pozornost všech světových médií a politických subjektů, se pod brutalistní budovou Vele di Scampia v předměstí na severozápadě italské Neapole shromáždil dav novinářů a místních. 

Nervózně vzhlíželi vzhůru; přišli se podívat na konec jedné kapitoly města, na demolici její výrazné dominanty – prokleté, krásné, ošklivé, monumentální, brutalistní. Nepřehlédl ji nikdo, kdo jel okolo. Přesto se místu snažili raději vyhýbat.

Mohla za to její nechvalná pověst, ovládl ji totiž mafiánský klan a za zdmi jednotlivých bytů žijí lidé v extrémní chudobě. Někomu by toto místo mohlo připomínat ghetto. Někomu kulisy známého seriálu Gomora.

Pravdou je, že se toto místo stalo dějištěm zločinu, prodeje drog, prostituce a kriminality, se kterou nikdo dlouho nic nedělal. Široké, ale prázdné chodníky, žádná kavárna, dokonce ani obchod, krysy a odpadky.

Do starých betonových stěn hryže buldozer mohutnou lopatou a strhává k zemi její obvodové kusy. Je to silný okamžik pro ty, kteří za těmito zdmi prožili kus života. Nelehké je vidět, jak se jim někdejší zázemí – poslední roky však stále více chátrající – bortí před očima.

Od azbestových snů k heroinovým přestřelkám 

Nijak neskrývaný ráj prostituce, dealerů heroinu, kokainu a zbraní, vraždy za bílého dne. Může nevhodně zvolená architektura mít tak vážný sociální dopad na obyvatelstvo, které v ní bydlí?

Sídliště vzniklo jako projekt sociálního bydlení v 60. letech. Jeho název Vele di Scampia (Plachty Scampie) vychází z koncepce budov, které svým tvarem připomínají napnuté námořnické plachty. Podobně jako spousty podobných brutalistních komplexů té doby, mělo jít o experimentální řešení, které by si poradilo s ubytováním chudší třídy lidí. 

Architekt Franz Di Salvo se při jeho navrhování inspiroval komplexem Marina Baie des Anges. Nadčasový projekt pomohl přetvořit opuštěný pobřežní prostor v luxusní rekreační středisko.

Samotný experiment Scampie si pohrával s myšlenkou minimalizovat samotné byty a naopak vytvořit vnější sdílený prostor, kde by se scházeli místní. Každý ze sedmi bytových bloků měl posloužit pro 240 domácností a myšlenka měla navázat na ducha útulných neapolských uliček. Navíc by toto provedení snížilo stavební náklady. 

Jakkoli byla tato představa romantická, architekt musel udělat množství kompromisů. Na původní plány totiž nezbyly peníze, protože je tehdejší úředníci a vysoce postavení lidé prostě rozkradli.

Celý koncept bylo potřeba přetvořit. Projevilo se to například v použití mnohem užších uliček mezi domy a nepraktického „vnitřního schodiště“, které zásadně zhoršilo osvětlení, větrání a obyvatelnost budov. Škrtů dosáhly také původně plánované obchody, kadeřnictví a další služby, které měly místním pomoct se zaměstnaností. Na sídlišti prostě chyběly. 

Budovy Scampie navíc využívaly toxický azbest, o jehož nebezpečnosti se začalo mluvit až o několik let později.

Jako by tyto problémy měly být jistou předzvěstí. Aby toho nebylo málo, Itálii v roce 1980 zasáhlo zemětřesení a tak se některé budovy ani nestihly dokončit. Obsadili je lidé bez domova. Jiným lidem nezbývalo nic než zůstat.

O pár let později se z tohoto místa stalo prokleté peklo na zemi. Jak píše deník Guardian, místo snového řešení složité otázky bydlení se vytvořil slum s lidmi odříznutými od práce, což nutně vygradovalo v kriminalitu a další problémy. 

Být součástí Systému

Chudoba, absolutní nezájem policie a chybějící slibovaná „sociální pomoc“ přetvořily sídliště v dystopickou scenerii. Lidé ve stresu, navíc bez práce, mnoho neřešených odpadků a policie i úřady, které oblast ignorovaly. Až tam byl vliv mafie prorostlý.

Jedny z nejkrutějších mafiánských klanů v Itálii jsou podle místních Cosa Nostra, 'Ndrangheta a Camorra – mezi gangstery nazývaná jako „o´sistema“ – Systém.

A právě poslední jmenovaná našla své centrum vlivu na sídlišti Scampia. Na sídlišti, kde podle pamětníků, kteří promluvili pro Newspeek.com, v té době nikdo nebyl zcela nevinný, a to ani nemusel být zločinec. Každý den se totiž stal svědkem vražd, loupeží nebo jiného druhu kriminality. Neapolští gangsteři našli zdroj peněz také v toxickém odpadu.

Vyrůstat na tomto sídlišti znamenalo hrát si mezi všudypřítomnými odpadky, použitými jehlami od narkomanů a pocitem, že nemusí být bezpečné potloukat se někde sám.

Camorra je mafiánský gang. Nemá však strukturu jako obyčejný klan. Jde spíš o mechanismus než o skupinu v pravém slova smyslu. Nelze ji rozlišit ve společnosti, tím pádem i rozprášit a dopadnout. Zaniká a znovuvytváří se už od konce 19. století a má tisíce členů.

Vytváří si vlastní pravidla, vlastní výklad spravedlnosti, vlastní zákony. Paralelní svět, o kterém se nemluví. Kapitál vráží do prodeje drog, prostituce, nezdaněných cigaret, půjčování peněz místním, výroby padělků, rozšiřování heren. Také investuje do různých firem, do nemovitostí. Cokoli, co vydělá peníze.

V 80. letech si našli Scampii jako svůj domov a zpracovávání průmyslového odpadu jako lákavý zdroj peněz.

Šlo o nebezpečnou aktivitu – zaměstnávali totiž i teenagery – ale hlavně o lukrativní byznys. Svou práci však nedělali důsledně a tak se stávalo, že odpad obsahující těžké kovy a různé chemikálie, se válel přímo na ulici nebo v okolí Neapole. V něm si pak hrály děti. A nejen ty pak podle BBC v důsledku znečištění zemřely na rakovinu. Její výskyt se v Neapoli za poslední roky zvýšil u žen o 40 % a u mužů o 47 %. Chemikálie se dostaly i do půdy, což mělo vliv na chov dobytka v oblasti Neapole. 

Vláda s tímto přístupem nedělala vůbec nic a nejvíce trpěli obyvatelé nyní už obávaného sídliště, kteří tam chtěli žít a vychovávat děti. Koupit si v labyrintu sídliště heroin je asi tak jednoduché, jako se tu zaplést do potyčky s mladistvými, kteří tu nabízí své služby.

Místní byli přinuceni zvyknout si na každodenní střelbu. Na oplátku jim mafie pomáhala – chránila je, sháněla práci – byť ne zrovna nejperspektivnější. 

Spor o Scampii

Život na sídlišti tímto způsobem plynul dál. Čas od času se nějaký z vysoce postavených představitelů Neapole snažil něco s nezastavitelným rozmachem mafie udělat, nebo ji alespoň roztříštit. Jenže pokud je moc Systému jakkoli ochromena, vezme si ji zpátky mnohem brutálnějším způsobem. To pak zavdávalo vzniku krvavých válek, při kterých umírali vinní i zcela nevinní lidé.

Jednou z nejvýraznějších válek klanů byl v roce 2004 „Prima faida di Scampia“, v překladu z italštiny „Spor o Scampii“. Jak popisuje deník The Independent v článku z té doby – mafie se zbavovala svých odpůrců co možná nejchladněji, šokujícími vraždami na veřejnosti a za bílého dne.

Chladnokrevně se zbavovali každého zrádce, donašeče nebo jeho rodiny, kamarádů, známých. Mezi jinými zemřela například 21letá Gelsomina Verde, jejímž jediným zločinem byl podle deníku „poměr s gangsterem“, ale i 14letá Annalisa Durante, kterou zabili před jejím domem. Přímo na ulici, mezi lidmi. Podle dlouhého seznamu obětí byla tato dívka zabita „omylem“. 

Během kruté války padlo jen v roce 2004 na 139 obětí. O rok později jich bylo 90 a následně 97. Krvavý následek vyřizování účtů pokračoval několik dní. 

Možná i to přinutilo mladého 27letého italského novináře Roberta Saviana napsat o mafiánském mechanismu knihu. Infiltroval se přímo do kruhů Camorry – ať už jako dělník v ilegální textilní dílně nebo jako číšník v jedné z restaurací vlastněných mafií.

Díky své poctivé a značně nebezpečné práci se mu podařila sestavit unikátní výpověď o špičkách klanů Camorry. Emotivní reportážní kniha neubírá na své zajímavosti dodnes. Po jejím vydání v roce 2006 ťal do živého, spustil celoitalskou debatu na toto téma. Členy mafie rozohnil a chtěli pak Saviana zabít. 

Do oblasti v roce 2009 zamířil i český novinář Michal Josephy, který popsal místní manýry. Všichni ho před návštěvou sídliště varovali, nakonec ho tam přepadli. „Fotografuji. Najednou však padnu do hledáčku místní bandě. Její pěšáci, I guappi, si mě vyhlídnou, obestoupí mě a odříznou cestu. Nesmím dát najevo strach, to je myšlenka, která mě instinktivně napadne,“ popisuje ve své reportáži.

Reportér se musel vymluvit, že tam fotí místní architekturu. Teprve pak ho nechali jít. „Prodáváme drogy. Tady nemůže nikdo jen tak fotit. Zejména nás, kvůli identifikaci. Na to je tady každej zatraceně opatrnej,“ řekli mu mladíci a nakonec ho nechali jít. Viděl špínu, krysy, odpadky, drogové dealery.  

Šrámy z mafiánských bojů

Podle knihy vyšlo i surové stejnojmenné filmové drama, které dalo antihrdinům poprvé tvář a v roce 2014 také úspěšný seriál ponořený do kulis reálné Scampie. Jak pro The Guardian popsal člen sdružení ze Scampie Lorenzo Liparulo, který pomáhal vyjednávat podmínky se členy štábu – zaprodat tvář sídliště byl risk, ale i příležitost.

„Věděli jsme, že zaprodáváme duši ďáblu, když jsme umožnili natáčení Gomory. Ale byla to příležitost, o kterou jsme si nemohli dovolit přijít. Produkční společnost totiž zaplatila za údržbu budov a zaměstnávala místní jako komparzisty,“ vzpomíná. Po odjezdu filmových štábů se sídliště probudilo do běžné reality. Navíc posílené o to, že popularita filmu a seriálu byla obrovská.

Specifické sídliště začalo lákat masy turistů, kteří se z přeslazeného turistického jádra odjíždí vyfotit k budovám, o jejichž obyvatelích mají často zkreslené představy.

Seflies s instagramovými filtry ale ještě více prohloubily propast mezi obyčejnými obyvateli Scampie a jejich zařazením do normálního života. Symbolickým vyvrcholením dlouholetého boje mezi místními, kteří zoufale touží po životě a úřady, jež krčí rameny. Jak tvrdí obyvatelé sídliště, 70% nezaměstnanost je důsledkem krutých mafiánských bojů, které místo navždy proklely.

Scampia není zoo a lidé, kteří tu bydlí nejsou zvířata, která by se měla jen tak fotit nebo pózovat v kulisách chudoby. 

Ale nejen pochmurná sláva sídliště; i Camorra samotná a její vliv se přes mladé členy posunul na internet. Autor knihy Gomora Roberto Saviano o tom vyprávěl v rozhovoru pro Český rozhlas.

„Mladá generace je Camorra 2.0. Před 30 lety se členové Camorry drželi jednoho pravidla: musíš být známý ve svém území, dokonce velmi známý, ale mimo něj tě nikdo nesmí znát. Ti mladí jsou ale on-line, na Instagramu, na Facebooku, na WhatsApp umísťují videa přestřelek,“ říká spisovatel, kterého stále musí ochraňovat policie. 

Je sice riskantní takové věci sdílet na internetu, ale zároveň to ukazuje, že mafie tu stále existuje. Že nezmizela a její vliv je reálný, i když fakticky už nemusí být tak vidět jako dřív. „Kdyby se rozhodli kvůli policii nic neriskovat, pak by neexistovali. Kdyby na sítě nic nedávali, neexistovali by. Členové těch skupin dnes zveřejňují na sociálních sítích své jméno, příjmení a v závorce písmena, která jsou kódem, vyjádřením příslušnosti ke skupině,“ popsal fungování nastupující generace.

Jemu osobně změnilo vydání knihy život. Od roku 2008 musí pod neustálou policejní ochranou. Žije v utajení, často střídá bydliště. Stále má obavy o život rodiny a podle svých slov se cítí provinile, protože je pořád naživu.

Camorra má dodnes firmy po celé Neapoli. Pokud někdy pojedete a koupíte si pizzu, kávu nebo nějakou jinou místní pochoutku, pravděpodobně jste podpořili místní mafii. Tak prorostlá do veřejného života je. Její nitky vedou přes různé prostředníky i do České republiky.

Scampia není Gomora 

Z původních sedmi budov na místě zbývají už jen poslední čtyři. Není jiná možnost. Nechvalná pověst a zdi nasáklé vlhkostí a plísněmi si žádají razantní řešení. Některým rodinám, které tu žily, bylo nabídnuto náhradní bydlení v okolí sídliště.

Poslední tři budovy také zmizí a zůstane stát jen budova B. Bude rekonstruována. Aspoň takto znějí plány. Už 25 let.

Jak podle deníku The Guardian uvedl primátor Neapole Luigi de Magistris, buldozery strhávající betonové panely k zemi představují krásný den nejen pro celé město, ale i pro celou Itálii. Zbortil se i nápis na jedné ze stěn: „NON SIAMO GOMORRA“ – tedy „NEJSME GOMORA“, kterou tam nasprejoval někdo z tamních obyvatel.

Sídliště jako symbol degradace, strachu a smutku tak mělo být konečně přetvořeno a jeho příběh se stát definitivní minulostí. Tento plán se však kvůli koronaviru opět posouvá.

Původně čtyřicetidenní demolice nepokračuje, buldozery jednoho dne odjely a už se nevrátily. Prostor před sídlištěm od práce dělníků ztichnul. 

Příběh Scampie proto stále nekončí. „S demolicí budov se životy každého z nás zastavily. Jejich bourání není jenom a rozbíjení chátrající struktury nevhodné pro lidský život; je to i opuštění myšlenky, že je možné žít bez jakékoliv ochrany a důstojnosti,“ píše výbor sídliště.

Příchod pandemie koronaviru od problému zcela odvedla pozornost, ale stále existuje. Ve zbylých budovách stále bydlí lidé, kteří nemají kam jít a neví, co s nimi bude. Budoucnost rezidentů žijících v jedné ze čtvrtí s nejvyšší nezaměstnaností v Evropě stále visí v otaznících.