Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Dvakrát si prošla vývojem od malého dítěte až po dospělou ženu. Čím si musela Dominika Weyrová projít, aby se vrátila zpět do života? A chybí jí její minulost?
Stačí jedna špatná náhoda, a člověk může přijít o celý život. Své o tom ví osmadvacetiletá studentka VUT v Brně Dominika Weyrová, pro kterou se studijní pobyt na Tchaj-wanu změnil po dvou týdnech v noční můru s příchutí smrti a ztráty vlastního charakteru, se kterou se musí vyrovnávat dodnes.
Dominika Weyrová měla totiž dopravní nehodu na skútru, která nejenže jejího kamaráda připravila o život, ale jí vzala 24 let předchozího života, který zapomněla. Kvůli zjištěnému krvácení do mozku upadla do kómatu který jí vzal veškeré prožitky, emoce, vzpomínky a vlastní identitu. Po probuzení nevěděla, kdo je její matka, nepoznala svou rodinu ani vlastní domov.
Mladá vysokoškolská studentka se REFRESHERu svěřila, jakým způsobem žije nyní. Jak se vyrovnala s realitou? Je stejná jako dřív? Čím vším musela projít, aby se vrátila do normálního života? Dočteš se v rozhovoru.
Potkala vás událost, která vám změnila život. Můžete popsat, o co šlo?
Ukončila jsem bakaláře a na navazujícím magisterském studiu jsem chtěla odjet na studijní pobyt na Tchaj-wan. Vždycky jsem chtěla cestovat a zažít studium jinde, poznávat lidi, a podobně, což se mi v roce 2017 povedlo. Byla jsem tam ale jen dva týdny; po nich následovaly pětidenní prázdniny, během nichž jsme jeli se dvěma spolužáky, Kanaďany, na výlet k vodopádům.
Bohužel, rychle se tam stmívalo, a my jsme nějak špatně najeli na skútrech na svodidla, narazili jsme do kovové konstrukce a vybourali se. Můj spolujezdec Patrick na místě zemřel. Za námi jel Quentin, který to ubrzdil.
Po nehodě si z místa nic nepamatujete?
Ne, vůbec nic. Prý jsem tam ale chvíli šílela, asi šok z bouračky, a pak jsem upadla do kómatu. Všechno po úrazu jsem zapomněla.
Kdo vám o tom blouznění řekl?
Ke mně se všechno zpětně donáší, kdo komu co řekl. Ale nejspíš to někomu řekl Quentin. Pravděpodobně jsem ale nebyla hned po bouračce „tuhá“, spíš v šoku. Pak jsem jen ležela na zemi.
Jak to pokračovalo?
Údajně mě převezli do normální nemocnice, jelikož si nemysleli, že je to se mnou tak vážné. Nejspíš jsem ale nějak mělce dýchala, tak mě zaintubovali, a radši mi udělali magnetickou rezonanci, kde zjistili, že krvácím do mozku. Tak mě převezli na ARO.
Existuje Coma scale, což má být nějakých 15 bodů lidské bdělosti. (...) Když jsem po úrazu do kómatu upadla, tak jsem prý byla na stupni 4. Přičemž u stupňů 1, 2 a 3 je člověk prakticky mrtvý.
Za jak dlouho jste se z kómatu probudila?
V kómatu jsem byla vlastně měsíc, ale vzhledem k tomu, že jsem byla na tom tak bídně, mě k tomu ještě trochu „přispávali“ léky. Abych vás uvedla do kontextu, existuje Coma Scale, což má být nějakých 15 bodů lidské bdělosti. Sestavuje se podle toho, jak tělo reaguje na podněty. Když jsem po úrazu do kómatu upadla, tak jsem prý byla na stupni 4. Přičemž u stupňů 1, 2 a 3 je člověk prakticky mrtvý.
Během té doby se mi to asi i zlepšovalo, nicméně bylo akorát vidět, že sebou cukám. Nakonec, když mi udělali tracheostomii (chirurgický zákrok, který slouží k otevření přístupu k zajištění dýchání proříznutím prudušnice, pozn. red.), tak mě museli přivázat, abych si to všechno nestrhla.
Když se to stalo, přijela za vámi rodina?
Ano. Mamka se sestrou se mnou byly celou dobu. Hladily mě, staraly se o mě, a prý mi tam pouštěly Saturnina a moje oblíbené písničky. Zhruba po měsíci mě potom převezli do Brna. Prý jsem měla takové malé letadýlko jen se dvěma doktory. Mamka mi pak říkala, že jakmile se se sestrou z Tchaj-wanu vrátily, tak jsem sice bezvládně, ale seděla na vozíčku.
Šlo to postupně. Během jedenáctidenní hospitalizace v bohunické nemocnici jsem už byla na vyšším bodu Coma Scale, ale stále ne v úplné pohodě. Tělo začalo být pohyblivé až moc, přestože mozek moc nefungoval.
Problém byl v tom, že jsem byla hodně hyperaktivní, ale kvůli ne zrovna funkčnímu mozku jsem neuměla běžné věci. Neuměla jsem pořádně jíst a nevěděla, co je k čemu. Obvykle, když se někomu něco takové stane, tak jde po úrazu na JIPku, takže mě tam poslali. Jenže na JIPce jsou všichni lidé na přístrojích. Já jsem byla ale prakticky v kůži malého dítěte, které nemá krátkodobou paměť, ale má k dispozici dospělé tělo.
Divoce jsem jim tam pobíhala. Když mi chtěl někdo dělat něco, co se mi nelíbilo, například česání, tak jsem se se všema rvala. Chtěla jsem všechno ochutnávat, osahávat… A i když se můj stav pomalinku zlepšoval, takového člověka si nemohli na oddělení nechat. Proto mě poslali domů. Mamce potom řekli, že kdyby to se mnou nezvládala, tak by mě umístili do ústavu.
Prý jsem si dokázala nasypat celou cukřenku do pusy, jedla jsem tempery, pila vodu ze záchodu...
Vzpomenete si na své první myšlenky po nehodě, kdy se vám to v hlavě trochu sesumírovalo?
Je to strašně zmatené. Když jsem úplně poprvé přijela domů, tak jsem prý už reagovala a dokázala jsem něco říct. Přivítala nás prateta a já jsem se na ni podívala, a řekla jí: „Pane, odkud jste přišel?“ To si ale kvůli absenci krátkodobé paměti stále nepamatuju. Také vím, že když mi poprvé řekli, že pojedu domů, tak jsem po příjezdu byla zklamaná, protože jsem čekala, že to bude něco skvělého. Pak to přišlo a nic extra to nebylo.
Další věc, na kterou si vzpomínám, a to nevím, jestli bylo hned po mém příjezdu, je pocit, kdy jsem se dostala na zahradu. Myslela jsem si, že je to tam strašně nádherné. Z naší zahrady je vidět na kostel. Přišlo mi úžasné, jak to vypadá. Krásné bylo i vlající prádlo z pavlače. Pravděpodobně jsem šla i po ulici, jelikož si pamatuji, že mě někdo držel za ruku. Pořád jsem chtěla někam utíkat a něco zkoumat.
Těžké to ale bylo v tom, že jsem například nevěděla, kdo je moje máma. Netušila jsem, co to je za věci, které vidím. Je to úplně to samé, jako když člověk vidí úplně poprvé nějaký stroj nebo ovoce. Neumíte to pojmenovat.
Takže jste všechno vnímala mnohem víc emočně než rozumově.
Přesně. Jak malé dítě, když něco zkoumá. Tím pádem se u nás musely všude odmontovat kliky, a dvacet čtyři hodin v kuse mě museli hlídat. Nejprve byla se mnou doma mamka, ale ta pak musela do práce, proto se mnou byla doma ségra, která musela přerušit školu.
Prý jsem si dokázala nasypat celou cukřenku do pusy, jedla jsem tempery, pila vodu ze záchodu…
Vodu ze záchodu?
No, když mě nehlídali, tak jsem se tam zjevila a zkoušela jsem. Tehdy jsem na sobě měla i pleny. Prostě jako malé dítě.
Aha.
Těmi věcmi, které mě fascinovaly, se mi nejspíš trochu spustil mozek, a některé věci jsem si potom začala pamatovat. Doktoři mé mamce tvrdili, že ještě například rok nemusím být vůbec zvladatelná, ale u mě byl vidět posun už po čtrnácti dnech doma, což bylo hrozně rychle.
Během zlepšování mého zdravotního stavu jsem začala zjišťovat, že si vlastně pamatuji některé věci z nemocnice. Když jsem se asi o měsíc později dívala na videa, kde mi v nemocnici ukazovali fotky, tak jsem si říkala: „Pane bože, já to znám! Vím přesně, kde to bylo.“ V těch videích bylo slyšet i to, jak se mi po tracheostomii změnil hlas. Z nějakého důvodu jsem se věcem smála strašně ironicky, jako nějaký záporák z filmu.
Já se ale ani například neztotožňuji s fotkami z minulosti. Všechno jsem musela přijmout jako fakt. Jako bych sama o sobě četla knihu a minulost mi byla přidělena.
Poznávala jste se na těch videích?
Ani ne. Ze začátku mi to přišlo strašně vtipné, ale ono je to vlastně smutné, když se čtyřiadvacetiletý člověk takto chová. Já se ale ani například neztotožňuji s fotkami z minulosti. Všechno jsem musela přijmout jako fakt. Jako bych sama o sobě četla knihu a minulost mi byla přidělena.
Ale uvědomovala jsem si, že ty věci, na které si občas vzpomenu a hrozně mě fascinují, jako červený batoh, stolek s harampádím nebo PET flaška, znám, a vlastně si některé skutečnosti z hospitalizace pamatuji.
Vysvětluji si to tak, že můj mozek měl chvilky, kdy si chtěl věci zapamatovat, ale vzhledem k tomu, že to neuměl pojmenovat, tak jen věděl, jak to vypadá. Stejně tak to bylo například v momentě, kdy jsem jim v brněnské nemocnici vyrvala kohoutek. Pamatuji si na ten proud vody, který potom tekl.
Kdo vás naučil to, že batoh je batoh?
Začalo to tak, že když už jsem začala být zvladatelnější, tak jsem dostala omalovánky. Mamka mi vytiskla mandaly a vybarvovala jsem to fixami. Zase mě ta souměrnost tvarů fascinovala. Měla jsem strašnou radost, že to dokážu. (smích) Když mi potom chtěl někdo dát obyčejné omalovánky, tak jsem jimi strašně pohrdala. To je přece pro malé děcka, já tady vymalovávám mandaly!
Po omalovánkách jsem zkoušela i něco napsat. S tím, jak se mi v hlavě „něco“ uvolnilo, tak mi to naskakovalo samo. Nikdo mě nemusel učit číst, protože to jsem uměla. Dokonce jsem prý četla i tehdy v nemocnici.
Jak mluvíte o nulovém nadšení z návratu domů, musela jste si jisté věci oblíbit znova?
Ano. Časem se mi totiž vrátila má povaha, prakticky jsem stejná. A to jak názorově, tak hlášky, humor nebo místa, které jsem měla ráda. Sice si nepamatuju, co se dělo na škole, ale třeba znám ten úžasný pocit, kdy člověk po celém roce na střední jde poslední den do školy pro vysvědčení a ví, že budou prázdniny. Strašně mi to chybí.
V momentě, když jste se dostala z nejhoršího, tak jste určitě začala rehabilitaci. Ta probíhala jak?
Lidé jezdí do lázní, ale to jsem nemohla, protože jsem byla nezvladatelná. Takže jsem vymalovávala, hráli jsme pexeso nebo jsme zpívali u kytary. Jenže problém byl na začátku i v tom, že jsem dostala pexeso se zvířátky, přestože jsem neznala ani jedno z nich. Neznala jsem krávu, natož platýze. Neuměla jsem barvy, nic.
Také jsem dostávala spoustu prášků. Prvně oblbováky, prakticky prášky pro schizofreniky, i antiepileptika. Tlumili mi hyperaktivitu. Když to bylo se mnou lepší, tak jsem z nich dostávala záchvaty spánku v časy, kdy jsem neměla chodit spát, což taky nebylo dobré. Později jsem dostala slabá antidepresiva, ty bych chtěla vysadit až po státnicích.
Následně jsem četla kognitivní knížky a podstoupila kognitivní cvičení. Šlo o to, že mě asi hodinku týdně měly v péči dvě studentky psychologie, se kterými jsem dělala cvičení typu vem papír a dej ho na podlahu, nakresli krychli... Mamka měla strach, že na mě budou dělat nějaké pokusy, a nechtěla mě tam původně pustit. (smích) Poté jsem začala chodit k neuropsycholožce, kam chodím doteď. K tomu všemu mi pořád naskakovala některá fakta. Zážitky ne, ty jsem ztratila.
Znamenalo to tedy to, že když jste byla zvladatelnější a začala jste se znova potkávat s lidmi, tak jste se znova seznamovala s kamarády? Nebo s přítelem?
S přítelem jsem se naštěstí rozešla ještě před Tchaj-wanem. Úplně poprvé to ale bylo tak, že jsem nevěděla, že existují další lidé. Nechápala jsem, že existuje něco kolem mě. Kamarádi mě navštívili v prvních dvou týdnech, ale znovu, nevím o tom.
Později, jak se mi všechno začalo vracet, tak jsem je vnímala, ale nevěděla jsem, co je to za lidi. Nedokázala jsem je pojmenovat, což bylo hrozné. Seděla jsem tam s nimi a akorát mlčela. Na druhou stranu to ale pro mě bylo alespoň takové zpestření.
Vzpomenete si na nějakou věc, která byla pro vás během rehabilitace nejtěžší?
Nevím, jestli nejtěžší. Pro mě bylo těžké všechno, co mi chvilku nešlo. Pak jsem se u toho začala vztekat, což mi zůstalo. Jednou jsem třeba byla naštvaná, když jsem četla, a nedokázala jsem pochopit, co znamená slovo kámen. Strašně jsem se u toho rozbrečela, tak mi to mamka musela ukázat na zahradě.
Nechápala jsem peníze, internet, televizi. Nerozuměla jsem tomu, proč se někdo v tak malém čtverečku dívá na pro mě také ne zcela pochopitelný obyčejný život, který je kolem.
A po rehabilitaci?
Odjela jsem na léto do lázní. Tam mi to přišlo strašné, jelikož se mi nelíbilo, že se na mě armáda doktorů pitvoří a chovají se ke mně jako ke čtyřletému dítěti. Už jsem se tak necítila. Třeba při vizitě, když jsem psala pohled sestře, mi vadilo, že na mě mluvili jako s miminem. Vyvedlo mě to z míry, tak jsem se tam rozbrečela.
Z toho ale cítím takovou dětinskost, kterou jste v sobě asi ještě měla.
Ano, vždycky mě rozbrečelo, když se ke mě chovali ještě víc dětinsky, než jsem se cítila. Pobyt mě každopádně hodně posunul. Po nich jsem se chtěla osamostatnit; hledala jsem si brigádu a všechno jsem chtěla dělat sama, přestože mě máma chtěla hlídat.
Proto jsem se přihlásila na brigádu do Laser Game. Poslala jsem tam ale svůj starý životopis s tím, že umím programovat a další věci, které dávno nebyly pravda. Každopádně to nakonec vyšlo. Vedoucí, který měl zaučoval, si myslel, že by mi to mohlo pomoc, a přestože to bylo ze začátku strašné, tak věřil, že to zvládnu. Dokonce jsme se spolu dali dohromady. K tomu jsem si během podzimu vychodila dva kurzy angličtiny.
A kdy jste zase začala se školou?
Na jaře 2018 jsem si řekla, že si to dochodím. Chodím na VUT v Brně, a tam je centrum Alfons pro studenty se specifickými potřebami. Dostala jsem dva těžké předměty a jeden lehký s tím, že jsem skrze centrum získala doučování.
Měla jsem třeba zapsanou těžkou matematiku s diferenciály a integrály, přestože jsem neuměla ani tu středoškolskou. Takže jsem u toho usínala a nechápala jsem to. Proto jsem nakonec v rámci doučování měla i „rychlokurz základních věcí“.
To mi ale přijde jako problém. Naskočily vám potřebné vědomosti později?
Těžko říct. Tím, že to studuji „od konce“, tak jsou v předmětech věci z dřívějška, ale není jich tolik. Vlastně jsem se to musela naučit, ale šlo mi to mnohem rychleji. Neumím to ale tak dobře jako ti, kteří si to propočítávali dlouho předtím.
Už máte paměť v pořádku, nebo ještě nějaké problémy přetrvávají?
Kromě toho, že si nepamatuju svých 24 let života, tak mám horší soustředění, rychleji se unavím a občas si přijdu opravdu hloupá. Strašně dlouho mi trvá přesvědčit mozek k přemýšlení.
Říká se, že člověk, který má takový úraz, si lépe vzpomíná až s odstupem, a spíš na věci, které se staly dlouho před úrazem. Občas si na nějakou blbost vzpomenu; třeba jsem na to, že nám babička spálila lízátka, protože v nich byly emulgátory. (smích)
Snažíte si někdy na něco vzpomenout cíleně?
Spíše se mi stává, že si najednou vzpomenu na nějaké místo, a pak začnu bádat, proč. Najednou si vybavím na nějaké indicie, které se k tomu váží. Pak se zeptám někoho, kdo by o tom mohl něco vědět, a pak si celistvý obraz vytvořím a pochopím to.
Všechno beru tak, že to prostě je. V první řadě se ale úplně nedokážu ztotožnit se svým minulým životem, přijde mi to jako úplně jiná Dominika.
Říkala jste, že realitu, kterou nyní žijete, vám musel někdo objasnit. Bylo těžké uvěřit všemu, co vám lidé řekli?
Ani ne. Akorát si ze mě kamarádi dělali srandu, že mi nakecají, že jim dlužím 50 tisíc. (smích) Nemyslím si, že by mi někdo něco nalhával. Strašně mi totiž pomohlo, že jsem si během lázní pročítala všechny chaty na Facebooku. Celkově mi ta sociální síť strašně pomáhá, jelikož mi chat o každém prozradí, kdo to vlastně je. Na Facebooku vlastně detektivně pátrám po svém životě.
Přitom, když mi poprvé řekli, že existuje něco jako Facebook, jsem z toho byla v šoku. Nechápala jsem peníze, internet, televizi. Nerozuměla jsem tomu, proč se někdo v tak malém čtverečku dívá na pro mě také ne zcela pochopitelný obyčejný život, který je kolem.
Takže jste si ty informace, které vám byly předloženy jako fakta, neověřovala?
Ne. Ono to strašně rychle přešlo z fáze, kdy jsem byla úplně mimo, do stavu, kdy jsem měla vlastní rozum. Takže se mnou nikdo nemohl manipulovat nebo mě obalamutit.
Se kterou informací bylo nejtěžší se vyrovnat?
Asi s ničím. Všechno beru tak, že to prostě je. V první řadě se ale úplně nedokážu ztotožnit se svým minulým životem, přijde mi to jako úplně jiná Dominika.
Na to jsem se chtěl také zeptat. Je tedy Dominika před nehodou rozdílná osoba oproti Dominice po nehodě?
Kamarádi a blízcí mi říkají, a i já to tak vnímám, že vztahy s lidmi z dřívějška mám stejné jako před nehodou. To je asi v podvědomí zakořeněno. Asi stejná jsem, mám stejný styl mluvení, gesta, povahu…
Mamka mi říkala, že původně nevěděli, jestli se vrátím do normálu, a strašně se báli. O lidech, kteří si projdou podobným poraněním mozku, se říká, že se změní. Díky Facebooku vím, že o tom diskutovali i mí kamarádi. Jediné, co mě teď mění, je ta přirozená životní proměna, která probíhá u každého.
Znáte někoho jiného, komu by se stala podobná věc jako vám?
Asi neznám nikoho, kdo by úplně ztratil paměť. Každopádně v lázních jsem se seznámila s holkou, která měla za sebou útok přítele, jenž ji praštil cihlou po hlavě, zatáhl ji do sklepa, a po hlavě jí dupal tak, že jí zničil čelist. Nakonec skočil pod vlak, to se tehdy v médiích také probíralo.
Ona byla v kómatu devět dní, takže nezapomněla, ale zase jí ochrnula půlka těla. Později se jí to ale spravilo, musela se akorát naučit psát levou rukou. Zopakovala si ročník na střední a normálně nastoupila do školy, takže se z toho dostala.
Se svým příběhem jste vystoupila ve školním médiu, později vás oslovovali další žurnalisté. Proč jste s ním do médií šla?
Můj přítel se dal do řeči s kolegou, jehož otec je novinář. A asi nějak přišla řeč na můj životní příběh, přičemž jsem zjistila, že by měl zájem o tom napsat. Nemám problém o tom mluvit. Říkala jsem si, že to bude zase nějaký nový zážitek. Po vydání rozhovoru si mě všimla škola.
Samozřejmě jsem jí vděčná za to, že mi takhle umožnila studovat, takže jsem to pro ni udělala ráda. Navíc si myslím, že by mi to mohlo pomoct i v tom smyslu, že si spolužáci nebudou myslet, pokud mě v začátcích viděli zapínat počítač, že jsem úplně blbá, ale že tam mohl být nějaký problém. (smích) Fyzicky na mně totiž není vidět, že by mi něco bylo.
Nejhorší je samozřejmě zabřednout do sebelítosti a smutku. Vždycky jde udělat alespoň malý krok dopředu. A čím víc jich člověk udělá, tím dřív se mozek vzchopí.
Později o mně začali psát všichni. Jsem ráda, že z toho lidé mají asi radost, že se děje něco hezkého a existují šťastné konce. Nicméně z toho, jak to někteří tragičtí novináři pozměňují, jsem strašně unavená, a otravuje mě to.
Kdyby tento rozhovor četl v budoucnu někdo, komu by se stala podobná věc jako vám, měla byste pro něj radu, jak se s tím vyrovnat?
Hmm. Tak já mám hlavně asi v povaze, že když něco nakousnu, tak to musím dodělat. Blbé je to, že vám nemůžu říct nic patetického nebo poetického. Mám pocit, že je moje povinnost se snažit. (smích) Nejhorší je samozřejmě zabřednout do sebelítosti a smutku. Vždycky jde udělat alespoň malý krok dopředu. A čím víc jich člověk udělá, tím dřív se mozek vzchopí.
Jak by se podle vás mělo k takovému člověku chovat okolí?
Myslím si, že hlavně důstojně. Nepitvořit se a nechovat se infantilně. Brát ho rovnocenně.
Na co se teď chystáte, co bude dál?
To je právě to. Tím, že žiju jen čtyři roky, tak můj plán je dodělat školu. Pak najednou budu dospělec. Určitě chci začít pracovat a možná i cestovat, až nebude koronavirus, ale teď vím, že chci být prostě normální člověk.