Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S režisérkou Evou Lammelovou o ekologii, trash divingu, asexualitě, ale i o životě s panickými atakami.
Eva Lammelová se vždy zajímala o gender, feminismus a LGBTQ tématiku, což ji přivedlo až k natočení snímku AsexuaLOVE. Mimo to také bojuje proti plýtvání jídlem a snaží se dělat osvětu v oblasti psychiatrických diagnóz, neboť celý život bojuje s úzkostmi, panickými atakami a nově také s nemocí ADHD. V rozhovoru se můžeš dočíst, odkud Eva čerpá inspiraci k natáčení, co bylo spouštěčem jejich panických atak nebo to, zda je česká společnost připravená na další sexuální identitu.
Vy jste režisérka dokumentárního snímku Nedej se: Jídlo zdarma pro všechny. O čem tento krátkometrážní film vypráví?
Dokument je o plýtvání potravinami na pozadí pražské anarchistické skupiny FOOD NOT BOMBS, což je celosvětová komunita, která neřeší pouze food waste, ale reaguje například i na obchod se zbraněmi. Skupina je mi velmi sympatická, neboť přichází s řešením, kdy vezmou zbytky jídla, z nichž následně vaří jídlo pro lidi bez domova, což je praktická reakce na konkrétní problém.
Potraviny nejčastěji berou z kontejnerů velkých hypermarketů, supermarketů a potravinových řetězců, vybírají kvalitní čerstvé jídlo, které bylo v ten daný den vyhozeno, z něj pak vaří pro lidi bez domova a jídlo rozdávají po celé republice. Nedej se: Jídlo zdarma pro všechny jsem točila s pražskou skupinou, která má místo v holešovické tržnici a moc si cením toho, že mě do jejich komunity vpustila.
Zdroj: se souhlasem Evy Lammelové
Co Vás inspirovalo k jeho natočení?
Během vysoké školy jsem se zúčastnila studentského programu Erasmus a jeden rok jsem žila v Holandsku, kde byl trash diving neboli doslovně přeloženo „potápění se v odpadcích“, které stojí u hypermarketů, velmi populární. To se psal rok 2010–2011. Jeden můj kamarád to praktikoval na denní bázi a z potravin nám následně vařil, z čehož jsem byla úplně nadšená, ale kvůli nedostatku času jsem se vybírání nestihla zúčastnit, což mě mrzelo.
Po návratu do Česka jsem řešila, kdo něco takového realizuje i v Praze a narazila jsem právě na skupinu FOOD NOT BOMBS, s níž jsem začala scházet, více jsem si uvědomovala problematiku plýtvání potravinami a během půl roku jsme si vybudovali vzájemnou důvěru, která vedla k natočení snímku Nedej se: Jídlo zdarma pro všechny.
Celosvětově se vyhodí až 1/3 vyprodukovaného jídla. K tomu se vážou i další zajímavé informace, že z těchto vyhozených potravin je 8 % emisí skleníkových plynů, je na ně potřeba 28 % zemědělské půdy a 21 % sladké vody
Nedej se: Jídlo zdarma pro všechny jste natočila v roce 2015 a v propagačních materiálech jsem se dočetla, že pokud nezačneme šetrně nakládat s jídlem, potravinový odpad se do roku 2020 zvýší o 40 %. Stalo se tak, nebo se náš přístup k jídlu změnil?
Jakožto dokumentarista nemám časovou kapacitu se neustále updatovat ve všech oblastech, o nichž natáčím, ale ptala jsem se na to Aničky Strejcové z organizace Zachraň jídlo, která se u nás food wastu věnuje nejintenzivněji, a Marušky Plojharové, jež vystupuje i v mém filmu a dříve pracovala pro Glopolis, což je další skvělá instituce, která mimo jiné řeší i toto téma, a obě dvě mi daly odpovědi. Je komplikované srovnávat data z roku 2015, navíc nyní máme sofistikovanější metody sběru dat, ale posun tam je.
Nicméně aktuální čísla stále prezentují, že celosvětově se vyhodí až 1/3 vyprodukovaného jídla. K tomu se vážou i další zajímavé informace, že z těchto vyhozených potravin je 8 % emisí skleníkových plynů, je na ně potřeba 28 % zemědělské půdy a 21 % sladké vody. Nejvíce se pak potraviny vyhazují v domácnostech, kde to je až 53 % a nová studie OSN Food Waste Index Report uvádí, že na celém světě se jenom u spotřebitelů, což jsme my, ročně vyhodí 931 milionů tun jídla.
Všem bych doporučila sledovat organizaci Zachraň jídlo, která zajímavým způsobem radí, jak například vařit z jídla, které zbyde, a dává tipy na další moderní a trendy způsoby, jak přestat plýtvat potravinami. Zachraň jídlo dokáže zaujmou i mladou generaci, což je skvělé, neboť je důležité oslovit všechny obyvatele planety, kteří plýtvají. Všichni bychom měli myslet na to, jak s jídlem nakládáme.
Jak s potravinami nakládáte vy? Máte nějaké tipy, kterými se při nákupu řídíte?
Ano, nakupuji méně a častěji, vždy mám nákupní seznam, na kterém mám pouze potraviny, o nichž vím, že z nich budu vařit a tím, že jsem na mateřské, si nákupy a vaření mohu snadno naplánovat. A pokud mi nějaké potraviny přece jenom zbydou, neboť hodně cestujeme a žijeme na třech místech, tak skvělým řešením jsou krémové zeleninové polévky, do nichž můžete dát takřka cokoliv. Ovoce zase můžete rozmixovat nebo dát do odšťavňovače a udělat z něj fresh drinky.
Pokud se mi přece jenom stane, že nakoupím víc, než mohu sníst, existují nějaké možnosti, co s potravinami udělat?
Určitě, stačí se podívat na web Zachraň jídlo a naleznete tam hned několik tipů. Potraviny můžeme například zanést do Potravinové banky, což se týká pouze trvanlivých potravin nebo do veřejných ledniček, o čemž jsem také točila do Občanských novin. Samozřejmě se lze také přidat ke komunitě FOOD NOT BOMBS a meze se nekladou ani jiné kreativitě. Kdo má zvířata, může potravinami krmit i je nebo je může darovat sousedům či kamarádům. Možností je opravdu mraky, jenom nás třeba mnohdy nenapadnou.
Zdroj: se souhlasem Evy Lammelové
Následně jste zrežírovala film Nedej se: Krajina v krajině, jenž na České televizi nese podtitulek: „Bitva o přírodu pokračuje“. Jedná se o pokračování cyklu Nedej se?
Ano, Nedej se je ekologický cyklus na ČT2, který má tři formáty, přičemž já jsem se nejvíce věnovala Občanským novinám, ale dělala jsem právě i dokument Nedej se a Nedej se plus, což jsou investigativní kauzy týkající se ekologie. Podtitulek „bitva o přírodu pokračuje“ je pak motto celého cyklu.
Film Krajina v krajině je taková moje srdeční záležitost, protože je o józe, kterou sama dělám, a o bývalé ženě mého manžela, mojí kamarádce Ivě, která má roztroušenou sklerózu. Jóga jí ukázala novou cestu, jak s nemocí plnohodnotně žít a zároveň se jedná o životní princip, který respektuje zákony přírody, potažmo vesmíru.
Je to úžasná cesta, jak vnímat sebe, svoje tělo, přírodu, a to, kde žijeme. Učí nás žít v symbióze a harmonii s přírodou skrz uvědomění, že všichni jsme součástí přírody, a pokud ji ničíme, tak ničíme i sami sebe. Takže člověk, který praktikuje jógu a vnímá její filozofii, nebude ničit přírodu, protože by ničil sám sebe. To jsme tím filmem chtěli říct.
Lidí, kteří se věnují ekologii, přibývá, neboť je to díkybohu trendy a zároveň urgentní téma. Protihráč je bohužel neúprosný a ekonomické zájmy jsou stále v přesile
Jak hodnotíte vývoj naší přírody od roku 2016 až dodnes? Zlepšilo se naše chování k přírodě?
Nejsem povolaný odborník, ale pokud mohu říct svůj osobní názor, tak myslím, že lidí, kteří se věnují ekologii, přibývá, neboť je to díkybohu trendy a zároveň urgentní téma. Protihráč je bohužel neúprosný a ekonomické zájmy jsou stále v přesile.
Tím, že žijeme na třech místech, tak je například takové zavádění kompostéru, o které jsem se již pokoušela, velmi náročné. Ale to se rozhodně nechci vymlouvat (smích). Hlavní, co pro ekologii dělám já, je, že se o ní snažím točit. Točila jsem o vymírání živočišných druhů, o lidech, kteří pečují o přírodní bohatství naší země, o těch, kteří šíří osvětu v oblasti ekologie, a i já sama o tom mluvím s lidmi, kteří s ekologií nemají nic společného a nejsou do tohoto problému tolik zainteresovaní.
Točila jsem i hodně témat z oblasti ochrany zvířat, což mě přivedlo k mému pejskovi Tonče, která je zachráněná z velké chovu. Každý, kdo by chtěl zvířátko, může pomoci i takto. Nemusí si ho kupovat od chovatele, ale můžeš si ho vzít například z útulku.
Mimo to se hodně snažím jezdit vlakem, dělám jógu, drobným finančním příspěvkem podporuji ekologické neziskovky, podepisuji různé petice, což není nijak časově náročné a může to udělat každý, a pak bych samozřejmě doporučila, aby se každý podíval na Občanské noviny, kde se dozví mnoho důležitých věcí a může se jimi také nechat inspirovat. Šikovný a praktický je také web brněnského Ekologického institutu Veronica, kde naleznete nejen ekoporadnu, ale taky skvěle zpracované kroky, jak být aktivní v ochraně přírody. Naleznete tam obyčejné rady pro obyčejné lidi, které mohou být velmi nápomocné.
Pokud se nezačneme chovat jinak, jak podle Vás bude naše planeta vypadat za 50 let?
K tomu se váže snímek Apokalypsa, děti nechceme, který jsem natočila pro Vltavu (ČRo) a je o lidech, kteří nechtějí děti, neboť se bojí toho, v jakém stavu bude naše planeta za 50 let a v čem by jejich děti musely vyrůstat. A že takových lidí dnes opravdu není málo, což o něčem vypovídá.
Netroufám si odhadovat, jak naše planeta bude vypadat, ale jedno je jisté. Je nás zde hodně, čím dál více, což má určité negativní dopady a musíme myslet na to, že tohle je náš domov a připadá mi až absurdní, kolik lidí preferuje ekonomické zájmy a na planetu nemyslí. Pokud budeme ničit náš domov, budeme ničit i sami sebe a pro to není žádná omluva.
Mluvila jsme s nimi o sexu, nemocech, problémech, které je tíží, ale také o tom, co postižení přináší, jak na ně reagují lidé na ulici, jak to mají s alkoholem či rodinou…
Vaše portfolio se následně rozšířilo o další krátkometrážní snímek s názvem Na balkóně, který popisuje příběh žen s mentálním postižením. Vy veřejně mluvíte o boji s panickými atakami. Znamená to, že do svých filmů promítáte problémy a situace podobné těm, které řešíte i Vy sama?
Na balkóně je jeden ze tří filmů, které jsem dělala nezávisle, bez jakékoliv podpory, na vlastní pěst a za vlastní peníze, na což jsem hrdá. Vypráví příběh o ženách s mentálním postižením, je experimentálně laděný a následně jsem ho darovala Inventuře, což je nezisková organizace věnující se práci s lidmi s mentálním postižením a programu pro ně v oblasti filmu, aby i oni sami mohli natáčet.
Vadilo mi, že hodně filmů na toto téma bylo mnohdy patetických, tak jsem si řekla, že budu odvážná a ukážu je jinak, což se mi také povedlo. Mluvila jsme s nimi o sexu, nemocech, problémech, které je tíží, ale také o tom, co postižení přináší, jak na ně reagují lidé na ulici, jak to mají s alkoholem či rodinou… Pro leckoho by tento film mohl být příliš experimentální, ale snažila jsem se jít nekonvenčně, takže se to celé odehrává na balkoně a je to stříhané v obraze.
Na balkóně jsem točila v roce 2016, což bylo rok poté, co jsem intenzivněji začala řešit svoje panické ataky, takže je možné, že jsem si povědomě vybrala lidi, kteří se potýkají s něčím podobně zatěžujícím. Obecně mě přitahují příběhy týkající se těch, kteří nemají hlas, a já jim ho chci dát, aby i oni mohli říct něco, co se třeba až tak často neříká. Chci jim dát prostor.
V kolika letech se u Vás panické ataky objevily poprvé?
Bylo mi necelých devětadvacet let.
To se u prvních panických atak stává, protože člověk neví, co se mu děje, má ohromný tlak na hrudi, buší mu srdce, nevolnost přechází v omdlení a má pocit, že umírá.
Vzpomínáte si, co bylo jejich spouštěčem?
Již od mládí jsem řešila nějaké neduhy. Ve dvanácti letech se mi narodila sestra, což jsem těžce nesla, protože jsem do té byla jedináček a tehdy jsem začala mít úzkosti, které přešly v obsedantní kompulzivní poruchu. Moje maminka byla naštěstí velmi bdělá, dovedla mě k psychologovi, následně psychiatrovi a během deseti sezení jsem se dostala „do normálu“.
Skvěle se to podchytilo, ale na vysoké škole se mi úzkosti kvůli zátěži a stresu vracely a když jsem začala pracovat, tak jsem si v podstatě skrze svůj workholismus přivodila panické ataky. Jsem hrozně ráda, že se na to ptáte, protože o duševních poruchách se sice mluví, ale pořád to nestačí.
V ten samý rok jsem prodělala tzv. zamlklý potrat, následovalo učení na státnice, které jsem neudělala, točila jsem svůj první větší film, vlastní rukou mi zemřel dědeček a do toho jsem se ocitla ve velmi komplikované rodinné situaci. Sesypalo se toho moc najednou. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje, a to mám státnice z psychologie.
Prožila jsem zhruba dva velmi nepříjemné měsíce, kdy jsem dokonce zkolabovala a musela jsem být převezena do nemocnice. To se u prvních panických atak stává, protože člověk neví, co se mu děje, má ohromný tlak na hrudi, buší mu srdce, nevolnost přechází v omdlení a má pocit, že umírá. A pak jsem úplnou náhodou, i když mi v nemocnici do lékařské zprávy napsali „panická ataka“, při další šílené atace začala googlit a našla jsem studii, která byla identická s tím, co se mi dělo. Pochopila jsem, že mám panickou poruchu a strašně se mi ulevilo, protože najednou víte, co vám je a co se to s vámi děje. To mi pak potvrdila i psycholožka a byla jsem poslána k psychiatričce.
Pak se ataky vystupňovaly tak, že jsem se bála jít i do večerky pro mléko, moje tělo se rozsypalo na molekuly a já jsem ho musela zase sbírat.
Ta Vám předepsala léky? Nebo s tím bojujete po svém, případně za pomoci alternativní léčby?
Ano, ale původně jsem se antidepresivům bránila, protože stigma, kterým oplývají, je obrovské a psychiatrička mé rozhodnutí respektovala. Pak se ataky vystupňovaly tak, že jsem se bála jít i do večerky pro mléko, moje tělo se rozsypalo na molekuly a já jsem ho musela zase sbírat, takže jsem se s prosíkem doplazila zpět k psychiatričce, dostala jsem antidepresiva a bylo to skvělé rozhodnutí.
Léky bohužel zaberou až za pár týdnů, kvůli čemuž jsem přebývala u kamarádek, kterým tímto děkuji, protože v takovém stavu je těžké být sám a zároveň jsem nechtěla, aby to celé nesl jenom můj manžel, což by mohlo ohrozit i naše manželství. Na psychické nemoci je těžké to, že ji nevidíte a okolí si může myslet, že jste v pořádku, i když to není pravda. Když má někdo zlomenou nohu nebo je na vozíku, tak je to evidentní, ale u psychické nemoci se vše odehrává uvnitř vás a podpora přátel a rodiny je důležitá.
Dostala jsem tedy antidepresiva, chodila jsem na psychoterapie a později jsem se rozhodla vyzkoušet i jiné metody léčby. Neuvěřitelně mi pomohla právě jóga a její dechové cvičení, což doporučuji všem, neboť doba je rychlá, duševních problémů přibývá a v kombinaci s pandemií koronaviru jsme již více než rok v nadměrném stresu. Dalším skvělým tipem je čínská medicína a teď již třetím rokem chodím k homeopatovi, který mi také hodně pomohl a ulevil.
Dokázala jste se s nimi sžít, nebo je pro Vás každý den bojem?
Dnes již ataky skoro nemám a když ano, tak jsou hodně mírné a dokáži s nimi pracovat. Poznám, kdy se blíží a hned vím, že si musím dát oraz a věnuji se například dechovému cvičení.
Dokonce se uvádí, že panickou ataku minimálně jednou za život zažije každý z nás
Lze panické ataky kompletně vyléčit?
Myslím, že to možné je, ale zároveň je to velmi individuální. Ono se dokonce uvádí, že panickou ataku minimálně jednou za život zažije každý z nás, takže v léčbě hraje roli mnoho dalších faktorů.
Zdroj: se souhlasem Evy Lammelové
Mnoho psychologů říká, že právě pandemie koronaviru a utlumení sociálního života způsobilo nejen mnoha mladým rozvoj sociální fobie a panických atak. Měla i na Vás pandemie negativní dopad?
Ano, je to možné. I já cítím, že je mi nyní hůře a je to logické, protože po více jak roce napětí a tísně ve společnosti se najednou tělo a duše mohou znovu v klidu nadechnout a je jasné, že v takovém momentu je třeba čas na regeneraci. Navíc duše jde vždy až krok za tělem a my až nyní přicházíme na to, jak nás pandemie koronaviru opravdu ovlivnila.
Pár týdnů zpět jsem četla knihu mého kamaráda Jirky Pasze a jeho partnerky Adély Plechaté, která nese název Normální šílenství a všem ji doporučuji. V průběhu čtení mi došlo, že mám ADHD, což je neurologická porucha, jejíž původ se přesně neví a výzkum uvádí mnoho faktorů, které mohou ADHD zapříčinit. Navštívila jsem psychiatričku specializující se na ADHD, nechala se vyšetřit a ona mi tuto diagnózu potvrdila.
Je poměrně atypické, že člověk tuto diagnózu zjistí až ve svých 35 letech, protože většina lidí to ví od dětství. Ano, byla jsem komplikované, velmi živé dítě a bylo mě všude plno, ale problémy se známkami jsem neměla. Nicméně v 90. letech se toto neřešilo a v rodině mi častokrát říkali „nojo, ty máš určitě ADHD“, ale bylo to spíše ze srandy, nebrala jsem to vážně. Až doposud. Ani s tímto onemocněním není jednoduché žít, je to dřina, ale člověk na sobě musí pracovat. Nechci se sebelitovat, miluji život a také ho chci naplno žít.
S ADHD souvisí i moje panické ataky. Lidé s ADHD mají velmi často i další psychiatrické diagnózy a chtěla bych, aby se vymýtila stigmata týkající se antidepresiv, která mnoho lidí považuje za něco nebezpečného, ale já díky nim mohu žít plnohodnotný život. S druhy antidepresiv, které užívám, jsem mohla být těhotná a s nižší dávkou mohu i kojit svou dceru.
Při studiu na vysoké škole jste psala diplomovou práci mapující vztah společnosti k asexualitě. Proč jste si vybrala zrovna toto téma?
Po celou dobu magisterských studií mě bavil gender, feminismus, LGBTQ tématika, a proto jsem téma diplomové práce hledala právě v této oblasti. U nás na katedře se těmto věcem věnuje sociolog Martin Fafejta, za kterým jsem šla s tím, že bych chtěla zkusit psát o intersexualitě. Vždy mě lákala témata, o kterých se nemluví, protože se lidi stydí nebo je to příliš kontroverzní, a přesně taková je i intersexualita. Martin mi to nakonec rozmluvil, což neznamená, že jsem nad intersexualitou zlomila hůl, stále o ní chci mluvit, ale zatím to bohužel úplně nejde.
Pak navrhl asexualitu, která mě nadchla. Nikdo o ní nic nevěděl a podařilo se mi získat osm respondentů, čtyři ženy a čtyři muže, kteří mi anonymně poskytli kvalitativní rozhovory a tím to všechno začalo. Kdekoliv jsem se o asexualitě zmínila, tak to všechny hrozně zajímalo, a protože jsem vždy chtěla i točit, kromě sociologie a andragogiky jsem studovala i filmovou a divadelní vědu, tak jsem se nakonec rozhodla toto téma i zfilmovat. Komunita asexuálů si zaslouží, aby o ní lidé věděli.
Komunita asexuálů si zaslouží osvětu a zaslouží si, aby se o ní vědělo.
O dokumentárním snímku AsexuaLOVE lze rozhodně mluvit jako o průkopnickém filmu. Jak na něj reagovalo okolí a diváci?
Okolí reagovalo velmi dobře, a to samé diváci. S AsexuaLOVE jsem se dostala i do české soutěže na filmovém festivalu Jeden svět, což byl ohromný úspěch a moc mě to potěšilo, protože jsem to celé točila za vlastní peníze a trvalo to několik let. Jeden svět má navíc úžasnou strukturu, díky které jsme promítali i v dalších českých městech, a dokonce jsme se dostali i na zahraniční festivaly v Rusku, Mexiku, Polsku a vyjednávali jsme i s Japonskem, z čehož nakonec sešlo. Ale byla jsem opravdu nadšená, a to hlavně proto, že komunita asexuálů si zaslouží osvětu a zaslouží si, aby se o ní vědělo.
Na debatách se nám dokonce vyoutovalo několik lidí, což je asi ta nejvyšší satisfakce, které se mi mohlo dostat. Díky mému filmu se ulevilo několika lidem a byli schopni se veřejně přiznat k vlastní identitě.
Je česká společnost připravena přijmout další sexuální identitu, tedy asexualitu?
To je celkem komplikovaná otázka a od Ondřeje a Jany, hlavních tváří filmu AsexuaLOVE, jsem se dozvěděla, že každá komunita hlásí odpůrce a zastánce, ale většina lidí o ní dost často ani neví. O asexualitě se stále moc nemluví, motivace dělat osvětu tu sice je, ale všechno chce svůj čas.
Po uveřejnění snímku se mi samozřejmě dostalo i nějaké kritiky, ale kritika je to, co nás posouvá dál a kdyby nebyla, tak bych byla dost nervózní a myslela bych si, že můj film není dostatečně dobrý. To jsem se naučila od zesnulého sochaře Aleše Veselého, jehož výstavu jednou pořádal můj tatínek a on přijel a ptal se mě, jak se lidem líbí jeho výstava. Byla jsem z toho nervózní, ale řekla jsem mu pravdu, že reakce jsou různé, od pozitivních až po tak radikální, že se mu někdo vykálel do objektu. Doteď si pamatuji, jak mi s nadšením odpověděl: „To je úchvatné, jaké mé dílo vyvolává interakce,“ a tenkrát mi došlo, že i negativní reakce je nějaká pozornost.
Vy sama přitom asexuální nejste. Nedělalo Vám problém vžít se do kůže asexuálů Jany Kunové a Ondřeje Becka?
Takové věci jako dokumentaristka nemohu řešit, nebo bych nemohla točit nic. Asexuálka sice nejsem, ale přijde mi to zajímavé téma a zároveň to vnímám jako velký odraz dnešní doby. I já jsem v životě měla období, kdy jsem nepraktikovala sex, i když jsem měla partnera, ale prostě to nešlo a takové věci může zažívat každý z nás. Navíc jsem hodně empatický člověk, takže se dokáži vžít i do ostatních lidí.
Zdroj: se souhlasem Evy Lammelové
Na AsexuaLOVE jste pracovala od roku 2013 do 2018. Plánovala jste již od začátku, že natáčení bude trvat pět let? Co tvorbu dokumentu pozdrželo?
Tehdy jsem začínala, byla jsem amatér bez zkušeností a vše jsem „šila na koleni“, za vlastní peníze, bez znalostí, se třemi respondenty a byl to opravdu punk. Dva původní aktéři mi ve chvíli, kdy jsem měla natočenou velkou část materiálů, působení ve filmu odřekli a mě nezbývalo nic jiného, než to respektovat. Kdybych tenkrát vyrukovala s tím, že chci podepsat smlouvy, tak by do natáčení pravděpodobně ani nešli, což je sice velký risk, obzvlášť když vše financujete sama. Zbyla mi pouze Janča a nevěděla jsem, co bude dál.
Pak jsme ale na Prague Pride natáčeli anketu týkající se asexuality a do kamery se nám vyoutoval Ondřej, což byl prostě osud, neboť nakonec dokonce souhlasil i s natáčením filmu. Začala jsem tedy vše točit znovu od začátku a před koncem přišla další krize. Film nebyl dobrý a já to věděla. Tak jsem si dala dva měsíce oraz, stihla jsem se provdat a pak jsem se k filmu vrátila a konečně ho dokončila.
Kam povedou vaše další kroky? Pracujete v současné chvíli na dalších dokumentárních snímcích?
Primárně jsem na mateřské dovolené, ale mám hodnou dceru, takže mohu pracovat na menších projektech, především tedy na audio tvorbě pro Rozhlas. A co chystám? Mám asi dvě A4 témat, protože mě pořád něco napadá, fascinuje, ale to je vše budoucnost. Jediné, co vím, je, že dokumentární tvorba a autorské dokumenty jsou můj život, takže to chci dělat i nadále.
Mimo to jsem také dostala nabídku natočit něco pro Audionaut s Brit Jensen, což je platforma věnující se audiotvorbě a já ji hrozně fandím. Dále budu mít workshopy na FAMO v Písku, mám nabídku od Nové éry na Živý dokument pro Centrum dokumentárního filmu v Jihlavě, které spadá pod Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde jsem již v minulosti moderovala jednu debatu týkající se orgasmu, což bylo dost náročné, ale úspěšné.
A v neposlední řadě pracuji na třetím ročníku mého festivalu Doku Zahrady v Litomyšli, který jsem založila před 4 lety a máme skvělý tým lidí, který odvádí opravdu úžasnou práci. Letos máme i nadupaný program, přijede Helena Třeštíková s filmem Anny a bude u nás mít masterclass, v níž představí svou tvorbu, a hlavně metodu časosběru, která je oslavovaná po celém světě. Snad nám to covid nezmaří a uvidíme se 28. srpna v Litomyšli.
Říkají jim české Grety. Anička a Eliška bojují za ochranu životního prostředí
2. února 2021 v 10:45
