Chytlavé a ostré kytarové riffy či melodická a virtuózní sóla, která okamžitě rozproudí krev v žilách. Těžký, vysoce zkreslený zvuk baskytary. Nezastavitelný, šílený rytmus. Nezaměnitelný kuřácký chraplavý zpěv. Energické a extrémně hlučné koncerty, na kterých se svlékala trička i podprsenky, prohýřené noci plné drog, chlastu, orgií. To byl nespoutaný život s kapelou Motörhead. 

Legendární kapela z Londýna, která koncem sedmdesátých let spojila punkrockovou syrovost, dravost a rychlost s tvrdším, hutnější zvukem heavy metalu. Jejich spřízněnými kapelami byly v té době zejména Ramones nebo Damned, ale odchovaní byli na klasikách — na Beatles, Elvisi Presleym, Little Richardovi či Eddiem Cochranovi.

Hudební kritici kapelu sice rádi označovali i jako hardrockovou, speedmetalovou nebo dokonce thrashmetalovou, ale frontman kapely, zpěvák a baskytarista Ian Lemmy, v tom měl vždy jasno. Říkal, že Motörhead hraje prostě rokenrol. „Jsou jen dva druhy hudby — ta, která se ti líbí, a ta, která ne,“ řekl pro časopis Revolver.

Nezajímalo ho škatulkování ani zbytečné řeči kolem. Byl to zároveň svébytný paličák. Působil jako neřízená střela, která se nedá zničit. Nikdy se nenechal nikým a ničím zatlačit do kouta a udělat něco, co by mu bylo proti srsti. Nikdy ničeho nelitoval. Na pódiu to miloval a užíval si tam každou sekundu. Vždy si postavil mikrofon příliš vysoko a zaklonil hlavu, jako kdyby zpíval do stropu. Raději by zemřel, než aby nedokončil nějaký koncert.

V jedné ruce Jack Daniels s Colou, v druhé hořící cigareta

I když při jeho bouřlivém, nekonvenčním životním stylu, který dokonale definuje slogan „sex, drogy a rokenrol“ (nikdy nebyl ženatý, ale podle vlastních slov spal zhruba s tisícovkou žen), asi nikdo nepředpokládal, že se vůbec dožije čtyřicítky, všem nakonec ukázal svou neoblomnost a sílu a „dotáhl“ to až na sedmdesátku.

V jedné ruce Jack Daniels s kolou a v druhé hořící cigareta — tak to měl nejraději. Život bral s humorem a nadhledem jako málokdo, přičemž servítky si rozhodně nebral. „Náboženství je hloupé. Myslím tím, že panna otěhotní s duchem. Při rozvodovém řízení by to asi neprošlo, že?“ řekl pro Radio Metal.

„Lidé zapomněli, že sex je zábava. Je to ta největší zábava, jakou si můžete užít bez smíchu. Vše se bere smrtelně vážně. AIDS nebo kapavku můžete dostat už i z orálu. No a co? To je riziko, které musíte podstoupit. Pokud se chystáte mít sex, ku*va, souložte a buďte z toho šťastní. Nedívejte se stále přes rameno. To vše ničí,“ řekl zase v rozhovoru pro Rolling Stone, čímž definoval svůj životní postoj.

Na tváři měl výrazné bradavice, jeho ruce byly pokryté tetováními, nosil specificky upravené vousy, na očích sluneční brýle, na krku přívěsky s kříži, na hlavě měl stále velký kovbojský klobouk, oblečenou měl černou košili a bundu a na nohou vysoké kozačky. Jeho image byla ikonická. Dodnes se vyrábějí různé figuríny, sošky a postavičky s jeho podobou.

Jeho styl a životní filozofie se převtělily do textů Motörhead. On byl srdcem i duší kapely, on byl Motörhead. Jak později v hudebním dokumentu Grega Ollivera a Wese Orshoskise nazvaném Lemmy Forever (2010) říká jeden z fanoušků: „Bez Lemmyho by nebyli Motörhead, nebyla by Metallica, Megadeth, Slayer,“ přičemž další dodává: „Lemmy je rokenrol. Rokenrol je Lemmy.“ „Pokud by sem někdo hodil atomovou bombu, přežil by jen Lemmy a švábi,“ dodává vtipně třetí.

Stopka v kapele kvůli drogám a zcela nový začátek

Jak uvádí Loudersound, název Motörhead pochází ještě z dob, kdy Kilmister hrál s kapelou Hawkwind. Pojmenoval tak jednu svou skladbu a ta se objevila na straně B singlu Kings of Speed z roku 1975, zpíval ji však Dave Brock. Kapela se nesla na populární psychedelické vlně a užívání LSD či jiných psychotropních látek nebylo pro Kilmistera ničím neobvyklým. Začal s tím ovšem už dříve, už v době, kdy nosil v šedesátých letech aparaturu Jimimu Hendrixovi a přitom mu sháněl drogy.