S Baďou Diaby o hraniční poruše osobnosti, její básnické sbírce Na hraně a rasismus, kterému čelí takřka každý den.
Baďa Diaby se s psychickými problémy potýkala již od 13 let. O pomoc žádala již několikrát, ale když se pak z nákupu potravin vrátila s noži, které si koupila podvědomě, věděla, že situace je vážná. Na zhruba dva měsíce pak skončila v psychiatrické léčebně, kde napsala básnickou sbírku Na hraně. S Baďou jsme si povídali o tom, co bylo spouštěčem jejího onemocnění, zda se v Česku setkává s rasismem, ale i o tom, na co je v životě nejvíce pyšná.
Jsi autorkou básnické sbírky Na hraně. O čem tato kniha je?
Kniha pojednává o tématu hraniční poruchy osobnosti. Její první část je sepsána ve formě básní a druhá je tvořena zápisky z mého deníku a různých krátkých textů. Vydáním knihy jsem chtěla ve společnosti rozdmýchat téma psychických poruch, protože se o nich velmi málo mluví, ale zároveň jimi trpí hodně lidí a je důležité o nich mluvit, aby lidé věděli, kam si zajít pro pomoc.
„Fun fact“ o sbírce Na hraně je, že jsem ji celou psala na psychiatrii, kde jsem byla hospitalizovaná a vlastně jsem si ani nepamatovala, že jsem něco takového napsala. Našla jsem to až doma po propuštění, když jsem si listovala deníkem a napadlo mě, že je to vlastně docela dobré a mohla bych to vydat. Vzniklo to tedy v podstatě náhodou.
Bylo náročné sehnat vydavatele? Psychické poruchy někteří stále vnímají jako kontroverzní či tabuizované téma, kterému se spíše vyhýbají.
Bylo to náročné. Jakožto začínající autor, který chce vydat první knihu, ještě ke všemu básnickou sbírku a co si budeme, poezie moc nejede, jsem oslovila několik nakladatelství, ale bezúspěšně. Navíc se to seběhlo v blbou dobu. Během pandemie koronaviru se nikomu nechtělo investovat do nových autorů, objevů, takže mi vždy přišla odpověď, že se jim moje dílo líbí, ale nemají pro něj místo ve vydavatelském plánu. Pak mě napadlo využít Pointu, zaregistrovala jsem se tam, vyplnila vše potřebné, ale nevěřila jsem, že by to mohlo vyjít. A ono to vyšlo.
Je kniha Na hraně pouze pro lidi, kteří řeší určitě duševní problémy? Nebo je pro všechny?
Určitě bych to nekategorizovala, protože si myslím, že i člověk, který nemá žádnou duševní poruchu, se v tom může nějakým způsobem najít nebo naopak může více porozumět někomu ze svého okolí, kdo podobné problémy řeší. To se mi i po vydání ostatně stávalo, že mi lidé na sociálních sítích psali, že mají kamarádku, dceru či partnera, kterým nerozuměli a díky mojí knize našli společnou cestu k vzájemnému porozumění, což je podle mě velmi hezké, potřebné a splňuje to účel, který jsem knize již od začátku dávala.
Když pak člověk zjistí, že o svých dlouholetých kamarádech nezná takto důležité věci, přestože je duševní zdraví základ, tak si uvědomí, že tu je něco špatně
Proč je podle tebe veřejné řešení psychických problémů stále vnímáno jako tabu?
Duševní zdraví je velmi důležité a ve společnosti je stále čím dál více lidí, kteří řeší svoje psychické problémy nebo mají v okolí někoho, kdo je řeší či chodí k psychologovi. Ale tím, že jsme o tom tak strašně dlouho nemluvili, toto téma v podstatě vymizelo. Nemyslím si, že se o něm lidé úplně bojí mluvit, spíš nevědí, že můžou, protože psychická onemocnění nejsou vnímána jako něco běžného a mnoho lidí si stále myslí, že ten, kdo chodí k psychologovi je „blázen“.
Přitom pokaždé, když o svých problémech začnu mluvit, tak se ke mně přidávají další a další lidé, třeba i takoví, které znám již 10–15 let a nikdy se mi s tím nesvěřili. A když pak člověk zjistí, že o svých dlouholetých kamarádech nezná takto důležité věci, přestože je duševní zdraví základ, tak si uvědomí, že tu je něco špatně. To byl další kopanec, který mě donutil k tomu, abych o tom víc mluvila.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se Baďa zjistila svoji diagnózu
- Jak ji sebevražedné myšlenky přivedly k hospitalizaci
- Jak probíhala její léčba
- Jak se potýká s rasismem v Česku
- Na co je v životě nejvíce pyšná
