Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Baďou Diaby o hraniční poruše osobnosti, její básnické sbírce Na hraně a rasismus, kterému čelí takřka každý den.
Baďa Diaby se s psychickými problémy potýkala již od 13 let. O pomoc žádala již několikrát, ale když se pak z nákupu potravin vrátila s noži, které si koupila podvědomě, věděla, že situace je vážná. Na zhruba dva měsíce pak skončila v psychiatrické léčebně, kde napsala básnickou sbírku Na hraně. S Baďou jsme si povídali o tom, co bylo spouštěčem jejího onemocnění, zda se v Česku setkává s rasismem, ale i o tom, na co je v životě nejvíce pyšná.
Jsi autorkou básnické sbírky Na hraně. O čem tato kniha je?
Kniha pojednává o tématu hraniční poruchy osobnosti. Její první část je sepsána ve formě básní a druhá je tvořena zápisky z mého deníku a různých krátkých textů. Vydáním knihy jsem chtěla ve společnosti rozdmýchat téma psychických poruch, protože se o nich velmi málo mluví, ale zároveň jimi trpí hodně lidí a je důležité o nich mluvit, aby lidé věděli, kam si zajít pro pomoc.
„Fun fact“ o sbírce Na hraně je, že jsem ji celou psala na psychiatrii, kde jsem byla hospitalizovaná a vlastně jsem si ani nepamatovala, že jsem něco takového napsala. Našla jsem to až doma po propuštění, když jsem si listovala deníkem a napadlo mě, že je to vlastně docela dobré a mohla bych to vydat. Vzniklo to tedy v podstatě náhodou.
Zdroj: se souhlasem Baďy Diaby/Michaela Šedová
Bylo náročné sehnat vydavatele? Psychické poruchy někteří stále vnímají jako kontroverzní či tabuizované téma, kterému se spíše vyhýbají.
Bylo to náročné. Jakožto začínající autor, který chce vydat první knihu, ještě ke všemu básnickou sbírku a co si budeme, poezie moc nejede, jsem oslovila několik nakladatelství, ale bezúspěšně. Navíc se to seběhlo v blbou dobu. Během pandemie koronaviru se nikomu nechtělo investovat do nových autorů, objevů, takže mi vždy přišla odpověď, že se jim moje dílo líbí, ale nemají pro něj místo ve vydavatelském plánu. Pak mě napadlo využít Pointu, zaregistrovala jsem se tam, vyplnila vše potřebné, ale nevěřila jsem, že by to mohlo vyjít. A ono to vyšlo.
Je kniha Na hraně pouze pro lidi, kteří řeší určitě duševní problémy? Nebo je pro všechny?
Určitě bych to nekategorizovala, protože si myslím, že i člověk, který nemá žádnou duševní poruchu, se v tom může nějakým způsobem najít nebo naopak může více porozumět někomu ze svého okolí, kdo podobné problémy řeší. To se mi i po vydání ostatně stávalo, že mi lidé na sociálních sítích psali, že mají kamarádku, dceru či partnera, kterým nerozuměli a díky mojí knize našli společnou cestu k vzájemnému porozumění, což je podle mě velmi hezké, potřebné a splňuje to účel, který jsem knize již od začátku dávala.
Když pak člověk zjistí, že o svých dlouholetých kamarádech nezná takto důležité věci, přestože je duševní zdraví základ, tak si uvědomí, že tu je něco špatně
Proč je podle tebe veřejné řešení psychických problémů stále vnímáno jako tabu?
Duševní zdraví je velmi důležité a ve společnosti je stále čím dál více lidí, kteří řeší svoje psychické problémy nebo mají v okolí někoho, kdo je řeší či chodí k psychologovi. Ale tím, že jsme o tom tak strašně dlouho nemluvili, toto téma v podstatě vymizelo. Nemyslím si, že se o něm lidé úplně bojí mluvit, spíš nevědí, že můžou, protože psychická onemocnění nejsou vnímána jako něco běžného a mnoho lidí si stále myslí, že ten, kdo chodí k psychologovi je „blázen“.
Přitom pokaždé, když o svých problémech začnu mluvit, tak se ke mně přidávají další a další lidé, třeba i takoví, které znám již 10–15 let a nikdy se mi s tím nesvěřili. A když pak člověk zjistí, že o svých dlouholetých kamarádech nezná takto důležité věci, přestože je duševní zdraví základ, tak si uvědomí, že tu je něco špatně. To byl další kopanec, který mě donutil k tomu, abych o tom víc mluvila.
Kdy ti byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti?
Až během hospitalizace v psychiatrické léčebně, kde jsem byla mezi lednem a březnem 2020. Různé psychické stavy jsem měla zhruba od 13 let, ale problémem je, že lékaři ti nemohou diagnostikovat poruchu osobnosti, pokud ti není tuším 20 nebo 21 let a do té doby ti mohou dávat pouze nálepky jako „rozvíjející se porucha“ nebo „úzkostná, depresivní porucha“. Jako dítě se totiž stále vyvíjíš, což samozřejmě neznamená, že tyto problémy nejsou validní a pak už jen záleží, zda se je podaří podchytit, nebo se překlenou v něco závažnějšího.
Nejprve se to projevovalo úzkostmi, které se překlenuly v sociální fobii, kdy jsem nevycházela z pokoje a bála jsem se lidí
Měla jsi tehdy tušení, že by se mohlo jednat o hraniční poruchu osobnosti nebo co se ti honilo hlavou?
Vůbec jsem nevěděla, co se mnou je, protože hraniční porucha osobnosti je velmi komplexní a má od každého „problému“ trochu. Když se mi ve 13 letech začala rozjíždět, tak jsem vůbec netušila, že podobné stavy existují a také se to nejprve projevovalo úzkostmi, které se překlenuly v sociální fobii, kdy jsem nevycházela z pokoje a bála jsem se lidí. Pak jsem si začala vyhledávat informace, samo-diagnostikovala jsem si sociální fobii, ale vůbec jsem netušila, co s tím mám dělat, kde požádat o pomoc, a protože jsem s rodiči neměla úplně nejlepší vztah, nemohla jsem to říct ani jim. Bylo to velmi těžké a osamocené období, kdy jsem se izolovala od všech lidí a přetrhala jsem většinu kontaktů, protože jsem nevěděla, s kým o tom mohu mluvit.
Zdroj: se souhlasem Baďy Diaby
Tato fáze už je vidím za tebou. Stěhuješ se po republice, veřejně čteš tvoji knihu, věnuješ se modelingu…
Tohle je u hraničářů celkem běžná věc, že jdeme z extrému do extrému (smích). Jeden extrém byla sociální fobie a druhý extrém je, že hodně vystupuji na veřejnosti, čtu svoje básně a stěhuju se z města do města.
Měla jsem sebevražedné myšlenky, vypínala jsem a pamatuji, jak jsem jednou přišla z nákupu, a kromě potravin jsem si domů přinesla i nůž, který jsem si asi koupila podvědomě
Co byl ten moment, kdy ses rozhodla vyhledat lékařskou pomoc?
První moment, kdy jsem si uvědomila, že to není dobré, nastal v mých zhruba 16 letech, kdy jsem opravdu už ani nezvládla opustit svůj pokoj, někdy jsem nedokázala dojít ani do školy a řekla jsem o tom svým rodičům. Ti to příliš řešit nechtěli, ale zařídili mi psycholožku, která mi po úvodním sezení řekla, že se u mě rozjíždí porucha se sociální úzkostí a že je nutné ji podchytit. Jenže rodiče koukli do lékařské zprávy, kde nebyla přesně definována diagnóza a usoudili, že to nic není, a pak už to se mnou neřešili. O to víc jsem se uzavřela, měla jsem pocit, že si svoje stavy vymýšlím, že celé to břímě musím nést sama a jedinou terapií pro mě bylo právě psaní básní.
Po pár letech jsem se odstěhovala za svým přítelem do Hradce Králové, jenže pak přišel bouřlivý rozchod, který se točil kolem tématu domácího násilí, nebyla jsem spokojená na vysoké škole, vše se na sebe nabalilo a ztratila jsem smysl žít. Najednou se na mě navalilo hrozně moc emocí, které jsem nedokázala zpracovat, nic mi nedávalo smysl, nechtěla jsem se učit na zkoušky, pracovat, měla jsem pocit, že můj život nikam nesměřuje, že pouze stojím na místě a nemá cenu, abych se nadále snažila. Tohle období trvalo zhruba 2 až 3 měsíce a strašně blbě se popisuje, protože když člověk nechápe, co se s ním děje, tak neví, jak to má řešit, jak to popsat…je velmi těžké se v tom orientovat.
Během tohoto období jsem začala i hodně pít, měla jsem sebevražedné myšlenky, vypínala jsem a pamatuji, jak jsem jednou přišla z nákupu, a kromě potravin jsem si domů přinesla i nůž, který jsem si asi koupila podvědomě. Posléze jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde a začala jsem zjišťovat, kde můžu požádat o pomoc. Našla jsem si krizové centrum a šla jsem si říct o pomoc, což je asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělala, ač to může znít jako banalita.
Bylo to těžké, protože i já jsem v sobě měla zakořeněné stigma, že psychiatrie je blázinec, nejhorší místo na světě, ale zůstala jsem tam
Naopak. To, že ses dokázala zvednout ze dna a šla požádat o pomoc, je velmi obdivuhodné.
Jo, musela jsem sesbírat fakt poslední zbytky sil a jít. V ten den v krizovém centru nebyla žádná psycholožka ani psychiatr, ale pouze sociální pracovník, který mě mohl poslat pryč, ale neudělal to. Vyslechl mě a odvedl mě do nemocnice, kde mě hospitalizovali. Bylo to těžké, protože i já jsem v sobě měla zakořeněné stigma, že psychiatrie je blázinec, nejhorší místo na světě, ale zůstala jsem tam.
Špatné stavy přetrvávají, jen se s nimi musíš poprat. Není to tak, že bys najednou dostal pilulku štěstí a vše bylo v pohodě
Co následovalo po přijetí do nemocnice? Jak probíhala tvoje léčba?
Když jsem přišla na psychiatrii, tak mi odebrali vše, čím bych si mohla ublížit. Zabavili mi ostré předměty, šňůrku od županu, drátová sluchátka…dokonce i sprchu jsme měli pouze na požádání, jinak byla odmontována, abychom si neublížili hadicí.
Léčba probíhala tak, že do mě zpočátku sypali prášky, abych si neublížila a abych si odpočinula, abych měla šanci vypnout, protože můj mozek jel stále na plné otáčky, nonstop. Díky tomu jsem se srovnala, zregenerovalo se mi tělo a pak mi postupně začali léky vysazovat, především benzodiazepiny. Spolu s vysazením medikamentů se mi začaly vracet i emoce a v tu chvíli se mnou začali terapeuticky pracovat. Snažili se mi předat uklidňovací techniky, triky, jak se uzemnit a ukotvit atd. Špatné stavy přetrvávají, jen se s nimi musíš poprat. Není to tak, že bys najednou dostal pilulku štěstí a vše bylo v pohodě. V léčebně jsem si hlavně uvědomila, že život stojí za to žít, ale chce to hodně síly a odvahy.
Když ti lékaři sdělili příčinu tvých problémů, ulevilo se ti?
Ano, bylo to úlevné, protože jsem do té doby netušila, s čím se potýkám a jestli se vůbec s něčím potýkám, protože mi z několika stran bylo podsouváno, že si to vymýšlím a částečně jsem žila v tom, že je to nějaké iluze, kterou jsem si sama vymyslela. Tím, že jsem se dozvěděla, že taková nemoc existuje a že má jméno, se mi opravdu hodně ulevilo. Není to tak, že bych nyní vše sváděla na poruchu, ale mám jistotu toho, že moje stavy jsou validní a nic si nevymýšlím, není to výplod mojí fantazie.
Do toho jsem se potýkala s problémy týkajícími se toho, že mám jinou barvu kůže, což občas nebylo vůbec hezké. Snažila jsem se nevyčnívat z davu
Co bylo tvým spouštěčem, proč se tvůj psychický stav začal zhoršovat?
Roli zde asi hodně hrál můj vztah s mámou, se kterou jsme se moc nebavily. Do toho jsem se potýkala s problémy týkajícími se toho, že mám jinou barvu kůže, což občas nebylo vůbec hezké. Snažila jsem se nevyčnívat z davu, ale zároveň jsem měla hodně ambicí, kterých jsem chtěla dosáhnout, ale protože jsem se snažila být neviditelná, tak jsem neměla možnost je rozvíjet, a to mě šíleně dusilo. Moje problémy navíc začaly v době, kdy se formuje osobnost člověka a já se ji snažila pohřbít. Když mi pak bylo 13 let, tak se mi narodila mladší sestra, na kterou šla veškerá pozornost rodičů, což je v pořádku, jenom jsem se o to víc cítila sama a zbyla jsem jen já a moje myšlenky.
Zdroj: se souhlasem Baďy Diaby
Zlepšil se tvůj vztah s rodinou poté, co ti byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti?
Pořád jsme na cestě k vzájemnému porozumění, stále je mezi námi spoustu propastí, které asi nikdy nezaplníme, ale nějaké mikrocestičky jsme si již našli. Myslím, že náš vztah nikdy nebude skvělý, ale minimálně se můžeme navzájem respektovat, o což se nyní snažíme.
Zmiňovala jsi problémy spojené s tím, že máš jinou barvu pleti. Setkáváš se v Česku s rasismem často?
Záleží, co považujeme za často (smích).
Najednou jsem ale míjela staršího pána, který se na mě podíval, odplivl si přede mě na chodník a pronesl: „Chcípni!“
I jednou týdně je podle mě často.
V tom případě velmi často (smích). Rozhodně to bylo častější, když jsem byla malá, teď už to není až tak tragické a jestli k nějakému rasismu dochází, tak většinou ve formě poznámek na ulici nebo různých pohledů.
Vzpomínám, že když jsem měla v psychiatrické léčebně vycházky, tak jsem poprvé po dlouhé době šla sama ven a říkala jsem si, že to zvládnu, že je vše v pohodě. Už jsem se blížila zpět k nemocnici a pomyslela jsem si, že to možná nebude tak špatné, jak jsem se bála. Najednou jsem ale míjela staršího pána, který se na mě podíval, odplivl si přede mě na chodník a pronesl: „Chcípni!“ To mi hodně ublížilo, shodil tak moji snahu o normální život.
Způsob, jakým zareaguji, se promítne do celé naší menšiny a nebude to můj problém, moje reakce, ale problém celé menšiny
Reaguješ na takové poznámky?
Teď už ano, ale dříve jsem se hodně bála a cítila jsem zodpovědnost za celou naši menšinu. Způsob, jakým zareaguji, se promítne do celé naší menšiny a nebude to můj problém, moje reakce, ale problém celé menšiny. Tak to vnímám i teď, ale už si nenechám vše líbit a snažím se si s lidmi, kteří na mě útočí, povídat a zjistit, s čím konkrétně mají problém.
Mimochodem jsem zjistila, že oni mnohdy ani nevědí, s čím mají problém. Když jsem se například objevila v jedné reklamě a lidé pod video začali psát hnusné komentáře, že co tu dělám, že žádný multikulti nechtějí atd. Tak jsem dotyčným napsala, mile, slušně, zda se mnou mají problém a setkala jsem se s tím, že ty pisálky ani nenapadlo, že komentují vzhled reálného člověka, že mluvím česky, a nakonec z nich vylezlo, že ani nevědí, co tím chtěli říct a někteří se mi i omluvili. Což mě paradoxně naštve ještě víc, protože když už má někdo hloupý názor, tak ať si za ním alespoň stojí.
Podobně to bývá i s konfrontací napřímo, kdy si lidé povídají o mně přede mnou, neboť netuší, že mluvím česky a když se zeptám, co jim na mě vadí, tak mlčí. Jsou to hrdinové, dokud nepřijde čas na argumenty, což je smutné.
Pociťuješ během let zlepšení v tom, jak veřejnost vnímám různé rasy?
Ano, vidím obrovský posun a myslím si, že to tak cítím nejen já, ale i spousta dalších lidí. To ale neznamená, že je nynější situace ideální, to vůbec. Může se zdát, že poslouchat takové poznámky je v pohodě, že to klidně odignoruji, což také mnohdy udělám, ale záleží i na mém vnitřním rozpoložení. Někdy to dokáže člověku fakt ublížit.
Ty původně nejsi z Prahy. Pozoruješ, že by, co se problematiky rasismu týče, byla Praha oproti jiným městům napřed?
Narodila jsem se v Ostravě, pak jsem celý život žila v Brně, poslední dva tři roky v Hradci Králové a nyní se stěhuji do Prahy. Ještě mi zbývá Plzeň, Aš a mám celého Dobyvatele (smích). Když to ale srovnám, tak ono spíše záleží na tom, v jaké sociální bublině se člověk pohybuje. Jestliže se budu stýkat s lidmi, kteří jsou zvyklí vídat se s lidmi z více kultur, tak je to jiné, než pokud se uvidím s někým, kdo celý život žil v jedné zahrádce na vesnici. Takového člověka moje barva pleti může překvapit, šokovat, ale nemělo by to být natolik šokující, aby na mě řval nějaké nehezké věci. Musíme si nastavit hranici, o což se i snažím.
Rasismus se snažím brát s lehkostí, neboť mi přijde až absurdní, což se snažím vkládat do slamových textů
Máš v plánu do budoucna napsat básnickou sbírku třeba právě i o rasismu?
O rasismu dokážu jenom slamovat, protože tam potřebuji takovou tu složku vtipu, jinak je to na mě až moc vážné téma. Rasismus se snažím brát s lehkostí, neboť mi přijde až absurdní, což se snažím vkládat do slamových textů. V klasické poezii absurditu nemám ráda. Co určitě čtenáři ale mohou očekávat je další básnická sbírka, na které pracuji.
Slam poetry, modeling, psaní, donedávna studentka… Která z těchto aktivit tě nejvíce naplňuje?
Upřímně mě baví právě kombinace všech těch činností. Něco je samozřejmě hodně náročné, ale baví mě kombinace toho všeho, co mám ráda. Teď jsem mimochodem ještě začala pracovat jako copywriterka, čímž jsem nahradila školní aspekt (smích).
Zdroj: se souhlasem Baďy Diaby
Mluvila jsi o silné sociální úzkosti. Jak se ti taková porucha daří skloubit s modelingem?
Sociální úzkost sice pořád mám, ale už s ní dokážu mnohem lépe pracovat. Občas se na mě ale projevuje tím, že se celá rozklepu, což je blbé, když mám fotit nějaký produkt a klepou se mi u toho ruce (smích). Ale většinou se mi to daří skloubit, protože modeling je něco, co mě neskutečně baví a naplňuje a při čem zapomenu na okolní vjemy, soustředím se jenom sama na sebe a na kameru.
Navíc už poznám, kdy tyto stavy přichází. Děje se to během depresivní fáze, takže už se na to dokáži i připravit, dám si pauzu a vyrovnám se s tím. Vnímat sám sebe a pozorovat varovné signály je velmi důležité.
Nejpyšnější jsem na to, že tu stále jsem, protože jsem až do téhle fáze života vůbec nemusela dojít
Na co jsi v životě nejvíce pyšná?
To je velmi těžká otázka, nad kterou jsem vždy přemýšlela z hlediska práce. Poslední dobou si ale uvědomuji, že nejpyšnější jsem na to, že tu stále jsem, protože jsem až do téhle fáze života vůbec nemusela dojít.
