Když jsem byla malá, Velikonoční pondělí bylo jedním z mých nejméně oblíbených dní v roce. Hrubé (doslova) mlácení pomlázkou, po kterém zůstaly modřiny nejen na zadku, ale i stehnech a zádech, se mi naštěstí vyhnulo. I tak mám Velikonoce spojené s konceptem symbolického násilí, prostřednictvím kterého jsou ženy ponižovány a vraceny tam, „kam patří“ – a zároveň si tuto myšlenku samy internalizují.
Jelita na stehnech jsem tedy neutržila, štípanec v podobě tiché, téměř nevědomé sociální nadvlády, se mě ale držel až do dospělosti. Ono to totiž není „jen“ o pomlázce, ta je pouze součástí rozsáhlého konstruktu, ve kterém žena a další marginalizované skupiny musí existovat.
Tak to bychom měli, slova genderová ideologie, symbolické násilí, internalizace, nadvláda, marginalizované skupiny i konstrukt se objevila hned v prvních třech odstavcích. Feminismus dokonán, můžeme jít domů? Ne, to je jen začátek.
Snad nikdy mi nebylo v životě tak trapně jako na Velikonoční pondělí. Měla jsem za úkol nastavovat zadek mnohdy i zcela neznámým (a mnohdy i zcela opilým) mužům. A hlavně – hlavně jsem se musela usmívat, abych nebyla za tu „otlemenou kravku“, která si neumí udělat legraci sama ze sebe a bere se moc vážně.
Po pěti, šesti, sedmi slivovičkách (ale i bez nich) přišlo místním páprdům vtipné šlehat druhým, tím tlustším, koncem pomlázky. Kluci, kteří se snad odvážili tuto tradici ignorovat, se dočkali posměchu a zpochybňování jejich sexuální orientace. A na kolednice – malé holky se u nás doma koukalo skrz prsty a kategoricky se jim neotvíralo. Přitom by bez všeho toho ponižování mohly být Velikonoce docela fajn, nebo ne?
Respektuji, respektuješ, respektujeme
Ono je to totiž velmi jednoduché. Rozeberme si to na úroveň rovnice. X = muži, kteří rádi chodí koledovat a ženy, které natěšené čekají doma na koledníky. Y = muži, kteří nechtějí koledovat a ženy, které si nepřejí být vyšlehány. A jaké je řešení? Respekt. Ono je zcela legitimní mít rád Velikonoce a všechny tradice a lidové obyčeje, které k nim patří. Ale je také zcela v pořádku nic z toho nechtít dělat.
Odjakživa jsem poslouchala, že je to jen legrace, tradice, že o nic nejde, jeden den to přeci vydržím. A i já sama sobě jsem si takové řeči snažila vsugerovat, abych nebyla právě za tu „otlemenou kravku“, která z nevinné pomlázky dělá obrovské haló, přestože vůbec nechápe pravou podstatu.
Ale co je ta pravá podstata? Mnozí z těch, kteří se za velikonoční zvyky zarytě bijí, argumentují dalším univerzálním pojmem „křesťanských hodnot“ a tradic, které si „přeci nenecháme vzít“. Paradoxně se to nejčastěji ozývá z úst těch, kteří do kostela nepáchli od své třetí ženitby a o křesťanství ví jen to, že to není islám. Nemluvě o tom, že konkrétně pomlázka nemá s křesťanstvím nic společného.
„Milí přátelé, dovolte mi popřát vám všem ty nejhezčí Velikonoce. Všichni cítíme, že jaro je konečně tady. Pro spoustu z nás je to nový začátek. Oslava plodnosti, mladosti a přírody. Jsem moc rád, že Velikonoce po několika letech konečně oslavíme naplno. Chlapi půjdou vyšlehat holky, aby nám neuschly (ale s citem, prosím), a taky to pořádně zapít (také s citem). Velikonoce jsou také největší křesťanské svátky,“ napsal příznačně na Twitteru bývalý premiér Andrej Babiš. Všimněte si, jak zmínku o křesťanství vložil až na samotný konec – tolik k největšímu křesťanskému svátku v roce, který je ovšem méně důležitý než vyšupání „holek“ a alkohol.
Velikonoce jsou ve většinové (především té české, ateistické) společnosti již vnímány spíše jako svátky jara, nikoli jako ortodoxně vymezená tradice v mnoha ohledech navazující na židovský Pesach. Dnes snídáme beránka koupeného v ozdobném celofánu v supermarketu (kde je mimochodem prodávali již měsíc před Velikonoci) a ani nás nenapadne, že původně šlo o symbol oběti Hospodinu, později vzkříšeného Krista. Ani během koledování: „Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný,“ si nevzpomeneme, že „doprovody“ pochází z provody, první neděle po Velikonocích.
Velikonoce jako odraz společnosti
První zmínky o pomlázce a vyšlehání pochází už ze středověku, původně ale nešlo o ryze mužskou záležitost. Podle historických pramenů se šlehalo po ramenou a rukou – nejprve muži ženy a následně ženy muže. Šlehat měli dokonce i někteří hospodáři své čeledíny, aby nebyli líní. Podle dalšího církevního výkladu, jak uvádí etnoložka Věra Frolcová, pak byla pomlázka nástrojem, kterým se bili manželé, když jeden z nich nechtěl dodržovat sexuální půst.
I samotná sexualizace, kdy žena bude díky šlehání „zdravá, svěží – a hlavně plodná“, je poměrná mladá. Osypky mám už jen z představy, že pomlázka z vrbového proutí vlastně implicitně může symbolizovat mužský penis, zatímco nabarvené vajíčko ženskou plodnost.
Švihání pomlázkou v roce 2022 souvisí s původní tradicí už jen pramálo. Lidé si zvyky a obyčeje transformují a přizpůsobují – současné Velikonoce jsou tak pouhým odrazem společnosti, ve které žijeme. Společnosti nerespektu a symbolického násilí.
Přitom by stačilo tak málo a všichni by byli spokojení: zeptat se, zda daná žena či dívka o vyšlehání vůbec stojí; respektovat rozhodnutí, že se někdo (bez ohledu na pohlaví) nechce velikonočních aktivit účastnit; umožnit koledovat všem, kteří chtějí. Důležité je si uvědomit, že násilí bez konsentu neomlouvá ani tradice, ani legrace, ani fakt, že se „to přeci tak dělá“.
„Když ale mně přijde důležité, aby se tradice předávaly dalším generacím,“ slyšela jsem od ženy z mého blízkého okolí poté, co jsem oznámila, že ani letos nebudu barvit vajíčka. To je samozřejmě v pořádku, nikdo – dokonce ani feministky, pomlázku nezakazuje. Nicméně pro mě (a spoustu dalších žen i mužů) je důležitější, aby se nikdo necítil poníženě, aby se všichni mohli svobodně (bez stigmatizace a rýpavých poznámek) rozhodnout, zda se chtějí oslav účastnit, či nikoli.
A ne, opravdu nejde o to, aby žena před vyšleháním podepsala smlouvu o tom, že s vyšleháním souhlasí – jak si boomerská hysterie mylně vykládá. Překrucování něčeho tak banálního, jako je konsent, nikam nevede.
Hezké Velikonoční pondělí bez nevyžádaného násilí všem!
Feminismus pro začátečníky: Proč nejde o přežitek, výmysl, ani sprosté slovo
16. února 2022 v 11:30
