Známá režisérka se stala dvorní filmařkou nacistického diktátora Adolfa Hitlera. Byla jedním z nejvýraznějších nástrojů propagandy Třetí říše.
Série kontroverzních uměleckých osudů pokračuje životem německé režisérky Leni Riefenstahl. Ta se do dějin světové kinematografie zapsala jako inovátorská a pokroková režisérka, která se nebála neotřelých filmových postupů a experimentů, které následně inspirovaly řadu filmařů po celém světě. Umělecké a režisérské kvality Leni Riefenstahl ale zastínil fakt, že většina jejích filmů sloužila nacistické propagandě Adolfa Hitlera.
Začínala jako tanečnice
Leni Riefenstahl, celým jménem Berta Helene Amalie Riefenstahl, se narodila 22. dubna 1902 v Berlíně do rodiny obchodníka Alfreda Riefenstahla a jeho manželky Berthy. Umělecké sklony Leni projevovala odjakživa, na Berlínské umělecké akademii se věnovala malbě. V dobách studia si zároveň zamilovala tanec. Zatímco matka ji v tomto zájmu podporovala, otec jí ho zakazoval. Na taneční hodiny začala chodit jako šestnáctiletá tajně. Kromě toho se věnovala i gymnastice, plavání a atletice.
Jako tanečnice také zahájila svou uměleckou kariéru. V roce 1923 ji do slavného Deutsches Theater v Berlíně angažoval divadelní režisér Max Reinhardt. Coby úspěšná sólistka absolvovala turné nejen po Německu, ale i v jiných evropských státech. Navštívila například Švýcarsko nebo Československo Právě při hostování v Praze v roce 1924 si Riefenstahl poranila koleno. Kvůli tomuto úrazu musela nadějnou taneční kariéru ukončit.
Režisérské začátky a seznámení s Hitlerem
Už v dobách studií ale koketovala se světem filmu. Později se seznámila s tvorbou německého režiséra Arnolda Fancka, která ji nadchla. Zahrála si hlavní role v jeho filmech Svatá hora – Madonna sněžných hor (1926), Velký skok (1927), Bílé peklo (1929), Peklo nad Montblankem (1930) nebo Bílí ďáblové – Horská legenda (1931).
Kvůli dobrodružným filmům s horskou tematikou se dokonce přiučila horolezectví a lyžování. Co víc, během natáčení získala nezbytné znalosti o režisérské, kameramanské a střihačské práci. Rozhodla se totiž, že ve filmu prorazí i na druhé straně kamery a stane se režisérkou. Založila dokonce vlastní produkční společnost.
Jejím režijním debutem se v roce 1932 stal snímek Modré světlo. Spolupracovala i na scénáři a sama se ujala hlavní role. Mysteriózní a romantické horské drama bylo přijato kritikou velmi kladně, dokonce získalo ocenění na Benátském filmovém festivalu. Film také upoutal pozornost Adolfa Hitlera, který se v té době dostával k moci. Riefenstahl ho poprvé slyšela mluvit na veřejném politickém shromáždění, ještě toho roku požádala o osobní schůzku. Podle Encyklopedie holocaustu ji okouzlily jeho rétorické schopnosti a dovednost hypnotizovat publikum. Hitler v ní zase viděl nadějnou režisérku, která by pomocí estetiky dokázala vytvořit obraz silného Německa.
Norimberská trilogie
Když se NSDAP v čele s Hitlerem dostala v roce 1933 k moci, Hitler Leni Riefenstahl požádal, aby natočila dokumenty o sjezdu strany v Norimberku. Riefenstahl nejprve odmítala s odůvodněním, že se nechce míchat do politických záležitostí. Nakonec ustoupila, když získala neomezené zdroje a nacisté ji přesvědčili, že jde o umělecké dílo, nikoli politické a že se umění s politikou nemá míchat.
První díl z trilogie, Vítězství víry natočila Riefenstahl hned v roce 1933, nepovažovala ho ale za povedený. Mnohem větší úspěch zaznamenal druhý díl trilogie s názvem Triumf vůle (v originále Triumph des Willens), který natočila o rok později. Jde o oficiální dokument z 6. říšského sjezdu NSDAP, který se konal v září 1934. Riefenstahl na filmu pracovala se sto dvaceti lidmi a natočila více než šedesát hodin materiálu. Mladá režisérka se nebála experimentovat s neobvyklými úhly kamery a střihem. I díky inovativní filmové technice byl Triumf vůle ve své době považován za mistrovské dílo. Na Filmovém festivalu v Benátkách získal cenu pro nejlepší zahraniční dokumentární film.
Poslední díl takzvané Norimberské trilogie, Den svobody - naše armáda, byl co se týče filmového řemesla odborníky opět považován za velmi povedený (především použití prvků jako rozostření nebo dvojitá expozice), takového úspěchu jako jeho předchůdce se ale nedočkal.
Směs estetiky, sportu a propagandy
Dalším režisérským vrcholem pro Riefenstahl se v roce 1936 staly XI. olympijské hry v Berlíně. Dokumentární projekt spatřil světlo světa kvůli své náročnosti až v roce 1938 a byl rozdělen na dvě části, v češtině známé pod názvy Přehlídka národů a Oslava krásy. Právě díky Olympii se Riefenstahl zapsala do historie světové kinematografie zřejmě nejvýraznějším písmem. Opět za to mohlo originální zpracování a inovátorské postupy, které během natáčení používala.
Riefenstahl pro natáčení využívala kameru na vozíku. Byla také jednou z prvních, kdo použil kameru pod vodou. Na atletickém stadionu nechala vykopat šachty, do kterých se umístily kamery, aby mohly co nejlépe snímat sportovce. Riefenstahl také některé kamery nechala umístit přímo na těla sportovců. Pozitivně hodnocená byla také práce se světlem a trikové záběry. Směs filmařské estetiky, sportu a propagandy byla opět oceněna na řadě filmových festivalů včetně toho benátského. Později, v roce 1956 byl film zařazen mezi 10 nejlepších filmů světa.
Přínos kinematografii zapomenut
Na konci druhé světové války v dubnu 1945 Riefenstahl zadrželi spojenci a byla uvězněna v zajateckém táboře. Prošla několika denacifikačními procesy (důsledné odstranění nacistů a vlivu nacistické ideologie z veřejného života poválečného Německa, pozn. red.). Byla sice prohlášena za sympatizantku nacismu, nikdy ale nebyla členkou nacistické strany a za svou propagandistickou tvorbu žádný trest nedostala.
Amy Winehouse: Geniální zpěvačka, která nezvládla slávu ani boj s démony
23. července 2022 10:30
Potrestáním pro ni zřejmě byla to, že se neúspěšně pokusila vrátit na filmové výsluní. Veškeré umělecké kvality jejích filmů po druhé světové válce zakryl fakt, že je točila pro propagandistické účely. Už nebyla vnímána jako inovátorská režisérka, ale jako člověk, který se přátelil s Hitlerem a napomáhal jeho propagandě.
Romové z koncentračního tábora jako komparzisté
Kontroverzím se Riefensthal nevyhnula ani v dalších letech, a to v souvislosti s filmem Nížina (Tiefland), se kterým se pokusila o comeback v roce 1954. Tento snímek měl ale za sebou temnou historii. Riefenstahl na něm totiž pracovala už v průběhu druhé světové války. Jako komparzisty si tehdy režisérka vybrala několik desítek Romů z koncentračních táborů. Ozbrojená stráž jí je dopravila přímo na natáčení. Většina z nich později zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi.
Později ale Riefenstahl trvala na tom, že většina z těchto komparzistů přežila, po válce je údajně měla potkat. Odmítala, že by na jejich smrti nesla jakýkoli podíl. Tvrdila také, že si nebyla vědoma toho, že budou posláni do koncentračního tábora. Civilní spor v této věci se táhl až do roku 2002. Přestože Riefenstahl po filmu Nížina několik desítek let žádný film nenatočila, nejednalo se o její poslední umělecký počin.
Poslední film dokončila ve sto letech
V šedesátých letech přesedlala na fotografickou tvorbu. A v ní byla mimořádně úspěšná. Odjela do Afriky dokumentovat život domorodců v núbijské oblasti, žila mezi nimi několik let. Její fotoreportáže publikovala řada významných časopisů nejen v Německu, ale i v dalších státech. Dostaly se například do francouzského Paris Match nebo amerického Newsweek. Od Art Directors Club Deutschland dostala zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku 1975. Fotografie vystavovala po celém světě.
Když jí bylo sedmdesát let, začala se věnovat potápění. Díky tomu se tak mohla vrátit k milované filmové tvorbě. Kromě toho, že publikovala podmořské fotografie, totiž vznikl také filmový dokument Impressionen unter Wasser. Dokončen byl v roce 2002, když bylo Riefenstahl už sto let.
V osmdesátých letech vydala knihu pamětí, ve které znovu popřela jakoukoli spoluúčast na zlovůli nacistického režimu. Uvedla, že její motivace natáčet filmy byla čistě umělecká. Poukazovala také na svou mladickou naivitu.
Leni Riefenstahl zemřela 8. září 2003, ve věku 101 let. Do světa filmu se zapsala jako inovátorská režisérka, která kinematografii dala průlomové filmové postupy a z řemeslného pohledu skvěle natočené dokumentární filmy. Nikdy se ale nezbavila nálepky Hitlerovy režisérky, která pomáhala nacistické propagandě.
