Ve čtvrtek prošlo Prahou několik stovek demonstrantek a demonstrantů s cílem upozornit na bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí. Pořadatelem byl spolek Bez trestu, který bojuje proti zlehčování tohoto typu násilí, ale i za adekvátní tresty.
„Za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, dvakrát zločin znásilnění, přečin nebezpečného vyhrožování a pro zločin vydírání se zbraní se obžalovaný odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Tento trest se podmíněně odkládá a stanoví se mu zkušební doba tři roky s dohledem. Dále se ukládá protialkoholická ambulantní léčba. Výši trestu soud odůvodňuje tak, že ve prospěch obžalovaného soud významně přihlédl k tomu, že chování jeho manželky k němu nebylo příliš dobré,“ předčítala z listu papíru na Pochodu proti bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí herečka Štěpánka Fingerhutová.
Pokračovala: „Poškozená zřejmě alespoň část těch jednání určitým způsobem vyprovokovala. Soud také vzal v úvahu jeho osobní poměry. Obžalovaný má problémy s chůzí. Pohybuje se pouze pomocí francouzské hole.“ Jedná se o citaci reálného rozsudku soudu.
„Hanba. Fuj,“ reagoval na tato slova dav.
Iniciativa Bez trestu uspořádala ve čtvrtek v 17:00 další akci proti bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí. Na Palackého náměstí se sešlo několik stovek lidí a kromě herečky Štěpánky Fingerhutové promluvila i spoluzakladatelka spolku Bez trestu a advokátka Lucie Hrdá. Právě ta ve svém proslovu upozornila na to, že od minulého roku, kdy organizace pořádala první veřejnou akci, žádná výrazná společenská ani trestněprávní změna nenastala.
„Cílem bylo zavedení veřejné databáze rozsudků, ve které by se dalo vyhledávat. Abyste se všichni mohli podívat, jak se takové věci soudí. Jak kdo soudí. Bohužel ministerstvo před měsícem databázi rozsudků vypnulo. Řeklo, že je na to málo lidí, nestíhá se to a dělat se to nebude. Trestné činy týkající se domácího a sexualizovaného násilí z té databáze úplně vypadly,“ promluvila k davu Hrdá.
Spolek se právě z toho důvodu rozhodl znovu upozornit na důležitost tématu trestání sexualizovaného a domácího násilí a na nutnost celospolečenské diskuse, která je podle něj pro konec zlehčování tohoto typu kriminality zásadní.
9 z 10 a 32 znásilnění denně
Ačkoli je znásilnění spolu s vraždou pro oběti nejvíce zraňujícím trestným činem, jedno ze dvou znásilnění, která se dostanou před soud, končí podmínkou. Mnoho znásilnění se před soud navíc ani nedostane. Za rok 2021 jich bylo v České republice nahlášeno 773. Toto číslo ovšem reprezentuje jen velmi malou část skutečných případů – devět z deseti obětí se na policii nikdy neobrátí. Podle odborných odhadů je přitom v České republice ročně spácháno až 12 000 znásilnění.
Rozsudek popsaný výše tedy není ničím neobvyklým. Organizace Bez trestu na svém webu uvádí, že podmíněný trest dostanou i tři čtvrtiny pachatelů, kteří týrají osoby žijící ve společném obydlí.
„Stav poznání ve viktimologii a psychologii obětí se změnil, ale asi bude ještě chvíli trvat, než se to propíše do jednání orgánů činných v trestním řízení a do rozhodování soudů. To jsou systémy, které z povahy věci nejsou flexibilní, proto si myslíme, že je potřeba o tom mluvit,“ komentuje situaci druhá spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu a právnička Kristýna Benešová.
Je podle ní česká justice spravedlivá? „Záleží na člověku od člověka. Předsudky máme všichni, nelze se tomu vyhnout – vyrůstáme ve společnosti, která je má. Je na každém, aby se jim pokoušel čelit a do své profese vstupoval s vědomím, že může být negativně ovlivněný tím, v čem vyrůstá. Tím, co si myslí společnost. Jsou soudci a soudkyně, co k tomu přistupují velmi zodpovědně, ale poté jsou soudci a soudkyně, kteří by se měli vzdělávat.“
Právě povinné vzdělávání soudů a státních nástupců o sexualizovaném a domácím násilí je dalším z kroků, o které iniciativa usiluje. Vzdělání je podle Benešové ovšem zásadní u všech aktérů činných v trestním řízení.
„Dříve bylo v učebnicích trestního práva vysloveně napsané, že oběť může svým chováním přispět ke spáchání trestného činu znásilnění. Minisukní, alkoholem, vyzývavým oblečením. To bylo kodifikované v učebnicích, ze kterých se učili policisté, soudci, státní zástupci. Dnes víme, že to tak není. Je proto potřeba mít učebnice, které budou v souladu s vědeckým poznáním,“ popisuje.
Celou společností
Podobně situaci okomentoval i vědec Jan Lukačevič, který na pochod přišel, protože se domnívá, že je tato tematika v rámci českého právního systému i veřejné debaty „až skandálně opomíjená“.
Česká justice by si podle něj zasloužila revizi. „I rozsudky, které jsme na začátku slyšeli, dokládají, že je tento systém zastaralý. Nereflektuje to, jak takové činy dopadají na oběti, ani to, jakým způsobem se posouvá poznání o lidské duši,“ říká.
Co by vzkázal politikům a političkám? „Aby se chytili za nos. Aby s legislativou něco udělali. Není to malé téma. Naopak – hluboce to prorůstá celou společností a jen se o tom málo mluví, protože je to téma tabuizované a bolestivé,“ domnívá se.
Do konce života
Pochodu se účastnila i dvacetiletá studentka žurnalistiky Natálie Jebavá, která přišla iniciativu Bez trestu podpořit, protože doufá ve změnu: „Nesouhlasím s aktuálními tresty. Nejsou dostačující. Přeživší oběti si to s sebou nesou do konce života,“ vysvětluje Refresheru.
Co by vzkázala politické garnituře? „Kdyby se taková zvěrstva děla někomu ve vaší rodině, spokojili byste se s podmínkou a s tím, že by daný pachatel dál chodil mezi námi?“
I za queer lidi
Pochod se následně z Palackého náměstí vydal přes náplavku a ulici Svobodova až k Ministerstvu spravedlnosti České republiky.
Protestující šli v tichosti – ticho mělo symbolizovat mlčení, ke kterému jsou oběti kvůli sekundární viktimizaci (jinými slovy druhotnému zraňování – procesu, kdy dochází k vyšetřování nebo medializaci trestných činů či tragédií, v důsledku čehož oběti a jejich okolí trpí znovu) ze strany orgánů činných v trestním řízení, rodin i médií mnohdy donuceny.
Tresty za sexualizované a domácí násilí jsou příliš nízké i podle další účastnice, studentky Jany Myšákové. „Je hrozné, že za některé činy jsou tresty mnohem vyšší, ačkoli ten zločin není tak hrozný jako sexualizované násilí,“ říká.
Cítí se ona sama dostatečně chráněna českou justicí? „Ne. Vůbec.“ Věří tedy ve spravedlivý svět? „Snažím se za spravedlivost bojovat, ale nevěřím v ni. Ve světě se často ukazuje, že v podstatě neexistuje.“ Co by tedy vzkázala politikům a političkám? „Aby se zaměřili na věci, které těmto lidem skutečně pomáhají, a aby upřednostnili životy nad penězi,“ apeluje.
Podobné úvahy předestřel i student Ludvík. „Celý systém je vůči ženám nastaven negativně. Nechce se za ně postavit,“ myslí si.
V pochodu ženy převažovaly. Vypovídá to podle Benešové o něčem? „Myslím, že to odráží fakt, že sexualizované a domácí násilí je předsudečné násilí. Děje se převážně ženám – ovšem ne výlučně. Děje se i mužům, ale o tom, v jaké míře, stále nemáme dostatek dat,“ vysvětlila.
„Toto násilí je velmi rozšířené i v queer komunitě – a právě i pro ně tady jsem,“ dodal Ludvík.
Co dál?
Jaké další kroky podle iniciativy Bez trestu Česká republika potřebuje? „Ratifikaci Istanbulské úmluvy kvůli jejímu symbolickému významu, tedy odsouzení všech forem násilí na ženách – a nejen na nich. Je to velmi důležitý krok. Nese s sebou další povinnosti, které by Česká republika měla plnit. Jako třeba změnu definice znásilnění,“ říká Kristýna Benešová. V současnosti se totiž znásilněním rozumí čin, kdy „pachatel donutí oběť násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti oběti“.
Právě pár hodin před začátkem pochodu přijala Rada vlády pro rovnost žen a mužů usnesení pro redefinici pojmu znásilnění. Nově by k pohlavnímu styku mělo podle návrhu docházet pouze, pokud s ním oba partneři souhlasí. Prozatím se jedná pouze o usnesení, které redefinici pojmu doporučuje vládě – nejedná se o záruku, že ke změně definice dojde.
Hlasité ticho
Průvod došel v tichu a klidu kolem šesté hodiny k budově ministerstva spravedlnosti. Ticho prolomil pouze v jeden moment – v blízkosti ministerstva několikrát skandoval heslo „bez trestu“. Po oficiálním konci pochodu si lidé začali sundávat fialové stuhy, které následně uvázali na mříže u oken ministerstva.
Člověku v průběhu pochodu vyvstávala husí kůže – z hlasitého ticha, které v ulicích kontrastně doprovázely stovky pochodujících, z úvah nad tím, kvůli jakému tématu se tam ono čtvrteční odpoledne lidé sešli, ale vzhledem k výše popsaným číselným datům a rozsudkům i z vědomí, že ochrana obětí takových trestných činů se prozatím zdá být v České republice jakýmsi bezobsažným konceptem. Parodií. Pouhou konturou skutečné pomoci, kterou přeživší takových trestných činů potřebují.
Česká společnost totiž podle Kristýny Benšové před sexualizovaným a domácím násilí dlouho zavírala oči – postupně se ovšem dle jejích slov situace lepší. „Teď je vhodný okamžik o tom mluvit. I za existenci Bez trestu, což jsou dva roky, vnímáme velký posun. Minimálně ve stavu veřejné diskuse,“ říká.
Jak bylo ale popsáno, kroků, které jsou v rámci ochrany obětí sexualizovaného a domácího násilí potřeba, je ještě mnoho. Proto možná stojí za to připomenout slova, která iniciativa napsala do pozvánky na Facebooku: „Věříme v sílu veřejnosti, která má přímý vliv na to, jestli je téma společensky důležité.“
