Pohádka Princ Mamánek vstupuje 27. října do kin. Přinášíme ti recenzi novinky od Jana Budaře.
Jan Budař má na naší filmové scéně sympatické místo – známe ho v roli prohnaného Natěrače, úlisného lisaře z Vratných lahví, nebo dokonce jako velikána Karla Čapka. Ve srovnání s některými herci se ale v mainstreamových českých filmech objevuje méně, a to především proto, že není příliš spokojený s tím, jak současná tuzemská tvorba vypadá. V několika rozhovorech se nechal slyšet, že by na plátně chtěl vidět něco trochu chytřejšího, dospělejšího a tak nějak „světovějšího“.
Možná i proto se rozhodl sám natočit vybočující pohádku Princ Mamánek. A aby dopadla přesně podle jeho představ, kromě režisérského křesla zastoupil také pozici scenáristy, producenta, po letech se vrátil do role hudebního skladatele, zpěváka titulní písně a také obsadil hlavní roli. Nutno říct, že film natočil podle knižní předlohy, kterou sám napsal. Po vzoru Jaromíra Soukupa teď přichází s Princem Budařem Jana Budaře, který by měl pohádkovou tvorbu vrátit k mistrům svého řemesla a do kina kromě dětí přilákat také dospěláky.
Sex, drogy & opera. Il Boemo elegantně pluje po rozpadlém zevnějšku Vojty Dyka
4. března 2023 22:50
Je samozřejmě bez diskusí, že Budař pohádku nenatočil pro uspokojení své ješitnosti, nebo snad se záměrem filmařské exhibice. Princ Mamánek Jana Budaře je dílo, které určitě vznikalo s ušlechtilým záměrem, a snaha o „dospělou“ pohádku společně s neúnavným sháněním peněz se musí ocenit samy o sobě. Po jejím zhlédnutí se nicméně nejde zbavit pocitu, že nám do českého pohádkového fondu přibylo dílo Zdeňka Trošky na ayahuascovém tripu.
Pevné základy české tradice
Princ Mamánek je na první pohled taková tradiční rodinná záležitost stojící na základech známých českých pohádek. Máme tu prince Ludvíka (byť devětatřicetiletého), krále (Martin Huba), královnu (Jana Nagyová) i prostou dívku Bětu (Veronika Khek Kubařová), jejíž srdce si chce následník trůnu získat. Příjemnou změnou a krokem k větší vyspělosti je, že tady chybí pořádný záporák. Hlavní konflikt se odehrává mezi rozmazleným princem, který je sice vzdělaný, ale pro život nepoužitelný, a jím samotným.
Po hádce (která nenápadně připomíná slovní konflikt mezi Karlem Čapkem a T. G. Masarykem v Hovorech s TMG) se král rozhodne svého synka vyprostit ze spárů starostlivé matky a poslat jej do světa, aby poznal nástrahy života i mimo zámek. Není to těžké. Princ totiž každý večer před spaním pije mléko se skořicí, jak nám prozrazuje vypravěč a hrobník Gustav Hrouda (Boleslav Polívka). Králi proto stačí do nápoje přimíchat odvar z makovic a dokonalý únos je na světě.
Ludvík se po konzumaci cinknutého moku probouzí mimo pohodlí rodinného sídla, ale král by byl nelida, kdyby svému zfetovanému synovi neposkytl pomocnou ruku. Do služby mu povolá žoldáka Hudrovala z Dětenic (Ondřej Vetchý), alkoholickou verzi loupežníka Karaby z Tajemství staré bambitky, který má dávat pozor, aby následníka trůnu nic nezabilo.
Pokud se má Ludva stát novým králem, je potřeba, aby na své cestě zpět na zámek „pohleděl smrti do očí“ a stal se otrkanějším člověkem. Během své cesty zpět na zámek učí poctivý český „Sancho Panza“ z Dětenic alternativu důmyslného, ale nepříliš rytířského „Dona Quijota“ lidovým moudrostem a zvykům. Když se baví o otci, Vetchý Budařovi sdělí, že „svého otce nikdy nepoznal a dal by cokoliv, aby ho znovu potkal“, anebo se vyptává, k čemu jsou princi všechny ty knihy, když ve skutečnosti nežije. Také jej přivede k bájnému dubu, aby si Ludva vyslechl symbolické proroctví. Zkrátka Hudroval je takový bodřejší Vergilius s vysokou školou života.
Velmi často se tu opakuje motiv smrti a její katarzní role v životě, princ musí vyřešit poměrně hluboký oidipovský komplex a vypořádat se i se svou neschopností doopravdy milovat.
Společně čelí nástrahám výpravy, až téměř ve stylu Pána prstenů, utíkají před čarodějnicemi, potkávají princovu lásku, princ kývne na side quest tajemného ducha Bořka (Vladimír Javorský) a s pomocí tajemného hrobaře Hroudy se oba dobrodruzi vydávají vstříc „podívat se smrti do očí“, tak jak si to přál Ludvíkův otec. Až sem se vlastně jedná o poměrně klasické pohádkové schéma.
Oidipovský komplex a význam smrti
Princ Mamánek ve skutečnosti nezapadá do jakékoliv škatulky, do které bychom se mohli snažit pohádku zařadit. Nejedná se o lacinou pohádku ve stylu Čertovy nevěsty, Strašidel nebo Zakletého pírka Zdeňka Trošky ani o propracovanější Čertí brko, Anděla Páně (u kterého na chvíli pomineme náboženskou propagandu), a dokonce ani o klasickou „svěrákovinu“, byť Budař se Svěrákem příběh konzultoval.
U Budařovy pohádky můžeme vidět snahu o určitý psychologický přesah. Velmi často se tu opakuje motiv smrti a její katarzní role v životě, princ také musí vyřešit poměrně hluboký oidipovský komplex a vypořádat se i se svou neschopností doopravdy milovat. Poslední dva motivy mimochodem poměrně hezky vykreslují Ludvíkovy „námluvy“, kdy lásku Bětě vyznává stejně jako vlastní matce.
Symbolická rovina vypadá na pohled opravdu pěkně. Duch Bořek stojí tak akorát na hraně děsivého poltergeista a pohádkového ducha. Dubové proroctví v rychlých prostřizích nastiňuje, ale neprozrazuje princova nadcházející dobrodružství, podobně jako sny v Harrym Potterovi. A svět na druhé straně, kam se s Ludvíkem také podíváme, je esteticky moc pěkný. Hraje si se symbolikou barev, se zrcadlením dění v popředí a pozadí záběru a s dynamickými prostřihy. Kameraman Jan Malíř a střihač Branislav Vincze odvedli skvělou práci a našli elegantní balanc mezi klasickým pohádkovým vizuálem a prožitkem psychedelického tripu (předpokládejme pro dospělejší publikum).
Hlučnější, šilhavější a šišlavější Jasněnka
Výskok ze škatulky by tedy sám o sobě nebyl na škodu, pokud by Budař režijně nezakopl a na svém reálném odvážném putování k neotřelé pohádce nezabloudil v lese zmatků. Film tím bohužel trpí a my trpíme také.
Princi Mamánkovi neuvěřitelně škodí únavně dlouhá stopáž. Kdyby se v každém z dialogů ušetřilo jedno dokola omílané lidové moudro, pohádka by nás nemusela trápit tak dlouho. O kolik delší jsou výchovné dialogy, o tolik jsou nedotažené klíčové myšlenky filmu. Cesta do záhrobí by šla bez pochyby udělat delší a předat daleko více poselství a nemusela by se uchylovat ke klišé nebo k nadužívání vševědoucího vypravěče.
Prince Mamánka nevylepšují ani infantilní vtipy, které se často řídí jednoduchou rovnicí hluk = smích a prd = vtip.
Vztah mezi Bětou a Ludvíkem by šel také určitě rozkreslit do trochu uvěřitelnější podoby. Takto se dívka do prince zamilovává vlastně z ničeho nic a i zkušený terapeut by měl co dělat, aby poznal její motivaci. Natožpak dětské publikum. Snad k lásce pomohlo Hudrovalovo moudro: „Ne každá ženská je matka.“ S jistotou to ale nevíme.
A v nevědomosti nás Budař nechává i v nekonečné řadě dalších scén. Nedá se říct, proč se sečtělý, historie, zeměpisu i teorie běžného života znalý princ z ničeho nic dožaduje kočáru jen kvůli únavě. Předtím cestu zvládal. Nevíme ani, proč jeho pomocník ze spaní vydává divné zvuky a proč je jednu minutu na šrot a druhou kompletně střízlivý. Fakt, že Běta jako jediná z nižších vrstev mluví jako obsluha z Dětenic a ptá se „co si dáš do bachoru“ poté, co přinese „chlastání“, logice jednotlivých postav také příliš nepomáhá.
Bohužel nekončíme u kosmetických vad. Potíž je totiž v celém pojetí pohádky jako takové. Budař se svým mamánkem stojí rozkročený mezi Troškou a intelektuálním symbolismem. Na jedné straně sledujeme (a fandíme) Ludvíkovu vnitřnímu konfliktu, na té druhé ale musíme sledovat čarodějnice jak z Princezny Jasněnky, jen hlučnější, šišlavější, šilhavější a debilnější. Bůhví proč musíme jejich rozpravy sledovat tak útrpně dlouho.
Hluk = smích
Prince Mamánka nevylepšují ani infantilní vtipy, které se často řídí jednoduchou rovnicí hluk = smích a prd = vtip. Psychologická rovina pohádky v takovém kontextu doopravdy působí, jako že Ludvík někde na své strastiplné cestě opravdu zobnul pár podezřele vypadajících hub. I kvůli tomu nevíme, jestli máme cringovat, rozjímat nebo v sobě i ve svých dětech nechat vyhrát chuť se v existenciálních momentech pohádky podřezat. Hořkým završením všech šlamastyk je uspěchaný konec, kdy se všechno najednou podařilo vyřešit jako mávnutím kouzelného proutku.
Balanc mezi klasickou (čti infantilní) pohádkou a příběhem s přesahem Budařovi bohužel příliš nevyšel, byť v podstatě v každé scéně vidíme, že by mohl, kdyby měl lepší dramaturgii a, co si budeme povídat, také zkušenější režii. Filmu nepomáhá ani příjemné obsazení legendární Arabely Jany Nagyové.
Neděle večer na České televizi je zábavná jako vyšetření močových cest
24. října 2022 11:00
Na Prince Mamánka se dalo těšit už kvůli tomu, jak dlouho se připravoval a kolika pracnými změnami v obsazení prošel (roli královských rodičů měli původně ztvárnit Libuše Šafránková a Josef Abrhám, Milan Lasica měl hrát vypravěče). Herci se svými výkony rolí zhostili s ohromnou ctí, sám Budař je jako Ludvík skvělý a jeho postava sympatická. Kromě toho a několika vizuálně silných, až uměleckých momentů se ale průlomová pohádka nekoná, a Princ Mamánek tak končí přinejlepším v českém průměru.
