Malířka Katarína: Když si Separ koupil můj obraz a označil mě, lidé mě popichovali, že jsem to udělala za reklamu

Kontakty lze získat na různých výtvarných akcích, výstavách, ale i v kolektivu známých a kamarádů. Co se týče galerií umění, samouky v těchto kruzích vnímají spíše jako hobby umělce. Je to i tím, že jejich tvorba bývá často neosobitá a nekonzistentní, tedy co obraz, to jiný styl a námět. Popřípadě někteří výrazně kopírují jiné tvůrce. Když v tvorbě reflektuje sám sebe, důvěřuje jí, přináší mu určitý emoční požitek, tak to má určitě význam, i kdyby to mělo zůstat jen u tvorby pro sebe.

 
A je obtížné prorazit v umělecké branži? Je to spíš elitářské prostředí, nebo naopak otevřená komunita lidí?

Studovala jsem sice malbu na akademii umění, ale vím, že určitě ne všem se líbí má tvorba, protože je na první pohled ilustrativní. Dělám krajinomalby, přičemž kladu důraz na atmosféru místa. Pro lidi z branže i mimo ni může působit kýčovitě. Já se tomu ale nebráním, každý máme svůj individuální názor na umění či projev celkově. Je to jako s hudbou, módou, jídlem. Je to určitá bublina, které ovšem nemusíš být součástí. Jít individuálně po svém je také cesta.

Svou tvorbu jsi označila za surreálnou s prvky street artu a osobní symbolikou. Kdy ti tyto směry učarovaly a čím?

Bylo to hlavně v začátcích, během střední školy, když mi bylo teprve 15 let. K surrealismu jsem se dostala přes jednu knížku o malířství. Zaujala mě jeho idea, abstraktnost, snovost, práce autorů se symboly a metaforami.

Doporučeno

Zariskoval a šel si za snem s jedním eurem na účtě. Slovák Andy Frank svému umění věřil, teď vystavuje v Praze 3. března 2023 v 13:00

Co se týče street artu, líbí se mi, že propojuje veřejné prostranství s vnitřním světem konkrétního umělce. Mám ráda, když umělci malují přímo v ulicích a lidé se na ně tehdy mohou dívat. Momentálně svou tvorbu zařazuji spíše do atmosférické krajinomalby.

Tvoříš v ulicích občas i ty?

Ano, velmi ráda. Začalo to před pár lety přijetím pozvání na festival Pohoda na live paintingy a menšími street art sympozii na Slovensku i v zahraničí. Živé malování je pro mě jednou z nejpřínosnějších forem prezentace. Umělec zčásti vychází ze své komfortní zóny, tvoří často s časovým omezením.

Doporučeno

Umělec vytváří čepice či boty ze starých klávesnic. „Kdo si koupí mé umění, zachrání svět. Klávesnice hledám v odpadu,“ říká 13. února 2023 v 13:00

Častými pozorovateli jsou lidé, kteří ani netušili, že ten den zažijí trochu umění, a nějakým způsobem to obohatí jejich stereotypní vnímání. Nejzajímavější je na tom právě ta spontánnost. Léto je na tyto události nejlepší a je super, že i na Slovensku jsou těmto věcem lidé otevření.

V červnu jedu shodou okolností prezentovat velkoformátovou malbu na Sewer street fest v Kysuckém Novém Městě. Zde se mohou kolemjdoucí opět těšit na akademiky, graffiti a street art umělce z různých částí Slovenska a Česka. Bude tam více než 70 autorů.

Ve stejném měsíci předvedu tento koncept i na Sewer tattoo festu v Žilině, kde chystám netradiční způsob malby spojený s dražbou na pomoc lokálním organizacím. V září mě čeká také velkoformátová tvorba na Tattoo expo Haná v Olomouci, kde budeme dražit i jeden z originálů pro organizaci Bílý Kruh Bezpečí, která podporuje oběti domácího násilí.

V některých dílech je vidět propojení města s exotikou a přírodou. Z čeho vychází tato kombinace?

Lidé se mě často ptají, proč, když žiji v Kysucích, maluji palmy, což je plně pochopitelné. I mně by se to zdálo zvláštní, kdybych nevěděla, jaký podnět k tomu autora vedl. Pár let jsem žila ve Španělsku, Itálii a Asii. Aktuální tvorba se opírá právě o tyto vizuální vzpomínky.

Doporučeno

Digitální malbou k poznání sebe sama. Štefan Polák o boji Davida s Goliášem a vlivu renesance na svou tvorbu 23. září 2022 v 9:00

Na obrazech se objevuje hra přírodních (hory, stromy, liány) a uměle budovaných prvků (siluety budov, antén a podobně). Například liány v pralesích mi připomínají elektrické vedení ve městě, proto je spojuji. Dokonce i obyčejné antény evokují svým uspořádáním paroží jelena.

Na někoho mohou mé malby působit až postapokalypticky, i vzhledem ke zmíněným „útržkům“ architektury vyčuhujícím zpoza kopců a stromů. Někdo vidí zemi, která zaniká, jiní zase takovou, která se buduje.

Bydlela jsi jistý čas v zahraničí. Říkáš, že šlo o nejvíce stresující, ale zároveň nejproduktivnější období. Potřebuješ k tvorbě stres či jiné negativní emoce?

Pro produktivitu nejsou nevyhnutelné, ale pro mě osobně jsou prospěšné, i když to může znít bláznivě. Pro mě to období bylo neuvěřitelnou školou života. Ze dne na den jsem odešla do zahraničí během magisterského studia. Bylo to velmi spontánní a ráda na to vzpomínám. Byl to stres, přece jen nová země, jiná kultura, také finančně náročnější život, hlavně co se týkalo počátečního pokrytí nákladů na cestování, víza a tak dále.

Spousta tvůrců a tvůrkyň to prý má tak, že nejlepší díla vytvoří, když se cítí nejhůře. Je to mýtus, nebo to máš podobně?

Jasně, už jsem se s tím u sebe setkala. Ne vždy se při malování usmívám. Často mám v hlavě spoustu věcí, o kterých nemůžu přestat přemýšlet. Když se cítím špatně nebo jsem rozzlobená, jde mi to, paradoxně, lépe a rychleji. Mám tehdy expresivnější rukopis, snáze uvolním své emoce, vybouřím se. Když jsem klidně naladěná, hodně si s obrazy hraji, pořád na ně něco doplňuji. Nejlepší je kombinace obou psychických rovin, vznikne tak skvělý celek.

Došla ti už někdy inspirace?

Mám to trošku jinak. Všude, kam jsem chodila, jsem si vždy dělala poznámky, skici, zapisovala nápady. Doposud mám poznamenané i deset let staré myšlenky, které jsem zatím ještě nezhmotnila. Nazývám to „banka nápadů“.

Doporučeno

Parfumérka Kateřina Šantrochová: V Česku vůni vnímáme jako nezbytnost či něco extra. Francie je v tomto dál 20. září 2022 v 11:00

Může se ale stát, že když má člověk příliš mnoho myšlenek a je přemotivovaný, přepracovaný, tak lehce vyhoří. Právě tehdy přichází frustrace. Je však důležité znát, zažít a rozlišovat i takové „stavy“ mysli, těla a ducha. Je třeba jim dát ve svém životě prostor, procítit je a nechat je odejít.

Skončily už některé tvoje obrazy v koši?

Samozřejmě že některé skončily i v koši. Bylo jich několik. Hlavně ty, které vznikly před 17 lety. Bylo to především rané období, kdy jsem začínala. Tehdy jsem ještě malovala i na sololitové desky. Máma se mě vždy s lítostí v hlase ptala, proč nějaký obraz vyhazuji nebo přemalovávám.

Když s něčím nejsem spokojená, neposouvám to ani dál. Často se jiným líbily, ale mně ne. Jednou jsem malovala na jedné akci živě a přišel za mnou zájemce, který ten obraz chtěl koupit. Neprodala jsem mu ho, protože jsem s tím dílem nebyla spokojená, nebylo ještě dokončené.

Udělala jsi naopak i díla, která bys nikdy neprodala, protože k nim máš specifický citový vztah?

Prvních pár let mě i mrzelo, že mi všechno odchází zpod rukou pryč. Na druhé straně je to úžasný pocit, když je vaše práce obdivována natolik, že ji někdo chce mít doma. Mám však obrazy, které neplánuji prodat. Jsou to ty, které jsou pro mě v jistém smyslu průlomové, ať už z technické stránky v malbě, nebo v motivu.

Třeba první obraz, kde se objevila Asie a použila jsem velký formát zároveň, je pro mě vzpomínkový. Druhý je takový, na kterém jsem využila poprvé kontrasty – tepelný (modrá/červená) a tvarový (město/příroda). Třetí je takový, na kterém jsem začala s hrubými nánosy barev, které místy působí až sochařsky.

Tyto zmíněné nejsou dostupné ani formou tištěné reprodukce na plátně, kterou jste v mé tvorbě mohli postřehnout. Minulý rok jsem však přijala myšlenku, že už by byl čas mít více vlastní tvorby doma na stěnách.

Kolik hodin denně strávíš malováním?

Teď jsem na mateřské a je to diametrálně odlišné od období předtím. Kdysi jsem dělala každý den v týdnu klidně i 10 až 15 hodin denně. Byl to nezdravý režim z hlediska zatížení ať už z fyzické, nebo i psychické stránky. Pracovala jsem celý den až třeba do osmi rána, následně jsem od osmi ráno spala do tří odpoledne a tak podobně. Mateřská a celkově těhotenství mě usměrnily, mám ráda časovou organizaci a určitou rutinu.

Co se týče práce, dokážu se lépe koncentrovat. Momentálně funguji tehdy, když malá usne, tedy večer nebo po nocích. Jednou týdně mám 5 nebo 6 hodin času na práci během dne, vzhledem k tomu, že muž má flexibilní zaměstnání a zvládne mě plnohodnotně zastoupit i v péči o malou.

Ovlivnilo tě mateřství i z hlediska inspirace? Začala jsi malovat jinak?

Dceři je nyní dva a půl roku, přičemž první rok a půl jsem malovala a sdílela tvorbu minimálně. O to víc jsem však studovala malbu a učila se o nových technikách v různých online kurzech, pomocí videí a podobně. Takovýmto způsobem jsem „krmila“ duši a oko tím, co bych chtěla dělat, ale večer jsem už neměla energii.

Když jsem ten čas chvíli měla, byla jsem na malování příliš unavená, tak jsem se jen dívala a inspirovala se. Nakonec, když jsem se k tvorbě vrátila, jsem zjistila, že jsem se z technické stránky hodně posunula, což mě překvapilo.

Zároveň se mé malby změnily i z hlediska barevnosti, námětu. Díla předtím byla spíše v šedé paletě a studených odstínech. Od doby, co jsem maminkou, se v tvorbě objevuje větší spektrum barev, přibývají teplé tóny. Něco na tom bude, protože pestrost se projevila i v mém šatníku.

Vedeš k umění i dceru?

Samozřejmě, jelikož mám doma i ateliér, je to pro ni kouzelné místo, kde je stále co objevovat. Už když jí byl rok, překvapivě krásně držela tužku i štětec. Koupili jsme jí prstové barvy, které jsou pro děti na začátek naprosto ideální. První obraz visí u nás na zdi a dělá nám radost každý den. Když ji to bude bavit dál, bude to skvělé, když ne, tak to bude pořád skvělé, samozřejmě.

Jaké jsou tvoje měsíční náklady na plátna, barvy a další potřeby?

Po návratu na Slovensko jsem si v centru Žiliny otevřela soukromý ateliér, kde jsem vyučovala lidi malbu. Jsem člověk, který si raději koupí najednou 20 kusů plátna než dva. Podobně to je i s barvami a štětci. Nájem tehdy stál 400 eur (zhruba 10 000 Kč – pozn. red.) a materiál zhruba 300 eur (zhruba 7 000 Kč – pozn. red.) měsíčně čistě na seberealizaci.

Jak je to s návratností? Dokážeš se dnes malováním naplno uživit?

Dnes už ano, ale trvá velmi dlouho, než se člověk dostane do tohoto bodu. Zároveň když si teprve budujete klientelu, nevíte, jak si konkrétní obrazy nacenit. Mnohdy jsem prodala obrazy za menší částku vzhledem k projektu, který byl pro mě zajímavý do portfolia.

To bylo období, kdy jsem začínala ještě jako studentka. Dnes je to úplně jiné. Člověk si umí časem a zkušenostmi vše zhodnotit jinak než před 15 lety. Vytvořit si specifický rukopis, který je doslova podpis, byl pro mě běh na dlouhou trať a právě ten tvoří nejcennější část tvorby.

Kolik si dokážeš měsíčně vydělat?

Je to velice kolísavé. Někdy prodáte pár obrazů a žijete z toho několik měsíců, pak může být pár měsíců „tišší“ období. Záleží na několika faktorech, například kolik toho člověk namaluje, jestli se jeho tvorba někde objevila. Když jsem žila v zahraničí, měla jsem především slovenskou klientelu a objednávky na rok a půl dopředu, takže jsem si uměla příjem pěkně rozpočítat a hlídat výdaje.

Doporučeno

Kvůli válce opustily své domovy, v Česku odehrají antickou tragédii o trojských hrdinkách. Jak samy umělkyně čelí válečné realitě? 9. září 2022 v 6:00

Byli i tací, kteří si objednali celou sérii dvou až tří kusů, což mě zaměstnalo i na pár měsíců. Je skvělé a také přínosné, když máte více druhů příjmu. Momentálně tvořím obrazy, miniatury, zároveň prodávám tištěné reprodukce na plátně. Ty jsou skvělou variantou, ať už z hlediska variabilnosti formátu, nebo cenové dostupnosti.

Za jakou nejvyšší cenu jsi prodala něco ze své tvorby?

Tuto informaci bych si ráda nechala pro sebe, neboť čísla v této branži i mimo jsou citlivá. Pokud bychom to měli brát obecně z tvorby, tak nejdražší byla instalace miniatur pro jednoho mého stálého klienta z Německa. Ty jsou časově a technicky velice náročné, ale umí si svou klientelu najít, za což jsem vděčná. Tento odběratel si dokonce osobně přiletěl vyzvednout obrazy na Mallorku, kde jsem měla v minulosti ateliér, později jsem pro něj pracovala na dalších 3D maketách inspirovaných právě německou architekturou.

Kdo nejčastěji kupuje tvoje obrazy?

Je to opravdu různorodé. Jsou to obyčejní pracující lidé, studenti, ale velmi často jsou to podnikatelé. Obrazy kupují především jako dar k narozeninám, výročí svatby nebo jen tak pro sebe. Také jsou tací, kteří si opětovně nakupují s odstupem času se zájmem o aktuální tvorbu. Potěšující je, že 3D miniatury architektury si našly klienty i mimo Slovensko, například z Česka, Austrálie, Anglie či Chorvatska. Jsou však i tací, kteří už dlouhodobě sledují moji tvorbu a po letech si pořídí menší originál.

Doporučeno

Umělkyně z Berlína vlastnila spoustu tenisek, rozhodla se, že z nich vytvoří oblečení a kabelky 13. května 2023 v 15:00

Několik tvých obrazů má doma i raper Separ.

Ano, je to pro mě neskutečná pocta, protože sama jeho tvorbu poslouchám a mám nejednu věc „Hood Hero“ v šatníku. Koupil dva průlomové obrazy v poměrně krátkém časovém horizontu. Oba reflektují Asii, protože Bali a Thajsko jsou pro mě vizuálně a emočně nejvíce přínosné z období života v zahraničí. Separ mou tvorbu sleduje tři nebo čtyři roky. Pamatuji si, jak koupený obraz označil v příběhu a následně mu lidé začali psát, jestli jsem mu dala obraz zdarma za reklamu. Inu, lidé jsou všelijací, rádi popíchnou, rádi analyzují, rádi zpochybňují.

Přinesl ti Separ i nové fanoušky?

To bez pochyby. Bylo to zcela zjevné hlavně po sdílení mé tvorby se slovy, která mě neuvěřitelně zahřála u srdce. Spokojený klient je nejlepší reklama pro autora.

Je pro tebe umění, když dnes lidé vystavují v galeriích například banán přilepený na zeď či jiná konceptuální díla?

Do určité míry ano, ale je to na hraně. Záleží také na úhlu pohledu. Díky tomu, že jsem si prošla dějinami umění zaměřenými právě i na konceptuální myšlení, mu umím porozumět víc. Tehdy člověk odhalí, co se často skrývá za konkrétním dílem a na první pohled to divák přehlédne, nepřijme. Nemám tedy proti tomu nic a umím si představit, že někoho osloví i tato forma umění. 

Zobrazit galerii

(26)