Co se skrývá za pečlivě budovanou fasádou organizace svědků Jehovových? Jak probíhají shromáždění a co pohání jejich naprostou oddanost? Redaktorka Refresheru se vydala prozkoumat, jak funguje organizace, která je známá pro svá „podomní kázání“.
Před pár týdny u mě doma zazvonila nečekaná návštěva. Ve dveřích stál postarší pár, žena v dlouhé sukni, muž v proužkované košili. Vřele se usmívali a tázali se, zda mi mohou dát letáček. Stačilo mi koutkem zahlédnout slova jako probuzení, spása či následování Krista, abych se se stále se usmívající dvojicí rozloučila slovy: „Díky, ale to není nic pro mě.“
Zvláštní. Naposledy zvonili u našich tak před patnácti lety, kdy byly jejich „podomní misie“ poměrně běžné a časté. Od té doby jsem na ně narazila jen u stánků s biblickými materiály, většinou u stanic metra či v podobně vytížených místech. Nebo, v druhé rovině, na YouTube, kde takzvaní „odpadlíci“ sdílí svou „Jehova minulost“.
Tak proč u mě zazvonili teď? Kde byli celou dobu? Schyluje se snad k armageddonu, před kterým varují ve Strážné věži?
1 ku 657
Interakce s dvojicí svědků Jehovových ve mně vzbudila zvědavost a začala jsem googlit. Na oficiálním webu jsem se třeba dočetla, že v Česku se k této náboženské skupině hlásí více než 16 tisíc lidí, kteří se sdružují ve 217 sborech po celé zemi. Jeden svědek či svědkyně tak vychází na 657 obyvatel. Jak ovšem v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl religionista Zdeněk Vojtíšek, od devadesátých let jich je přibližně stále stejně.
„Svědkové osloví a získají několik set lidí ročně. Pokud jejich počet zůstává stejný, tak to znamená, že několik set lidí ročně zase odejde. Mimochodem, svědkové celosvětově jsou známi tím, že si dokáží udržet své členy velmi málo. Že svou víru dokážou jen minimálně předat mezigeneračně. Odchody jsou relativně velmi časté,“ vysvětlil religionista.
> Tvrdí, že Bůh – Jehova – je nejvyšší. Ježíš Kristus je Božím zástupcem, jehož prostřednictvím mohou být hříšní lidé smířeni s Bohem.
> Věří, že žijí v posledních dnech, a těší se na brzké nastolení Božího království na zemi, v jehož čele bude stát Kristus a které bude společně spravovat 144 tisíc „vyvolených“.
> Ti, kdo Jehovu v tomto životě uznávají, se stanou členy tisíciletého království; ti, kdo ho odmítají, nepůjdou do pekla, ale čeká je úplný zánik.
> Veškerá doktrinální rozhodnutí přijímá skupina starších. Učení je šířeno prostřednictvím časopisu Strážná věž a na sjezdech a shromážděních sborů.
Zdroj: Brittanica
Přesto se více než šestnáct tisíc lidí k „jehovistům“ hlásí. Co je ve skupině drží? Podle Vojtíška jsou za tím především dva důvody: víra naprosto nekompromisně předkládaná jako jediná pravda a pevné společenství. To jsem si každopádně potvrdila sama na vlastní kůži.
Rozhodla jsem se totiž leták od svědků Jehovových nezmačkat a nevyhodit. Místo toho jsem se rozhodla společenství navštívit a zjistit, co je pro oněch šestnáct tisíc tím, co pohání jejich oddanost. Bez předsudků či odsouzení, čistě ze zvědavosti.
Hlavně slušně
Termín mé návštěvy „sálu království“ – tedy místa, kde se svědci schází a společně uctívají Jehovu – padl na neděli 24. března. Tedy na den (tzv. 14. nisan podle židovského kalendáře), kdy si svědci každoročně připomínají Kristovu smrt na „Památné slavnosti“. Vnímají to jako nejdůležitější událost v roce.
Pak už si jen stačilo vybrat ze čtyřiadvaceti míst v Praze, kde se svědci a svědkyně schází. Volba padla na motolskou pobočku, kde se setkání koná v jednom z panelových domů.
Tak. Místo a čas vím. Co si ale mám vzít na sebe, abych na sebe neupoutala pozornost hned v první vteřině, kdy do sálu vstoupím? Věděla jsem jen, že oblečení musím poskládat tak, aby mi nikde nekoukala žádná tetování, abych na sobě neměla žádné „nevhodné“ nápisy či třeba výstřihy. Prostě slušně, střídmě, jako „do kostela“.
„Není předepsané žádné konkrétní oblečení. Svědkové Jehovovi se ale snaží držet rady z bible, aby se oblékali skromně a uctivě (1. Timoteovi 2:9). Není nutné, abyste měli drahé nebo formální oblečení,“ uvádí organizace k dress codu na Památnou slavnost.
Má snaha splynout s davem se ale nakonec stejně ukázala jako marná.
Formální slavnost v paneláku
V neděli, asi patnáct minut před šestou hodinou večerní, jsem se dostavila k místu konání akce. Nebýt nápisu „JW“ na oknu budovy, ani bych neřekla, že sem chodí lidé uctívat svého Boha. Šlo o přízemí úplně obyčejného paneláku, kterých jsou po Praze tisíce.
Hned při vstupu do konferenčního sálu mi podalo ruku snad šest osob. To byl ale pouze začátek. Počet podaných rukou se totiž ještě před začátkem slavnosti asi zpětinásobil. Snad všichni přítomní se se mnou chtěli seznámit. Podat mi ruku, představit se křestním jménem, postarat se o mě.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak se mě na setkání ujali a „postarali se o mě.“
- Věkové složení bylo různorodé, sešli se mladí i staří svědci a svědkyně.
- Proč bylo kamenem úrazu mé oblečení.
