Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Co se skrývá za pečlivě budovanou fasádou organizace svědků Jehovových? Jak probíhají shromáždění a co pohání jejich naprostou oddanost? Redaktorka Refresheru se vydala prozkoumat, jak funguje organizace, která je známá pro svá „podomní kázání“.
Před pár týdny u mě doma zazvonila nečekaná návštěva. Ve dveřích stál postarší pár, žena v dlouhé sukni, muž v proužkované košili. Vřele se usmívali a tázali se, zda mi mohou dát letáček. Stačilo mi koutkem zahlédnout slova jako probuzení, spása či následování Krista, abych se se stále se usmívající dvojicí rozloučila slovy: „Díky, ale to není nic pro mě.“
Zvláštní. Naposledy zvonili u našich tak před patnácti lety, kdy byly jejich „podomní misie“ poměrně běžné a časté. Od té doby jsem na ně narazila jen u stánků s biblickými materiály, většinou u stanic metra či v podobně vytížených místech. Nebo, v druhé rovině, na YouTube, kde takzvaní „odpadlíci“ sdílí svou „Jehova minulost“.
Tak proč u mě zazvonili teď? Kde byli celou dobu? Schyluje se snad k armageddonu, před kterým varují ve Strážné věži?
1 ku 657
Interakce s dvojicí svědků Jehovových ve mně vzbudila zvědavost a začala jsem googlit. Na oficiálním webu jsem se třeba dočetla, že v Česku se k této náboženské skupině hlásí více než 16 tisíc lidí, kteří se sdružují ve 217 sborech po celé zemi. Jeden svědek či svědkyně tak vychází na 657 obyvatel. Jak ovšem v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl religionista Zdeněk Vojtíšek, od devadesátých let jich je přibližně stále stejně.
„Svědkové osloví a získají několik set lidí ročně. Pokud jejich počet zůstává stejný, tak to znamená, že několik set lidí ročně zase odejde. Mimochodem, svědkové celosvětově jsou známi tím, že si dokáží udržet své členy velmi málo. Že svou víru dokážou jen minimálně předat mezigeneračně. Odchody jsou relativně velmi časté,“ vysvětlil religionista.
V co věří svědci Jehovovi? > Tvrdí, že Bůh – Jehova – je nejvyšší. Ježíš Kristus je Božím zástupcem, jehož prostřednictvím mohou být hříšní lidé smířeni s Bohem. > Věří, že žijí v posledních dnech, a těší se na brzké nastolení Božího království na zemi, v jehož čele bude stát Kristus a které bude společně spravovat 144 tisíc „vyvolených“. > Ti, kdo Jehovu v tomto životě uznávají, se stanou členy tisíciletého království; ti, kdo ho odmítají, nepůjdou do pekla, ale čeká je úplný zánik. > Veškerá doktrinální rozhodnutí přijímá skupina starších. Učení je šířeno prostřednictvím časopisu Strážná věž a na sjezdech a shromážděních sborů.
Přesto se více než šestnáct tisíc lidí k „jehovistům“ hlásí. Co je ve skupině drží? Podle Vojtíška jsou za tím především dva důvody: víra naprosto nekompromisně předkládaná jako jediná pravda a pevné společenství. To jsem si každopádně potvrdila sama na vlastní kůži.
Rozhodla jsem se totiž leták od svědků Jehovových nezmačkat a nevyhodit. Místo toho jsem se rozhodla společenství navštívit a zjistit, co je pro oněch šestnáct tisíc tím, co pohání jejich oddanost. Bez předsudků či odsouzení, čistě ze zvědavosti.
Hlavně slušně
Termín mé návštěvy „sálu království“ – tedy místa, kde se svědci schází a společně uctívají Jehovu – padl na neděli 24. března. Tedy na den (tzv. 14. nisan podle židovského kalendáře), kdy si svědci každoročně připomínají Kristovu smrt na „Památné slavnosti“. Vnímají to jako nejdůležitější událost v roce.
Pak už si jen stačilo vybrat ze čtyřiadvaceti míst v Praze, kde se svědci a svědkyně schází. Volba padla na motolskou pobočku, kde se setkání koná v jednom z panelových domů.
Tak. Místo a čas vím. Co si ale mám vzít na sebe, abych na sebe neupoutala pozornost hned v první vteřině, kdy do sálu vstoupím? Věděla jsem jen, že oblečení musím poskládat tak, aby mi nikde nekoukala žádná tetování, abych na sobě neměla žádné „nevhodné“ nápisy či třeba výstřihy. Prostě slušně, střídmě, jako „do kostela“.
„Není předepsané žádné konkrétní oblečení. Svědkové Jehovovi se ale snaží držet rady z bible, aby se oblékali skromně a uctivě (1. Timoteovi 2:9). Není nutné, abyste měli drahé nebo formální oblečení,“ uvádí organizace k dress codu na Památnou slavnost.
Má snaha splynout s davem se ale nakonec stejně ukázala jako marná.
Formální slavnost v paneláku
V neděli, asi patnáct minut před šestou hodinou večerní, jsem se dostavila k místu konání akce. Nebýt nápisu „JW“ na oknu budovy, ani bych neřekla, že sem chodí lidé uctívat svého Boha. Šlo o přízemí úplně obyčejného paneláku, kterých jsou po Praze tisíce.
Hned při vstupu do konferenčního sálu mi podalo ruku snad šest osob. To byl ale pouze začátek. Počet podaných rukou se totiž ještě před začátkem slavnosti asi zpětinásobil. Snad všichni přítomní se se mnou chtěli seznámit. Podat mi ruku, představit se křestním jménem, postarat se o mě.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak se mě na setkání ujali a „postarali se o mě.“
Věkové složení bylo různorodé, sešli se mladí i staří svědci a svědkyně.
„Máte tu někoho, kdo se o vás postará?“ ptala se mě paní v černých dlouhých šatech hned poté, co mi podala ruku. Nechápala jsem, proč by se tu měl o mě někdo starat. Žena zřejmě z mého obličeje pochopila, že nerozumím, a dodala: „Myslím někoho, kdo vám pomůže třeba hledat v bibli a tak?“ zasmála se.
„Ne, já tu jsem jenom ze zvědavosti. Chci pouze poslouchat,“ odvětila jsem. Aniž bych ji o to žádala, pomohla mi najít volné místo k usazení.
Zatímco přítomní svědci a svědkyně chodili k mému místu, aby mi podali ruku – a možná si mě i trochu prohlédli –, v místech za mnou už se šuškalo, že jsem „nová zájemkyně“.
Na slavnost jsem šla s otevřenou myslí bez přílišného skepticismu. Byla jsem rovněž rozhodnutá, že nebudu lhát. Když se mě někdo zeptá, řeknu, že mě tato organizace zkrátka zajímá a chci vědět, jak funguje, říkala jsem si. Pokud by se ptal dál, uvedla bych, že o tématu chci napsat článek. Nikdo se mě ale neptal. Byli si jistí, že se k nim chci přidat – a zároveň mi přišlo, že by za to byli i upřímně rádi.
Poznat, že do sálu tak úplně nepatřím, pro ně přitom bylo velmi jednoduché. Ne snad věkem, jak jsem si nejdříve myslela – očekávala jsem totiž, že na shromáždění budou většinou senioři a seniorky. Taková domněnka se ale nakonec ukázala jako mylná, protože věkové složení bylo opravdu široké – od starých lidí po mladé rodiny s dětmi. Kámen úrazu ale bylo oblečení.
Přestože na webu svědci uvádí, že „není nutné, abyste měli drahé nebo formální oblečení“, opak byl pravdou. Ve žlutě vymalované místnosti motolského paneláku byla valná většina žen ve večerních róbách, muži zase ve formálních oblecích. Já jsem přišla v kalhotách a svetru.
Když mám strach, spoléhám se na tebe
Když se se mnou snad všech 60 až 70 přítomných věřících stihlo seznámit, mohlo se začít. Jak jinak než písní (tak trochu budovatelského rázu). Všichni, staří i mladí, povstali a sborově zpívali. Když se ozvala sloka, ve které svědci metaforicky „hledají ovce jiné“, čekala jsem, jestli na mě někdo významně nemrkne.
Následovala modlitba. Na několika obrazovkách mezitím svítil nápis: „Když mám strach, spoléhám se na tebe.“
Pak už si vzal slovo jistý „bratr“ Michal, který vedl slavnostní přednášku. Její pointou bylo velmi stručně řečeno následující: i když nemáš v životě nikoho blízkého, Ježíš a Jehova tě milují a jejich láska se ničemu nevyrovná; buďme vděční; Jehova všechno zařídí a můžeme se na něho spolehnout. Nic, co bych neočekávala. To, že stačí věřit a Jehova všechno zařídí, je fundamentálním základem této skupiny. Právě proto se k ní mnohdy přidávají lidé v těžkých životních situacích.
Zatímco jsem přemítala nad situacemi, které přítomné dovedly k vyhledání „vyšší moci“, mladá žena v řadách přede mnou říkala ženě sedící vedle: „Maminka je doma. Má po chemoterapii, tak je celá bolavá.“
Co mě ale naopak překvapilo, byla modernizace organizace, kterou mnozí vnímají jako zastaralou. Slavnost se vysílala online, řada svědků byla připojena přes Zoom – a všude svítily mobilní obrazovky s online biblí.
Zastaralou ovšem organizace zůstává, co se týče postavení mužů a žen. Jehovisti jsou patriarchální společnost, kde ženy mají považovat muže za svou hlavu a pouze muži mohou zastávat odpovědné funkce a učit ve sboru. I na Památné slavnosti tak mikrofon měli k dispozici pouze „bratři“, nikoli „sestry“.
Vyvolení
Po biblické přednášce o tom, jaký význam má pro svědky Ježíšova smrt a jak mohou z toho, co pro ně Bůh a Ježíš udělali, získat co nejvíc, nadešel závěrečný akt. V hlavní roli: nekvašený chléb a červené víno, symboly „bezhříšného masitého těla, které Ježíš dal ve prospěch budoucích životních vyhlídek lidstva“ a „krve smlouvy, která má být vylita ve prospěch mnohých“.
Ke stolu, na kterém bylo v řadě vyskládáno víno a chléb, se nejprve seřadilo asi pět bratrů. Po vyřčené modlitbě za víno vzal každý jednu číši a předal ji některému ze svědků či svědkyní. Sklenice posléze kolovala do doby, než opět doputovala zpět k bratrovi. To samé se opakovalo s chlebem.
Všichni přítomní se na symbol na chvilku zadívali a pak jej poslali dál. Nikdo z vína neusrkl ani z chleba neujedl. To je totiž, jak jsem se posléze dozvěděla, vyhrazeno pouze pro „vyvolené“.
Těch, kteří dle učení mají „nebeskou naději“, je přitom jen velmi málo. Konkrétně 144 tisíc. „Kolik je těch, kdo přijímají? Ježíš řekl, že jen ‚malé stádo‘ přijme za odměnu nebeské království. (Luk. 12:32) Jejich plný počet bude 144 000. (Zjev. 14:1–3) Tato skupina začala být vybírána v roce 33 n. l. Podle toho by nyní zbýval již jen malý počet přijímajících.“
Kdo říká, kdo je „vyvolený“ a kdo ne? Jak se to pozná? Dle bratra Michala, který tuto otázku položil a následně sám zodpověděl, to „oni zkrátka vědí“. Své sdělení metaforicky přirovnal ke svatbě: „Manželský slib si také říkají jen ženich a nevěsta. Nemají pochybnosti o tom, že právě oni jsou manželský pár. Ale ostatní hosté se s nimi radují.“ Stejně tak by to dle něj mělo být i v případě svědků Jehovových – nebeského království se sice dočká jen úzký výběr vyvolených, ostatní by jim to ale měli přát a být za ně rádi.
Zhruba hodinová slavnost byla ukončena opět písní a modlitbou. Ještě předtím ovšem jeden z bratrů přišel k pultíku s „důležitým oznámením“, u kterého si jsem jistá, že bylo adresováno mně. Bratr mluvil o webových stránkách, kde lze najít všechny důležité informace, o bezplatných biblických kurzech („pro manžele, svobodné, mladé lidi, staré lidi, ženy, muže, děti, ...“) nebo ve které dny a časy se svědci schází.
Láska podmíněná ztrátou autonomie
Vřelé pozdravy a úsměvy na mě zprvu působily podezřele. Nechápala jsem, proč je někdo tak hodný k člověku, kterého vidí úplně poprvé v životě. Díky této zkušenosti dokážu pochopit, proč se ke svědkům Jehovovým někdo přidá. Člověk, který nikdy nikam nepatřil a třeba se mu úplně nedaří, tady pozná, co je to pospolitost a komunitní péče.
Díky tomu možná i přehlédne, že je to pospolitost a péče podmíněná. Podmíněná poslušností, konformitou a striktním dodržováním pravidel.
„Příslušnost ke svědkům Jehovovým vyžadovala přísné dodržování souboru pravidel a přesvědčení, přičemž jakákoli odchylka se setkávala s podezřením a ostrakizací. Tento tlak na přizpůsobení se vytvořil nebezpečnou kulturu skupinového myšlení, kdy se členové báli zpochybňovat rozhodnutí vedení nebo vyjádřit svůj názor,“ popsala svou zkušenost bývalá svědkyně Rebecca Rijsdijk.
Má návštěva svědků Jehovových slouží jako připomínka složitosti, která je vlastní otázkám víry a uzavřeným společenstvím. Na jedné straně sice cítím respekt k oddanosti a pocitu sounáležitosti, který komunitou prostupuje. Na druhé straně ale nemohu opomenout, jak nebezpečný a lehce zneužitelný tento pocit může být.
Je totiž hrozně jednoduché věřit, že „někdo nahoře“ to zařídí a všechno dobře dopadne. Stačí, když se přidáme k té „jediné správné pravdě“.