Výsledky voleb v Maďarsku, kde odcházející autoritář Viktor Orbán dlouhé roky pod rouškou ochrany „tradičních hodnot“ vládl železnou pěstí, zatímco z evropských peněz obohacoval sebe a své přátele, odhalily největší slabinu dnešních konzervativních stran.
„Konzervatismus je až příliš často zachováváním nesprávných věcí; liberalismus uvolněním disciplíny; revoluce popřením trvalých hodnot.“ (T. S. Eliot)
Známý americký básník a spisovatel udeřil hřebíček na hlavičku, když už během 20. století správně vystihl, v čem dva hlavní politické proudy nejčastěji selhávají. Problém s tím prvním ovšem je, že současná politická uskupení napravo často nemají s tradičním konzervatismem nic společného. Orbánův Fidesz byl po 16 letech sesazen de facto stejnou středopravicovou stranou, jakou Viktor Orbán kdysi zakládal.
Maďarsko se stalo jednou z nejvíce polarizovaných zemí Evropské unie ne kvůli hodnotovému rozkolu, ale jednoduše proto, že Orbánova politika, ačkoliv navenek prezentovaná stále jako konzervativní, se natolik vzdálila realitě a tomu, co si lidé přáli, že raději ve volbách s historickou mírou účasti zvolili jinou konzervativní stranu. Jen proto, aby vyhnali zahraniční (ruský) vliv ze své země, zametli s korupcí a dali šanci mladým, střední třídě a názorovým oponentům se po dlouhé době zase nadechnout.
Nejzajímavější na maďarských volbách ovšem bylo, jak se mezi obě konzervativní strany rozdělila politická podpora. Zatímco západní převážně liberální Evropa potichu doufala v porážku Orbána, výrazné konzervativní figury z celého světa se všechny semkly kolem něj. Kdo další pak fandil maďarskému premiérovi? Vladimir Putin. Krajní pravicové spektrum se tak znovu potkalo s tím krajně levicovým, což je roztomilý paradox. Bohužel ale také úkaz, který se v dnešní světové politice objevuje čím dál častěji. Až si jeden začíná klást otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi politickým smýšlením Putina a tím Trumpa, Fica, Babiše či Macinky? Ostatně všichni by zřejmě dali vše za to, aby mohli vládnout bez omezení, bez dozoru, bez opozice, bez překážek. Zároveň o nikom z nich nelze říct, že by tak úplně bojoval za tradiční hodnoty (pokud tedy tradičními hodnotami nejsou státní zakázky pro kamarády nebo dotace pro vlastní podnikání). Jediné, za co zdánlivě všichni bojují, je, aby druhá strana měla postupně čím dál méně práv. Až ji nakonec umlčí zcela.
O tom ale následující text tak úplně nebude. Místo toho se totiž musíme zaměřit na jeden z důvodů, proč jim to vlastně prochází. Mladí muži se totiž čím dál více názorově naklání napravo, čímž vznikají noví voliči těchto rádoby konzervativních uskupení. V Americe takto zvolili podruhé Donalda Trumpa prezidentem a ty teď kvůli tomu platíš za naftu o patnáct korun na litr víc. Nevedou je k tomu však hodnoty, ale něco daleko temnějšího.
Mužské zdraví v krizi
Abychom se dostali k mladší generaci, musíme se nejprve podívat na stav dnešních mužů. Ti by totiž měli správně fungovat jako role models. Takoví nám ale dnes mnohdy chybí. Kam zmizeli? Možná už jsi někdy slyšel*a termín „krize mužství“. Ten odkazuje k domnělému „rozpadu tradiční mužské identity“, jenž se projevuje rostoucí mírou sebevražd (fakt), zhoršujícími se výsledky ve vzdělávání (fakt), ekonomicky (fakt) a ve finále osamělostí, kterou ale čím dál více zažívají i ženy (logický fakt).
Řada odborníků a odbornic se shoduje, že dnešní muži přestávají mít jasno v tom, kam ve společnosti patří. A taky že nejde o krizi mužství jako takového, ale spíše mužského zdraví. Novinář Matt Hussey ve svém článku na serveru The Brink tuto realitu přirovnává k recesi. „A stejně jako u každé recese se její dopady neomezují pouze na danou oblast. Když se velké množství mužů stáhne z každodenního života, společnost tento šok pocítí. Izolace přerůstá v beznaděj. Odklon od společnosti se stává normou. Nejde o strašení – jde o otázku veřejného zdraví. A ovlivňuje to i naši politiku,“ píše.
Svět se za posledních pár dekád zkrátka změnil rychleji, než na co mnozí byli připraveni, žijeme v éře velkých nejistot a pro spoustu lidí je tak snazší se jednoduše stáhnout. Přestat se zajímat. Žít v tom, co je povědomé. Co je jednoduché. Právě toho nejvíce využívají dnešní političtí populisté, když jednoduchými hesly cílí na ty nejzranitelnější mezi námi a nabízí jim zdánlivou jistotu něčeho, co dobře znají. Proti tomu však stojí společnost celá. Mladí muži konkrétně jsou ovšem denně vystavováni ještě mnohem horšímu vlivu. Manosféře.
Náboženství Andrew Tatea
Manosférou se zabýval i čerstvý dokument novináře a dokumentaristy Louise Therouxa. Jak jsme ovšem poukázali v našem článku, byl to sice vítaný pohled do zákulisí, avšak zdaleka ne tak komplexní, jak by si téma zasloužilo. Manosféra samozřejmě není nový fenomén. Jakožto neformální síť online fór, influencerů a komunit existuje už desítky let. Její vliv ovšem v posledních letech posiluje víc než kdykoli předtím. Její tváře jsou také známější než kdykoli v minulosti, za což můžeme poděkovat pánům Zuckerbergovi, Muskovi a všem dalším, jejichž algoritmy způsobují masivní šíření škodlivého contentu cíleného (nejen) na mladé muže.
A o jaký obsah že se jedná? Pojďme citovat samozvaného krále současné manosféry Andrew Tatea (jenž mimochodem dodnes čelí vážným obviněním z obchodování s lidmi, znásilnění a založení zločineckého spolčení):
- „Ženy by měly uklízet. Nejen, že by ženy měly uklízet, ale měly by to dělat z vlastní iniciativy.“
- „Nejsem násilník, ale líbí se mi představa, že si prostě můžu dělat, co chci.“
- „Důvodem, proč jsou 18leté nebo 19leté dívky přitažlivější než 25leté, je to, že si to rozdaly s méně chlapy.“
- „Průměrná žena nedokáže ustát ani jednu ránu od průměrného chlapa.“
Desítky milionů zhlédnutí. Tisíce virálních klipů. A hlavně síť vlivu, která dávno překročila označení „malý koutek internetu“. Ostatně ta poslední citace ani není jeho (i když by klidně být mohla). Má ji místo toho na svědomí začínající hlas české manosféry a mimo jiné velký oblíbenec Motoristů sobě Adam Šejna z projektu Restart Česko. Jeho působení na sítích se čerstvě věnoval profil od serveru Page Not Found. Tobě stačí vědět, že jednou z hlavních inspirací pro Šejnu byl právě Tate. Stejně jako například pro streamera a influencera Adina Rosse.
Ross, který začal se streamováním v roce 2018, si během svého působení na Twitchi (kde byl později zabanován), YouTube a Kicku přišel k takřka osmi milionům sledujících. Co jim každý den předával? Kromě obsahu plného celebrit a her převážně misogynní, rasistické, urážlivé, zkratkovité a nepřekvapivě lživé výroky, z nichž by normálnímu vzdělanému člověku šla hlava kolem. I proto byl ostatně na největší streamovací platformě na světě zabanován. Jiné platformy už si však s regulováním obsahu tolik starostí nedělají, a tak může Ross své publikum vesele radikalizovat dál. Přitom by šlo namítnout, že on sám se stal obětí toho, co nyní předvádí.
Tehdejší studentka prvního ročníku práv na Villanova University Morgan Almeida ve svém článku přesně popsala, že zlomem v kariéře Adina Rosse bylo právě setkání s Andrew Tatem v době, kdy sám Ross přiznával ve svých streamech, že je ztracen, a že neví, co dál. Krátce nato se Ross začal scházet s Tatem ve společných streamech, přebírat jeho ideologii a bohužel ruku v ruce s tím i rapidně rozšiřovat svůj vlastní following.
A to je vlastně tak trochu jádro toho celého a důvod, proč se na onu ideologii lepí čím dál více influencerů či influencerek (potažmo i politiků a političek). Protože nenávist prodává. Ještě líp se ale prodává nenávist maskovaná jako ochrana tradičních hodnot, tedy gró toho, co dnešní konzervativci omílají. Přitom snaha proti tomu bojovat tady je. Nefunguje ale tak, jak by si mnozí přáli.
V pasti kulturních válek
V tomhle bodě už asi tušíš, jak všeobjímající celé toto téma je. Od mužského zdraví k politice přes Twitch streamery až ke kultuře. Ta se v očích expertů a expertek často přehlíží, protože se na první pohled nejedná o tak závažný problém. Většina lidí se chytře do kulturních válek nezapojuje, protože to „nemá smysl“. Jenže přesně to vedlo k tomu, že se kultura, zejména tedy popkultura, stala de facto rukojmím konzervativních podcasterů a influencerů, kteří skrze ni verbují nové a nové příznivce a příznivkyně. Stejně jako populisti či konzervativci, i tito lidé na první pohled zastávají „tradiční“ názory na filmy, seriály nebo třeba hry. Jaké? Třeba že LGBTQ+ témata do nich nepatří. Nebo že herní postavy, ty ženské, by měly mít ve zkratce velká prsa a štíhlý pas, protože všechno ostatní je „woke garbage“. A když se v nějaké oblíbené franšíze, jako třeba Star Wars, objeví postavy jiné barvy pleti než bílá? Sodoma a Gomora! Průšvih nastane v momentě, když váš ministr kultury nějaký takový kanál zjevně odebírá.
Přesto je třeba zdůraznit a zároveň si toho vážit, že stejně jako v mnoha případech napříč historií, ani v současnosti nejde kultura těmto trendům na ruku. Právě naopak. Seriál Andor ze světa Star Wars je často označován za jedno z nejlepších antifašistických děl vůbec. Žhavé lékařské drama The Pitt od HBO zase boří sociální sítě virálními příklady toho, jak vypadá pozitivní maskulinita. Vlny komiksového žánru pak znovu rozvířila závěrečná pátá řada satirického seriálu The Boys, jenž je kritikou a zároveň doslovnou parafrází současných Spojených států amerických.
Na těchto a mnoha dalších příkladech (včetně víkendových Cen Anděl) je vidět, že umělci a umělkyně za své hodnoty nadále bojují. A skrz svoji tvorbu se snaží bojovat i za ostatní. Otázkou tak je, proč už v dnešní době nejsou tak jednoznačně oni těmi role models, ke kterým by mladší generace mohly vzhlížet? Proč je pád Impéria ve Star Wars oslavován, zatímco ve skutečném světě lidé tleskají jeho budování? Jedním důvodem by mohla být literární/filmová (ne)gramotnost, která jde ruku v ruce s tím, že lidstvo obecně hloupne. Poslanci SPD jsou toho příkladem každý den.
Dalším důvodem ale může být prostý fakt, že zatímco konzervativní figury na internetu mladé muže vítají s otevřenou náručí, chlácholí je a nabízí jednoduchý černobílý svět, kde oni jsou ti dobří, zatímco všichni ostatní ti špatní, v liberálním vnímání je vše výrazně komplikovanější. Nic a nikdo není dost dobré, vše má nějaký háček, navíc zde velkou roli hraje vysoká míra empatie, a empatie je slovy zesnulého hlasatele konzervatismu Charlieho Kirka „vymyšlený pojem z hnutí New Age, který způsobuje spoustu škody.“
Když je ti patnáct a líbí se ti cool auta, nahou ženu jsi viděl jen v nerealisticky podaném pornu a láká tě vidina snadno a rychle vydělaných peněz a života v luxusu (resp. kýči), jaký mají třeba právě Andrew Tate (když zrovna není ve vězení) nebo Filip Turek, pravděpodobně budeš míň vnímavý k názorům, které ti tvrdí, že bys konkrétně ty dva zrovna poslouchat neměl. Stejným způsobem pak asi nebudeš chtít sledovat kázání ve formě televizního seriálu či filmu. Takže...
...co s tím?
Nyní se dostáváme k té nejzásadnější části aneb ne, nemám tušení, jak tohle spravit. Podle mě je fér přiznat, že se autor tohoto textu často ocitá ve stavu čirého zmaru nad tím, kam se mužská část společnosti ubírá. Neví si s tím rady bohužel ani sociologové*socioložky či odborníci*odbornice přes duševní zdraví. Jak ale poznamenal profesor Mark Davis z University of Melbourne, to nejhorší, co můžeme dělat, je stigmazitovat a démonizovat mladé muže. Stejnému problému totiž čelí nejen Česko nebo Spojené státy, ale dokonce i země tak vzdálená, že tam chodí vzhůru nohama.
Oceňovaný britský seriál Adolescent nicméně ukázal, jakými extrémy může zesměšňování mladých mužů končit. A byť to samozřejmě neplatí obecně, a už vůbec to není omluva pro chování jednotlivců, pravděpodobně není dobrý nápad se je snažit stavět mimo společnost ještě víc, než už se mimo ni sami mohou cítit. Dokonce ani Adam Šejna si nezaslouží posměšky a hejt. Věcnou kritiku? Samozřejmě ano. Call out za šíření dezinfa? Taky, jednoznačně. To už je ale především na dnešní opozici, aby přišla s takovými argumenty a v takovém podání, které bude k mladým politicky aktivním mužům jako Šejna hovořit napřímo, konstruktivně a snad i o poznání jednodušeji, než jak tomu bylo doteď. Co s tím zbytkem?
Když se ještě vrátíme k té popkultuře, asi by bylo fajn najít kompromis mezi lekcemi z historie, dobrého chování a empatie, a přímočarou zábavou, ve které muži budou za hrdiny. Ignorujme na chvíli, že takového obsahu stále vzniká drtivá většina. Místo kritizování mužské fantazie, pojďme ji opět kultivovat. Místo rozdělávání na mužské a ženské žánry, pojďme najít průnik, u kterého by se mohla tato dvě pohlaví setkávat, hovořit spolu a bavit se.
Asi bych se pak jako bezdětný třicátník se zájmy ve videohrách, filmech a politice neměl na tenhle tenký led pouštět, ale stejně to udělám. Zbytek je totiž především o výchově. Opět si vypomůžu Adolescentem, když uvedu, že žádný rodič pochopitelně nemůže ovlivnit vše, co se v životě jeho dítěte děje. Může ale ovlivnit většinu. Třeba to, jaký obsah od raného věku dítě konzumuje. Nebo to, jakým zásadám slušného chování jej učí. Troufám si tvrdit, že jsme všichni až příliš často svědky toho, jak dítě v útlém věku dostane do ruky tablet, aby se zabavilo, a tím snaha ze strany rodičů končí. Nicméně tohle není rodičovská poradna, a nemá to být ani kritika konkrétního způsobu výchovy. Maximálně apel. Děti jednoduše replikují to, co vidí doma. A netečnost, pasivita, absence empatie, jednoduchá řešení namísto těch složitějších, avšak správných, nedejbože násilí – to vše může zkrátka sehrát zásadní roli v tom, jaký člověk z něj či ní v budoucnu vyroste. Zcela samostatnou kapitolou by pak bylo školství. Nicméně pojďme to raději uzavřít na pozitivní notu.
Světlo na konci tunelu
Cílem tohoto textu totiž nebylo přivést do stavu zmaru další lidi. Většina řádků výše je pouhé shrnutí faktů. Úvod měl ukázat, že občas je třeba volit menší zlo, aby vůbec vznikl prostor pro nějaké dobro. A také že dnešní konzervatismus jako ideologie je jen prázdná nádoba, na kterou někdo napsal tradiční hodnoty. Kdyby ale opravdu šlo o ně, o důraz na osobní svobody, morální integritu, ocenění tvrdé práce či soudržnost komunity, pravděpodobně by se lídři jako Orbán, Trump, Babiš, Macinka nebo Fico chovali výrazně jinak.
Na závěr je ale třeba taky říct, že spousta lidí v tomhle směru už dávno odvádí velmi dobrou práci. Český vědec Daniel Kortus z profilu Klimatomluva například trpělivě a precizně vyvrací mýty Motoristů ohledně klimatu. A slaví s tím úspěch. Je za tím sice mnohem víc práce, než kolik stojí vypouštění nesmyslů z úst Macinky s Turkem, ale má to svůj smysl.
V kontrastu s mnohými youtubery pak stojí třeba i kanál Jirka vysvětluje věci. Mladý muž, který se zajímá o vědu a historii, a následně využívá těchto znalostí k tomu, aby vzdělával ostatní? Nice! Ze zahraničních youtuberů stojí za zmínku třeba můj osobní oblíbenec Drew Gooden.
Herec Alan Ritchson z Reachera, kterého by asi konzervativní muži s radostí v mžiku uvítali ve svých řadách, nedávno musel „po staru“ vyřešit konflikt s agresivním sousedem, tím spíš si ale internet mohl připomenout, co všechno pro mužské zdraví tento sympaťák dělá. A není sám. Příkladem se snaží jít i hvězdy The Boys jako Anthony Starr či Jack Quaid. A to navzdory tomu, že Jackův táta sám naopak patří mezi zastánce současného amerického prezidenta. Někdy je v pořádku stavět hodnoty nad názory vlastní rodiny, i když to vyžaduje velkou odvahu.
Lidí, zejména mužů, kteří otevřeně vystupují proti toxické maskulinitě, proti manosféře a proti dnešnímu pokřivenému konzervatismu by se na mediální scéně našla celá řada. Ostatně je dost možné, že se k nim zařadí právě i budoucí premiér Maďarska, Peter Magyar, který svou rozumnou středopravicovou rétorikou oslovil všechny sféry společnosti. Ukáže až čas. Ne vždy jsou tolik vidět nebo slyšet, a to je možná v konkurenci takových tlučhubů jako Joe Rogan nebo trollů jako Petr Macinka maličko problém, nicméně existují a rozhodně stojí za to si je poslechnout.
Důležité je, aby takoví přišli i po nich. Aby se na budoucí generace mužů nezapomínalo. Abychom jejich roli ve společnosti neminimalizovali a jejich současné problémy nebagatelizovali. A role žen v tomhle všem? Let's not. Ženy mají svých starostí dost. Jestli současný společenský směr povede ke konci patriarchátu a proházení tradičních genderových rolí, tak ať. Ostatně není to tak, že bychom momentálně zanechávali svět v tom nejlepším možném stavu. Možná je skutečně na čase, aby se toho chopil někdo...méně emocionální.
