Máte rádi severskou depresi či romantickou komedii o sebevrazích?
Pokračujeme ve spanilé jízdě napříč pozoruhodnými emocionálními filmy. Opět vám přinášíme 15 zajímavých titulů (+ bonus), které mají podle našeho názoru potenciál rozplakat, emocionálně vyždímat či přinutit hlouběji se zamyslet téměř každého diváka. Vybírali jsme různorodé snímky, co do stylu či příběhu, aby byla zachována určitá pestrost, a aby si více čtenářů přišlo na své. Najdete zde leccos: osobité sci-fi, smutné skutečné příběhy či komplexní filozofické snímky.
Přítomný seznam není a ani nemůže být finální. Sami jistě víte, že "dojáků" a emocionální zdrcujících filmů máme stále dost a dost. Naším záměrem nebyl nějaký ultimátní komplet, ale výběr snímků, které považujeme za zajímavé a přínosné. Je jasné, že se nám sem hodně titulů nevešlo, ale žebříček není nafukovací a koneckonců: své vlastní tipy můžete sami zanechat v komentářích.
Definitivně však toto téma ještě neopustíme. Po nějakém čase vám totiž přineseme podobně laděné snímky z animovaného světa kinematografie. Těšte se! Ale teď už se pohodlně usaďte, protože druhá várka silných emocí je zde. Přejeme příjemné čtení.
The Diving Bell and the Butterfly (režie: Julian Schnabel, 2007)
Skutečný příběh Jeana-Dominiqua Baubyho (Mathieu Amalric), úspěšného časopiseckého editora. Po náhlé mozkové přítomnosti se však ocitá ve stavu téměř kompletního ochrnutí. Komunikovat dokáže pouze mrkáním jednoho oka. Originálně natočený snímek (mnoho scén vidíme z pohledu Baubyho), formálně možná nesedne každému. Jde ale o hluboce lidský film, při kterém si uvědomíte strašnou nespravedlnost života a na vlastní kůži pocítíte hrozné utrpení a bezmoc. Ale i naději. A vše bez špetky levného sentimentu či citového vydírání. Výborná práce. Třeba ještě pochválit geniální výkon Mathieua Amalrica v hlavní roli.
Life Is Beautiful (režie: Roberto Benigni, 1997)
Bláznivý číšník Guido Orefice (Roberto Benigni) nadevše miluje svou manželku Doru (Nicoletta Braschi) a syna Giosuè (Giorgio Cantarini). Zuří však druhá světová válka a Guido je se synem kvůli svému židovskému původu odveden do koncentračního tábora. Otec se však za pomoci svého osobitého humoru a optimismu snaží před synem zastřít skutečné hrůzy nacismu. Ohromně humorný a silný příběh odehrávající se v strašlivé době. Zaručujeme, že ani jedno oko nezůstane suché. Pravděpodobně nejlepší Benigniho režijní počin vůbec.
Manchester by the Sea (režie: Kenneth Lonergan, 2016)
Lee Chandler (Casey Affleck) je uzavřen a samotářský údržbář, žijící na předměstí v Quincy. Jednoho dne se dozví, že jeho bratr Joe (Kyle Chandler) zemřel a ustanovil Leeho opatrovníkem jeho synovce Patricka (Lucas Hedges). Lee tedy cestuje do městečka Manchester by the Sea, na místo, kam se už nikdy nechtěl vrátit. Ožívají staré rány minulosti, ale i pokus najít si opět cestu k ostatním lidem. Mimořádně smutný, hluboký a bolestivý příběh, kterému však nechybí ani jemný humor. Manchester by the Sea působí jako taková malá časovaná bomba. Bude ve vás bude postupně dozrávat a čím více nad filmem budete přemýšlet, tím větší stopu ve vás zanechá. A Casey Affleck si toho Oscara odnesl zcela zaslouženě.
Ikiru (režie: Akira Kurosawa, 1952)
Klasik Akira Kurosawa nám ve svém díle Žít představuje Kedžiho Watanabeho. Ten celý život pracoval jako obyčejný úředník. Život trávil v šedé rutinně a neměnnosti. A pak zjistí, že je smrtelně nemocný a zůstává mu šest měsíců života. Jelikož se dívá na svůj minulý život a začíná si klást otázky o tom, co je skutečně podstatné. Učí se znovu žít... Vynikající drama se skvělým hereckým výkonem Takashiho Shimura. Možná je stopáž přece jen trošku příliš dlouhá, ale vyplatí se vydržet. Film se vám odplatí přímo magickým zážitkem.
Jagten (režie: Thomas Vinterberg, 2012)
Tento pořádně nervydrásající film jste zřejmě viděli. Rozvedený Lucas nechal minulost minulostí a žije si poměrně bezproblémově. Potom však jedna z jeho nezletilých studentek Klara vypustí do oběhu nemilosrdnou lež: Lucas se před ní údajně svlékl. Celé městečko se propadá do masové hysterie a Lucas je okamžitě onálepkován jako pedofil a násilník. Pohrdání a ostrakizován se mění v násil ... Thomas Vinterberg natočil skutečně parádní vygradovanou pecku, co s vámi emocionálně pořádně zamává. Perfektní Mads Mikkelsen, ale i ostatní herci vám dají pocítit sílu iracionálního násilí vůči nevinnému a zároveň odhalí temné podhoubí jedné maloměstské komunity.
United 93 (režie: Paul Greengrass, 2006)
Poctivě natočený drasťák. Věřte nám, srdce vám bude bušit jako splašené. Greengrass nám nabízí mimořádně znepokojivý pohled na to, co se 11. září 2001 dělo na palubě letu 93. Rozklepaná kamera dodává na surovosti a vytváří pocit, jako byste tam seděli také. A i přesto, že víte, jak se to celé vyvine, stále budete svírat ruce v pěst a přát si, aby se cestující dokázali zachránit. Silné, smutné, dojemné. Bez patosu, glorifikování či démonizace. Paráda.
Dogville (režie: Lars von Trier, 2003)
Těžký emocionální balvan, kterým vás Lars von Trier rozdrtí jako brouky. Samozřejmě za předpokladu, že dokážete přijít na chuť jeho způsobu vyprávění a originální (a netradiční) formě (obrysy domů jsou jen nakreslené na zemi). Do malého městečka Dogville se na útěku před gangstery uchýlí mladá Grace (Nicole Kidman). Místní intelektuál Tom (Paul Bettany) se jí ujme a pomůže jí zařadit se do běžného života. Jako akt vděčnosti bude Grace pomáhat obyvatelům s různými domácími pracemi. Ale nároky lidí postupně rostou... Silné pojednání o morálce, dobrotě a lidském zle. Mistrně vygradované až do zdrcujícího závěru.
Wristcutters: A Love Story (režie: Goran Dukić, 2006)
Příjemná romantická dramedie o úspěšných sebevrazích? A proč ne? Depresivní mladík Zia už má po krk svého zpackaného života a rozhodne se pro dobrovolný odchod ze světa. Hodně klidu ale nenajde. Probouzí se totiž „na druhé straně“, kde je všechno ještě horší, než ve světě živých. Okolí je šedé, všude je bordel, ošuntělé bary, na obloze nejsou hvězdy a nikdo se neusmívá. Zia se skamarádí se svérázným ruským Rockerem Eugenem a krásnou Mikal, tvrající na tom, že se tu ocitla omylem a chce se vrátit mezi živé. Velmi fajn road-movie/romantický příběh potěší všechny, co mají rádi mírnou absurditu a černý humor. Goran Dukić nám ukazuje, že i o pochmurných věcech se dá mluvit s nadhledem a tím de facto oslavit hodnotu života jako takového.
Synecdoche New York (režie: Charlie Kaufman, 2008)
Pravděpodobně jeden z nejdepresivnějších filmů všech dob (opravdu!). Nechybí mu sice cynický a absurdní humor, ale podobně zoufalé pocity nebudete mít ani při čtení Kafkových románů, a to je už co říct. Scénáristický génius Charlie Kaufman nám ve svém režijním debutu představuje úspěšného divadelního režiséra Candena. Ten se rozhodne zinscenovat největší a nejkomplexnější hru na světě - ve studiu postaví obrovskou kopii New Yorku a je odhodlán zachytit život v celé jeho podobě a hloubce. Ohromné, monumentální a místy nádherně surreální psycho. Ale rozhodně ne pro každého.
Den brysomme mannen (režie: Jens Lien, 2006)
Ti seveřané mají na podobně absurdně melancholické komedie prostě talent. Poctivá islandská depka. Sice jí nechybí černý humor, ale když se nad celým dílem Jense Liena zamyslíte, zjistíte, že jde o vlastně velmi smutné a neutěšené podobenství o současné společnosti. Hlavní hrdina Andreas přichází do cizího města. Neví proč a jak se sem dostal. Nikoho nezná, ale zdá se, že všichni znají jeho a už dlouho ho očekávají. Má připravené zaměstnání, ubytování, zkrátka celý život. Město se podobá spíše totalitnímu státu. Není divu, že když Andreas objeví záhadnou prasklinu ve zdi sklepa panelového domu, odkud se ozývá nádherná hudba, rozhodne se prokopat na druhý konec. Že by se tam nacházel lepší svět?
Dead Poets Society (režie: Peter Weir, 1989)
Neuvěřitelně chytlavá a příjemná záležitost a dnes už zasloužená klasika. Peter Weir nás přivádí za zdi chlapecké střední školy ve Vermontu. Vládne tu přísný režim, disciplína a úcta k pravidlům. Pak však na místo profesora angličtiny dorazí John Keating (Robin Williams), který zdejší atmosféru okamžitě naruší. Studenty si získá svou bezprostředností a humorem. Začne je učit, jak si najít své místo v životě, nestydět se za svůj názor. Jak být svobodný. Dead Poets Society vás doslova nabije pozitivní energií, chutí zkusit nové věci a dokáže nefalšovaně lidsky dojmout (nejen v silném závěru). A Robin Williams v hlavní roli samozřejmě absolutně vládne.
Kdo se bojí Virginie Woolfové? (režie: Mike Nichols, 1966)
Adaptovat divadelní hry je vždy trochu rizikové. Ale naštěstí Mike Nichols si s tím poradil přímo geniálně (a šlo o jeho debut!). Známou hru Edwarda Albeeho přetavil v kultovní film, oceněný pěti Oscary (z 13 nominací). Ústředními hrdiny jsou dva manželské páry - Martha (Elizabeth Taylor) a George (Richard Burton) a Honey (Sandy Dennis) a Nick (George Segal). Děj se odehrává během jedné noci. Alkohol teče proudem, na povrch vystupují mnohé kruté pravdy a postavy se navzájem mučí sérií bizarních „her“. Depresivní pitva vzájemných vztahů ani dodnes neztratila nic ze své ostrosti a aktuálnosti - vlastně je možná aktuálnější než v době svého vzniku. Netřeba snad připomínat, že herecky jde o precizní a mistrovskou práci (ne náhodou byli všichni čtyři herci nominovaní na Oscara).
Perfect Sense (režie: David Mackenzie, 2011)
Originální postapokalyptická romance, která boduje hlavně ústředním nápadem a provedením. Děj se soustřeďuje na epidemiologičku Susan (Eva Green) a šéfkuchaře Michaela (Ewan McGregor) a jejich milostný vztah. Na jeho pozadí sledujeme, jak se celý svět propadá do chaosu. Lidé propadají neznámé epidemii. Ta je postupně zbavuje čichu, později chuti, sluchu a nakonec i zraku. Ztrátu každého smyslu doprovázejí silné emoční reakce (deprese, agresivita...).
Mackenzieho dílo je spíše náladotvornou meditací, vyjadřující se k stavu současné společnosti, resp. světa jako takového. K tomu snímku pomáhají i dokumentární záběry z různých koutů světa. Perfect Sense představuje jeden z těch filmů, co představují několik pozoruhodných myšlenek a podnětů k přemýšlení. A samozřejmě: Eva Green a Ewan McGregor jsou výborní.
Revolutionary Road (režie: Sam Mendes, 2008)
Herecký koncert Leonarda DiCapria a Kate Winslet ve strhujícím vztahovém dramatu o jedné obyčejné maloměstské rodině v Americe 50. let. Každý z manželů má stále své sny a touhy, cítí však, že prostředí šedé jednotvárnosti je dusí a rozežírá zevnitř. Snaží se z těchto pout vymanit, ale neúspěšně. Do jejich vztahu vstupuje velká krize. Mendesova adaptace románu Richarda Yatese ukazuje, že za fasádou krásných domů jako z katalogu se skrývají nešťastné lidské osudy a stereotyp, deprese a silný pocit nesvobody. Mimořádně působivé a v závěru skutečně emocionální tíživé.
Rain Man (režie: Barry Levinson, 1988)
Egocentrický Charlie Babbitt (Tom Cruise) zjistí, že má autistického bratra Raymonda (Dustin Hoffman). Jejich otec Raymondovi odkázal své dědictví, ale ten žije ve vlastním světě a peníze ho vůbec nezajímají. Charlie by samozřejmě chtěl dědictví shrábnout pro sebe. A tak Raymonda unese. Během dlouhé cesty si však oba bratři začínají k sobě nacházet cestu. Notoricky známý snímek ohromí hlavně špičkovými výkony Cruise a Hoffmana. Dodnes si zachovává svou ohromnou působivost a sílu.
Bonus: Short Term 12 (režie: Destin Daniel Cretton, 2013)
Pokud vás Brie Larson dostala v oscarovém dramatu Room, měli byste si rozhodně podívat i Short Term 12. Již zde tato talentovaná slečna dokázala, že náročné úkoly dokáže zvládnout levou zadní. Pod taktovkou Destina Daniela Crettona si zahrála Grace, vychovatelku v domově pro teenagery s různými problémy (týrání, sexuální zneužívání...). Sama v sobě nese bolest z minulosti, ale možná právě proto je své práci zcela oddaná. Přichází však čas, kdy se bude muset i Grace postavit svým démonům. Emocionální silná festivalovka s parádními hereckými výkony, výborně napsaným scénářem a příběhem, který zkrátka musí chytit za srdce.
Druhý žebříček je úspěšně za námi. Je jasné, že mnoho z vás bude mít námitky, proč jsme nezařadili ten a ten film. Samozřejmě, neudělali jsme to proto, abychom vám zvyšovali krevní tlak, ale spíše jsme chtěli dát přednost i snímkům, které nejsou zcela známy. Mnoho se jich sem nedostalo. Čistá ruská deprese Jdi a dívej se, Návrat Andreje Zvjaginceva, další snímky Larse von Triera, osvědčené Vykoupení z věznice Shawshank či Forrest Gump, nezávislák Kluci nepláčou, o filmech Michaela Hanekeho ani nemluvě (s nimi opatrně, zejména Sedmý kontinent je krystalický emocionální skalpel) a mnoho, mnoho dalších. Ještě se však zcela neloučíme. Jak jsme již zmínili v úvodu, už za několik dní vám přineseme výběr pozoruhodných animovaných emocionálních děl. Takže zůstaňte naladěni a sledujte Filmkult!
